ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.1194.2022.1
sp. zn. 3 Tdo 1194/2022-1085
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 1. 2023 o dovolání obviněného Y. K., nar. XY, státní příslušník Ukrajiny, v České republice bytem XY, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, a dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného Y. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 7 To 24/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 47 T 10/2021, takto:
I. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného Y. K. odmítá .
II. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání nevyššího státního zástupce odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. 47 T 10/2021 , byl obviněný Y. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem vraždy podle §140 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se podle skutkových zjištění nalézacího soudu dopustil tím, že
dne 7. 2. 2021 v době kolem 02:15 hod. na prostranství před vchodem do domu č. XY v XY v XY v silně podnapilém stavu poté, co vylákal poškozeného I. G., narozeného XY, Moldavská republika, z důvodu řešení osobních sporů, aby přišel před tento dům, kde bydlela svědkyně L. O., zaútočil na něho po krátké hádce a fyzické potyčce kuchyňským nožem o celkové délce cca 28 cm s úzkou čepelí dlouhou cca 9 – 15 cm, jímž se vyzbrojil v kuchyni bytu, kde se se svědkyní zdržoval, a ukryl si jej do pravého rukávu bundy, přičemž poškozeného dvakrát bodl velkou silou do hrudníku, v důsledku čehož poškozený utrpěl bodnou ránu s vbodem délky 3 cm vlevo vpředu na hrudníku v čáře přední pažní ve výši přibližně 12. žebra pronikající do břišní dutiny s poraněním příčného tračníku, krvácením do břišní dutiny malého rozsahu a pronikající bránicí do levé hrudní dutiny, bodnou ránu s vbodem délky 4 cm vlevo vpředu na hrudníku v čáře přední pažní ve výši přibližně 11. žebra s výhřezem velké předstěry, přetětím mezižeberní tepny a krvácením do levé hrudní dutiny a s bodným poraněním bránice, řeznou ránu nad levou lopatkou a dále v důsledku sebeobrany dvě řezné rány na hřbetu levé ruky délky 3 cm a 8 cm nepronikající do svalstva, resp. bez porušení šlach, které byly vedeny střední silou, následně z místa činu utekl a nůž na útěku odhodil, tímto jednáním způsobil poškozenému vážná poranění, která by, bez včasné lékařské pomoci a urgentních dvou operací, vedla v důsledku krvácení zejména do levé hrudní dutiny k šoku z nadměrných krevních ztrát a ke smrti, přičemž takto vedeným útokem mohl poškozenému způsobit další vážná poranění, která by jej bezprostředně ohrožovala na životě, resp. mohla vést k jeho smrti, když mohlo dojít k poranění sleziny, levé ledviny, velkých břišních cév levé plíce .
2. Za tento zvlášť závažný zločin byl obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §140 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 8 let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §80 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku mu byl dále uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo zaplatit na náhradě škody Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky částku ve výši 124 420 Kč a podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený I. G. odkázán s uplatněným nárokem na náhradu škody a nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal odvolání obviněný a v neprospěch obviněného proti výroku o trestu odnětí svobody i městský státní zástupce v Praze. O podaných odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 7 To 24/2022 , tak, že podle §258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. z podnětu odvolání obviněného napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o náhradě škody ve vztahu ke Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky. Podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. pak znovu rozhodl tak, že podle §228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložil zaplatit Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky na náhradě škody částku ve výši 116 920 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 tr. ř. tohoto poškozeného se zbytkem jeho nároku na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §256 tr. ř. pak odvolání státního zástupce zamítl. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svého obhájce dovolání obviněný a v jeho neprospěch proti výroku o trestu i nejvyšší státní zástupce.
5. Obviněný Y. K. své dovolání opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2022, neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku
6. Skutek neměl být podle obviněného kvalifikován jako zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku zejména z důvodu absence úmyslu obviněného usmrtit poškozeného. Pro určení správné právní kvalifikace je podle obviněného zcela rozhodující to, v jakém okamžiku došlo k předmětným bodným zraněním poškozeného. K těmto bodným zraněním došlo s největší pravděpodobností až na samotném konci potyčky (obviněný bezvládně ležel na zádech na zemi, z jeho strany nehrozil žádný útok a poškozený jej opakovaně mlátil pěstí do hlavy). Za dané situace na konci potyčky bylo tak ze strany obviněného zcela logické, že k ochraně svého života a zdraví užil nože, přičemž umístnění a sílu bodnutí nemohl určitě zcela ovládnout. A to obzvlášť za situace, kdy soudní znalkyně z oboru psychiatrie MUDr. Cendelínová dospěla k závěru, že ovládací schopnosti obviněného byly podstatnou měrou sníženy z důvodu alkoholové intoxikace. V projednávaném případě nicméně úmysl obviněného směrující k usmrcení poškozeného podle názoru obviněného nebyl řádně zjištěn ani prokázán, přičemž jeho alternativní vztah spočívající v reakci na obavu o jeho život a zdraví svědčí jasně ve prospěch závěru, že skutečně neměl úmysl poškozeného usmrtit. Absence vražedného úmyslu podle obviněného vyplývá i z toho, že poškozenému byla reálně způsobena „pouze“ těžká újma na zdraví ve smyslu §122 odst. 2 tr. zákoníku, když v takovýchto případech musí být skutečně spolehlivě objasněno, zdali obviněný chtěl způsobit jen tento následek, nebo zdali chtěl skutečně usmrtit poškozeného. Soudní znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Hladík totiž ve svém znaleckém posudku opakovaně uvedl, že poranění poškozeného mají ze soudně lékařského hlediska charakter těžké újmy na zdraví. Tuto část jeho znaleckého posudku ovšem soudy fakticky ignorovaly.
7. V souvislosti s úmyslem usmrtit poškozeného soudy dále náležitým způsobem nezohlednily jednání obviněného po činu. Obviněný totiž po bodnutí poškozeného na konci potyčky a po jejím následném bezprostředním skončení mohl, a nic mu v tom nebránilo, poškozeného skutečně usmrtit, jelikož ten již v té době ležel bezvládně na zemi. Ale obviněný tak neučinil, přičemž z předmětného videozáznamu není vůbec patrné, že by se o to co i jen pokusil. Proto kdyby obviněný měl skutečně úmysl poškozeného usmrtit, jak se to snaží dovodit soud druhého stupně v napadeném rozsudku, tak by zcela určitě poškozeného následně bez dalšího „dorazil“ a usmrtil, což se ovšem nestalo. Nadto je podle obviněného nutno v této souvislosti upozornit na to, že je zde další konkrétní okolnost zabraňující případné smrti poškozeného, a to jednak to, že svědkyně O. bezprostředně po skončení potyčky šla zpět do předmětného bytu přivolat první pomoc pro poškozeného. A dále obviněný sám podle jeho výpovědi křičel a házel sníh směrem na okno, kde byl byt užívaný svědkyní O., a to vše také za účelem přivolání pomoci pro poškozeného, což je patrno také z videozáznamu založeného ve spise (a tím i ověřena pravdivost výpovědi obviněného). Nebylo to tedy tak, že obviněný bezprostředně po skončení potyčky opustil místo činu. Vše výše uvedené tak podle názoru obviněného svědčí ve prospěch závěru, že u něj nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy, a to ani v podobě nepřímého úmyslu, resp. jeho srozumění nebo lhostejnosti ve vztahu k usmrcení poškozeného.
8. V další části dovolání obviněný rekapituluje okolnosti svědčící v jeho prospěch, tedy že k bodnutím poškozeného došlo až na konci potyčky a z obavy o jeho život a zdraví, že měl v daném okamžiku podstatnou měrou snížené ovládací schopnosti vlivem alkoholové intoxikace, že po bodnutí poškozeného měl objektivně možnost poškozeného usmrtit, čemuž nic nebránilo, ale navzdory tomu obviněný tak neučinil ani se o to nepokusil, že nadto sám vyvinul snahu o přivolání pomoci poškozenému, a to křičením a házením sněhu do okna bytu užívaného svědkyní O., kam se tato osoba bezprostředně po skončení potyčky odebrala, a to za stejným účelem, tj. přivolání pomoci, čehož si obviněný byl evidentně vědom, a konečně že soudní znalec z oboru soudního lékařství MUDr. Hladík vyhodnotil poranění poškozeného ze soudně lékařského hlediska jako těžkou újmu na zdraví.
9. Zejména právě uvedené skutečnosti za použití zásady in dubio pro reo vedou podle názoru obviněného k bezpečnému závěru, že u něj skutečně nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu vraždy ve fázi pokusu, a už vůbec ne v kvalifikované skutkové podstatě s rozmyslem podle §140 odst. 2 tr. zákoníku. Vzhledem ke všemu výše uvedenému lze totiž dospět k závěru, že u obviněného byla naplněna subjektivní stránka pouze ve vztahu k trestnému činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Ostatně také tento trestný čin počítá eventuálně v případě následku v podobě smrti s kvalifikovanou skutkovou podstatou podle 145 odst. 3 tr. zákoníku a s přísnějším trestním postihem. Na základě všech výše uvedených důvodů má tedy obviněný za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávné právní kvalifikaci skutku (jednání), za který byl odsouzen, když místo trestného činu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku ve stadiu pokusu, lze zde mluvit pouze o dokonaném trestném činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
10. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě rozhodnutí soudů nižších stupňů a aby jej zprostil obžaloby, popř. aby zrušil toliko rozsudek odvolacího soudu a tomuto věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
11. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce , ten svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. s tím, že napadeným rozsudkem byl obviněnému uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Neztotožňuje se se závěry soudů ve vztahu k aplikaci §58 odst. 6 tr. zákoníku při ukládání trestu.
12. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že nalézací soud odůvodnil užití §58 odst. 6 tr. zákoníku pouze kuse v bodě 24. odůvodnění svého rozsudku. Úvahu nalézacího soudu o „škále způsobu jednání“ nadto odvolací soud odmítl jako argument „poněkud neuchopitelný“. Nalézací soud konstatoval, že nedošlo k dokonání trestného činu, nicméně uznal, že tomu tak bylo pouze díky včas poskytnuté zdravotní péči. Mimořádné snížení trestu tedy v podstatě opřel pouze o „dosavadní bezúhonnost“ obviněného a jím projevenou snahu uhradit škodu i nemajetkovou újmu. Takové úvahy nalézacího soudu zjevně neodpovídají požadavkům na odůvodnění užití §58 odst. 6 tr. zákoníku podle nauky i ustálené judikatury. Odvolací soud sice uvedenou argumentaci doplnil, avšak ani po takovém doplnění není zřejmé, že by předmětné zmírnění trestu odpovídalo požadavkům citovaného ustanovení ve smyslu jeho ustáleného judikaturního a doktrinálního výkladu.
13. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že podmínkami pro mimořádné zmírnění trestu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval. V takových případech zpravidla odkazoval na výklad tohoto ustanovení podle komentářové literatury, kterou nejvyšší státní zástupce obsáhle cituje, stejně jako judikaturu, která se týká uvedené otázky. Má rovněž za to, že pokud odvolací soud proklamoval svou vůli zabývat se blíže povahou a závažností předmětného pokusu trestného činu – významem dotčeného chráněného zájmu, způsobem provedení činu, jeho následky, okolnostmi spáchání, osobou pachatele a jeho pohnutkou, záměrem nebo cílem. Avšak v dalším textu se těmito znaky určujícími povahu a závažnost trestného činu zabýval značně nevyváženě – některé pominul a jiné nepřiměřeně zdůrazňoval nebo nepřiléhavě vyložil význam chráněného zájmu na počátku bodu 48. odůvodnění svého rozsudku, kdy jen velmi stručně konstatoval, že tento význam je sice „značný“, avšak (sám o sobě) nevylučuje mimořádné snížení trestu cestou §58 odst. 6 tr. zákoníku. Proti tomuto závěru nelze podle nejvyššího státního zástupce nic namítat. Ke způsobu provedení uvedl tamtéž, že tento byl „pudový, primitivní a nezákeřný“. V bodě 50. téhož odůvodnění k tomu rozvedl, že „nešlo…o hluboce promyšlený, např. zákeřný útok zezadu“. K tomu nejvyšší státní zástupce poznamenal, že míra zákeřnosti vraždy může být jistě různá. Na jednom pólu tak může být útok zcela nezákeřný, naopak na pólu druhém se může jednat o útok obzvláště zákeřný. Hodnocení míry zákeřnosti může být i značně subjektivní. V nyní předkládané věci však lze ukrytí nože před samotným útokem považovat za způsob jednání, které činí útok spíše více než méně zákeřný. Podstatné je, že z pohledu mimořádného snížení trestu nebylo jednání obviněného nijak mimořádně nezákeřné – nebylo zcela bezelstné. Pokud se nějaká osoba záměrně jeví navenek jako neozbrojená, v principu se jedná o velmi podobnou situaci, kdy se nějaká věc může jevit jako běžná věc denního užití a nikoliv jako zbraň. Zákonodárce označuje takto záludné předměty za „zákeřné zbraně“. Což jsou „zbraně maskované jako jiné předměty.“ Způsob útoku za pomoci nože ukrytého do pravého rukávu bundy se tak jeví jako zákeřnost ve smyslu, jakým v českém právu zákonodárce tohoto pojmu obvykle používá. Z hlediska míry zákeřnosti tedy obviněnému žádná mimořádná okolnost nesvědčila – útok nebyl nijak mimořádně bezelstný. Odvolací soud tamtéž „přihlédl k tomu, že nelze zcela přesně určit, kdy k pobodání došlo, a vyloučit bodnutí v době, kdy obviněný již byl na zemi (ovšem nikoliv bezvládný), nelze“. Odvolací soud se tím však poněkud odchýlil od skutkových zjištění soudu nalézacího, která jinak obecně přijal a která jsou v odstavci 15. odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedena slovy: „…z čehož lze logicky usuzovat, že k pobodání muselo dojít již dříve…“. Odvolací soud správně shledal, že otázka přesného času druhého bodnutí není podstatná pro posouzení trestnosti jednání obviněného. Pokud čas bodnutí nemůže obviněného vyvinit z pohledu trestní odpovědnosti, bylo by velmi obtížné zkonstruovat vliv takové okolnosti na úvahu o trestu. Odvolací soud se o takovou úvahu ani nepokusil a sdělil pouze výsledek nikde neuvedené argumentace – že tato otázka nějak přispívá k možnosti mimořádného snížení trestu.
14. Pokud jde o následky trestného činu, nejvyšší státní zástupce upozornil, že touto otázkou se odvolací soud zabýval v bodě 51. citovaného odůvodnění. Považoval za podstatné, že „poškozený byl zachráněn“ a že dosud není zřejmé, zda způsobené následky (poškozený nemohl zvedat těžké věci a musel brát léky) budou trvalé. Opět se jedná o okolnosti bez náznaku mimořádnosti ve prospěch obviněného. To, že byl poškozený zachráněn, se projevilo již v právním posouzení – jinak by se jednalo o vraždu dokonanou a §58 odst. 6 tr. zákoníku by vůbec nepřicházel v úvahu. Za takovou okolnost nelze považovat ani dosavadní neznalost, zda následky na zdraví poškozeného budou trvalé. Ani podle judikatury nebyly rozlišovány netrvalé a trvalé následky. Následkem bylo již to, že došlo k závažnému zranění napadeného. Hranice zjevně neleží mezi přežitím poškozeného a jeho smrtí – to je dáno již samotnou právní kvalifikací jako činu dokonaného nebo nedokonaného. Hranice neleží ani mezi přechodnými a trvalými následky. Podstatné je zde to, zda a jak byl zasažen hmotný předmět útoku. Jestliže útočník způsobí oběti smrtelné zranění, které je možno přežít pouze díky specializované lékařské péči, pak se jedná o okolnost, která může takovému pachateli svědčit jen z hlediska právního posouzení skutku jako činu nedokonaného. Nelze z ní dovozovat absenci následků a z této absence následně dovozovat nějakou mimořádnost mající vliv na ukládání trestu. Obviněný Y. K. poškozenému vážné zranění způsobil. Z judikatury lze přitom dovodit, že existence takového následku v zásadě vylučuje mimořádné snížení trestu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku. Obviněný Y. K. se navíc ani nijak nepodílel na odvrácení možného smrtelného následku – z místa činu se bez dalšího vzdálil. V předkládané věci tedy došlo k významnému následku na zdraví poškozeného – musel být zachraňován jeho život. Tuto skutečnost lze považovat za hlavní překážku postupu podle zmíněného §58 odst. 6 tr. zákoníku.
15. Pokud odvolací soud k osobě pachatele uvedl, že je osobou bezúhonnou, je tato okolnost podle názoru nejvyššího státního zástupce z hlediska užití §58 odst. 6 tr. zákoníku bezvýznamná, jak plyne z judikatury. Mírou zavinění obviněného se odvolací soud nezabýval. K tomu lze jen dodat, že podle bodu 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu jednal obviněný „nejméně v úmyslu nepřímém“. Neuvedl tedy žádné mimořádné okolnosti související s mírou zavinění. Odvolací soud se dále zabýval okolnostmi, za nichž byl čin spáchán, a jeho pohnutkami. Úvahy k tomu se nacházejí v bodech 48. a 49. odůvodnění nyní napadeného rozsudku. Uvedený soud zde ve prospěch obviněného hodnotí okolnost, kterou lze stručně popsat tak, že nepříliš bystrý obviněný se ve stavu silné opilosti pokusil násilně vyřešit milostný trojúhelník přímým bojem se svým konkurentem. Pohnutkou k útoku tedy bylo odstranění soka v lásce. Této pohnutce se odvolací soud věnuje nejpodrobněji. Takové pohnutce je však obtížné přiřadit nějaký trestně právní význam – ať již ve prospěch nebo neprospěch pachatele. Na jedné straně se jí zužuje okruh možných poškozených. Na straně druhé se jedná o pohnutku dosti nízkou, která zasahuje i do práva každého na to, aby nebylo zasahováno do jeho soukromého a rodinného života. Dospělí lidé mají právo svobodně si vybírat, s kým chtějí žít v nejužším osobním svazku. Dokonce ani manželé nemají právní nástroj k násilnému vynucování svého svazku. Tím méně má takové oprávnění člověk zamilovaný. Z hlediska samotné vraždy a trestu za ni se tedy jedná o motiv trestně právně bezvýznamný. Proto jím ani nelze relevantně argumentovat z hlediska postupu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku. Trestně právní význam by mohly mít motivy poněkud zásadnější, než jakým je pouhé usmrcení soka. Takovým motivem vraždy by mohlo být dlouhodobé předchozí týrání nebo odstranění nějaké zcela zásadní nespravedlnosti nebo ochrana nějaké důležité obecně přijímané hodnoty. Tedy řešení zcela nesnesitelné situace nebo ochrana mimořádně cenného veřejného statku. Nikoliv osobní požitek či pohodlí z ryze sobeckých osobních důvodů.
16. Nejvyšší státní zástupce shrnul, že odvolací soud, byť mu nelze upřít snahu své závěry podrobněji rozvést, ve výsledku postupoval obdobně nesprávně jako nižší soudy ve shora citované judikatuře. Správně sice dovodil zásadní podmínku pro užití §58 odst. 6 tr. zákoníku – že posuzovaný čin nebyl dokonán a zůstal ve stadiu pokusu. Avšak jeho úvahy o splnění dalších podmínek pro užití citovaného ustanovení za správné považovat nelze. Odvolací soud náležitě nezhodnotil povahu a závažnost pokusu daného činu, tedy další okolnosti významné z hlediska užití citovaného ustanovení. Z nich zejména nezohlednil, že pokud bylo při pokusu vraždy způsobeno poškozenému zranění, které by bylo bez poskytnutí lékařské péče smrtelné, pak takový následek v zásadě vylučuje mimořádné snížení trestu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku. Podmínky vymezené v §58 odst. 6 tr. zákoníku tedy splněny nebyly. Trest odnětí svobody měl být obviněnému uložen v rozmezí trestní sazby podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, tedy v rozmezí dvanáct až dvacet let. Jestliže byl tento trest obviněnému uložen rozsudkem soudu nalézacího pouze v trvání osmi let, byl mu tím uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným, což odpovídá druhé alternativě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. Pokud soud odvolací následně rozhodl o zamítnutí odvolání státní zástupkyně proti takovému rozsudku soudu prvého stupně, takový postup odpovídá druhé alternativě uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Třebaže je vytčenou vadou zatížen již rozsudek soudu prvního stupně, z hlediska hospodárnosti postupu řízení se jeví jako vhodné přistoupit ke kasaci pouze napadeného rozsudku soudu odvolacího, neboť případnou nápravu uvedené vady lze zajistit v rámci nového odvolacího řízení konaného na podkladě původního odvolání státní zástupkyně.
17. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o trestu, aby současně zrušil i všechna rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil rovněž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
18. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
19. Státní zástupce je toho názoru, že obviněný ve svém dovolání poněkud mění těžiště obhajoby, kterou uplatnil ve svém odvolání proti odsuzujícímu rozsudku nalézacího soudu. Tehdy se domáhal především toho, že jeho jednání bylo nutnou obranou. Ve svém dovolání však nyní brojí proti skutkovým zjištěním o své subjektivní stránce. Má za to, že mu nebylo prokázáno, že by byl srozuměn s případným smrtelným následkem na straně poškozeného.
20. Taková námitka směřuje podle státního zástupce k tomu, že soudy porušily zásadu in dubio pro reo . Zásada in dubio pro reo je zásadou procesní, a nikoliv hmotně právní a Nejvyšší soud dosud nepřipouští, aby bylo dodržení této zásady zkoumáno v dovolacím řízení. Námitky argumentující porušením zásady in dubio pro reo nemohou podle názoru státního zástupce samy o sobě založit žádný dovolací důvod ani za nového znění §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. K tomu poukazuje na příslušnou judikaturu, kterou shrnuje tak, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva stěžovatele na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se i porušení této zásady mohlo stát dovolacím důvodem. Stejný význam má nyní dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Samotné porušení zásady in dubio pro reo ovšem dovolacím důvodem není a být ani nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad ústnosti a bezprostřednosti, k nimž dovolací soud ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, pokud nemají samy zopakovat celé dokazování. Námitky uvedené obviněným proto neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu.
21. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a souhlasil, aby tak podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. V ostatním odkázal na dovolání podané nejvyšším státním zástupcem včetně jeho závěrečného návrhu.
22. K dovolání nejvyššího státního zástupce se obviněný ani jeho obhájce do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu nevyjádřil .
III.
Přípustnost dovolání
23. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda byla obě dovolání podána v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podaly osoby oprávněné.
24. Shledal přitom, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. a), písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňují i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
25. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným a nejvyšším státním zástupcem naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
26. Obviněný v podaném dovolání výslovně uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , který je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
27. Nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. , o který se jedná tehdy, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.
28. Posledně uvedený důvod dovolání uplatnil nejvyšší státní zástupce ve spojení s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. , který je naplněn v případech kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l).
29. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
30. Na podkladě obviněným a nejvyšším státním zástupcem uplatněných dovolacích důvodů a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného a nejvyššího státního zástupce.
IV.
Důvodnost dovolání
31. Obviněný Y. K. podaným dovoláním brojí proti výroku o vině a závěru o naplnění subjektivní stránky zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku (vražedného úmyslu) a domáhá se posouzení skutku jako trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku. Nejvyšší státní zástupce pak jím podaným dovoláním brojí proti výroku z usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání státního zástupce proti výroku o trestu z rozsudku nalézacího soudu, kterým byl za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku obviněnému uložen trest odnětí svobody ve výměře pod spodní hranici zákonné trestní sazby za zvlášť závažný zločin vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku.
32. Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním obviněného Y. K. a dospěl k následujícím závěrům.
33. Z dovolání podaného obviněným se podává, že tento za zcela rozhodující (z hlediska vytýkaného závěru o vražedném úmyslu) považuje to, v jakém okamžiku došlo k předmětným bodným zraněním poškozeného. Poukazuje přitom na to, že k těmto bodným zraněním došlo s největší pravděpodobností až na samotném konci potyčky, kdy obviněný bezvládně ležel na zádech na zemi, z jeho strany nehrozil žádný útok a poškozený jej opakovaně mlátil pěstí do hlavy. Z takto koncipovaného průběhu skutkového děje obviněný dovozuje, že je nesprávný závěr o jeho úmyslu poškozeného usmrtit, kdy za dané situace obviněný nemohl umístnění a sílu bodnutí již zcela ovládnout.
34. Nejvyšší soud je však po prostudování předloženého spisového nucen hned úvodem konstatovat, že uvedená obhajovací verze obviněného se zcela míjí s tím, k jakým skutkovým závěrům dospěly soudy nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně. Argumentace obviněného přitom není založena primárně na námitce porušení zásady in dubio pro reo , na kterou zaměřil svoji pozornost i státní zástupce v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného, nýbrž vychází právě z prezentace zcela jiného skutkového stavu, než ke kterému dospěl nalézací soud, a ze snahy o její prosazení. Nejde tedy z jeho strany o argumentaci právní, odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., nýbrž o čistě skutkovou polemiku s tím, jakým způsobem proběhl konflikt obviněného s poškozeným. Vzhledem k tomu, že obviněný svoji obhajobu nespojil s námitkou zjevného (extrémního) rozporu s provedenými důkazy, nemůže být jeho argumentace podřazena ani pod rozsah dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
35. Lze připomenout, že Městský soud v Praze coby soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování k jednoznačnému závěru, že po krátkém vzájemném fyzickém kontaktu obviněného s poškozeným obviněný z rukávu bundy vytáhl či spustil do dlaně ruky nůž, který měl v rukávu bundy skryt, kterým proti poškozenému opakovaně bodal, což je patrno z pohybů charakteristických pro útok nožem, tedy opakovaný nápřah obžalovaného pravou rukou za tělo a následný pohyb touto rukou proti hrudní oblasti poškozeného. Takto zaznamenané pohyby obžalovaného vedou soud k jednoznačnému závěru, že právě těmito „údery“ byla poškozenému způsobena dvě bodná poranění v oblasti hrudníku, neboť z kamerového záznamu nejsou nadále patrny žádné podobné pohyby charakteristické pro útok nožem v intenzitě silných útoků, jak intenzitu bodnutí s ohledem na způsobená poranění charakterizoval znalec MUDr. Hladík. Z kamerového záznamu je pak patrná i obrana poškozeného vůči zmíněným pohybům obžalovaného, což je rovněž v souladu s výpovědí poškozeného, že se tomuto útoku obžalovaného aktivně bránil, kteroužto obranu stvrzují i objektivně zjištěná dvě řezná poranění na levé ruce poškozeného. Tato poranění jsou i podle závěrů znalce MUDr. Hladíka typická pro aktivní obranu vůči napadení nožem. Kamerovým záznamem je stvrzena i další část výpovědi poškozeného, že následně skolil obžalovaného na zem, kde mu uštědřil několik úderů pěstí do obličeje. Že již v době povalení obžalovaného byl poškozený poraněn dvěma bodnými ranami, jak sám poškozený vypověděl, potvrzují i výpovědi svědkyně O. a svědka M., kteří shodně popsali, že již v okamžiku svalení obžalovaného na zem vykřikl poškozený, že byl pobodán, z čehož lze logicky usuzovat, že k pobodání muselo dojít již dříve, když i s ohledem na samotnou situaci je zřejmé, že v důsledku zvýšeného adrenalinu u poškozeného muselo nějakou, byť krátkou, dobu trvat, než krvácení dosáhlo takové intenzity, že to byl poškozený za dané situace schopen vnímat (bod 15. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně).
36. Provedeným dokazováním tak bylo zjištěno, že k pobodání poškozeného obviněným došlo již na samém počátku jejich fyzického souboje (ještě předtím, než poškozený obviněného povalil na zem), a nikoliv až na jeho konci, jak se snaží nyní obviněný prezentovat a budovat svoji obhajobu týkající se absence vraženého úmyslu. Předložená argumentace obviněného se tak zcela rozchází s tím, co bylo zjištěno v důkazním řízení. Právní posouzení je totiž nutné vztahovat k takové podobě skutkového stavu, která je výsledkem dokazování a která je vyjádřená nejen ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, ale i v jeho odůvodnění.
37. V souvislosti s podobou skutkové věty a se závěry vrchního soudu, který do určité míry relativizoval závěry nalézacího soudu týkající se okamžiku, kdy došlo k pobodání poškozeného, pak Nejvyšší soud uvádí následující. Vrchní soud v Praze coby soud odvolací v bodě 37. odůvodnění napadeného rozsudku uvedl, že nelze zcela přesně zjistit dobu, kdy byl poškozený pobodán. Je přitom zjevné, že právě na tomto konstatování, které je v rozporu s tím, co o průběhu souboje obviněného s poškozeným zjistil soud prvního stupně, staví v rámci dovolacího řízení svoji obhajobu obviněný. Nejvyšší soud však na tomto místě upozorňuje, že uvedené závěry Vrchnímu soudu v Praze nepřísluší činit, a to z toho důvodu, že k uvedeným skutečnostem nebylo v rámci veřejného zasedání konaného u odvolacího soudu provedeno žádné dokazování. Podle §263 odst. 7 tr. ř. je přitom odvolací soud vázán hodnocením důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Vrchní soud v Praze proto byl, za situace, kdy žádné dokazování k průběhu souboje neprováděl, povinen vycházet z výše prezentovaných a řádně odůvodněných skutkových zjištění nalézacího soudu o tom, že obviněný poškozeného bodl hned v počáteční fázi souboje. Na této skutečnosti ničeho nemění ani skutečnost, že údaj o okamžiku pobodání není uveden v popisu skutku. Vázanost odvolacího soudu hodnocením důkazů soudem prvního stupně se totiž vztahuje (pakliže k nim odvolací soud sám neprováděl vlastní dokazování) na všechna skutková zjištění týkající se projednávaného skutku, tedy i na ta, která nejsou přesně vyjádřena ve skutkové větě výroku rozsudku a nachází se až v odůvodnění rozsudku.
38. Lze proto uzavřít, že rozhodným pro posouzení subjektivní stránky trestného činu vraždy (vražedného úmyslu) byl s ohledem na absenci dokazování v odvolacím řízení toliko skutkový děj zjištěný soudem prvního stupně. Z něj je přitom s ohledem na místa na těle poškozeného, kam obviněný obě rány zasadil, možno zcela bezpečně usuzovat na úmysl obviněného K. poškozeného G. usmrtit. Konstrukce obhajoby obviněného vycházejí z jiného skutkového děje je tak zcela nepřiléhavá a vychází toliko z vlastní verze obviněného o tom, že k pobodání došlo na samém konci souboje. To stejné lze konstatovat i ve vztahu k tvrzenému ovlivnění obviněného alkoholem, neboť i s touto otázkou se nalézací soud řádně a přesvědčivě vypořádal v bodě 19. odůvodnění svého rozhodnutí, přičemž obviněný i zde vychází ze zcela opačných závěrů. Z těchto důvodu mohl Nejvyšší soud uzavřít, že argumentaci obviněného nebylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod ani pod žádný jiný v zákoně stanovený důvod dovolání.
39. Pokud jde o dovolání nejvyššího státního zástupce , lze konstatovat, že toto odpovídá uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. (v jeho druhé alternativě) ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (rovněž v jeho druhé alternativě). Je totiž skutečností, že obviněnému byl za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným (pod její spodní hranici). Takový postup soudů nižších stupňů lze přezkoumat v rámci dovolacího řízení. Dovolání nicméně nebylo možno přiznat opodstatněnost.
40. Lze připomenout, že nalézací soud použití §58 odst. 6 tr. zákoníku odůvodnil poměrně stručně, když poukázal na škálu způsobů jednání, jakým lze naplnit znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku, přičemž v tomto kontextu jednání obviněného hodnotil jako méně závažné. Zohlednil i dosažené vývojové stadium tohoto trestného činu, dosavadní bezúhonnost obviněného a jeho fakticky projevenou snahu o nápravu způsobených následků.
41. Vrchní soud v Praze se pak s důvodem vycházejícím ze škály způsobů jednání, jakým lze naplnit znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu vraždy podle §140 odst. 2 tr. zákoníku neztotožnil. Naproti tomu akcentoval pudovost, primitivnost a nezákeřnost způsobu provedení činu, existenci milostného trojúhelníku mezi obviněným, poškozeným a svědkyní O., z něj plynoucí emoce a vyhrocenou osobní situaci obviněného. K možné nápravě obviněného pak zdůraznil dohodu obviněného s poškozeným a zdravotní pojišťovnou a dosavadní bezúhonnost obviněného. Konečně pak připomněl i posílení účinnosti trestu současným uložením i trestu vyhoštění na dobu neurčitou.
42. Podle §58 odst. 6 věty první tr. zákoníku může soud snížit trest odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby též tehdy, jestliže odsuzuje pachatele za přípravu k trestnému činu nebo za pokus trestného činu nebo za pomoc k trestnému činu a má vzhledem k povaze a závažnosti přípravy nebo pokusu nebo pomoci za to, že by použití trestní sazby odnětí svobody tímto zákonem stanovené bylo pro pachatele nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
43. S nejvyšším státním zástupcem lze tedy souhlasit v tom, že mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §58 odst. 6 tr. zákoníku neopodstatňuje toliko skutečnost vyplývající z vývojového stadia trestného činu, tedy že k dokonání trestného činu nedošlo. Vedle této základní podmínky je nutné pečlivé zohlednění povahy a závažnosti jednání, jakož možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání.
44. Pokud jde o povahu a závažnost jednání obviněného K., lze souhlasit s odvolacím soudem, že je při posuzování této otázky nutno mít na zřeteli skutečnost, že obviněný se pokusu vraždy dopustil na pozadí milostného trojúhelníku, který se rozhodl s poškozeným G. řešit. S řešením konfliktu násilím byl jmenovaný poškozený srozuměn a dostavil se před bydliště obviněného a svědkyně O. s vědomím toho, že pravděpodobně dojde k fyzickému souboji, byť zřejmě očekával toliko pěstní souboj beze zbraní. Jakkoliv v důsledku právě uvedeného nelze v žádném případě jednání obviněného bagatelizovat, neboť stále byl ve hře život a zdraví obou účastníků předmětného souboje, je nutno k uvedeným skutečnostem přihlédnout při hodnocení povahy a závažnosti posuzovaného jednání. Lze souhlasit s vrchním soudem, že jakkoliv způsob řešení kolize milostných vztahů, jaký zvolil obviněný, je v civilizované společnosti zcela nepřijatelný, jedná se na straně druhé v podstatě o způsob pudový, primitivní, vycházející z intelektového a osobnostního ustrojení obviněného, kterému bylo vlastní spíše násilné než intelektuální řešení nastalého vztahového problému. Rovněž je zapotřebí zohlednit i vypjaté emoce plynoucí z citového vztahu ke svědkyni O. a dlouhodobé žárlivosti vůči poškozenému, jakož i ovlivnění alkoholem, ačkoliv ani tyto okolnosti nemohou obviněného viny zbavit. Při zohlednění právě nastíněných specifik projednávaného skutku pak lze dospět k závěru, že povaha a závažnost jednání obviněného K. nedosahují takové závažnosti, jaké odpovídají trestní sazby trestu odnětí svobody stanovené na dokonaný trestný čin, tedy dokonanou vraždu s rozmyslem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 7 Tdo 124/2016). Tento závěr posiluje i skutečnost, že obviněný nakonec své jednání nedokonal, když nevyužil příležitosti, která se mu v závěru souboje naskytla, a poškozeného neusmrtil.
45. Pokud jde o možnost dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání, i zde je Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů toho názoru, že ačkoliv obviněný vinu trestným činem v soudy zvolené právní kvalifikaci nikdy nedoznal (doznal toliko vinu těžkým ublížením na zdraví), je nutné přihlížet k dosavadní bezúhonnosti obviněného a zejména k jeho počínání po spáchání projednávaného trestného činu, kdy se zavával nahradit škodu jak zdravotní pojišťovně, tak nemajetkovou újmu poškozenému. Závazky z těchto dohod pak začal i plnit. Z těchto důvodů lze mít za to, že nápravy obviněného lze dosáhnout nápravy pachatele i trestem kratšího trvání. Rovněž není bez významu, že obviněnému byl uložen i trest vyhoštění na dobu neurčitou, v důsledku kterého se eliminuje možnost případného opakování podobného jednání na území České republiky.
46. S ohledem na výše uvedené lze dospět k závěru, že uložení trestu ve výměře v rámci zákonné trestní sazby, která činí dvanáct až dvacet let, by v projednávaném případě bylo nepřiměřeně přísné. Podmínky pro postupu podle §58 odst. 6 tr. zákoníku tak byly splněny. Dovolání nejvyššího státního zástupce proto Nejvyšší soud vyhodnotil jako neopodstatněné.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
47. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání obviněného Y. K. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Dovolání nejvyššího státního zástupce pak odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
48. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 1. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu