ECLI:CZ:NS:2023:3.TZ.28.2022.1
3 Tz 28/2022-
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. ledna 2023 o stížnosti pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti v neprospěch obviněné G. K. , nar. XY, Moldavská republika, státní příslušnice Moldavské republiky a Ukrajiny, trvale bytem XY, Moldavská republika, t. č. neznámého místa pobytu, stíhané jako uprchlé, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 2 T 40/2020, takto:
Podle §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu se stížnost pro porušení zákona zamítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 9. 2020, sp. zn. 2 T 40/2020 , byla obviněná G. K. uznána vinnou ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, na skutkovém základě, podle kterého
„poté, co dne 11. 9. 2017 v Praze 1 na pobočce Sberbank CZ a. s. na Václavském náměstí jako jediná jednatelka obchodní společnosti M., se sídlem XY, XY, která vznikla pro tyto účely bezprostředně předtím dne 8. 9. 2017, v úmyslu zastřít původ finančních prostředků získaných trestnou činností a v úmyslu zajistit možnost dále s těmito finančními prostředky nakládat bez trestněprávního rizika, založila jménem zmíněné společnosti bankovní účet číslo XY (EUR) a v období od 16. 11. 2017 do 16. 1. 2018 inkasovala na tento bankovní účet, k němuž měla jako jediná dispoziční oprávnění, finanční prostředky mající povahu výnosů z trestné činnosti páchané v zahraničí a s těmito finančními prostředky dále nakládala způsobem výrazně ztěžujícím jejích dohledání a vrácení oprávněným vlastníkům, a to konkrétně
I.
1) dne 16. 11. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet postupně dvě příchozí zahraniční platby ve výši 9.369,21 EUR a 9.451 EUR, celkem tedy 18.820,21 EUR (481.039 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu R. V. O., nar. XY, načež část takto získaných finančních prostředků ve výši 18.650 EUR dne 20. 11. 2017 přeposlala na belgický bankovní účet IBAN XY;
2) dne 20. 11. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet postupně dvě příchozí zahraniční platby ve výši 4.023,25 EUR a 9.423,09 EUR, celkem tedy 13.446,34 EUR (344.258 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu R. V. O., nar. XY, načež část takto získaných finančních prostředků ve výši 13.400 EUR téhož dne přeposlala na belgický bankovní účet IBAN XY;
3) dne 15. 12. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční platbu ve výši 2.500 EUR (64.200 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu R. V. O., nar. XY, načež celou tuto částku dne 18. 12. 2017 přeposlala v rámci platby ve výši 3.500 EUR na hongkongský bankovní účet XY;
4) dne 20. 12. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční platbu ve výši 3.240,12 EUR (83.187 Kč) z norského bankovního účtu IBAN XYnáležejícímu R. V. O., nar. XY, načež část takto získaných finančních prostředků ve výši 3.150 EUR téhož dne přeposlala na belgický bankovní účet IBAN XY;
přičemž R. V. O., nar. XY, se v té době stala obětí podvodu spočívajícího ve vylákání přístupových údajů k internetovému bankovnictví a nedala k žádné ze zmíněných plateb ze svého bankovního účtu souhlas, což bylo předmětem trestního řízení vedeného norskou policií (policejní okres Agder, Kristiansand, Tollbodgata 45, Norsko) pod číslem 14434737, a uvedeným jednáním obohatila obchodní společnost M. na úkor R. V. O. celkem o 972.684 Kč;
II.
1) dne 28. 12. 2017 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční platbu ve výši 141.529 EUR (3.629.511 Kč) z bulharského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu G. I. M., nar. XY, načež takto získané finanční prostředky téhož dne rozeslala na různé další bankovní účty, a to částku 28.752 EUR na bulharský bankovní účet IBAN XY, částku 30.000 EUR na tuzemský bankovní účet č. XY, částku 50.000 EUR na hongkongský bankovní účet XY, částku 16.890 EUR na bulharský bankovní účet XY a zbylou část v rámci platby ve výši 49.900 EUR na portugalský bankovní účet IBAN XY;
2) dne 3. 1. 2018 inkasovala na uvedený bankovní účet příchozí zahraniční platbu ve výši 55.195 EUR (1.409.956 Kč) z bulharského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu G. I. M., nar. XY, načež takto získané finanční prostředky dne 4. 1. 2018 rozeslala na různé další bankovní účty, a to částku 8.000 EUR na bulharský bankovní účet IBAN XY, částku 19.900 EUR na tuzemský bankovní účet č. XY a částku 27.000 EUR na hongkongský bankovní účet XY;
přičemž G. I. M., nar. XY, se v té době stal obětí podvodu spočívajícího ve vylákání plateb pod záminkou investičního zhodnocení na platformě Metainvesting, o čemž neučinil oznámení bulharským policejním či justičním orgánům, a uvedeným jednáním obohatila obchodní společnost M. na úkor G. I. M. celkem o 5.039.467 Kč;
III.
dne 16. 1. 2018 inkasovala na uvedený bankovní účet postupně tři příchozí zahraniční platby ve výši 10.149 EUR, 13.422 EUR a 13.429 EUR, celkem tedy 37.000 EUR (944.055 Kč) z dánského bankovního účtu IBAN XY náležejícímu J. B., který se v té době stal obětí podvodu spočívajícího ve vylákání přístupových údajů k internetovému bankovnictví pod záminkou zajištění obchodů využívajících kurzové rozdíly měn a který nedal k těmto platbám souhlas, což je předmětem trestního řízení vedeného dánskou policií (South-East Jutland Police, Holmboes Alle 2, 8700 Horsens, Dánsko) pod číslem 3700-76141-00085-18, a uvedeným jednáním obohatila obchodní společnost M. na úkor J. B. o 944.055 Kč;
celkem tedy obohatila obchodní společnost M. o částku 6.956.206 Kč“.
2. Za to byla podle §216 odst. 4 trestního zákoníku, ve zněním účinném do 31. 1. 2019, odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 trestního zákoníku a §82 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Podle §80 odst. 1, 2 trestního zákoníku byl obviněné uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu deseti let.
3. O odvolání obviněné a státní zástupkyně proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020 , jímž podle §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a podle §260 trestního řádu vrátil věc státní zástupkyni k došetření.
4. Proti citovanému pravomocnému usnesení Městského soudu v Praze podal ministr spravedlnosti podle §266 odst. 1 trestního řádu stížnost pro porušení zákona v neprospěch obviněné G. K.
5. Ministr spravedlnosti nejprve připomněl důvody, které vedly Městský soud v Praze ke zrušení odsuzujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 a vrácení věci státní zástupkyni k došetření. Podle odvolacího soudu byly kroky následující po připsání finančních prostředků na bankovní účet obviněné, tedy jejich převod na několik zahraničních účtů s ohledem na jejich podstatu, způsobilé přispět k zastření skutečného původu daných finančních prostředků, přičemž bylo důkazně doloženo, že převody provedla právě obviněná. Na druhou stranu však orgány činné v trestním řízení podle názoru odvolacího soudu nedocenily význam nezbytnosti současného prokázání toho, že dané finanční prostředky, jimiž obviněná disponovala, skutečně pocházely z trestné činnosti a že obviněná s nimi s vědomím této skutečnosti disponovala. Zatímco v případě poškozeného G. I. M. byly opatřeny a provedeny důkazy, včetně jeho slyšení, v případě poškozených R. V. O. a J. B. tomu tak nebylo. V těchto případech soud prvního stupně neprovedl ani jeden procesně použitelný důkaz. Takovými důkazy podle odvolacího soudu nemohla být trestní oznámení, zprávy FAÚ ani vyjádření policejních důstojníků působících ve věci a sdělení policejních orgánů, ať už vnitrostátních nebo nadnárodních, ale ani vyhodnocení daných transakcí zahraničními bankami figurujícími v tomto případě. Listiny této povahy nemohou být podle odvolacího soudu důkazem. Důkazem by však mohly být především výpisy z příslušných norských a dánských bankovních účtů a výpovědi poškozených majitelů těchto účtů, přičemž nebyly učiněny ani žádné kroky směřující k výslechu poškozených R. V. O. a J. B. Vzhledem k tomu, že opatření těchto důkazů patří do přípravného stadia trestního řízení, vrátil odvolací soud věc k došetření státní zástupkyni.
6. S rozhodnutím odvolacího soudu stran vrácení věci státnímu zástupci k došetření ministr spravedlnosti nesouhlasil. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 4 Tz 27/2009, namítl, že nebyly splněny podmínky pro postup odvolacího soudu podle §260 trestního řádu. Dále namítl, že v projednávané věci byla existence zdrojového trestného činu primárně prokázána obsahem SWIFT zpráv, v nichž jsou transakce směřující na bankovní účty založené obviněnou označeny za podvodné. Skutečnost, že se poškozeným stal J. B. a že jeho věc je vyšetřována policejními orgány v Dánsku, jednoznačně vyplynula ze sdělení Policejního prezidia ČR, odboru mezinárodní policejní spolupráce, jakož i z přiloženého formuláře vyplněného samotným poškozeným a dalších listin, které byly přeloženy do českého jazyka. Stejně tak byly cestou mezinárodní policejní spolupráce zjištěny skutečnosti týkající se poškozené O., zejména trestní oznámení, které podala v Norsku. Její případ byl v Norsku odložen, neboť nebyl zjištěn pachatel. Získány byly i písemnosti týkající se bankovních informací, které byly rovněž přeloženy do českého jazyka. V případě poškozeného M. byl vypracován a odeslán Evropský vyšetřovací příkaz, jehož součástí byla žádost o jeho výslech v postavení svědka, přičemž tento byl proveden a poškozený v jeho rámci předložil i listinné materiály, kterými k transakcím disponoval. Ministr spravedlnosti k tomu doplnil, že orgány činné v trestním řízení v rámci prověřování predikativní trestné činnosti standardně využívají informace získané cestou mezinárodní policejní spolupráce nebo přímo od styčných důstojníků Policie České republiky působících v některých zemích. Takto získané informace považuje ministr za plně dostatečné k prokázání existence predikativního trestného činu. Zprávy policejních orgánů a další listiny, zpracované v zahraničí osobami veřejného i soukromého práva lze podle názoru ministra v hlavním líčení bezesporu provést podle §213 trestního řádu a následně vyhodnotit. O jejich procesní použitelnosti nemá ministr spravedlnosti v tomto směru pochybnosti. V případě požadavku na výslechy poškozených a požadavku ukončení trestního řízení v zahraničí, by se podle názoru ministra staly tyto skutky v České republice prakticky neřešitelnými, případně by to mělo újmu na rychlost řízení, když na výsledky vyřízení právní pomoci se zpravidla čeká dlouhou dobu, případně odpověď ani nepřijde.
7. V závěru stížnosti pro porušení zákona ministr spravedlnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 trestního řádu vyslovil, že usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020, byl porušen zákon v §2 odst. 6 trestního řádu, §89 odst. 2 trestního řádu a §260 trestního řádu ve prospěch obžalované G. K.
8. Obviněná nevyužila svého práva a ke stížnosti ministra spravedlnosti se nevyjádřila.
9. Ke stížnosti pro porušení zákona se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že souhlasí s návrhem ministra spravedlnosti formulovaným ve stížnosti pro porušení zákona. Podle názoru státního zástupce byly konkretizovanými listinami doloženy skutečnosti, které korespondují s jednáním zastíracího charakteru, které je obviněné kladeno za vinu. Výslech „poškozených“ osob považuje státní zástupce za nadbytečný, respektive zatěžující. Městský soud v Praze podle státního zástupce disponoval dostatkem podkladů pro meritorní rozhodnutí o odvolání obviněné, aniž by věc vracel státnímu zástupci k došetření.
10. Nejvyšší soud přezkoumal podle §267 odst. 3 trestního řádu zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k následujícím zjištěním a závěrům.
11. Zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, se dopustí pachatel, který zastírá původ nebo jinak usiluje, aby bylo podstatně ztíženo nebo znemožněno zjištění původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky nebo v cizině, nebo jako odměna za něj, spáchá takový čin ve vztahu k věci ve značné hodnotě a získá takovým činem pro sebe nebo pro jiného prospěch velkého rozsahu. Základní skutková podstata tohoto trestného činu je po novelizaci trestního zákoníku provedené zákonem č. 287/2018 Sb. uvedena (v poněkud pozměněné podobě) v §216 odst. 2 alinea 1 trestního zákoníku (ve znění účinném od 1. 2. 2019).
12. Legalizace výnosů z trestné činnosti napomáhá tomu, aby zůstal beze změny stav vytvořený predikativním trestným činem (např. podvodem podle §209 trestního zákoníku), na který legalizace navazuje. Zahrnuje zejména různá jednání následující po spáchání trestné činnosti vedené snahou zahladit či odstranit její stopy z hlediska výnosů této trestné činnosti a zajistit zdání jejich legálnosti. Zastíráním původu věci, která je výnosem z trestné činnosti, je zejména zakrývání nebo utajování její skutečné povahy, umístění, pohybu, nakládání s ní a vlastnického nebo jiné práva k ní. Utajování uvedených informací souvisejících s nelegálním původem věci může spočívat typicky v rozesílání finančních prostředků, jež jsou přímým či odvozeným výnosem z trestné činnosti, po menších částkách přes vícero bankovních účtů nebo přes účty tzv. bílých koní (blíže srov. např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2152 a násl., Ščerba, F. a kol. Trestní zákoník. Svazek 2. §205 až 421. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 1756).
13. Za predikativní trestný čin se pro účely legalizace výnosů z trestné činnosti považuje jakýkoliv trestný čin, který vede k získání věcí, tj. vytváří výnosy (tzv. „all crimes“ přístup). Skutečnost, že věc byla získána trestným činem, musí být v řízení o trestném činu legalizace výnosu z trestné činnosti bezpečně zjištěna a musí být rovněž patrno, jakým trestným činem se tak stalo, takže nepostačuje pouhé podezření na spáchání trestné činnosti, kterou nelze specifikovat odkazem na konkrétní trestný čin (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 6 Tz 9/2016, přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 1976, sp. zn. 6 To 39/76, uveřejněné pod č. 7/1978-I ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.). Otázku existence predikativního trestného činu řeší soud samostatně v rámci předběžné otázky ve smyslu §9 odst. 1 trestního řádu. Jelikož jde o otázku viny, musí si ji každý orgán činný v trestním řízení posoudit samostatně, není přitom vázán ani případnými závěry obsaženými v jiném rozhodnutí, třebaže by šlo o rozhodnutí soudní a pravomocné (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 170, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22 - 1, odst. 40 až 48). Předběžná povaha této otázky neznamená, že by její vyřešení mělo toliko orientační či přibližný charakter. Jedná se o otázku viny obviněného, jejíž prokázání je možné pouze na základě nepochybně zjištěných skutečností (§2 odst. 5 trestního řádu) a za použití procesních prostředků v souladu s trestním řádem, resp. zákonem o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních č.104/2013 Sb. (čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, §2 odst. 1 trestního řádu, §12 odst. 10 trestního řádu).
14. V projednávané věci neměl odvolací soud žádné výhrady k závěru, že jednání obviněné po připsání finančních prostředků na jí založený bankovní účet naplňovalo znak zastírání jejich původu ve smyslu trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ve znění účinném do 31. 1. 2019, jelikož je dostatečně podložen opatřenými a provedenými důkazy, zejména bankovními informacemi poskytnutými českými bankami. Naproti tomu k otázce existence predikativního trestného činu a s tím související otázkou zavinění obviněné provedl nalézací soud potřebné důkazy pouze ve vztahu k poškozenému G. I. M., avšak ke zbylým dvěma poškozeným neprovedl nalézací soud ani jediný procesně použitelný důkaz, a žádný takový důkaz nepředložila ani státní zástupkyně. Takovými důkazy totiž podle názoru odvolacího soudu nemohla být trestní oznámení Finančního analytického úřadu, sdělení policejních orgánů cestou Interpolu ani vyhodnocení daných transakcí zahraničními bankami (oznámení o podezřelém obchodu systémem MoneyWeb).
15. Pokud tyto závěry odvolacího soudu (vztahující se k otázce predikativního trestného činu) ministr spravedlnosti s poukazem na §89 odst. 2 trestního řádu napadl jako nesprávné, nelze mu přisvědčit. Pravidlo uvedené v §89 odst. 2 trestního řádu, podle kterého důkazem může být vše, co může přispět k objasnění věci, není v trestním řízení absolutní, ale má své určité mantinely dovozené buď v rozhodnutích soudů, nebo stanovené přímo trestním řádem. Již Bohumil Repík (viz níže) poukazoval na to, že v praxi houževnatě přežívají názory vycházející z izolovaného a jednostranného výkladu §89 odst. 2 trestního řádu, že všechno, tedy i důkaz opatřený a provedený nezákonně, má právní účinnost a může být hodnocen při rozhodování. Porušení zákona, jakkoliv závažné, se bere v úvahu jen při hodnocení pravdivosti důkazu. Nehledě k tomu, že zákon sám vylučuje použít některé úkony jako důkaz, že pro zjištění některých skutečností připouští použití jen některých, v zákoně přesně vymezených důkazních prostředků a tím vylučuje jiný způsob zjišťování těchto skutečností, uvedený výklad §89 odst. 2 trestního řádu by zredukoval zákonné předpisy o dokazování na pouhé pořádkové předpisy a otevřel by libovůli při provádění důkazů (viz Repík, B. Procesní důsledky porušení předpisů o dokazování v trestním řízení. Bulletin advokacie, červen – září 1982, s. 130). Český trestní řád – na rozdíl od některých zahraničních úprav –neobsahuje kromě §89 odst. 3 žádné další tzv. vylučovací klauzule, v nichž by byl výslovně stanoven výčet všech případů nepřípustných (zakázaných, neúčinných či nepoužitelných) důkazních prostředků, postupů a úkonů. Žádný druh důkazního prostředku tedy nelze předem vyloučit, ovšem kromě případů, v nichž přímo z trestního řádu (nebo i z jiného právního předpisu) vyplývá nepřípustnost určitého důkazního prostředku, postupu nebo úkonu, resp. kde lze dovodit jeho nepřípustnost z některých souvislostí a za určitých okolností. K problematice nepřípustných, nezákonných, neúčinných či nepoužitelných důkazů (důkazních prostředků) lze v podrobnostech odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1336; Šámal, P.; Musil, J.; Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 369; Fenyk, J.; Gřivna, T.; Císařová, D. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2019, s. 361; Fryšták, M., Jílovec, M. Zákonnost důkazů v trestním řízení a její posuzování aplikační praxí. Časopis pro právní vědu a praxi. Ročník 22, č. 1, 2014, str. 12; Šámal, P. Provádění dokazování v hlavním líčení a úprava absolutní a relativní neúčinnosti důkazů ve věcném záměru trestního řádu. Trestněprávní revue. 2008, č. 12, s. 354.) a rozhodovací praxi soudů (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 5 Tdo 459/2007, uveřejněné pod č. 7/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 3 Tdo 593/2009, uveřejněné pod č. 22/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 1996, sp. zn. 2 Tzn 139/96, uveřejněné pod č. 16/1997 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., či nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22 - 1).
16. K listinným důkazům vztahujícím se k otázce existence predikativního trestného činu, které nalézací soud k návrhu státního zástupce v hlavním líčení provedl podle §213 odst. 1 trestního řádu, lze nad rámec odůvodnění odvolacího soudu uvést následující.
17. Nalézací soud pochybil již tím, že podle §213 odst. 1 trestního řádu provedl jako důkaz celý spisový materiál, aniž by označil jednotlivé listiny, které k důkazu provedl, a proto lze na rozhodné listiny usuzovat pouze z odůvodnění odsuzujícího rozsudku. Pokud jde o poškozené R. V. O. a J. B., opřel soud k otázce predikativního trestného činu svá skutková zjištění pouze o oznámení o podezřelých obchodech v systému MoneyWeb, v nichž jsou příslušné platby označeny zahraničními bankami za podvodné, a informace získané cestou Interpolu. Informace získané cestou mezinárodní policejní spolupráce ovšem nelze bez dalšího použít jako důkaz v trestním řízení. Aby mohly být jako důkaz použity, musely by být vyžádány v souladu s příslušnou mezinárodní smlouvou, jinak v souladu podle zákona o mezinárodní justiční spolupráci v trestních věcech (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 6 Tdo 675/2022). Mezinárodní policejní spoluprací je postup jednotlivých organizačních složek Policie České republiky podle §89 a násl. zákona o Policii České republiky. Jejím účelem je především sdílení informací potřebných pro plnění úkolů policie. Jde-li však o provedení úkonu trestního řízení v cizím státě, resp. opatření důkazu pro trestní řízení, je třeba zásadně trvat na spolupráci justičních orgánů. Základním předpisem upravujícím takový postup je zákon o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Podle §8 odst. 6 tohoto zákona si mohou prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce justiční nebo ústřední orgány s cizozemskými orgány také vyměňovat informace související s vyřizováním žádostí o mezinárodní justiční spolupráci. Státní zástupce může pověřit policejní orgán, aby prostřednictvím mezinárodní policejní spolupráce opatřil informace, které nebudou sloužit jako důkaz v trestním řízení, nebo podklady pro zpracování žádosti o právní pomoc (srov. čl. 51 odst. 1 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce poř. č. 10/2013). Speciální úpravu použití informací získaných v rámci mezinárodní policejní spolupráce jako důkazu v trestním řízení stanoví §20 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních v rámci spolupráce policejních orgánů členských států EU, resp. států přidružených. Podle §20 odst. 1 citovaného zákona informace získané v rámci spolupráce policejních orgánů z jiného členského státu nebo přidruženého státu mohou být použity jako důkaz v trestním řízení jen na základě souhlasu příslušného orgánu tohoto státu. K vyžádání takového souhlasu je oprávněn státní zástupce a po podání obžaloby soud; přitom postupuje přiměřeně podle ustanovení části třetí hlavy I dílu 1. Vyžádání souhlasu není třeba, jestliže příslušný orgán tohoto státu souhlas udělil již v okamžiku předání informací, nebo jestliže podle právního řádu tohoto státu není takového souhlasu třeba (k tomu srov. také čl. 51 odst. 2 pokynu obecné povahy nejvyššího státního zástupce poř. č. 10/2013). V nynější věci není takový souhlas ani informace o tom, že souhlasu není třeba, součástí trestního spisu. Naopak z žádostí policejního orgánu adresovaných Národní ústředně Interpolu vyplývá, že získané informace mají sloužit k případnému vypracování žádosti o provedení právní pomoci úkonu trestního řízení (např. č. l. 157, 166, 170), a v odpovědi je policejní orgán upozorněn, že uvedené informace jsou určeny pouze pro operativní využití a mají-li být využity jako důkaz v trestním řízení, je třeba je vyžádat cestou mezinárodní justiční spolupráce (č. l. 210). Již z uvedeného je zřejmé, že žádné informace opatřené v této věci cestou mezinárodní policejní spolupráce nebylo možné použít jako důkaz v trestním řízení. V hlavním líčení je pak nebylo možné provést podle §213 odst. 1 trestního řádu.
18. Mimoto je třeba zdůraznit, že pokud v této věci měly informace získané cestou mezinárodní policejní spolupráce podobu trestních oznámení poškozených predikativním trestným činem, nebylo je možné použít jako důkazu ani v případě, kdy by byly splněny podmínky §20 odst. 1 zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Je tomu tak proto, že prostřednictvím §20 odst. 1 citovaného zákona nelze obcházet procesní podmínky stanovené pro vyžadování právní pomoci v cizím státě za situace, kdy by tímto postupem došlo ke kolizi s právem na obhajobu a zásadou kontradiktornosti. Jde-li o důkazy osobní [srov. Šámal, P., Musil, J., Kuchta, J. a kol. Trestní právo procesní. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 359], tedy o důkazy, které z kriminalistického hlediska pochází z tzv. stop ve vědomí (srov. Musil, J., Konrád, Z., Suchánek, J. Kriminalistika. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 81), musí mít zásadně osoba, proti níž se řízení vede, možnost nejen zpochybnit výsledný důkaz (např. popřením obsahu protokolu, v němž je výpověď zachycena), ale zásadně jí musí být poskytnuta příležitost účastnit se provádění takového důkazu, moci namítat případné neregulérnosti v jeho průběhu a klást osobě, která takový důkaz poskytuje, otázky vztahující se nejen k dokazované skutečnosti a vlastnímu obsahu důkazu, ale rovněž k dalším relevantním okolnostem týkajícím se zejména věrohodnosti svědka, podmínek, za nichž vnímal daný děj, faktorům, které mohly způsobit zkreslení obsahu důkazu s plynutím času či v důsledku konkrétních souvislostí, v nichž je důkaz prováděn, atd. Je tomu tak proto, že na rozdíl od materiálních (reálných) důkazů, které mají v zásadě objektivní a stálou povahu (ke změnám v nich dochází s plynutím času jen velmi omezeně, předvídatelně a zpravidla způsobem, který neovlivňuje jejich důkazní hodnotu), jsou osobní důkazy efemérní povahy a podléhají limitům lidské paměti, takže jejich reprodukce je vždy způsobilá do určité míry ovlivnit jejich konkrétní obsah či vyznění (přiměřeně srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2022, sp. zn. III. ÚS 808/22 - 1).
19. Na takto opatřená trestní oznámení poškozených přiměřeně dopadají i závěry stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2019, sp. zn. Tpjn 300/2019, uveřejněného pod č. 1/2019 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., podle kterých trestní oznámení nemůže být důkazním prostředkem (důkazem) ohledně skutečností v něm tvrzených (tj. ohledně vlastního obsahu tohoto oznámení), které je třeba dokazovat postupy výslovně stanovenými v hlavě páté trestního řádu. Obdobně je třeba přistoupit i k oznámením podezřelého obchodu učiněným prostřednictvím systému MoneyWeb (č. l. 71 - 74). Přestože tato oznámení nelze považovat přímo za trestní oznámení ve smyslu §158 odst. 1, 2 trestního řádu, sloužila Finančnímu analytickému úřadu jako přímý podklad pro podání trestního oznámení. Navíc pro postup povinných osob podle zákona o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu postačuje předpoklad existence predikativního trestného činu, vytvořený na základě omezeného množství dílčích informací o jednání, které by mohlo být posuzováno jako trestný čin, a to pouze podle obecné představy o trestnosti, čili bez hlubší znalosti norem trestního práva. Musí se tedy logicky jednat o nižší stupeň podezření, než jaký je například vyžadován pro zahájení úkonů trestního řízení, či dokonce pro zahájení trestního stíhání podle §160 trestního řádu (viz Hlavinová, M., Pilíková, J., Kabeš, V. Zákon o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování terorismu. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, str. 26).
20. Odvolací soud proto nalézacímu soudu oprávněně vytknul, že rozhodná skutková zjištění týkající se otázky existence predikativního trestného činu učinil na základě procesně nepoužitelných důkazů, což mělo za následek existenci podstatných vad řízení ve smyslu §258 odst. 1 písm. a) trestního řádu.
21. Nejvyšší soud se proto dále musel zabývat otázkou, zda takto zjištěné podstatné vady řízení mají povahu neodstranitelných procesních vad, které odůvodňují postup podle §260 trestního řádu. Ministr spravedlnosti v této souvislosti přiléhavě poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 4 Tz 27/2009, uveřejněný pod č. 50/2010 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr., podle jehož závěrů odvolací soud může vrátit věc státnímu zástupci k došetření podle §260 trestního řádu jen tehdy, když zjistí, že dosavadní řízení je zatíženo takovou procesní vadou, kterou nelze odstranit v řízení před soudem (např. neměl-li po celou dobu trestního řízení obhájce, ač ho podle zákona měl mít, nebo byla-li podána obžaloba pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání). Je zřejmé, že vytýkané podstatné vady řízení mají svůj původ částečně již v přípravném řízení, kdy státní zástupce podal obžalobu za situace, kdy nebyly objasněny základní skutkové okolnosti a nebylo dosud důvodné postavit obviněnou před soud, a částečně k nim došlo v řízení před soudem prvního stupně tím, že nalézací soud náležitě nepřezkoumal podanou obžalobu podle §181 odst. 1 trestního řádu, akceptoval procesně nepoužitelné důkazní návrhy státního zástupce, sám vadné důkazy v hlavním líčení provedl a učinil je podkladem svého rozhodnutí. Dále bylo třeba posoudit, zda vady předchozího řízení nejsou takové povahy, která by bránila jejich nápravě v řízení před soudem. Nejvyšší soud přitom zjistil, že soud prvního stupně by nemohl rozhodnout o podané obžalobě, neboť byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání.
22. V této souvislosti je třeba zejména státnímu zástupci a soudu prvního stupně vytknout to, že si neujasnily vztah trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti k predikativnímu trestnému činu, z něhož výnosy pochází. Skutková podstata legalizace výnosů z trestné činnosti postihuje jednání následující po spáchání zdrojové trestné činnosti (např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2154, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2008, sp. zn. 11 Tdo 652/2008, či ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. 6 Tdo 413/2020). Jednání spočívající v zastírání původu věci pocházející z trestné činnosti je novým a zcela jiným skutkem, který není totožný s původním trestným činem, z něhož je výnos z trestné činnosti získáván. V případě jediného pachatele jde o vícečinný souběh dvou trestných činů, nikoliv souběh jednočinný. Legalizace výnosů z trestné činnosti spočívající v zastírání původu věci musí časově navazovat na dřívější zdrojovou trestnou činnost (proto se někdy též hovoří o tzv. post factum), je charakterizována odlišným jednáním i následkem (v podrobnostech srov. zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021, sp. zn. 5 Tdo 591/2021, uveřejněné pod č. 3/2022 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
23. Současně je nezbytné upozornit na problematiku místní působnosti trestního zákona. Podle zákona České republiky se posuzuje trestnost činu, který byl spáchán na jejím území (§4 odst. 1 trestního zákoníku). Podle §4 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku se trestný čin považuje za spáchaný na území České republiky, porušil-li nebo ohrozil-li tu pachatel zájem chráněný trestním zákonem nebo měl-li tu alespoň zčásti takový následek nastat, i když se jednání dopustil v cizině. Trestný čin nemusí být na území České republiky spáchán ve všech svých znacích. Postačí, aby tu bylo provedeno jednání, i když následek (zpravidla půjde o účinek) nastal v cizině, nebo naopak. Jedná se o upřesnění zásady teritoriality ve vztahu k tzv. distančním deliktům.
24. V této věci měla predikativní trestná činnost podle závěru nalézacího soudu charakter podvodu. Přečinu podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku se dopustí pachatel, který sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku větší škodu. Objektivní stránka trestného činu podvodu sestává ze tří znaků, které musí být ve vzájemné příčinné souvislosti, a to podvodného jednání, tzn. uvedení někoho v omyl, využití něčího omylu nebo zamlčení podstatných skutečností, a následku, který má dvě složky, tedy obohacení sebe nebo jiného a zároveň způsobení škody na cizím majetku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1145/2016).
25. V projednávané věci měl podvod spočívat v tom, že dosud neznámý pachatel dosud přesně nezjištěným způsobem uvedl v omyl tři poškozené, v důsledku čehož došlo k převodu peněžních prostředků z bankovních účtů těchto poškozených na bankovní účet založený obviněnou, vedený v České republice u Sberbank CZ a. s. Je zřejmé, že ke škodě na majetku poškozených došlo teprve v důsledku zmíněné majetkové dispozice, tedy provedením jednotlivých bankovních příkazů k převodu peněžních prostředků z jejich účtů na účet obviněné. K obohacení obviněné pak došlo až připsáním předmětných peněžních prostředků na bankovní účet založený obviněnou. Ve smyslu zásady teritoriality byl uvažovaný predikativní trestný čin podvodu za této situace spáchán na území České republiky, a jeho trestnost se proto posuzuje podle zákona České republiky.
26. Z uvedeného ovšem rovněž vyplývá, že k uvažovanému trestnému činu legalizace výnosů z trestné činnosti mohlo dojít teprve v návaznosti na dokonání predikativního trestného činu podvodu, tedy až poté, co byly předmětné peněžní prostředky připsány na bankovní účet obviněné. Jednání obviněné, které tomu okamžiku předcházelo, proto nemůže naplňovat znaky trestného činu legalizace výnosů z trestné činnosti. Podle skutkových okolností případu, které ovšem bude nutné teprve náležitě objasnit a důkazně podepřít, by bylo třeba na jednání obviněné až do okamžiku připsání peněžních prostředků na jí založený účet nahlížet jako na eventuální pachatelství či na některou z forem trestné součinnosti, resp. účastenství v širším smyslu na trestném činu podvodu.
27. Pokud jde o jednání navazující na takto vymezený predikativní trestný čin, je v obžalobě (stejně jako v odsuzujícím rozsudku soudu prvního stupně) podrobně popsáno jako jednotlivé případy přeposílání finančních prostředků v různých částkách na různé bankovní účty v několika zemích. Avšak skutek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 19. 9. 2019, č. j. KRPA-43822-78/TČ-2018-001175 žádné jednání obviněné uskutečněné po připsání předmětných finanční částek na její účet nevymezuje, rozhodně ne takovým způsobem, aby nemohl být zaměněn s jiným. V usnesení o zahájení trestního stíhání je totiž vedle podrobného popisu událostí až do okamžiku připsání jednotlivých finančních částek na účet obviněné toliko obecná zmínka o „následném neoprávněném a následném neopodstatněném přeposílání obdržených finančních prostředků z tohoto účtu“. A to navíc jaksi mimochodem v souvislosti s popisem vztahu mezi jednáním předcházejícím připsání částek na její účet (srov. v textu usnesení „výše uvedeným jednáním“) a následkem v podobě škody způsobené poškozeným subjektům v celkové výši 6 956 206 Kč. Je zřejmé, že mezi takovou zcela obecnou zmínkou o tom, že obviněná finanční prostředky ze svého účtu přeposlala, a popisem této části jednání v obžalobě nemohla být zachována totožnost. Totožnost skutku pak nemohla být zachována ani s ohledem na rozdílný následek vymezený v usnesení o zahájení trestního stíhání a v obžalobě. Při zahájení trestního stíhání totiž byl následek popsán jako škoda, která vznikla poškozeným subjektům (R. V. O., G. I. M. a J. B.) v celkové výši představující součet všech částek připsaných na účet obviněné z bankovních účtů těchto poškozených. Přitom následek spojený s jednáním obviněné, v němž státní zástupce spatřoval zastírání původu věci, která je výnosem z predikativního trestného činu, může vycházet toliko z jednotlivých bankovních operací, jimiž obviněná finanční prostředky odesílala ze svého bankovního účtu, a představovat z toho plynoucí prospěch, který navíc ve svém souhrnu činí zcela jinou celkovou částku. Následkem z hlediska zachování totožnosti skutku je přitom třeba rozumět porušení individuálního objektu trestného činu v jeho konkrétní podobě, tedy konkrétní následek (porušení nebo ohrožení určitého jedinečného vztahu – zájmu), nikoli určitý typ následku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněný pod č. 1/1996 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. tr.).
28. Vada spočívající v tom, že obžaloba byla podána pro jiný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání, nemůže být napravena v řízení před soudem, proto odůvodňuje vrácení věci státnímu zástupci k došetření podle §260 trestního řádu. Nejvyšší soud se zabýval i tím, zda by nalézací soud mohl rozhodovat o té části skutku, jež fakticky popisuje některé okolnosti vztahující se k jednání a následku (predikativního) trestného činu podvodu. S ohledem na to, že ani v této části nebyly objasněny základní skutkové okolnosti, které by odůvodňovaly postavení obviněné před soud, dospěl k závěru, že nebylo na místě přikázat věc nalézacímu soudu. Nalézací soud by se totiž dostal do neřešitelné situace, kdy by ohledně základních skutkových okolností musel vyčkávat na důkazní iniciativu státního zástupce, bez níž by nemohl ve věci spravedlivě rozhodnout. Dokazování v potřebném rozsahu by přitom nemohl sám doplnit, jelikož by to přesahovalo limity stanovené v §2 odst. 5 poslední věta trestního řádu a de facto by se stavěl na stranu obžaloby.
29. Po provedeném přezkumu Nejvyšší soud neshledal, že by usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 7 To 351/2020, byl porušen zákon ve prospěch obviněné G. K.. Nejvyšší soud proto stížnost pro porušení zákona zamítl jako nedůvodnou podle §268 odst. 1 písm. c) trestního řádu, a to v neveřejném zasedání (§274 odst. 2 trestního řádu).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n trestního řádu).
V Brně dne 11. ledna 2023
JUDr. Pavel Šilhavecký
předseda senátu