ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.53.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 53/2023-504
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 2. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném ve prospěch i v neprospěch obviněného J. R., nar. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 5 To 283/2021, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 4 T 17/2021, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 5 To 283/2021.
II. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také všechna rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
III. Podle §265 l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 4 T 17/2021, byl obviněný J. R. uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen „tr. zákoník“), kterého se podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dopustil tím, že
v písemné žádosti ze dne 12. 3. 2019 o odročení veřejného zasedání adresované Krajskému soudu v Praze ke sp. zn. 11 To 23/2019, jíž coby obhájce obžalovaného P. N. žádal o odročení veřejného zasedání nařízeného na den 28. 3. 2019 z důvodu, že se tohoto s ohledem na kolizi s jinou věcí nařízenou u Okresního soudu v Lounech nemůže zúčastnit, mimo jiné uvedl, že obava pana P. N. z veřejného zasedání před odvolacím soudem, souvisí i s tím, že při minulém veřejném zasedání v této věci, v průběhu přerušení řízení za účelem vyhlášení rozsudku, došlo k situaci, kdy obhájkyně tehdy spoluobžalovaného M. B., M. B., navštívila předsedu senátu v jeho kanceláři a odvolací soud následně a zcela překvapivě snížil spoluobžalovanému trest a svůj výrok zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, označil P. N. za organizátora trestné činnosti a hlavního pachatele , tedy coby osoba práva znalá učinil nepravdivé oznámení, že v trestní věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 11 To 262/2017 o odvolání obžalovaných M. B., nar. XY, zastupovaného v substituci obhájkyní M. B. a P. N., nar. XY, zastupovaného obhájcem J. R., došlo dne 3. 8. 2017 v době přerušení veřejného zasedání za účelem porady senátu před vyhlášením rozhodnutí k setkání předsedy senátu L. K. s obhájkyní M. B. v kanceláři předsedy senátu, přičemž následně byl obžalovanému zastupovanému M. B. senátem uvedeného soudu překvapivě snížen trest a výrok soudu odůvodněn zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, ač si byl obviněný vědom toho, že jím sdělované informace jsou lživé a úmyslně nepravdivě tak tvrdil, že se předseda senátu dopustil jednání, které je způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku a M. B. jednání, které je způsobilé naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 tr. zákoníku.
2. Za uvedený přečin byl jmenovaný obviněný soudem prvního stupně odsouzen podle §345 odst. 3 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků. Podle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen „tr. ř.“), bylo obviněnému uloženo nahradit poškozenému L. K. nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč a podle §229 odst. 2 byl jmenovaný poškozený se zbytkem uplatněného nároku odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 27. 9. 2021, sp. zn. 4 T 17/2021, podal obviněný odvolání , o kterém rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 5 To 283/2021 , tak, že podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc postoupil České advokátní komoře, neboť shora popsané jednání by mohlo být posouzeno jako kárné provinění.
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 5 To 283/2021, podal nejvyšší státní zástupce ve prospěch i v neprospěch obviněného dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. , neboť napadeným rozhodnutím bylo podle něj rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, a toto rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
5. Podle nejvyššího státního zástupce je především bez významu skutečnost, že v předmětném podání nebyl výslovně jmenován L. K. Z obsahu tohoto podání naopak zcela jednoznačně vyplývá, že se týkalo právě osoby poškozeného K. a M. B. Označením trestní věci, které se podání týkalo, byla jednoznačně individualizována osoba, která v ní působila jako předseda senátu odvolacího soudu. Obhájkyně M. B. pak v předmětném podání výslovně jmenována byla.
6. Nejvyšší státní zástupce připustil, že lživé obvinění musí obsahovat konkrétní okolnosti zakládající znaky trestného činu; skutková podstata přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku by nemohla být naplněna např. obecným tvrzením, že nějaký soudce rozhoduje v rozporu se zákonem nebo se přátelí s obhájci. Na druhé straně však nelze požadovat, aby pachatel tyto okolnosti popsal stejně podrobně a precizně, jak by tomu muselo být v usnesení o zahájení trestního stíhání nebo dokonce v odsuzujícím rozsudku. To platí i v případě, že pachatelem je osoba práva znalá. Připomněl, že znakem skutkové podstaty podle §345 odst. 1 tr. zákoníku není úmysl pachatele přivodit trestní stíhání poškozeného a že trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 tr. zákoníku, ze kterého obviněný podle zjištění nalézacího soudu L. K. křivě obvinil, se dopustí úřední osoba, která v úmyslu způsobit jinému škodu nebo jinou závažnou újmu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch a) vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím jinému právnímu předpisu, b) překročí svou pravomoc, nebo c) nesplní povinnost vyplývající z její pravomoci.
7. Obsah předmětné žádosti obviněného je podle nejvyššího státního zástupce třeba hodnotit jako celek a její jednotlivé části nelze vytrhávat z kontextu tak, jak činil Krajský soud v Ústí nad Labem. Sám odvolací soud shrnul obsah inkriminovaného podání tak, že obviněný J. R. „nepravdivě nařkl L. K., předsedu senátu rozhodujícího ve věci vedené Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 11 To 262/2017, a M. B., obhájkyni zastupující ve zmíněné věci obžalovaného B. toliko z toho, že v době, kdy bylo přerušeno veřejné zasedání za účelem porady senátu, navštívila obhájkyně předsedy senátu v jeho kanceláři, což však není trestné. Pokud dále v projednávaném podání v návaznosti na nepravdivě tvrzené navštívení předsedy senátu obhájkyní obžalovaný zpochybnil správnost a zákonnost následného rozhodnutí v dané věci, zmínil v tomto směru již jen obecně toliko odvolací soud, že zcela překvapivě snížil spoluobžalovanému trest a zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně označil P. N. za organizátora trestné činnosti a hlavního pachatele“. K inkriminované schůzce tedy mělo dojít v průběhu porady senátu před rozhodnutím odvolacího soudu. Podle nejvyššího státního zástupce je skutečností, že §235 a násl. tr. ř. o průběhu veřejného zasedání ani §263 tr. ř. o řízení u odvolacího soudu neupravují průběh porady o rozhodnutí odvolacího soudu a na §127 tr. ř. v tomto směru neodkazuje ani §238 tr. ř. o obdobném užití ustanovení o hlavním líčení. Odporovalo by však samotnému smyslu zákonné úpravy řízení před soudem, pokud by v řízení o odvolání v průběhu závěrečné porady předseda senátu mohl vést jakési neformální jednání s obhájcem některého z obviněných. Pokud by K. jako předseda senátu takovouto schůzku s obhájkyní jednoho z obviněných uskutečnil, pak by takové jednání samo o sobě bylo výkonem pravomoci v rozporu se zákonem, byť by samo o sobě skutkovou podstatu trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby nenaplňovalo. V inkriminovaném podání se pak v kontextu s tvrzením o takové schůzce zpochybňuje zákonnost rozhodnutí odvolacího soudu, pokud obviněný v podstatě uvádí, že tento soud, resp. jeden z jeho senátů za předsednictví L. K., nedůvodně snížil trest obviněnému M. B. Tím obviněný nepochybně dává do souvislosti obsah rozhodnutí odvolacího soudu s předcházející schůzkou. Fakticky tak obviněný J. R. svým podáním obviňuje L. K. z toho, že se v průběhu porady senátu při rozhodování o odvolání sešel s obhájkyní jednoho z obviněných a na základě této komunikace s M. B. působil jako předseda senátu k tomu, aby byl obžalovanému B. nedůvodně zmírněn uložený trest. Pokud by se L. K. takového jednání skutečně dopustil, pak by jako soudce, tj. úřední osoba, zcela zjevně vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem a z charakteru tohoto jednání by současně vyplýval úmysl opatřit jinému, tj. M. B., neoprávněný prospěch (imateriální) v podobě nezákonného uložení mírnějšího trestu. Takové jednání by naplnilo všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
8. Pokud jde o trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle §335 odst. 1 tr. zákoníku, ze kterého byla podle nalézacího soudu křivě obviněna M. B., toho se dopustí ten, kdo působí na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem. Působením na soudce může být široká škála různých forem neoprávněného ovlivňování soudce. Může jít o podplácení, výhrůžky, ale i o pouhé přemlouvání. Obhájce samozřejmě může ovlivňovat rozhodnutí soudu ve prospěch svého klienta, ovšem pouze prostředky předpokládanými trestním řádem, tj. opravnými prostředky a jinými písemnými podáními, návrhy a přednesy učiněnými v rámci jednání soudu. Pokud by tedy M. B. skutečně postupovala tak, že by se mimo rámec veřejného zasedání sešla s předsedou senátu odvolacího soudu a působila na něho v tom směru, aby odvolací soud bez ohledu na zákonná hlediska pro ukládání trestu nedůvodně snížil jejímu klientovi trest, pak by tak, jak to má na mysli §335 odst. 1 tr. zákoníku, působila na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem, přičemž k těmto povinnostem mj. patří rozhodovat nestranně, spravedlivě a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
9. K argumentaci odvolacího soudu týkající se nekonkrétnosti údajů uváděných obviněným v předmětném podání nejvyšší státní zástupce uvedl, že obviněný logicky nemohl uvádět takové údaje, které by mu nemohly být známy, i kdyby jeho základní tvrzení o schůzce K. s obhájkyní v průběhu porady senátu bylo pravdivé. Jeho tvrzení by tím pozbyla jakoukoliv hodnověrnost. Nemohl tedy detailně popisovat komunikaci L. K. s M. B., popř. komunikaci K. s dalšími členy senátu.
10. V případě, že by přes výše uvedené nebyly v jednání obviněného vzhledem k nižší konkrétnosti uvedených údajů shledány všechny zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, je nutno zabývat se otázkou, zda jednání obviněného nelze posoudit jako jiný trestný čin, konkrétně jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Odvolací soud se věcí z tohoto hlediska blíže nezabýval a bez dalšího pouze konstatoval, že jednání obviněného R. nenaplňuje znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku ani jiného trestného činu. Nejvyšší státní zástupce připomněl, že přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu. Pokud by se K. skutečně v průběhu porady senátu sešel s obhájkyní jednoho z obviněných v projednávané trestní věci, pak by bez ohledu na obsah komunikace s obhájkyní takovýmto jednáním zpochybnil správnost a zákonnost následného rozhodnutí o zmírnění trestu tomuto obviněnému a potažmo i důvěru v nestrannost a objektivitu rozhodování soudů. Takovýmto jednáním by minimálně porušil zásady soudcovské etiky a nepravdivé nařčení z takovéhoto jednání by bylo způsobilé poškodit jej v zaměstnání. Minimálně ve vztahu k poškozenému K. tedy přichází v úvahu posoudit jednání obviněného jako přečin pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Tato právní kvalifikace ovšem není vyloučena ani ve vztahu k poškozené M. B. I v jejím případě by nepravdivé tvrzení o tom, že ve věci, kde vykonávala obhajobu, v průběhu porady senátu odvolacího soudu neformálně kontaktovala předsedu tohoto senátu, bylo způsobilé vyvolat pochybnosti o regulérnosti výkonu obhajoby z její strany a poškodit ji tak v zaměstnání. Předmětné podání sice bylo primárně určeno samotnému K., s jeho obsahem se však mohly seznámit i další osoby, zejména další členové senátu a administrativní pracovníci, kteří se spisem a samotným podáním manipulovali, popřípadě i další osoby, které měly oprávnění nahlížet do příslušného trestního spisu.
11. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem by však podle nejvyššího státního zástupce nemohlo obstát ani v případě, že by stíhaný skutek skutečně nenaplňoval znaky žádného trestného činu. Rozhodnutí o postoupení věci nepřichází v úvahu v případě, kdy by skutek sice mohl být jiným orgánem posouzen jako přestupek, jiný správní delikt nebo kárné provinění, uplynula však již lhůta podle příslušných předpisů, ve které tento orgán může deliktní jednání sankcionovat. Na řízení o kárném provinění advokáta se totiž vztahují lhůty podle §33 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o advokacii“). Lhůty k podání kárné žaloby na advokáta přitom podle nejvyššího státního zástupce v době rozhodování odvolacího soudu již uplynuly. Pokud by stíhaný skutek nebyl žádným trestným činem, bylo by s ohledem na evidentní uplynutí lhůt podle §33 odst. 2 zákona o advokacii nutno obviněného R. podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostit. Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem se věcí z hlediska běhu lhůt pro zahájení kárného řízení nezabývá a podle nejvyššího státního zástupce nelze než dospět k závěru, že odvolací soud ustanovení §33 odst. 2 zákona o advokacii přehlédl.
12. Pokud tedy odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný skutek není žádným trestným činem, a věc podle §257 odst. 1 písm. b) a §222 odst. 2 tr. ř. postoupil k projednání České advokátní komoře jako kárné provinění, navíc za situace, kdy lhůty pro provedení kárného řízení již zjevně uplynuly, spočívalo podle nejvyššího státního zástupce jeho rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku a zároveň jím bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí. Odvolací soud tak zatížil svoje rozhodnutí vadami ve smyslu uplatněných dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř. Tímto postupem byl porušen zákon především ve prospěch obviněného; samotným nerespektováním lhůt časově limitujících možnost postihu advokáta za kárné provinění však byl porušen zákon v jeho neprospěch. Dovolání je proto podáváno ve prospěch i v neprospěch obviněného.
13. Z těchto důvodů nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání zrušil napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikázal věc znovu projednat a rozhodnout. Vyjádřil rovněž souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiného než navrhovaného rozhodnutí.
14. K dovolání nejvyššího státního zástupce se prostřednictvím svého obhájce vyjádřil obviněný . Uvedl, že je zavádějící tvrzení nejvyššího státního zástupce, že odvolací soud nezpochybnil skutková zjištění o nepravdivosti tvrzení obviněného. Skutkovými závěry soudu prvního stupně se totiž odvolací soud vůbec nezabýval, a pokud zabýval, tak k nim nic nesdělil. Není totiž možné učinit rovnítko mezi právním závěrem soudu druhého stupně o tom, že jednání obviněného popsané v obžalobě není trestným činem, a skutkovým závěrem o tom, zda se tohoto jednání obviněný dopustil či nikoliv. Obviněný ve svém vyjádření dále poukázal na to, že státní zástupce nevyužil svého práva podat proti usnesení odvolacího soudu stížnost podle §222 odst. 3 tr. ř., v důsledku čehož je podle něj zřejmé, že nejvyšší státní zástupce dovolání podal z jiného podnětu či důvodu. Dále je podle obviněného významné, že odvolací soud na rozdíl od nejvyššího státního zástupce opřel své závěry o judikaturu. Pokládá si otázku, proč nejvyšší státní zástupce ve svém dovolání zcela pominul jak otázku nedostatku pohnutky jako zákonného znaku přečinu zasahování do nezávislosti soudu, tak i otázku úmyslu ve vztahu k přečinu křivého obvinění, kterou se podle odvolacího soudu soud prvního stupně vůbec nezabýval. Nejvyšší státní zástupce rovněž podle obviněného nevěnoval pozornost otázce proporcionality trestní represe, na níž odvolací soud do velké míry postavil své rozhodnutí. Dovolání se tak obviněnému nejeví jako přesvědčivé. Zřejmě i z toho důvodu podle něj nejvyšší státní zástupce nabízí alternativní právní posouzení jeho jednání jako přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. K tomu se obviněný podle svých slov může jen obtížně vyjádřit, neboť tato úvaha se v řízení před soudy nižších stupňů neobjevila. I v tomto případě by však podle něj bylo nutné prokázat přímý úmysl uvést nepravdivé informace. Obviněný má nicméně za to, že jednal ve skutkovém omylu, když si nesprávně vyložil skutkovou situaci, kterou opravdu na vlastní oči viděl, a nesprávně z ní dovodil, že B. navštívila K. v jeho kanceláři, což posoudil jako neetické chování, které K. vytkl v rámci předmětného podání, v němž zdůraznil, že jeho klient právě v tomto spatřuje důvod, proč se nechce veřejného zasedání zúčastnit bez obhájce. Pokud jednal ve skutkovém omylu, pak podle svého přesvědčení musel jednat z nedbalosti a nemohly tak být naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu pomluvy ani přečinu křivého obvinění. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání nejvyššího státního zástupce odmítl podle §265i odst. 1 písm. f) tr. ř. Vyjádřil přitom souhlas s rozhodnutí v neveřejném zasedání.
III.
Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
16. Shledal přitom, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. a) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
17. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené nejvyšším státním zástupcem naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
18. Nejvyšší státní zástupce v podaném dovolání uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. f) a h) tr. ř.
19. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. , ten je naplněn tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí.
20. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je pak dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
21. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy.
22. Na podkladě nejvyšším státním zástupcem uplatněných důvodů dovolání a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek.
IV.
Důvodnost dovolání
23. Dovoláním nejvyššího státního zástupce podaným ve prospěch i v neprospěch obviněného J. R. bylo napadeno usnesení soudu druhého stupně, který po zrušení odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu dospěl k závěru, že projednávaný skutek není trestným činem, avšak mohl by být Českou advokátní komorou posouzen jako kárné provinění, a z toho důvodu věc podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupil České advokátní komoře. Nejvyšší státní zástupce naproti tomu v dovolání argumentuje ve prospěch závěru, že projednávaný skutek bylo možno posoudit jako přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Pro případ, že v jednání obviněného nebyly shledány všechny zákonné znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku, pak navrhuje jeho posouzení jako přečinu pomluvy podle §184 odst. 1 tr. zákoníku. Rozhodnutí soudu druhého stupně by však podle nejvyššího státního zástupce nemohlo obstát ani v případě, že by stíhaný skutek skutečně nenaplňoval znaky žádného trestného činu, neboť lhůty k zahájení kárného řízení podle zákona o advokacii již uplynuly a věc z toho důvodu nebylo možno postoupit České advokátní komoře k projednání kárného provinění. Obviněného J. R. by tak bylo nutné podle §226 písm. b) tr. ř. obžaloby zprostit.
24. Nejvyšší soud po prostudování předloženého spisového materiálu a napadeného usnesení odvolacího soudu, jakož i jemu předcházejícího odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu, a jejich přezkoumání z hledisek uplatněných nejvyšším státním zástupcem v podaném dovolání, dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné .
25. Závěr o opodstatněnosti dovolání je přitom možné učinit již na základě zjištění, že v době rozhodování Krajského soudu v Ústí nad Labem coby soudu druhého stupně uplynuly lhůty k podání kárné žaloby , na základě které by obviněný coby advokát mohl být v kárném řízení vedeném Českou advokátní komorou shledán vinným kárným proviněním.
26. K otázce lhůty k podání kárné žaloby proti advokátu je možno nejprve v obecnosti uvést, že tato otázka je upravena v §33 odst. 2 zákona o advokacii. Podle §33 odst. 2 zákona o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2020, musela být kárná žaloba podána do šesti měsíců ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do dvou let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Do šestiměsíční lhůty se nezapočítává doba, po kterou byly činěny přípravné úkony k prověření, zda ke kárnému provinění došlo; tato doba nesměla být delší dvou měsíců. Podle §33 odst. 2 zákona o advokacii, ve znění účinném od 1. 1. 2021, musí být kárná žaloba podána do jednoho roku ode dne, kdy se kárný žalobce o kárném provinění dozvěděl, nejpozději však do tří let ode dne, kdy ke kárnému provinění došlo. Zákon o advokacii přitom neobsahuje žádné ustanovení o stavění nebo přerušení uvedených lhůt po dobu, kdy se pro tentýž skutek vedlo trestní řízení.
27. Za situace, kdy stíhaný skutek byl spáchán v březnu 2019, přičemž Krajský soud v Ústí nad Labem o postoupení věci rozhodl až dne 30. 6. 2022, je zřejmé, že objektivní lhůty pro podání kárné žaloby podle §33 odst. 2 zákona o advokacii nepochybně uplynuly. Uplynula navíc i lhůta subjektivní, neboť ze sdělení České advokátní komory ze dne 16. 7. 2021, které je citováno v bodě 22. odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, vyplývá, že se tato profesní komora již dříve předmětným skutkem z hlediska možného kárného postihu zabývala a dospěla k závěru, že skutek není kárným proviněním. K tomu je třeba dodat, že o jednání obviněného, které by případně mohlo být posouzeno jako kárné provinění, se Česká advokátní komora dozvěděla již z přípisu Policie ČR, který přijala dne 12. 4. 2019.
28. Z ustálené judikatury vyplývá, že postoupení věci jinému orgánu podle §171 odst. 1 tr. ř. (a stejně tak i podle §222 odst. 2 tr. ř.) není možné, jestliže od spáchání skutku již uplynula doba, po kterou bylo možné zahájit přestupkové či jiné řízení (v nyní projednávané věci kárné řízení o kárném provinění advokáta). Pokud k uplynutí lhůt pro zahájení správního či kárného řízení již došlo, přichází do úvahy zastavení trestního stíhání podle §172 odst. 1 písm. b) tr. ř. a v řízení před soudem zproštění obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. – srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 27. 9. 1979, sp. zn. 4 Tz 65/79, publikovaný pod č. 68/1980 Sb. rozh. tr., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2009, sp. zn. 8 Tdo 157/2009.
29. Nejvyšší soud proto k této otázce uzavírá, že soud druhého stupně pochybil, když za situace, kdy lhůta k podání kárné žaloby, na základě které by mohlo být projednáno kárné provinění obviněného, již uplynula, postoupil věc podle §222 odst. 2 tr. ř. České advokátní komoře k projednání možného kárného provinění. Bylo tedy rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. Již z toho důvodu bylo nutné napadené usnesení odvolacího soudu zrušit a tomuto přikázat věc znovu projednat a rozhodnout.
30. Usnesení soudu druhého stupně však neobstojí ani z hlediska právního posouzení projednávaného skutku . Nelze se totiž ztotožnit se závěrem, že žalované jednání obviněného R. není trestným činem.
31. K přečinu křivého obviněné podle §345 odst. 1 tr. zákoníku lze nejprve v obecné rovině uvést, že na rozdíl od trestných činů uvedených v §346 až 347a tr. zákoníku je možné se tohoto trestného činu dopustit i bez jakékoli návaznosti na konkrétní právní řízení. Pachatel tohoto činu nemusí mít ani úmysl způsobit lživě obviněné osobě trestní stíhání, ovšem pokud jedná i s takovým úmyslem, je jeho čin přísněji trestný podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Trestný čin křivého obvinění má dva individuální objekty . Primárním objektem je zájem na exkluzivitě morálního odsudku spojeného se spácháním trestného činu, o nějž trestní právo usiluje, pouze pro skutečné pachatele trestných činů. Sekundárním objektem je čest a dobrá pověst či dobré jméno poškozeného. Objektivní stránka tohoto trestného činu spočívá ve lživém obvinění jiného ze spáchání trestného činu. Nevyžaduje se, aby toto obvinění vyvolalo jakoukoli konkrétní poruchu. Pachatel tak bude trestný, i když jeho lživé obvinění zůstane zcela bez odezvy . Jde tedy o konkrétně ohrožovací trestný čin . Lživé obvinění musí mít vždy povahu skutkového tvrzení . Obviněním se rozumí kterýkoli způsob, jímž pachatel označuje konkrétní osobu jakožto pachatele konkrétního trestného činu. Obvinění může mít jakoukoli podobu (písemnou, ústní, elektronickou, konkludentní, atd.); na formě lživého obvinění tedy nezáleží. K trestnosti se nepožaduje, aby obvinění bylo formulováno výslovně a napřímo, postačí, je-li v daném kontextu zřejmé, ke komu směřuje a co je jeho obsahem . Kromě označení poškozeného jako pachatele musí lživé obvinění zahrnovat (byť rovněž klidně i jen zastřeným či pouze v kontextu pochopitelným způsobem ) skutečnosti, které zakládají všechny znaky nějaké skutkové podstaty trestného činu, včetně například znaku specifického úmyslu, je-li u dané skutkové podstaty předepsán. Právní posouzení lživé obvinění obsahovat nemusí. Lživé obvinění nemusí být provedeno veřejně . Postačí, sdělí-li je pachatel v soukromí byť jediné osobě. Pachatel rovněž křivé obvinění nemusí adresovat konkrétní osobě (samotnému poškozenému, jeho zaměstnavateli či rodinným příslušníkům, orgánům činným v trestním řízení atd.), může mít i povahu neadresného provolání. Blíže viz PROVAZNÍK, Jan. §345. [Křivé obvinění]. In: ŠČERBA, Filip a kol. Trestní zákoník. Komentář . 1. vydání (2. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2020, marg. č. 1-15, a tam citovanou judikaturu.
32. Promítneme-li výše uvedená obecná východiska do poměrů nyní projednávané věci, nelze než učinit závěr, že jednání obviněného R. spočívající v tom, že Krajskému soudu v Praze coby soudu odvolacímu zaslal přípis obsahující vědomě nepravdivou informaci o tom, že poškozená M. B. navštívila předsedu senátu odvolacího soudu poškozeného K. v jeho kanceláři, načež odvolací soud zcela překvapivě snížil jejímu klientovi trest a naopak zcela v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zhoršil postaven jeho klienta, naplňuje všechny znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit skutečnost, že obviněný výslovně a napřímo neuvedl, k čemu konkrétně došlo v kanceláři předsedy senátu, poškozeného K. (jehož totožnost sice nebyla explicitně zmíněna, ale jasně vyplývá z kontextu sdělení, a to mj. i v důsledku uveden spisové značky daného soudního řízení), neboť je zřejmé, že obviněný v předmětném podání (byť nepřímo) naznačoval, že mezi oběma poškozenými došlo z iniciativy poškozené M. B. k určité domluvě ve prospěch klienta jmenované poškozené, kterému měl být na základě této domluvy nedůvodně a výrazně snížen trest, a naopak postavení klienta obviněného mělo být v důsledku oné domluvy zhoršeno. Jak bylo již shora uvedeno, k trestnosti se v případě lživého obvinění nepožaduje, aby dané obvinění bylo formulováno výslovně a napřímo, ale postačí, je-li v daném kontextu zřejmé, ke komu směřuje a co je jeho obsahem. V nyní projednávané věci je ze způsobu, jakým obviněný formuloval předmětné nepravdivé sdělení, zřejmé, co obviněný uvedeným podáním sděloval. Obsah přípisu obviněného je tedy nutno vykládat jako celek a v celém jeho kontextu, a nikoliv jeho jednotlivé části vytrhávat z kontextu tak, jak to činí odvolací soud v bodě 20. odůvodnění napadeného usnesení. Není proto možné sdělení obviněného rozdělovat na dvě na sobě nezávislé části (návštěva v kanceláři předsedy senátu a překvapivé snížení trestu jednomu z obžalovaných), které by, pokud by na bylo nahlíženo odděleně, trestnost přečinem křivého obvinění pochopitelně nezakládaly. Takto své vyjádření nekonstruoval ani samotný obviněný, kdy ze způsobu, jakým předmětné sdělení formuloval, jednoznačně vyplývá narážka na nekalost popisované schůzky, jakož i následného vývoje daného trestního řízení. Tento závěr pak zcela jednoznačně dokresluje i sdělení obviněného o údajné obavě jeho klienta z účasti ve veřejném zasedání v důsledku vědomosti o předmětné schůzce.
33. Pokud jde o míru konkrétnosti předmětné nepravdivé informace sdělené obviněným Krajskému soudu v Praze, tu lze s ohledem na okolnosti dané věci považovat za zcela dostačující pro vyvození trestní odpovědnosti. Obviněný totiž z povahy věci nemohl v předmětném přípisu uvést, co přesně bylo v kanceláři předsedy senátu, poškozeného K., s poškozenou M. B. projednáváno, neboť sám tuto informaci konstruoval tak, že pouze viděl, že jmenovaná poškozená navštívila druhého poškozeného v jeho kanceláři. Konkrétní informace o obsahu schůzky logicky nemohl poskytnout, neboť by tím jeho tvrzení pozbylo jakoukoliv hodnověrnost a nebylo by jej možno brát vážně. Právě tomu chtěl obviněný zabránit tím, že obsah schůzky a existenci působení poškozené B. na poškozeného K. pouze naznačil. Učinil tak ovšem dostatečně jasným způsobem, aby každý čtenář uvedeného přípisu nevyhnutelně dospěl k závěru o nekalosti předmětné návštěvy, v důsledku které poškozený K. porušil povinnosti soudce ve prospěch klienta poškozené B., která rovněž v rozporu se zákonem zasahovala do nezávislého a nestranného rozhodování v dané trestní věci. Relativní nekonkrétnost předmětné nepravdivé informace souvisí i s postavením obviněného coby advokáta a osoby znalé práva, kdy je zřejmé, že obviněný se právě díky svým zkušenostem neuchýlil k nějakému jednoznačnému, avšak snadno vyvratitelnému sdělení, ale naopak spíše naznačoval a poškozené obvinil toliko nepřímo.
34. Všemi těmito okolnostmi se nyní projednávaná trestní věc odlišuje od věci, o které rozhodoval Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 7 Tdo 1747/2016, na kterou poukazoval odvolací soud v napadeném usnesení. V citované věci šlo totiž o to, že tehdy obviněný lživě obvinil policejní orgán z „ovlivňování poškozené“ a „zmanipulování vyšetřování“. K tomu Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí uvedl, že dopisy obviněného byly formulovány tak obecně a neurčitě, že z jejich obsahu nevyplývalo, jakých konkrétních „manipulací“ a „ovlivňování“ se měli policisté podle obviněného dopustit, takže nebylo možné učinit závěr, že obviněný policisty obvinil z trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, a to bez ohledu na to, že tvrzení obviněného byla nepravdivá. Naproti tomu v nyní projednávané věci obviněný R. předmětnou nepravdivou informaci sdělil způsobem, který se mohl jevit jako uvěřitelný právě díky tomu, že toliko naznačil existenci nějaké domluvy mezi oběma poškozenými coby soudcem a advokátkou na nezákonném zvýhodnění jednoho z obžalovaných v tehdy projednávané trestní věci oproti druhému. Bylo přitom jasné, na co obviněný naráží a co chce svým nepravdivým přípisem sdělit. Podrobnější popis jednání poškozených v uzavřené kanceláři by naopak věrohodný nebyl. Nepravdivá informace sdělená obviněným byla tedy dostatečně konkrétní na to, aby ji bylo možno považovat za lživé obvinění z trestného činu.
35. Pokud jde o trestné činy , ze kterých obviněný R. poškozené lživě obvinil, v případě poškozeného K. se jedná o trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 tr. zákoníku a v případě poškozené B. o trestný čin zasahování do nezávislosti soudu podle §335 tr. zákoníku. Pokud by totiž bylo pravdou, jak obviněný R. ve svém přípisu nepřímo uvedl, že se poškozený K. sešel s obhájkyní jednoho z obžalovaných a na základě této komunikace s M. B. působil jako předseda senátu k tomu, aby byl jednomu z obviněných nedůvodně zmírněn uložený trest a naopak aby postavení jiného obžalovaného bylo zhoršeno, pak by poškozený K. jako soudce, tj. úřední osoba, zcela zjevně vykonával svoji pravomoc v rozporu se zákonem. Z charakteru takového jednání by současně vyplýval úmysl opatřit jinému, tj. klientovi B., neoprávněný prospěch (imateriální) v podobě nezákonného uložení mírnějšího trestu. Takové jednání by naplnilo všechny znaky skutkové podstaty přečinu zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Stejně tak, pokud by se poškozená B. skutečně dopustila toho, že se mimo rámec veřejného zasedání sešla s předsedou senátu odvolacího soudu a působila na něho v tom směru, aby odvolací soud bez ohledu na zákonná hlediska pro ukládání trestu nedůvodně snížil jejímu klientovi trest, pak by tak, jak to má na mysli §335 odst. 1 tr. zákoníku, působila na soudce, aby porušil své povinnosti v řízení před soudem, přičemž k těmto povinnostem mj. patří rozhodovat nestranně, spravedlivě a pouze na základě skutečností zjištěných v souladu se zákonem.
36. Pro úplnost lze dodat, že na závěru o vině obviněného R. nemění nic ani skutečnost, že obviněný oba poškozené lživě neobvinil podáním trestního oznámení či jiným oficiálním oznámením, ale toliko formou přípisu (žádosti o odročení veřejného zasedání) adresovaného soudu ke spisové značce trestní věci, v níž on i poškozená B. působili jako obhájci a K. jako předseda odvolacího senátu. Jak totiž bylo již shora uvedeno, objektivní stránka přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1 tr. zákoníku spočívá toliko ve lživém obvinění jiného ze spáchání trestného činu. Nevyžaduje se, aby toto obvinění vyvolalo jakoukoli konkrétní poruchu (na důsledcích lživého obvinění pro poškozeného v zásadě nezáleží). Pachatel tak bude trestný, i když jeho lživé obvinění zůstane zcela bez odezvy. Obviněním se rozumí kterýkoli způsob, jímž pachatel označuje konkrétní osobu jakožto pachatele konkrétního trestného činu. Obvinění může mít jakoukoli podobu; na formě lživého obvinění tedy nezáleží. Podání trestního oznámení či jiné nepravdivé oznámení vedené snahou způsobit poškozeným trestní stíhání by mělo význam toliko při kvalifikaci jednání obviněného jako přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2 tr. zákoníku. Obviněný R. je však v nyní projednávané věci stíhán toliko za přečin křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku. Správné jsou i úvahy soudu prvního stupně týkající se naplnění okolností podmiňujících použití kvalifikované skutkové podstaty podle §345 odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
37. Pokud jde o otázku proporcionality trestní represe, na kterou naráží obviněný ve vyjádření k podanému dovolání, je nutno uvést, že odvolací soud tuto zmínil toliko v souvislosti s neurčitostí předmětného lživého obvinění (viz bod 24. odůvodnění napadeného usnesení). Jelikož Nejvyšší soud ve shora podaném výkladu dospěl k závěru o tom, že předmětné (byť nepřímé) lživé obvinění bylo s ohledem na okolnosti dané věci dostatečně určité a konkrétní, ztrácí tato námitka do jisté míry své opodstatnění. Pouze nad rámec právě uvedeného pak lze konstatovat, že jednání obviněného R. je i s ohledem na závažnost následků, kterým by poškození mohli čelit, pokud by se vznesené obvinění ukázalo jako pravdivé, jakož i na to, že se jej dopustil advokát v souvislosti s trestním řízením, ve kterém vystupoval jako obhájce, natolik společensky škodlivé, že vyvození trestní odpovědnosti je zcela na místě.
38. Je tak možno uzavřít, že Krajský soud v Ústí nad Labem pochybil, pokud podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. za použití §222 odst. 2 tr. ř. odsuzující rozsudek soudu prvého stupně v celém rozsahu zrušil a trestní věc obviněného R. postoupil České advokátní komoře k projednání kárného provinění. Pro takový postup totiž nebyly splněny podmínky jednak z důvodu uplynutí lhůty k podání kárné žaloby, na základě které by obviněný coby advokát mohl být v kárném řízení vedeném Českou advokátní komorou shledán vinným kárným proviněním, a zejména pak z toho důvodu, že jednání jmenovaného obviněného naplňuje ze shora uvedených důvodů všechny znaky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 1, odst. 3 písm. e) tr. zákoníku.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce podaného ve prospěch i v neprospěch obviněného J. R. zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 6. 2022, sp. zn. 5 To 283/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na toto zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
40. Krajskému soudu v Ústí nad Labem, kterému se věc vrací, se ukládá, aby o předmětné trestní věci znovu rozhodl s ohledem na shora vyslovené právní názory, kterými je vázán.
41. Za podmínek §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil Nejvyšší soud toto rozhodnutí v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. 2. 2023
|
JUDr. Aleš Kolář
|
|
předseda senátu
|