ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1078.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 1078/2022-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce P. O. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 259/55, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 53 589,04 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 47 C 45/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2021, č. j. 20 Co 306/2021-88, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 15. 6. 2021, č. j. 47 C 45/2021-70, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 53 589,04 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 4. 1. 2021 do zaplacení (výrok I), a uložil mu povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Částky ve výši 53 589,04 Kč s příslušenstvím se žalobce domáhal jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 4 C 358/2016 (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro nepřípustnost a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání žalobce v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně, a dále proti výroku II rozsudku odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz ).
Pokud jde o zbylou část dovolání směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, ohledně námitky překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu a odnětí možnosti odvolacího přezkumu žalobce neformuloval žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., pouze uvedl, že tímto postupem bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a že dovolací soud je povinen zasáhnout, dojde-li k nezákonnému zásahu do ústavně garantovaných práv a svobod. Žalobce však zcela opomíjí, že dle judikatury Ústavního soudu sice může zásah do základních práv dovolatele představovat dovolací důvod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13, nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/15, nebo stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb., citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz ), i u něj je však třeba rovněž řádně vymezit předpoklady přípustnosti dovolání (včetně případného rozporu s konkrétní judikaturou Ústavního soudu), neboť se nejedná o samostatný předpoklad přípustnosti nad rámec těch, které jsou uvedeny v §237 o. s. ř., jak se žalobce mylně domnívá. Pokud pak žalobce ohledně povinnosti dovolacího soudu při posuzování přípustnosti i důvodnosti dovolání přihlédnout k tomu, zda byla v předchozích řízeních zachována ústavně zaručená práva, neboť při zásahu do nich je dovolání přípustné už jen z důvodu tohoto zásahu, odkazoval na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 38/14, tak takové rozhodnutí nebylo v databázi rozhodnutí Ústavního soudu (viz http://nalus.usoud.cz ) dohledáno. Nachází se zde pouze stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, uveřejněné pod č.40/2014 Sb., které se však týká přípustnosti ústavní stížnosti při nepodání dovolání v trestních věcech, na danou věc tudíž nedopadá. V této části tedy dovolání žalobce nevyhovuje požadavkům §241a odst. 2 o. s. ř. a je vadné.
Vadné je pak dovolání žalobce i ohledně jeho námitky stran posouzení složitosti posuzovaného řízení odvolacím soudem (část V dovolání), neboť ani zde žalobce neuvedl explicitně některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. a dovolání je v této části prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou se závěry odvolacího soudu a nevystihuje formální odlišnost dovolání, jakožto mimořádného opravného prostředku.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá námitka žalobce ohledně přípustnosti postupu dle §164 o. s. ř., neboť skutečnost, že by byl opravovaný výrok rozsudku formulován bezchybně, ze skutkových zjištění odvolacího soudu, ani soudu prvního stupně neplyne. Již soud prvního stupně totiž konstatoval, že okresní soud v posuzovaném řízení uložil posléze opravovaným rozsudkem žalovanému zaplatit žalovanou částku spolu se zákonným úrokem z prodlení, ale výši úroku z prodlení uvedl jak číslicí (8,05 % ročně), tak i slovním spojeným vysvětlujícím jeho výši (ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, zvýšené o sedm procentních bodů, v každém kalendářním pololetí, v němž bude trvat prodlení žalovaného) (viz odstavec 20 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), stanovil tedy dvojí (vzájemně odlišnou) výši úroků z prodlení, což činilo rozsudek materiálně nevykonatelný, jak zdůraznil odvolací soud (viz odstavec 6 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Opravovaný rozsudek tudíž bezchybný, ani vnitřně konzistentní nebyl a žalobce tedy konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud. Tato námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Ani námitka žalobce, že řízení může být nepřiměřeně dlouhé i v případě, že nedojde k průtahům, a tedy i správný procesní postup soudu může vést k nepřiměřené délce řízení, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí a odvolací soud, který dospěl k závěru, že posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé nebylo, na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Pokud žalobce v této souvislosti namítal, že odvolací soud chybně z hodnocení celkové délky řízení vyřadil dobu, po níž bylo realizováno první setkání s mediátorem, míjí se tato jeho námitka rovněž s právním posouzením učiněným odvolacím soudem, neboť odvolací soud dobu, kdy bylo řízení přerušeno za účelem mediace, do celkové délky řízení započítal, pouze uzavřel, že se nejednalo o průtah ze strany soudu, neboť je povinností soudu se o smírné vyřízení věci pokusit. Žalobcem namítané skutečnosti (podle něj představující průtahy a nesprávný úřední postup soudu), že soud při zahájení řízení nevyužil žádný z (blíže žalobcem nespecifikovaných) procesních instrumentů k přiblížení konce řízení a první jednání nařídil až téměř po roce od zahájení řízení a že vydal opravné usnesení v situaci, kdy je oprava rozsudku nepřípustná, ze skutkových zjištění soudů obou stupňů neplynou. Námitky žalobce v daném směru jsou tudíž námitkami proti skutkovým zjištěním, které jsou nezpůsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu