ECLI:CZ:NS:2023:3.TDO.954.2023.1
sp. zn. 3 Tdo 954/2023-615
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 11. 2023 o dovolání, které podal obviněný V. S. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2023, č. j. 13 To 169/2023-579, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 2 T 32/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného V. S. odmítá .
Odůvodnění:
I.
Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 20. 4. 2023, č. j. 2 T 32/2023-543, byl obviněný V. S. (dále jen „obviněný“) uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen „tr. zákoník“). Uvedeného přečinu se obviněný dopustil jednáním podrobně popsaným ve skutkové větě, které (zjednodušeně) spočívalo v tom, že:
dne 14. dubna 2021 u Vrchního soudu v Praze v průběhu veřejného zasedání konaného o odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze a o odvolání tohoto obviněného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 6. 2020, č. j. 42 T 3/2020-11307, kterým byli obviněný společně s dalším obviněným uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku spáchaného ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, po výzvě předsedy senátu k předložení návrhů na doplnění dokazování obviněný začal předčítat jím připravené písemné vyjádření, v němž opakovaně uváděl nepravdivé skutečnosti týkající se dozorujícího státního zástupce, poškozeného J. Š., a předsedy senátu, poškozeného K. V., který v uvedené trestní věci rozhodoval, obviňující je z nezákonného a korupčního jednání v rámci výkonu jejich funkce (rychle odsoudit obviněného a dostat se tak levně k jeho majetku),
přičemž tyto výroky užil v úmyslu vyvinit se z trestné činnosti kladené mu za vinu, ačkoliv si byl vědom toho, že jeho tvrzení jsou zcela smyšlená a lživá, a zároveň mu muselo být zřejmé, že uvedená vyjádření jsou způsobilá poškodit poškozené, kteří plnili své pracovní povinnosti vyplývající z jejich funkce, v zaměstnání či jim způsobit jinou újmu spočívající například v narušení rodinných a osobních vztahů, následně pak bylo usnesením Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 3 To 27/2021, ze dne 14. 4. 2021 rozhodnuto o zamítnutí odvolání obžalovaného V. S. s tím, že námitky a tvrzení obsažené ve vyjádření obžalovaného byly soudem shledány jako neodůvodněné a účelové.
2. Za tento přečin byl obviněný podle §345 odst. 3 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
3. Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání. O odvolání rozhodl Krajský soud v Praze usnesením ze dne 18. 7. 2023, č. j. 13 To 169/2023–579, tak, že odvolání obviněného podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu (dále jen „tr. ř.“) zamítl .
II.
Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání , které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Dovoláním napadá všechny výroky napadeného rozsudku, jeho konkrétní námitky však směřují výlučně proti výroku o vině.
5. Podle obviněného rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Zpochybňuje naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, 3 písm. c), d), e) tr. zákoníku, pro jejíž naplnění je vyžadováno zavinění ve formě úmyslu přímého podle §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku ve vztahu k vědomí o lživosti sdělované informace.
6. S odkazy na judikaturu obviněný poukazuje na to, že musí být prokázáno, že si pachatel trestného činu křivého obvinění byl vědom toho, že obviňuje jinou osobu nepravdivě. K tomu uvádí, že si nebyl vědom toho, že by poškozené obviňoval nepravdivě a zároveň vyjádřil i přesvědčení, že takový závěr není podložen provedenými důkazy. Ani jeden ze soudů podle jeho hodnocení náležitě nerozvedl úvahy, proč si měl být vědom skutečnosti, že jeho tvrzení je nepravdivé. Míní, že pouze ze skutečnosti, že jeho vyjádření bylo předem připraveno a že bylo proneseno na jednání před soudem, nemůže být automaticky hodnoceno jako nepravdivé. Nesouhlasí ani s tím, jakým způsobem se s otázkou zavinění vyrovnal soud odvolací, který argumentoval srozuměním s následkem (tedy že obvinění bylo způsobilé přivodit poškozeným trestní stíhání, že bylo vedeno úmyslem zakrýt nebo zlehčit jeho vlastní trestný čin, a bylo způsobilé poškozené vážně poškodit v zaměstnání, narušit jejich rodinné vazby nebo způsobit jinou vážnou újmu).
7. Skutečnost, že k naplnění jeho slov a tvrzení nedošlo, nelze podle obviněného považovat za důkaz o tom, že by věděl, že informace, kterou sděluje, je lživá. Není osobou znalou práva a je cizím státním příslušníkem. Okolnosti jeho trestního stíhání byly způsobilé v něm vyvolat přesvědčení o nestandardnosti celého procesu a případném zaujetí zúčastněných osob, které vyjádřil v odvolacím řízení.
8. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu, výrok o vině z rozsudku nalézacího soudu, a aby sám ve věci rozhodl podle §265m odst. 1 tr. ř. tak, že obviněného zprostí viny, nebo že přikáže nalézacímu soudu věc k novému projednání a rozhodnutí.
9. Dovolání obviněného bylo ve smyslu §265h odst. 2 věty první tr. ř. zasláno nejvyššímu státnímu zástupci k případnému vyjádření. K dovolání se písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Ta nejprve shrnula dosavadní průběh řízení a dovolací argumentaci obviněného a poté se vyjádřila k jednotlivým dovolacím námitkám.
10. Podle státní zástupkyně námitky obviněného odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, nejsou však opodstatněné, protože právní kvalifikace jednání obviněného je přiléhavá.
11. Státní zástupkyně konstatuje, že závěr o zavinění, tedy zda na straně pachatele je dáno zavinění a v jaké formě, je závěrem právním. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat pouze nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
12. Státní zástupkyně souhlasí s obviněným v tom, že ke spáchání trestného činu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku se vyžaduje pouze úmysl přímý ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Úmyslné zavinění pachatele u tohoto trestného činu se musí vztahovat k nepravdivosti jím tvrzených skutečností, přičemž se nevyžaduje, aby pachatel znal i právní kvalifikaci skutku, který je předmětem křivého obvinění. Z provedeného dokazování není pochyb o tom, že obviněný vědomě lživě obvinil státního zástupce a soudce ze zneužití jejich pravomoci a z korupčního jednání, ve snaze vyvinit se ze závažné hospodářské trestné činnosti. Svědčí o tom především objektivní souvislosti, ve kterých se obviněný trestné činnosti dopustil. Je při tom irelevantní, že v době pronesení nemohly žádné důkazy o jeho slovech existovat, neboť následek jednání, měl nastat až v budoucnosti, a to proto, že ke spáchání trestného činu může dojít i ve fázi přípravy a pokusu (korupční jednání). Pokud obviněný obvinil soudce a státního zástupce, musel současně počítat i s tím, že budou postiženi v rámci zneužití svých pracovních pozic. Žádné skutečnosti přitom nesvědčily tomu, že by trestní řízení vedené proti obviněnému vykazovalo některé nestandardní prvky, případně, že by byl cíleně a nezákonně omezován ve svém právu na obhajobu. I přes to se dopustil v rámci své obhajoby kategorických tvrzení o trestné činnosti osob, které byly činné v jeho trestní věci. Z uvedených hledisek nalézací i odvolací soud správně přihlédly k celému komplexu zjištěných skutkových okolností a správně dovodily, že obviněný se trestného činu dopustil v úmyslu přímém ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku.
13. Konečně státní zástupkyně poukázala na právní názor vyjádřený opakovaně v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle nějž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
14. Státní zástupkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné. Souhlasí, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání rozhodl i jiným než navrženým způsobem.
15. Na vyjádření státní zástupkyně reagoval obviněný replikou . Rozhodovací praxi Nejvyššího soudu týkající se opakování obhajoby podle obviněného nelze v nyní projednávané věci využít, protože soudy nižších stupňů se s námitkami obviněného dostatečně a správně nevypořádaly. Obviněný setrval na svém závěrečném návrhu.
III.
Přípustnost dovolání
16. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda je v této trestní věci dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda jej podala osoba oprávněná.
17. Shledal přitom, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, odst. 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání uvedené v §265f tr. ř.
18. Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněným naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
19. Obviněný v podaném dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ten je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
20. Z hlediska rozhodování dovolacího soudu je vhodné připomenout, že Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy. Fundovanou argumentaci tohoto mimořádného opravného prostředku má zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem-advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.)
21. Na podkladě obviněným uplatněného dovolacího důvodu a uvedených východisek mezí dovolacího přezkumu pak mohl Nejvyšší soud přistoupit k posouzení jednotlivých dovolacích námitek obviněného.
IV.
Důvodnost dovolání
22. Nejvyšší soud z podaného dovolání zjistil, že obviněný jím brojí (formálně) proti všem výrokům napadeného rozhodnutí, konkrétní námitky obviněného však směřují výlučně proti výroku o vině, tedy pokud byl obviněný uznán vinným přečinem křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku.
23. Ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který slouží k revizi právních (či hmotněprávních) závěrů soudů, jeho námitky jsou ve své podstatě námitkami skutkovými . Obviněný sice zpochybňuje závěry soudů o naplnění subjektivní stránky, tedy otázku hmotněprávní (konkrétně zpochybňuje závěry soudů o svém vědomí o lživosti sdělované informace), činí tak ovšem způsobem, kdy předkládá Nejvyššímu alternativní skutkovou verzi, podle níž byl v předmětné době přesvědčen o pravdivosti jím sdělovaných informací a polemizuje se způsobem, jakým nižší soudy ve vztahu k této otázce hodnotily důkazy ve vztahu k závěru, že jeho obvinění bylo lživé.
24. Skutkové závěry nižších soudů je přitom v dovolacím řízení možné korigovat pouze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tento dovolací důvod ovšem obviněný ve svém dovolání formálně ani materiálně neuplatnil.
25. Obviněný poukázal na to, že k naplnění subjektivní stránky přečinu křivého obvinění podle §345 tr. zákoníku se vyžaduje zavinění ve formě přímého úmyslu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSFR ze dne 6. 11. 1990, sp. zn. Tzv 28/90, publikované pod č. 63/1991 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek).
26. V této trestní věci pak bylo obviněnému kladeno za vinu a byl také odsouzen za přečin křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku, kterého se dopustí ten pachatel, který jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání a spáchal takový čin v úmyslu jiného vážně poškodit v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu, spáchal takový čin v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin a spáchal takový čin na jiném, který vůči němu plnil svoji povinnost vyplývající z jeho funkce. Na tomto místě je nutno upozornit na to, že nalézací soud v bodě 7. odůvodnění svého rozsudku nesprávně citoval ustanovení §345 odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku, odvolací soud v bodě 1. odůvodnění svého usnesení nesprávně citoval ustanovení §345 odst. 1, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku.
27. U druhé skutkové podstaty křivého obvinění (odstavec 2) zákon rovněž předpokládá ze stejných důvodů úmysl přímý ve vztahu k lživému obvinění [§15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku] (srov. výklad v bodě III, marg. č. 4 k odstavci 1). Navíc tato samostatná kvalifikovaná skutková podstata křivého obvinění vyžaduje specifický úmysl, a to úmysl přivodit trestní stíhání jinému. Ve vztahu k tomuto tzv. druhému úmyslu (dolus coloratus) však postačuje i srozumění (smíření) s tímto následkem „trestního stíhání“, tj. i úmysl eventuální [§15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku]. Nevyžaduje se, aby trestní stíhání bylo skutečně zahájeno, příp. došlo k odsouzení poškozeného [srov. rozhodnutí publikované pod č. 35/2009 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek, dále srov. také ŠÁMAL, Pavel, RIZMAN, Stanislav, TEJNSKÁ, Katarína. §345 (Křivé obvinění). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4325, marg. č. 9.].
28. Přímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je dán tehdy, jestliže pachatel věděl, že způsobem uvedeným v trestním zákoně poruší nebo ohrozí zájem chráněný takovým zákonem, nebo alespoň věděl, že může uvedený zájem porušit nebo ohrozit, a chtěl takové porušení nebo ohrožení způsobit [srov. ŠÁMAL, Pavel. §15 (Úmysl). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 338, marg. č. 8.].
29. U nepřímého či eventuálního úmyslu (dolus eventualis) pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (povědomost pachatele o riziku), a to v současné době jen trestním zákoníkem, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Pro úmysl eventuální (nepřímý) tedy kumulativně platí, že pachatel věděl, že svým jednáním může takový následek způsobit, a pro případ, že jej způsobí, byl s tím srozuměn. Musí tedy existovat přinejmenším dvě varianty, aby se mohlo uplatnit in eventum, přičemž stupeň pravděpodobnosti jejich nastoupení z hlediska pachatele není podstatný [ŠÁMAL, Pavel. §15 (Úmysl). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 340, marg. č. 9.].
30. Okolnosti subjektivního charakteru (jako je právě úmysl pachatele) lze zpravidla dokazovat jen nepřímo, a to z okolností objektivní povahy, ze kterých se dá podle zásad správného myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem [srov. zprávu Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 30. 10. 1973, sp. zn. Tpjf 51/72, publikovanou pod č. 62/1973 Sb. soudních rozhodnutí a stanovisek a ŠÁMAL, Pavel. §15 (Úmysl). In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní zákoník. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 336, marg. č. 5.].
31. Nejvyšší soud konstatuje, že otázkou naplnění subjektivní stránky se v nyní projednávané věci soudy obou stupňů zabývaly. Je pravdou, že nalézací soud tak učinil pouze velmi stručně v bodě 7. odůvodnění rozsudku (s paušálním a dále neodůvodněným závěrem, že obviněný jednal v přímém úmyslu), avšak odvolací soud k odvolání obviněného uvedený závěr nalézacího soudu přezkoumal a v bodě 10. odůvodnění usnesení se k otázce naplnění subjektivní stránky vyjádřil podrobněji. Toto odůvodnění odvolacího soudu považuje Nejvyšší soud z hlediska nyní uplatňovaných námitek obviněného vztahujících se k závěrům soudů o jeho ne/vědomí o lživosti jím sdělovaných informací za v zásadě odpovídající požadavkům §134 odst. 2 tr. ř .
32. Je skutečností, že s ohledem na povahu posuzované trestné činnosti, respektive její podobu, neexistuje přímý důkaz o tom, že obviněný jednal (jiného lživě obvinil z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání) v úmyslu přímém. Tento závěr však jednoznačně vyplývá právě ze souhrnu okolností objektivní povahy (k tomu obecně viz bod 30.). Jak na to správně poukázal odvolací soud v bodě 10. odůvodnění napadeného usnesení, prohlášení, která obviněný při veřejném zasedání u Vrchního soudu v Praze učinil, pronesl s rozmyslem poté, co si je předem písemně připravil, a to i při respektu k tomu, že tímto způsobem obviněný současně mohl (podle svého přesvědčení) v rámci veřejného zasedání realizovat svá práva na obhajobu. Obviněný prohlášení učinil v průběhu veřejného zasedání před soudem, kde je zpravidla pořizován zvukový záznam. Současně pak osoby, jež se údajného korupčního jednání měly dopustit, označil zcela konkrétně a popsal i poměrně sofistikovaný způsob údajné trestné činnosti jmenovaných.
33. Nejvyšší soud si je také vědom toho, že podle §2 odst. 4, odst. 5 tr. ř. je povinností státního zástupce, aby prokázal vinu obviněného, a naopak není povinností obviněného předkládat důkazy o své nevině. Za situace, kdy obviněný vznesl proti konkrétním osobám poměrně konkrétní obvinění, však bylo právě na něm, aby alespoň rámcově označil důkazy či konkrétní skutečnosti, na jejichž základě by mohly začít orgány činné v trestním řízení obviněným vznesená obvinění prověřovat. Obviněný ovšem žádné důkazy či konkrétní skutečnosti neoznačil ani v rámci svého projevu před Vrchním soudem v Praze, ani v průběhu nyní probíhajícího trestního řízení (o jeho křivém obvinění) a neučinil tak ani ve svém dovolání. Ani v řízení o daňové trestné činnosti obviněného vedeném před Městským soudem v Praze a Vrchním soudem v Praze neshledaly soudy žádné nestandardní okolnosti, které by snad mohly u obviněného vzbudit relevantní pochybnosti o způsobu výkonu funkce ze strany poškozených (v pozici státního zástupce a soudce). Obecně formulovanou námitku obviněného, že jeho trestní stíhání zasáhlo i do podnikání jeho manželky, za takovou nestandardní okolnost považovat nelze.
34. Lze tedy shrnout, že žádné skutečnosti nenasvědčovaly tomu, že by trestní řízení vedené proti obviněnému pro trestnou činnost daňového charakteru vykazovalo jakékoliv nestandardní prvky, případně že by byl obviněný cíleně a nezákonně omezován ve svém právu na obhajobu, spravedlivý proces (případně byl ohrožen jeho majetek). Pokud se přesto obviněný dopustil v rámci své obhajoby kategorických tvrzení o trestné činnosti osob, které byly činné v jeho trestní věci, pak jednal zjevně v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, a to ve spojení s dalšími následky tohoto svého jednání .
35. Jestliže obviněný namítal, že v době, kdy před Vrchním soudem v Praze přednesl své výroky, nemohly existovat žádné důkazy o jeho slovech, neboť následek jednání měl nastat až v budoucnosti, pak je třeba takovou argumentaci odmítnout, protože ke spáchání trestných činů může dojít i ve fázi přípravy a pokusu.
36. Pokud tedy nižší soudy na základě provedeného dokazování dospěly k závěru, že obviněný musel vědět a věděl, že jím prezentovaná obvinění poškozených nemají žádný reálný podklad a jsou tedy vědomě nepravdivé, pak rozhodně nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Nejvyšší soud se s tímto závěrem nižších soudů ztotožnil.
37. Nejvyšší soud se ztotožnil s odvolacím soudem i v závěru, že obviněný si musel být vědom toho, že jím vznesená lživá obvinění proti osobám, které vůči němu plnily svoji povinnost vyplývající z jejich funkce, a učiněná v úmyslu zakrýt nebo zlehčit svůj vlastní trestný čin, byla způsobilá nejen vyvolat jejich trestní stíhání, ale tyto vážně poškodit i v zaměstnání, či narušit jejich rodinné vazby, či způsobit jim jinou vážnou újmu, a to bez ohledu na to, zda k uvedeným následkům skutečně došlo. O tom, že obviněný si byl vědom možných následků svého jednání (a musel s nimi být minimálně srozuměn – viz výše bod 27.) tak není pochyb, což nakonec obviněný v dovolání ani nerozporoval (jeho námitky směřovaly toliko k závěrům soudů o jeho vědomí o lživosti sdělovaných informací) a konkrétní námitky vůči naplnění těchto dalších znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu neuplatnil.
38. Nejvyšší soud proto uzavírá, že subjektivní stránka přečinu křivého obvinění podle §345 odst. 2, odst. 3 písm. c), d) a e) tr. zákoníku byla jednáním obviněného naplněna a zvolená právní kvalifikace jeho jednání je přiléhavá. Námitku obviněného tak nebylo možné podřadit pod jím uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a současně tato námitka není opodstatněná ani z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V.
Způsob rozhodnutí dovolacího soudu
39. Ze shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle kterého Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné.
40. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „[v] odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí“ .
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 11. 2023
JUDr. Aleš Kolář
předseda senátu