ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1172.2022.2
sp. zn. 3 Tdo 1172/2022-1011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2022 o dovolání obviněného R. K., nar. XY, trvale bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Jiřice, a o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného R. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 5 To 31/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 34 T 1/2022, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 5 To 31/2022, a to ve výroku o trestu.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
IV. Podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. se dovolání obviněného R. K. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 34 T 1/2022, byl obviněný R. K. uznán vinným jednak přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se podle závěrů soudu prvního stupně dopustil tím, že
že dne 20. 10. 2020 kolem 09:00 hodin na parkovací ploše u prodejny L. v obci XY, XY, řídil osobní motorové vozidlo tovární značky XY, registrační značky XY, kterým v rychlosti nejméně 35 km/h najížděl na K. D., nar. XY, I. M., nar. XY a J. P., nar. XY, které mu společně chtěly zabránit v odjezdu z parkoviště pro podezření ze spáchání krádeže zboží, jíž se měl dopustit bezprostředně předtím na prodejní ploše prodejny L., přičemž vlivem jeho agresivní jízdy, kdy se nesnažil zastavit či jinak vyhnout střetu s uvedenými osobami, musely tyto uskočit tak, aby se nedostaly do střetu s vozidlem, díky čemuž nedošlo k jejich zranění, ačkoliv v případě čelního nárazu v rychlosti 35 km/h hrozilo způsobení jejich zranění v podobě zhmoždění měkkých tkání, tržně zhmožděných ran či zlomenin předloktí, což odpovídá zraněním s nutností lékařského ošetření a s délkou léčby přesahující týden a nedosahující šesti týdnů, a tohoto jednání se dopustil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21.2.2017, sp. zn. 10 T 138/2015, které nabylo právní moci dne 1.11.2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 1.11.2017, sp. zn. 50 To 446/2017, byl mimo jiné uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen mimo jiné k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti sedmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž současně na daném místě a dále po silnici směrem k obci XY řídil výše uvedené osobní motorové vozidlo, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12.10.2006, sp. zn. 4 T 93/2006, který nabyl právní moci dne 20.12.2006, mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, od jehož výkonu bylo nejprve podmíněně upuštěno usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9.2.2010, sp. zn. 4 T 93/2006, avšak rozhodnutím téhož soudu ze dne 22.1.2012, sp. zn. 4 T 93/2006, které nabylo právní moci dne 22.11.2012, bylo rozhodnuto, že se trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel vykoná, přičemž s ohledem na běh dalších trestů téhož druhu a výkon trestů odnětí svobody obžalovanému dne 20.10.2020 uvedený trest zákazu činnosti stále plynul .
2. Za uvedené trestné činy byl jmenovaný obviněný odsouzen podle §146 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 4. 2022, sp. zn. 34 T 1/2022, podal odvolání obviněný a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 5 To 31/2022 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného R. K. uznal vinným jednak zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, jednak přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a jednak přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Těchto trestných činů se obviněný dopustil tím, že
dne 20. října 2020 kolem 09:00 hodin na parkovací ploše u prodejny L. v obci XY, XY, najížděl osobním motorovým vozidlem tovární značky XY, registrační značky XY, v rychlosti nejméně 35 km/h na K. D., nar. XY, I. M., nar. XY, a J. P., nar. XY, které mu společně chtěly zabránit v odjezdu z parkoviště pro podezření ze spáchání krádeže zboží na prodejní ploše prodejny L., vlivem jeho agresivní jízdy, při níž se nesnažil zastavit či jinak vyhnout střetu s uvedenými osobami, musely tyto uskočit, aby se nedostaly do střetu s vozidlem, díky čemuž nedošlo k jejich zranění, ačkoliv v případě čelního střetu v rychlosti 35 km/h jim hrozilo zhmoždění měkkých tkání, tržně zhmožděných ran či zlomenin předloktí, což odpovídá zraněním s nutností lékařského ošetření a s délkou léčby přesahující týden a nedosahující šesti týdnů, či zlomenin dlouhých kostí bérce, poranění hrudníku a nitrohrudních orgánů, poranění hlavy, nitrolebních struktur nebo páteře vyžadujícím léčbu přesahující dobu šesti týdnů, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město z 21. února 2017, sp. zn. 10 T 138/2015, který nabyl právní moci 1. listopadu 2017 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni z 1. listopadu 2017, sp. zn. 50 To 446/2017, mimo jiné uznán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen mimo jiné k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti sedmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž současně v daném místě a dále po silnici směrem k obci XY řídil výše uvedené osobní motorové vozidlo, ačkoliv mu byl rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze 12. října 2006, sp. zn. 4 T 93/2006, který nabyl právní moci 20. prosince 2006, uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, od jehož výkonu bylo nejprve podmíněně upuštěno usnesením Okresního soudu v Příbrami z 9. února 2010, sp. zn. 4 T 93/2006, avšak rozhodnutím téhož soudu z 22. ledna 2012, sp. zn. 4 T 93/2006, které nabylo právní moci dne 22. listopadu 2012, bylo rozhodnuto, že se trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel vykoná, přičemž s ohledem na běh dalších trestů téhož druhu a výkon trestů odnětí svobody obžalovanému dne 20. října 2020 uvedený trest zákazu činnosti stále plynul .
4. Za to byl obviněný R. K. odvolacím soudem odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 (správně odst. 6 – viz níže) tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §256 tr. ř. pak soud druhého stupně odvolání obviněného zamítl.
II.
Dovolání a vyjádření k nim
5. Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 5 To 31/2022, podal dovolání obviněný R. K. a v jeho neprospěch proti výroku o trestu i nejvyšší státní zástupce.
6. Obviněný R. K. opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
7. Obviněný má za to, že soudy nerespektovaly zásadu in dubio pro reo , když v této trestní věci je podle něj evidentní, že zde panuje řada pochybností, které nebyly osvětleny, a proto nemůže být na takovýchto nedostatečných podkladech prokázána vina obviněného, tak jak to učinil odvolací soud. Rozsudek je podle obviněného vystavěn na nepřímých důkazech, které však netvoří ucelený řetěz, když z těchto důkazů nelze učinit jednoznačný závěr, že se projednávaného skutku dopustil právě obviněný. Svědkyně z prodejny L. neidentifikovaly obviněného jakožto pachatele, když pouze shodně popsaly jeho postavu a oblečení, přičemž popsanou postavu a nijak nespecifické oblečení má mnoho lidí. Jedna z těchto svědkyň při hlavním líčení pak jakožto na možného pachatele ukázala na novináře, který se hlavního líčení účastnil jako veřejnost. Z kamerových záznamů z inkriminované doby lze pouze seznat, že typově stejné vozidlo projíždělo XY směrem k místu činu. Registrační značku nebylo možné přečíst. Podobných vozidel existuje celá řada, a proto není možné uzavřít, že se jednalo právě o vozidlo obviněného. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně hodnotil verzi prezentovanou obhájcem obviněného pouze jako hypotetickou možnost nepodepřenou žádným důkazem, když obviněný ve věci nevypovídal. Obviněný má za to, že závěry soudů nejsou správné, a že nebyla respektována zásada, že vina musí být obviněnému prokázána. Obviněný poukázal také na verzi prezentovanou svým obhájcem, podle které mohl obviněný vozidlem přijet do prodejny s jinou osobou, přičemž ta posléze odjela z parkoviště sama, a že když obviněný zapůjčil vozidlo, tak s ním mohl zapůjčit i mobilní telefon, anebo mohl ve vozidle telefon zanechat či zapomenout.
8. Pokud jde o právní posouzení vycházející ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, tomu by lépe přiléhala kvalifikace skutku zvolená soudem prvního stupně, totiž jako přečinu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 tr. zákoníku, a nikoliv zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, to v obou případech ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku.
9. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a tomuto přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popř. aby jej sám zprostil obžaloby, případně aby jej uznal vinným při změněné právní kvalifikaci. Vyjádřil přitom souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání.
10. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce , ten své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
11. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že pro aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku, který se týká mimořádného snížení trestu odnětí svobody v případě, že je pachatel trestného činu odsuzován mj. za pokus trestného činu (ačkoliv odvolací soud nesprávně poukázal na §58 odst. 5 tr. zákoníku), je rozhodná povaha a závažnost pokusu. Povaha pokusu vyplývá zejména z charakteru spáchaného jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž pokus směřoval. Závažnost pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k jehož dokonání pokus směřoval, a rovněž tím, do jaké míry se pokus rozvinul a jaké skutečnosti zabránily dokonání trestného činu. Poukázal přitom na judikaturu, ze které lze ve vztahu k aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku dovodit, že prostá okolnost, že došlo pouze k pokusu trestného činu, nemůže sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby.
12. Pokud jde o odvolacím soudem použitou argumentaci, že obviněný jednal v nepřímém úmyslu, bez předchozího rozmyslu a že pravděpodobnost vzniku závažného následku byla malá, neboť poškozené počínání obviněného viděly a měly tedy možnost na něj reagovat, z hlediska úvah o uložení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby jí podle názoru nejvyššího státního zástupce nelze přiznat dostatečnou relevanci. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že vozidlo řízené obviněným se rozjelo velmi prudce, byl slyšet hlasitý zvuk motoru a vozidlo rozhodně nebrzdilo, všechny tři poškozené musely uskočit, aby je vozidlo nesrazilo, což se jim povedlo bez kontaktu s vozidlem, pouze svědkyně M. uvedla, že rukou „štrejchla“ o zrcátko auta. Z výpovědí poškozených dále vyplynulo, že k jednání obviněného došlo na silnici šest metrů široké, přičemž poškozené byly rozmístěny tak, že technicky nebylo možné proti nim jet, aniž by zároveň nedošlo k jejich ohrožení. Uvedly, že auto vyjelo z parkoviště prudce, zrychlovalo, nebrzdilo a jelo přímo pryč z parkoviště, aniž by se snažilo jim vyhnout, což ani nebylo technicky možné. Dále ze skutkových závěrů nalézacího soudu, od nichž se odvolací soud neodchýlil, plyne, že obviněný jako řidič vozidla o hmotnosti převyšující jednu tunu najížděl proti třem poškozeným, ženám, nejméně rychlostí 35 km/h, nesnažil se zastavit či se jinak vyhnout střetu s poškozenými, které musely uskočit, aby střetu zabránily. Obviněný tedy činil vše pro to, aby nemusel zastavit vozidlo a mohl co možná nejrychleji opustit místo činu, a k absenci následku v podobě vzniku újmy na zdraví tří osob rozhodně nikterak nepřispěl. Z hlediska vývojového stádia se tedy děj plně rozvinul právě na základě jednání obviněného. Obviněný tak učinil vše, co nesporně mohlo vést k dokonání zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a absence následku, popř. konkrétního účinku jednání obviněného je výsledkem okolností na vůli obviněného zcela nezávislých. Samotná povaha a závažnost pokusu tedy v případě obviněného nesvědčí pro aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku. Obviněný na poškozené útočil poměrně razantním způsobem, navíc ve smyslu §118 tr. zákoníku se zbraní, která byla způsobilá přivodit závažný následek předvídaný ustanovením §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, k němuž nedošlo jen díky opatrnosti poškozených.
13. Nejvyšší státní zástupce dále poukázal na to, že pro aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku je dále kromě vývojového stádia trestného činu a povahy a závažnosti daného vývojového stádia stanovena též podmínka, že použití nesnížené sazby trestu odnětí svobody by bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné a že jeho nápravy lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání. Při úvaze o naplnění této podmínky pro aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku se pak vychází z obdobných hledisek jako při hodnocení stejné podmínky podle §58 odst. 1 tr. zákoníku v případě obecného ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. K naplnění této podmínky však podle něj nelze v rozsudku Vrchního soudu v Praze nalézt žádné úvahy a hodnocení osoby obviněného, který mimo jiné trestnou činnost popíral s tím, že se na místě činu vůbec nenacházel, a označoval jinou osobu, která v tu dobu měla disponovat s jeho motorovým vozidlem, které bylo použito proti poškozeným. K trestní minulosti obviněného, která je určitým vodítkem při hodnocení předpokladu nápravy pachatele, je v rozsudku odvolacího soudu zmíněna pouze skutečnost, že obviněný se trestné činnosti dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody a že ve vztahu k dalším dvěma přečinům se jedná o speciálního recidivistu. Tyto skutečnosti je však třeba hodnotit jako okolnosti přitěžující, rozhodně v žádném případě jako okolnost, která by jakýmkoli způsobem opodstatňovala použití mimořádné moderace trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku.
14. Pro naplnění poslední, výše zmíněné, podmínky pro aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku odvolací soud podle názoru nejvyššího státního zástupce překvapivě nezmínil a nutně tedy nezohlednil, že obviněný měl ke dni rozhodnutí soudu prvního stupně v evidenci Rejstříku trestů 42 záznamů, byť počet odsouzení v důsledku ukládání souhrnných a společných trestů byl nižší, nicméně již nalézací soud konstatoval, že obviněný od 80. let minulého století prakticky kontinuálně páchá trestnou činnost, a to i přes opakované výkony nepodmíněných trestů odnětí svobody. Nelze tedy vůbec považovat za důvodný závěr vrchního soudu, že nápravy obviněného lze dosáhnout i trestem odnětí svobody kratšího trvání než v nesnížené trestní sazbě podle §145 odst. 2 tr. zákoníku. Naopak bohatá trestní minulost obviněného, opakované výkony trestu odnětí svobody, včetně skutečnosti, že se jednání dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, svědčí o tom, že obviněný se není schopen ani ochoten páchání trestné činnosti vyvarovat. Životním zvyklostem obviněného dominuje nerespektování právních předpisů a soudních rozhodnutí a nyní i neschopnost chovat úctu k životu a zdraví jiných osob, jakožto nejvyšší hodnotě chráněné trestním zákoníkem. I s ohledem na tyto skutečnosti nelze dojít k závěru, že by k jeho nápravě mohl postačovat trest odnětí svobody uložený pod dolní hranicí trestní sazby nejpřísněji trestného činu, jímž byl uznán vinným.
15. Nejvyšší státní zástupce proto uzavřel, že vrchní soud přistoupil k aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku v případě obviněného R. K. bez relevantního důvodu. Má za to, že takto uložený trest nejenže nerespektuje podmínky obsažené v citovaném ustanovení, ale lze i pochybovat, že jakkoli v pozitivním smyslu zapůsobí na nápravu obviněného. Samotná skutečnost, že jednání obviněného zůstalo ve stádiu pokusu, přitom k aplikaci citovaného moderačního ustanovení nepostačuje, ostatně k zabránění konkrétního účinku jednání obviněného došlo jen vlivem aktivního jednání poškozených, tedy na základě okolností na vůli obviněného nezávislých. Vzhledem ke všem okolnostem případu, povaze a závažnosti provedeného pokusu je proto namístě působit na obviněného přísnějším trestem odnětí svobody, uloženým v rámci zákonné trestní sazby uvedené v §145 odst. 2 tr. zákoníku. Pokud tedy Vrchní soud v Praze přikročil k moderaci uloženého trestu odnětí svobody, aniž byly splněny podmínky aplikovaného §58 odst. 6 tr. zákoníku, uložil tak obviněnému trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tím své rozhodnutí zatížil vadou ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
16. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, aby současně zrušil i všechna rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil rovněž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
17. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný R. K. Dovolání označil za nedůvodné. Poukázal na to, že ze zprávy Probační a mediační služby z doby po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že obviněný celou dobu dohledu vzorně spolupracoval s Probační a mediační službou, sděloval požadované, umožnil návštěvu v místě bydliště, byl legálně zaměstnán a poskytoval veškerou součinnost. Ze zprávy zaměstnavatele obviněného z téhož dne pak plyne, že obviněný pracoval od 21. 10. 2021 jako zámečník kolejových vozidel, že svoji práci vykonává svědomitě a spolehlivě s dodržováním všech pokynů a příslušných technologických postupů a že bez problémů spolupracuje s již zaběhlým týmem. Obviněný poukázal rovněž na to, že na sebe podal insolvenční návrh spojený s návrhem na oddlužení a že oddlužení mu bylo povoleno. Obviněný k tomuto oddlužení přistupuje zodpovědně, když ze svého mzdového příjmu do nástupu výkonu trestu odnětí svobody splácel věřitelům poměrně vysoké částky. V tomto svém přístupu míní obviněný pokračovat i nadále, přičemž doufá, že bude ve výkonu trestu brzy zaměstnán, aby mohl i nadále plnit podmínky oddlužení. Obviněný požádal insolvenční soud o přerušení oddlužení na jeden rok. Obviněný si je při svém věku vědom jedinečnosti a neopakovatelnosti příležitosti, která mu byla umožněním oddlužením dána k tomu, aby se ještě plnohodnotně zařadil do společnosti. Obviněný nechce o tuto šanci přijít a učiní vše i ve výkonu trestu odnětí svobody, aby o tuto šanci nepřišel. Tímto má na mysli především co nejrychlejší pracovní zařazení, aby mohl pokračovat v plnění oddlužení, a takové chování, aby bylo možné uvažovat o jeho podmíněném propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obviněný dobrovolně ve stanoveném termínu nastoupil výkon trestu odnětí svobody v této věci. Chování obviněného po spáchání projednávaného skutku a po nabytí právní moci rozsudku odvolacího soudu je příslibem nápravy obviněného a dostatečnosti uloženého trestu. Z těchto důvodů obviněný R. K. navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce zamítnuto. Vyjádřil souhlas s projednáním tohoto dovolání v neveřejném zasedání.
18. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“).
19. Státní zástupkyně poukázala na to, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo obviněnému doručeno dne 19. 9. 2022. Lhůta k podání dovolání tak uplynula dne 21. 11. 2022. Dále uvedla, že doručuje-li se rozhodnutí jak obviněnému, tak i jeho obhájci, podle §265e odst. 2 tr. ř., běží lhůta k podání dovolání od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději. Uvedené ustanovení se však neuplatní, pokud obviněný v době, kdy trestní stíhání pravomocně skončilo rozhodnutím soudu druhého stupně, neměl obhájce, neboť si jej sám nezvolil, a přitom nebyl dán důvod nutné obhajoby, a ke zvolení nebo ustanovení obhájce došlo až následně v průběhu lhůty pro podání dovolání. Z hlediska běhu lhůty pro podání dovolání je v takovém případě bez významu, zda a kdy byl doručen opis rozhodnutí takto ustanovenému obhájci. Požádá-li obviněný o ustanovení obhájce a jsou-li splněny podmínky podle §33 odst. 2, odst. 4 tr. ř., musí mu být neprodleně ustanoven. Obviněný, který nemá obhájce, chce-li podat dovolání (§265d odst. 2 tr. ř.), musí si jej sám včas zajistit a v případě, že nemá dostatek prostředků, požádat soud o přiznání nároku na obhajobu bezplatnou nebo za sníženou odměnu. Takový postup je odůvodněný zejména v případech uplynutí části dovolací lhůty, neboť i když je soud povinen obhájce neprodleně ustanovit, nelze pominout určitý časový prostor nutný pro posouzení podkladů pro rozhodnutí podle §33 odst. 2 tr. ř. Pokud obviněný takto nepostupuje, vystavuje se riziku, že obhájce nepodá dovolání včas. Je-li v takovém případě dovolání podáno opožděně, nelze tento důsledek přičítat na vrub státní moci, jestliže soud postupoval v souladu s §33 odst. 4 tr. ř. Na počítání lhůt k podání dovolání nemá vliv zrušení obhajoby obhájcem, který zastupoval obviněného v odvolacím řízení a následné ustanovení obhájce nového. Rozhodné je doručení rozhodnutí odvolacího soudu obviněnému a obhájci, jehož měl v době pravomocného skončení předmětné trestní věci.
20. Z uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl jak opožděné podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř. Souhlasila přitom, aby tak podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání, a pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí, vyjádřila ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. i souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
III.
Přípustnost dovolání
21. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla obě dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
22. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.] a na místě, kde lze takové podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
23. Pokud jde o včasnost podaných dovolání, Nejvyšší soud mohl za včasné označit pouze dovolání nejvyššího státního zástupce. Obviněný R. K. totiž dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Zdeňka Pícla podal (resp. jmenovaný obhájce doplnil včas podané dovolání, které obviněný podal sám a nikoliv prostřednictvím obhájce) až dne 28. 11. 2022, přičemž rozsudek soudu druhého stupně byl obviněnému doručen již dne 19. 9. 2022 a jeho původnímu obhájci Mgr. Šolcovi dne 2. 9. 2022. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání tak obviněnému uplynula dne 21. 11. 2022 (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.). Na závěru o opožděnosti podaného dovolání ze dne 28. 11. 2022 přitom ničeho nemění skutečnost, že obviněný původně podal dovolání sám (viz výše), neboť, jak o tom byl poučen, takové podání, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, nelze vůbec považovat za dovolání (§265d odst. 2 věta druhá tr. ř.). Na otázku včasnosti dovolání nemůže mít vliv ani skutečnost, že v průběhu lhůty pro podání dovolání došlo u obviněného ke změně v osobě obhájce, když z důvodu pozastavení advokátní činnosti původního obhájce Mgr. Šolce bylo obviněnému nutno ustanovit nového obhájce Mgr. Zdeňka Pícla. Tento úkon totiž soud prvního stupně učinil neprodleně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 8 Tdo 142/2019, publikované pod č. 32/2019 Sb. rozh. tr.). K tomu lze uvést, že přerušení advokátní činnosti původního obhájce bylo soudu oznámeno dne 7. 11. 2022. Ihned poté byl obviněný vyzván ke zvolení obhájce, na což reagoval sdělením doručeným soudu dne 11. 11. 2022, ve kterém požádal o to, aby mu byl obhájce soudem ustanoven. Nalézací soud tak učinil ještě tentýž den, tedy usnesením ze dne 11. 11. 2022, kterým obviněnému ustanovil obhájcem Mgr. Zdeňka Pícla, přičemž téhož dne bylo toto usnesení novému obhájci prostřednictvím datové schránky doručeno. Vyřízení změny obhájce tak nalézacímu soudu trvalo celkem pouze pět dní, přičemž nově ustanovenému obhájci zbývalo v den doručení usnesení o jeho ustanovení k podání dovolání ještě deset dnů. Pokud až dne 23. 11. 2022, tedy již po uplynutí lhůty k podání dovolání, požádal nově ustanovený obhájce o nahlédnutí do spisu, nelze prodlení, které nakonec vedlo k opožděnému podání dovolání, klást k tíži soudu. Z těchto důvodů je situace týkající se opožděnosti dovolání zcela odlišná od situace řešené v nálezu Ústavního soudu 27. 11. 2018, sp. zn. II. ÚS 1967/18, na který obviněný, resp. jeho obhájce v opožděně podaném dovolání poukázal. V citované věci totiž došlo k situaci, kdy tehdy obviněný mohl dovolání podat již prostřednictvím své původní obhájkyně podle §41 odst. 5 věty druhé tr. ř., na což však nebyl soudem prvního stupně upozorněn a byl jím naopak nesprávně utvrzován v tom, že za účelem podání dovolání je třeba ustanovit obhájce nového, přičemž důsledkem tohoto nesprávného postupu bylo ustanovení nového obhájce a opožděné podání dovolání. O takovou situaci v nyní projednávané věci nešlo, neboť původnímu obhájci byla přerušena advokátní činnost a nového obhájce bylo pro účely podání dovolání zapotřebí ustanovit. Nelze přitom pominout, že obviněný mohl dovolání podat i prostřednictvím původního obhájce Mgr. Šolce ještě v době před přerušením jeho advokátní činnosti. Lze tak uzavřít, že dovolání obviněného podané prostřednictvím obhájce Mgr. Zdeňka Pícla dne 28. 11. 2022 je dovoláním opožděným .
24. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
25. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
26. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
27. Na podkladě nejvyšším státním zástupcem uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
28. Dovoláním nejvyššího státního zástupce byl v neprospěch obviněného napaden postup Vrchního soudu v Praze, který po zrušení odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu v celém rozsahu obviněného nově uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, spáchaného ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a za tyto trestné činy obviněného odsoudil podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku (správně §58 odst. 6 tr. zákoníku) k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků se zařazením do věznice s ostrahou. Nejvyšší státní zástupce má za to, že v této trestní věci nebyly u obviněného splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku. Zdůrazňuje přitom, že jednak k zabránění konkrétního účinku jednání obviněného došlo jen vlivem aktivního jednání poškozených, tedy na základě okolností na vůli obviněného nezávislých, a jednak v důsledku bohaté trestní minulosti obviněného nelze dojít k závěru, že by k jeho nápravě mohl postačovat trest odnětí svobody uložený pod dolní hranicí trestní sazby nejpřísněji trestného činu, jímž byl uznán vinným.
29. K takto vymezené dovolací argumentaci nejvyššího státního zástupce lze konstatovat, že tato odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (v jeho druhé alternativě). Je totiž skutečností, že obviněnému byl za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku (odvolací soud nesprávně citoval ustanovení §58 odst. 5 tr. zákoníku) uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (pod její spodní hranicí). Takový postup soudů nižších stupňů lze přezkoumat v rámci dovolacího řízení. Nejvyšší soud po provedení takového přezkumu dospěl k závěru, že dovolání nejvyššího státního zástupce je opodstatněné.
30. Nejprve je na místě připomenout, že podle §58 odst. 6 věty první tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
31. Pokud jde o první okruh dovolací argumentace nejvyššího státního zástupce, který se týká povahy a závažnosti pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, lze s nejvyšším státním zástupcem souhlasit, že okolnosti projednávaného skutku neumožňují učinit závěr, že by použití zákonné trestní sazby odnětí svobody bylo pro obviněného nepřiměřeně přísné.
32. V obecné rovině lze uvést, že podle ustálené judikatury nemůže okolnost, že došlo pouze k přípravě či pokusu trestného činu, sama o sobě odůvodnit snížení trestu pod dolní hranici zákonné trestní sazby ve smyslu §58 odst. 6 tr. zákoníku (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 1965, sp. zn. 10 Tz 108/64, publikované pod č. 14/1965 Sb. rozh. tr., nebo z poslední doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 3 Tdo 535/2021, nebo ze dne 27. 7. 2021, sp. zn. 6 Tdo 705/2021). Závěr o nepřiměřené přísnosti trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby bude namístě až tehdy, jestliže pokus nedosahoval závažnosti jiných, obvykle se vyskytujících případů, tedy jestliže pokus nedosahoval v konkrétním případě takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin (srov. PÚRY, F. §58. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 798, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016). Povaha pokusu pak bude vyplývat zejména z charakteru podniknutého jednání, z jeho formy a z charakteru a závažnosti trestného činu, k němuž směřovaly. Závažnost pokusu je dána především typovou závažností trestného činu, k němuž jednání pachatele směřovalo, dále tím, do jaké míry se pokus rozvinul a jaké skutečnosti zabránily v dokonání trestného činu. Závažnost pokusu je významně ovlivněna i tím, že v případě pokusu nebyl způsoben následek. Jinak se zde uplatní obecná hlediska uvedená v §39 odst. 2 tr. zákoníku, podle nichž se určuje povaha a závažnost spáchaného trestného činu (srov. PÚRY, F. §58. In: ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář . 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 799).
33. V poměrech nyní projednávané věci je pro posouzení povahy a závažnosti předmětného pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zásadní zejména ta skutečnost, že obviněný se v rámci předmětného incidentu na parkovišti obchodního domu svým automobilem prudce rozjel proti třem poškozeným vysokou rychlostí, nebrzdil, naopak zrychloval, chtěl parkoviště co nejrychleji opustit, aniž by se snažil jakkoliv vyhnout srážce s poškozenými, což ve stísněných poměrech parkoviště a s ohledem na pozice poškozených ani nebylo bezpečně možné. Obviněný K. tak učinil vše pro to, aby škodlivý následek v podobě těžké újmy na zdraví poškozených nastal a aby došlo k dokonání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Z hlediska vývojového stádia se tedy skutkový děj plně rozvinul právě na základě jednání obviněného. Jestliže k nastoupení škodlivého následku nedošlo, stalo se tak výhradně díky duchapřítomnosti poškozených, které těsně uskočily před projíždějícím automobilem obviněného, tedy v důsledku okolností na vůli obviněného zcela nezávislých, kdy tento nemohl počítat s žádnou okolností, která měla škodlivému následku zabránit (např. nepřibrzdil, když se k poškozeným blížil, aby jim poskytl více času na reakci). Při hodnocení povahy a závažnosti činu je rovněž nutné zohlednit tu skutečnost, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil v souvislosti s podezřením na krádež v obchodním domě a že poškozené prodavačky se jej snažily zastavit a zamezit tak krádeži zboží. Pohnutku obviněného k vytýkanému jednání je tak nutno označit za zavrženíhodnou.
34. Z uvedených důvodů je možno konstatovat, že v nyní projednávané věci nelze stran povahy a závažnosti předmětného pokusu zvlášť závažného zločinu shledat ani jednu okolnost, která by tato kritéria snižovala. Stejně tak neexistuje žádná okolnost, v důsledku které by se posuzované jednání jakkoliv vymykalo běžně se vyskytujícím případům pokusu těžkého ublížení na zdraví. Typová závažnost trestného činu, o který se obviněný pokusil, je přitom vysoká, a to mj. i s ohledem na okolnosti jemu předcházející (útěk před dopadením pro krádež zboží). Trest uložený v rámci zákonné trestní sazby uvedené v §145 odst. 2 tr. zákoníku by tedy v tomto směru nebyl trestem nepřiměřeně přísným.
35. Pokud jde o další podmínku pro postup podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, kterou je možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání , ani tato není v nyní projednávané trestní věci obviněného K. splněna. Je tomu tak zejména z důvodu bohaté trestní minulosti jmenovaného obviněného, který má vedle nyní projednávané trestné věci dalších 42 záznamů v opisu Rejstříku trestů. Při posuzování možnosti nápravy pachatele ve smyslu §39 odst. 1 tr. zákoníku, resp. §58 odst. 6 tr. zákoníku, je přitom možno zohlednit i již zahlazená odsouzení, resp. skutečnost, že obviněný se v minulosti dopouštěl řady jednání naplňujících znaky trestného činu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že fikce neodsouzení nebrání tomu, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel ke skutečnosti, že pachatel již v minulosti spáchal trestný čin, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k trestné činnosti, jeho vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákoníkem, možnostem nápravy atd. – srov. zprávu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 4. 4. 1974, sp. zn. Tpjf 28/73 (publikovanou pod č. 10/1974 Sb. rozh. tr.), nebo z novější doby např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 7 Tdo 830/2020, nebo ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 93/2018.
36. Z obsahu trestního spisu je přitom zjevné, že obviněný K. páchá trestnou činnost kontinuálně již od rané dospělosti, a to i přes opakované výkony trestu odnětí svobody. Posuzovaného jednání se navíc dopustil ve zkušební době podmíněného propuštění v jiné trestní věci. Lze tak shrnout, že respekt obviněného K. k právním normám a k právem chráněným zájmům je dlouhodobě nízký. Již z tohoto důvodu se proto nyní nelze domnívat, že nápravy jmenovaného obviněného je možno dosáhnout trestem kratšího trvání.
37. Na těchto závěrech ničeho nemění ani případné polehčující okolnosti zmiňované odvolacím soudem v odůvodnění výroku o trestu (řádné plnění pracovních povinností a placení dluhů). Postup podle §58 tr. zákoníku totiž nemůže být odůvodněn pouhými prostými polehčujícími okolnostmi. Odvolacím soudem tvrzenou nízkou pravděpodobnost střetu vozidla řízeného obviněným s poškozenými prodavačkami pak nelze přeceňovat, neboť, jak bylo výše uvedeno, obviněný se na parkovišti obchodního domu poměrně vysokou rychlostí rozjel směrem ke třem osobám a neučinil nic pro to, aby k hrozící srážce nedošlo. K nastoupení škodlivého následku v podobě těžkého újmy na zdraví přitom nedošlo pouze díky duchapřítomnosti poškozených. Stejně tak je při posouzení možnosti nápravy obviněného nutno zohlednit i to, že obviněný se vytýkaného jednání dopustil v souvislosti s podezřením na krádež zboží v obchodě. Obviněný totiž zcela evidentně není schopen přistupovat k řešení krizových situací nenásilným způsobem a je mu vlastní agresivní a bezohledné počínání. O možnosti nápravy trestem uloženým ve výměře pod spodní hranici zákonné trestní sazby tak nelze uvažovat.
38. Za důvod postupu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku nelze považovat ani skutečnost, že obviněnému bude pravděpodobně uloženo, aby vykonal zbytek trestu odnětí svobody, ze kterého byl před spácháním nyní projednávaného skutku podmíněně propuštěn. Tato okolnost totiž obviněnému naopak přitěžuje, neboť svědčí o jeho neschopnosti vyvarovat se násilí ani v době, kdy je povinen vést řádný život a kdy v opačném případě hrozí jeho návrat do výkonu trestu. Uložením trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby v nyní projednávané věci a výkonem zbytku trestu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 10 T 138/2015 nedojde ani k nepřiměřené kumulaci trestů, neboť závažnost nyní projednávaného činu si vyžaduje delší působení na obviněného nepodmíněným trestem odnětí svobody.
39. Jelikož v nyní projednávané věci nebyly u obviněného R. K. z výše uvedených důvodů splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku, byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
40. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch obviněného zrušil výrok o trestu z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 5 To 31/2022. Zrušil také další rozhodnutí na tuto zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a soudu druhého stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolání obviněného R. K. pak Nejvyšší soud jako opožděné odmítl podle §265i odst. 1 písm. c) tr. ř.
41. Vrchnímu soudu, kterému se věc vrací, se ukládá, aby znovu rozhodl o trestu pro obviněného R. K. s ohledem na shora vyslovené závěry, kterými je vázán.
42. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a), písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2022
|
JUDr. Aleš Kolář
|
|
předseda senátu
|