ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1291.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1291/2023-90
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce A. J. , nar. XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Martinem Peškem, advokátem se sídlem v Šumperku, Janošíkova 736/2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 520 390 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 45 C 139/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, č. j. 30 Co 354/2022-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 20. 5. 2022, č. j. 45 C 139/2021-52, řízení částečně zastavil co do částky 16 110 Kč s úrokem z prodlení (výrok I), zamítl žalobu žalobce na zaplacení 504 280 Kč s úrokem z prodlení (výrok II), a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 1 500 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem zastavil řízení o odvolání žalobce proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a III (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Žalobce se domáhal zaplacení výše uvedené částky jako škody, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem soudního exekutora JUDr. Antonína Dohnala, jímž byla vymáhána částka 243 091 Kč s příslušenstvím a penále 0,05 % z ceny díla 963 313 Kč na základě rozhodčího nálezu vydaného rozhodcem J. Š. dne 2. 5. 2011. V rámci exekučního řízení žalobce na základě výzvy exekutora uhradil exekutorovi dne 15. 7. 2011 částku 250 000 Kč a dne 25. 7. 2011 částku 254 280 Kč. Dne 17. 5. 2011 podal žalobu na zrušení rozhodčího nálezu a také návrh na odklad exekuce. Exekutor usnesením ze dne 25. 7. 2011 exekuci odložil. Dne 27. 6. 2011 podal žalobce také návrh na zastavení exekuce. Exekutor postupoval podle žalobce nesprávně, neboť nerozhodl o návrhu na zastavení exekuce, ani tento návrh nepostoupil k rozhodnutí soudu, namísto toho doručil žalobci vyrozumění o zániku pověření s tím, že pohledávka oprávněné byla zcela vymožena.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním. Nejvyšší soud však toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Je tedy zřejmé, že dovolání trpí vadami, pro než nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Nad rámec uvedeného lze jen vysvětlit, že ani žalobcem formulovaný dovolací důvod není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř.). Dovolatel totiž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění (k jakému datu „se právo žalobce na vrácení plnění proti oprávněné stalo fakticky nevymahatelným“) než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a 2, §142 odst. 1 a §146 odst. 2 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, když žalovaná nebyla zastoupena advokátem, přičemž nedoložila výši svých hotových výdajů. Náhrada nákladů je tak představována toliko paušální náhradou hotových výdajů podle §151 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (viz čl. II bod 1. ve spojení s čl. VI zákona č. 139/2015 Sb.), jež činí 300 Kč (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 5. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu