ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1030.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1030/2023-94
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce J. W. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem v Praze 5, Symfonická č. 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 93 844 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 187/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2022, č. j. 72 Co 260/2022-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobce se žalobou podanou dne 13. 9. 2021 domáhal, aby mu žalovaná zaplatila částku 93 844 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady újmy na zdraví podle zákona č. 119/1990 Sb., s odůvodněním, že dne 23. 11. 1988 byl žalobce zatčen a následně dopraven na psychiatrické oddělení Nemocnice XY; při tom byl zraněn. Z nemocnice byl propuštěn dne 24. 11. 1988. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 28. 1. 2021 č. j. 2 Nt 1131/2020-166 byla vyslovena žalobcova účast na soudní rehabilitaci ve vztahu k nezákonnému omezení osobní svobody od 23. do 24. 11. 1988. Žalobce žádá odškodnění podle metodiky Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2014 vyčíslené 275 body po 341,25 Kč za bod, tj. 93 844 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 15 C 187/2021-26, zastavil řízení co do částky 4 125 Kč (výrok I), zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku ve výši 89 719 Kč (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 72 Co 260/2022-77, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II ve věci samé a ve výroku III o nákladech řízení potvrdil (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatel namítá, že závěry soudů nižších stupňů jsou v rozporu se závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III ÚS 3025/22, podle nějž je mechanická aplikace vyhlášky č. 32/1965 Sb. neústavní, neboť se vůbec na podobné případy nevztahuje, a navíc byla vydána za zcela odlišných společenských, cenových i mzdových poměrů. Dovolatelem vymezená otázka výpočtu výše odškodnění újmy na zdraví způsobené nesprávným úředním postupem, k níž došlo před 17. 11. 1989, podle vyhlášky ministerstev zdravotnictví a spravedlnosti, Státního sociálního zabezpečení a Ústřední rady odborů č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „č. 32/1965 Sb.“), v případě, že odškodnění je přiznáváno v současné době, však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
6. Podle ustálené judikatury dovolacího soudu zásadně platí, že v případě práva na náhradu újmy vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotněprávní úprava se má použít, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 179/2018). Tento obecný závěr se při posouzení, zda má dojít k vyčíslení újmy na zdraví podle v době vzniku škody na zdraví účinné vyhlášky č. 32/1965 Sb., v zásadě projeví tak, že váže-li se vznik bolesti a ztížení společenského uplatnění k období před 1. 1. 2002, pak se na odškodnění žalobce vztahuje vyhláška č. 32/1965 Sb. Doba, která uplynula od vzniku škodní události, totiž sama o sobě není určující pro určení výše zažalovaného nároku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4119/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. IV. ÚS 2259/20).
7. Rovněž k související otázce aplikovatelnosti vyhlášky z roku 1965 vzhledem ke společenským a ekonomickým poměrům, za nichž byla přijata, a současné společensko-ekonomické situaci se Nejvyšší soud již několikrát vyjádřil tak, že vztah příslušných právních předpisů, tedy vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., řeší přechodné ustanovení obsažené v §9 vyhlášky č. 440/2001 Sb. Soudu nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní. V rámci úvah o zvýšení náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění může soud, maje přitom na zřeteli zásadu přiměřenosti a proporcionality, vycházet toliko ze zjištění o závažnosti zdravotní újmy poškozeného a jejího vlivu na jeho dosavadní způsob života. Zásada proporcionality a přiměřenosti rozhodování soudu reprezentuje požadavek na zohlednění závažnosti způsobené újmy při úvaze o zvýšení základního hodnocení, resp. Při úvaze o výši násobku ve smyslu §7 odst. 3 předmětné vyhlášky, nevytváří však prostor pro napravování dopadů společenských a zejména ekonomických změn, k nimž došlo v době od jejího přijetí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, nebo rozsudek ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004).
8. Namítá-li dovolatel s odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 3025/22, že vyhláška č. 32/1965 Sb. se na projednávanou věc nevztahuje a soudy ji neměly aplikovat, dodává se, že Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 274/01 a I. ÚS 276/01, uveřejněných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 24 pod č. 168 a svazek 29 pod č. 34, vyložil, že vázanost soudce zákonem podle čl. 95 odst. 1 Ústavy ve spojení s čl. 1 Ústavy znamená oprávnění soudu neaplikovat „jiný právní předpis“, je-li soudem považován za rozporný se zákonem. A contrario z uvedených ústavních ustanovení však vyplývá, že nekonstatuje-li obecný soud nesoulad jiného právního předpisu se zákonem, je jím vázán. Vyhláška č. 32/1965 Sb. ve znění pozdějších předpisů nikdy nebyla obecnými soudy ani Ústavním soudem označena za protiústavní a byla a je v právní praxi běžně aplikována v případech, na něž se z hlediska své časové působnosti vztahuje. Poukaz žalobce na to, že neodpovídá změněným ekonomickým a společenským poměrům, je poněkud zavádějící, neboť výše odškodnění za jeden bod byla v době účinnosti vyhlášky několikrát zvýšena, naposledy vyhláškou č. 54/1993 Sb. (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1223/2008).
9. Dovolací soud rovněž dovodil, že ustanovení §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. umožňující mimořádné zvýšení odškodnění, patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci „přiměřené“. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost uvážení, může dovolací soud (jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze dle §237 o. s. ř.) zpochybnit úvahu odvolacího soudu jen, je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). O takový případ se v souzené věci nejedná a lze zcela odkázat na srovnání učiněné v napadeném rozsudku odvolacího soudu (srov. odst. 10 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), v němž odvolací soud popsal okolnosti, které v jiných případech vedly k přiznání mimořádné náhrady, a dovodil, že o takový případ v projednávané věci nejde.
10. Odkazuje-li dovolatel v dalším na nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 3025/22, pomíjí současně, že Ústavní soud zde (srov. např. odst. 24 odůvodnění předmětného nálezu) výslovně dovodil, že okolnosti, za nichž došlo k poškození zdraví stěžovatele (nezákonné omezení osobní svobody stěžovatele od 21. 7. 1989 do 28. 7. 1989, související s jeho zadržením a postřelením při pokusu o překročení státní hranice) jsou okolnosti zcela mimořádné, a to bez ohledu na koncepci vyhlášky č. 32/1965 Sb. Přiměřenost přiznaného odškodnění posuzoval Ústavní soud s ohledem na okolnosti, při nichž k poškození zdraví stěžovatele došlo (postřelení při překročení státní hranice, srov. odst. 28 odůvodnění předmětného nálezu); Ústavní soud rovněž zohlednil, že stěžovatel není státním občanem České republiky (srov. odst. 31 odůvodnění nálezu). Jak již však bylo shora uvedeno, v projednávané věci mimořádné okolnosti popsal Ústavní soud ve svém nálezu, odvolací soud neshledal; skutkové okolnosti v projednávané věci nejsou srovnatelné se skutkovými okolnostmi, za nichž byl vydán nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3025/2022. Nad rámec uvedeného se dodává, že Ústavní soud protiústavnost vyhlášky č. 32/1965 Sb. ani její obecné aplikace na případy náhrady újmy na zdraví nevyslovil, když dovodil, že obecné soudy mohou bezpochyby z jejího rámce vycházet, avšak v dané věci mají zvážit její použití v rozsahu, v němž by na jejím základě nemohly stěžovateli přiznat „přiměřené odškodnění“ (jak to obecně zmiňuje sama tato vyhláška).
11. Konečně se uzavírá, že žalobci nebylo soudy nižších stupňů vytýkáno, že o rehabilitaci požádal teprve nedávno, jak tvrdí v dovolání. Odvolací soud totiž uzavřel, že „je správný proto závěr soudu prvního stupně, že žalobce měl možnost požádat o svou rehabilitaci a v souvislosti s tím i o náhradu škody na zdraví i po třiceti letech od vydání zákona č. 119/1990 Sb., nicméně výše jím požadované náhrady mu náleží podle právních předpisů platných v době, kdy protiprávnímu jednání a vzniku škody došlo“, když tento závěr odvolací soud učinil i při zohlednění konkrétních okolností případu. Ani této námitce dovolatele tedy nelze přisvědčit.
12. Z uvedených důvodů lze uzavřít, rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soudu proto dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 7. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu