ECLI:CZ:NS:2023:29.NSCR.94.2023.1
MSPH 93 INS 15834/2017
sp. zn. 29 NSČR 94/2023-B-53
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců Mgr. Milana Poláška a Mgr. Hynka Zoubka v insolvenční věci dlužníka M. H. , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 15834/2017, o osvobození dlužníka od placení zbytku dluhů, o dovolání dlužníka, zastoupeného Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Týnská 633/12, PSČ 110 00, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. srpna 2023, č. j. MSPH 93 INS 15834/2017, 1 VSPH 711/2023-B-43, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Usnesením ze dne 8. června 2023, č. j. MSPH 93 INS 15834/2017-B-36, Městský soud v Praze (dále jen „insolvenční soud“) mimo jiné:
[1] Vzal na vědomí splnění oddlužení dlužníka M. H. (bod I. výroku).
[2] Neosvobodil dlužníka od placení zbytku pohledávek (bod V. výroku).
2. Insolvenční soud – vycházeje z ustanovení §395 odst. 1 písm. a/, §412 odst. 1, §413, §414 a §417 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění účinném do 31. května 2019 – dospěl k následujícím závěrům:
3. Nejsou splněny předpoklady pro osvobození dlužníka od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení, neboť ten neplnil řádně a včas všechny povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení. Od počátku (oddlužení) vykazoval dlužník velmi laxní přístup k plnění svých povinností, a ač byl insolvenčním správcem i insolvenčním soudem opakovaně vyzýván k nápravě, nevyvinul žádné úsilí, aby své věřitele uspokojil ve vyšší než minimální zákonem předpokládané míře.
4. Jde o mladého muže na vrcholu produktivních sil bez jakéhokoliv zdravotního či sociálního omezení či znevýhodnění a bylo by možno očekávat, že bez obtíží dosáhne příjmu přinejmenším ve výši mediánu mezd, jenž činil v roce 2023 u mužů 37.696 Kč. Přesto byl dlužník po téměř celou dobu trvání oddlužení plně závislý na příjmech svého otce, starobního důchodce. Péči o syna ve věku 13 let nepovažuje insolvenční soud za ospravedlnitelný důvod pro rezignaci dlužníka na výdělečnou činnost, stejně jako tvrzenou přípravu syna pro vrcholový sport.
5. U Všeobecné zdravotní pojišťovny (dále jen „zdravotní pojišťovna“) má dlužník (nový) dluh ve výši 46.134 Kč a u Finančního úřadu hlavního města Prahy (dále jen „finanční úřad“) [ nový ] dluh ve výši 13.425 Kč.
6. K odvolání dlužníka Vrchní soud v Praze usnesením 23. srpna 2023, č. j. MSPH 93 INS 15834/2017, 1 VSPH 711/2023-B-43, potvrdil usnesení insolvenčního soudu v bodu V. výroku.
7. Odvolací soud – vycházeje z ustanovení §412 odst. 1, §413, §414 a §417 odst. 1 insolvenčního zákona (ve znění účinném do 31. května 2019) a z označené judikatury Nejvyššího soudu – dospěl po přezkoumání napadeného usnesení k následujícím závěrům:
8. Úsudek insolvenčního soudu, že dlužník neplnil řádně a včas své povinnosti podle schváleného způsobu oddlužení, odpovídá tomu, co lze zjistit o průběhu oddlužení a plnění zákonem stanovených povinností dlužníkem z insolvenčního spisu.
9. Převážná část dluhů je tvořena nedoplatky vůči veřejným institucím na zdravotním pojištění, sociálním zabezpečení, povinném ručení na vozidle apod. Za podstatné odvolací soud považuje i to, že dlužníku vznikl po schválení oddlužení nový závazek (dluh) u zdravotní pojišťovny ve výši 46.134 Kč včetně penále (B-28) a u finančního úřadu ve výši 13.425 Kč. V průběhu odvolacího řízení dlužník k těmto novým závazkům pouze doložil úhradu části dluhu (17. ledna 2023) zdravotní pojišťovně (5.462,12 Kč). Takové nové závazky (dluhy) má Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi za okolnost vylučující přiznání požadovaného osvobození.
10. Insolvenční soud nepochybil ani tím, že nepřiznal dlužníku požadované osvobození poté, co podle §413 insolvenčního zákona vzal na vědomí splnění oddlužení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Proti usnesení odvolacího soudu podal dlužník dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, konkrétně otázky:
Lze považovat za legitimní takový postup, kdy insolvenční soud v průběhu insolvenčního řízení při posuzování chování dlužníka oddlužení nezruší ani je nepřemění na konkurs, avšak poté, co dlužník splní své zákonné povinnosti, jej neosvobodí od placení zbytku dluhů?
12. Dovolatel namítá (poměřováno obsahem dovolání), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil insolvenčnímu soudu k dalšímu řízení.
13. V mezích uplatněného dovolacího důvodu dovolatel namítá, že nebyl důvod nepřiznat mu požadované osvobození, když přihlášeným věřitelům plnil (byť někdy nepravidelně) a snažil se najít pravidelné zaměstnání. Cíl oddlužení přitom splnil (uspokojil věřitele v rozsahu 30,2 % jejich pohledávek).
14. V průběhu oddlužení insolvenční soud neshledal důvod oddlužení zrušit a nepoctivý záměr dovolatel neměl.
15. V tom, že insolvenční soud mu nepřiznal požadované oddlužení, ač oddlužení nezrušil v jeho průběhu, spatřuje dovolatel rozpor s ústavním principem předvídatelnosti soudního rozhodování a zásadou legitimního očekávání; neoddělitelným důsledkem porušení těchto zásad je porušení principu právní jistoty.
III. Přípustnost dovolání
16. Pro dovolací řízení je rozhodný občanský soudní řád v aktuálním znění.
17. S přihlédnutím k době vydání rozhodnutí o úpadku dlužníka (5. září 2017) byl pro insolvenční řízení vedené na majetek dlužníka i v době od 1. června 2019 rozhodný insolvenční zákon ve znění účinném do 31. května 2019. Srov. článek II (Přechodné ustanovení) části první zákona č. 31/2019 Sb., kterým se mění zákon č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 312/2006 Sb., o insolvenčních správcích, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony. V návaznosti na insolvenční zákon v tomto (rozhodném) znění (z nějž vyšly oba soudy) zkoumal Nejvyšší soud i přípustnost dovolání v dané věci.
18. Nejvyšší soud dovolání, jež může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. a pro něž neplatí žádné z omezení přípustnosti vypočtených v §238 o. s. ř., odmítl podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí jednak je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu k otázce nepřiznání požadovaného osvobození poté, co vzal insolvenční soud na vědomí splnění oddlužení. Napadené rozhodnutí spočívá také na závěru (pro rozhodnutí významném), který dovolání argumentačně nezpochybnilo.
19. K možnosti insolvenčního soudu nepřiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, poté, co insolvenční soud již vzal na vědomí splnění oddlužení (podle §413 insolvenčního zákona), srov. např. (ve vazbě na ustanovení §414 a §417 odst. 1 insolvenčního zákona) již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. dubna 2013, sen. zn. 29 NSČR 45/2010, uveřejněné pod číslem 86/2013 Sb. rozh. obč. [ které je (stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná níže) dostupné i na webových stránkách Nejvyššího soudu ]. To, že insolvenčnímu soudu je výslovně předepsáno zkoumat (ne)naplnění podmínek §418 insolvenčního zákona po celou dobu plnění oddlužení až do rozhodnutí o splnění oddlužení, nezbavuje insolvenční soud povinnosti zkoumat splnění povinností podle schváleného způsobu oddlužení také při rozhodování o návrhu dlužníka na osvobození od placení zbytku dluhů, a to bez ohledu na skutečnost, kdy takové nesplnění povinnosti vyšlo najevo. Srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sen. zn. 29 NSČR 19/2017, nebo důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2022, sen. zn. 29 NSČR 110/2020.
20. Jinak řečeno, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu může insolvenční soud podle insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. května 2019 nepřiznat dlužníku osvobození od placení pohledávek, zahrnutých do oddlužení, v rozsahu, v němž dosud nebyly uspokojeny, i poté, co již vzal na vědomí splnění oddlužení.
21. Jak dále Nejvyšší soud rozebral ve shora označeném usnesení sen. zn. 29 NSČR 110/2020, samostatným důvodem pro zrušení schváleného oddlužení (a tedy i důvodem pro nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů) je též okolnost, že v důsledku zaviněného jednání vznikl dlužníku po schválení oddlužení peněžitý závazek po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti (§418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona).
22. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom k předpokladům zrušení oddlužení podle §418 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona (a tedy i k důvodům pro nepřiznání osvobození od placení zbytku dluhů) patří:
a/ Vznik peněžitého závazku dlužníka po schválení oddlužení.
b/ Neuhrazení tohoto peněžitého závazku po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti.
c/ Zaviněné jednání dlužníka vedoucí ke vzniku tohoto peněžitého závazku.
23. Pro závěr, že dlužník vznik závazku „zavinil“, přitom postačuje (jelikož insolvenční zákon neurčuje jinak) zavinění ve formě nedbalosti. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sen. zn. 29 NSČR 110/2015, uveřejněné pod číslem 83/2016 Sb. rozh. obč., a opět i usnesení Nejvyššího soudu sen. zn. 29 NSČR 110/2020.
24. Závěru soudů, že mu po schválení oddlužení vznikly dva nové závazky (dluhy), které nebyly zcela uhrazeny v době vydání napadeného rozhodnutí, dovolání argumentačně neoponuje, ačkoliv již ve spojení s dobou vydání usnesení insolvenčního soudu šlo v době vydání napadeného rozhodnutí o peněžité závazky po dobu delší 30 dnů po lhůtě splatnosti a dlužník tvrzení vylučující jeho zavinění na vzniku těchto dluhů neuplatnil.
Poučení: Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; osobám, o nichž tak stanoví insolvenční zákon, se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2023
JUDr. Zdeněk Krčmář
předseda senátu