ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1367.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1367/2023-85
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PRAHA 10 - Rekreace, a. s. , IČO 28213963, se sídlem v Praze 10, Vršovická 1429/68, zastoupené Mgr. Miloslavem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 620/29, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zaplacení částky 1 440 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 3/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 15 Co 351/2022-62, takto:
Zrušují se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 15 Co 351/2022-62, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 10. 5. 2022, č. j. 10 C 3/2022-40, a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou po žalované domáhá zaplacení částky 1 440 000 Kč jako náhrady škody s tím, že zajišťuje pro děti zejména z Městské části Praha 10 pobyty na tzv. školách v přírodě v Horském hotelu na Černé hoře č. p. 145, v Jánských Lázních (dále jen „Horský hotel“), jehož je vlastnicí. Za tímto účelem uzavřela žalobkyně s městskou částí Praha 10 a základními školami dvanáct smluv o zajištění škol v přírodě a v období od 16. 10. 2020 do 18. 6. 2021 mělo být zahájeno celkem 19 turnusů. V období od 12. 10. 2020 do 21. 3. 2021 však žalobkyně z důvodu krizových opatření vydaných v souvislosti s nouzovým stavem (konkrétně usnesení vlády České republiky z roku 2020 č. 997, 1022, 1079, 1103, 1112, 1116, 1191, 1192, 1197, 1198, 1199, 1201, 1263, 1295, 1332, 1335 a 1376 a z roku 2021 č. 13, 53, 57, 78, 126, 129, 197, 200 a 217 a další „relevantní opatření včetně opatření spočívajících v zákazu volného pobytu osob“; dále jen „předmětná krizová opatření“), která zakazovala konání škol v přírodě a až na několik výjimek i provoz ubytovacích služeb, nemohla žalobkyně pro tyto účely Horský hotel provozovat, a v tomto období se tedy neuskutečnil žádný z 12 turnusů, za každý z nichž měla být žalobkyni vyplacena částka 120 000 Kč. Žalobkyni tudíž vznikla škoda ve výši 1 440 000 Kč.
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2022, č. j. 10 C 3/2022-40, žalobu zcela zamítl (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
3. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně je akciovou společností (jejím jediným akcionářem je společnost PRAHA 10 – Majetková, a. s., jejímž jediným akcionářem je městská část Praha 10) s předmětem podnikání pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona a je vlastníkem budovy č. p. 145 na p. č. st. 41, v obci Jánské Lázně, katastrální území Černá Hora v Krkonoších (Horský hotel). Dne 17. 9. 2020, 30. 9. 2020 a 8. 10. 2020 uzavřeli žalobkyně, městská část Praha 10 a několik základních škol se sídlem v Praze 10 smlouvy o zajištění celkem 22 turnusů škol v přírodě v době od 11. 9. 2020 do 25. 6. 2021 s tím, že 12 z nich se mělo uskutečnit v období od 12. 10. 2020 do 21. 3. 2021 a 1 měl v tomto období započít. Usneseními vlády o přijetí krizových opatření č. 997 ze dne 8. 10. 2020, č. 1022 ze dne 12. 10. 2020, č. 1112 ze dne 30. 10. 2020, č. 1191 ze dne 16. 11. 2020, č. 1197 ze dne 20. 11. 2020, č. 1198 ze dne 20. 11. 2020, č. 1199 ze dne 20. 11. 2020, č. 1263 ze dne 30. 11. 2020, č. 1335 ze dne 14. 12. 2020, č. 13 ze dne 7. 1. 2021, č. 129 ze dne 14. 2. 2021 a č. 200 ze dne 26. 2. 2021 byl v období od 12. 10. 2020 do 12. 4. 2021 zakázán provoz škol, provoz středisek volného času, provoz školních klubů a školních družin, a usneseními vlády o přijetí krizových opatření č. 1079 ze dne 21. 10. 2020, č. 1103 ze dne 26. 10. 2020, č. 1116 ze dne 30. 10. 2020, č. 1192 ze dne 16. 11. 2020, č. 1201 ze dne 20. 11. 2020, č. 1332 ze dne 14. 12. 2020, č. 1376 ze dne 23. 12. 2020, č. 53 ze dne 18. 1. 2021, č. 57 ze dne 22. 1. 2021, č. 78 ze dne 28. 1. 2021, č. 126 ze dne 14. 2. 2021, č. 197 ze dne 26. 2. 2021, č. 217 ze dne 26. 2. 2021 pak bylo v období od 22. 10. 2020 do 22. 3. 2021 až na výjimky zakázáno poskytování ubytovacích služeb. Žalobkyně uplatnila dne 17. 3. 2021 nárok na náhradu škody u žalované, která však svou odpovědnost odmítla.
4. Po právní stránce vyšel soud prvního stupně ze zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů, a uzavřel, že předmětná krizová opatření mají povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu), jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Stát pak nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem, neboť taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou. Dále soud prvního stupně uzavřel, že náhrada poskytovaná státem podle §36 krizového zákona se týká škody způsobené jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Smyslem této právní úpravy je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných podle krizového zákona, neboť je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Žádné z předmětných krizových opatření pak nebylo směřováno individuálně vůči žalobkyni (nebyla vyzvána k poskytnutí věci, pomoci a nevznikla jí ani škoda na zdraví). Soud prvního stupně neshledal ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobkyní uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“ nebo „Odpšk“), či dle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“ nebo „o. z.“), jejichž použití je ustanoveními krizového zákona jako speciálního předpisu vyloučeno. Rovněž neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního (zejména Listiny základních práv a svobod; dále jen „Listina“) upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobkyni přístup k soudu, vyprázdnila její právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti. Soud prvního stupně tudíž žalobu zamítl.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud zcela vyšel se skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na které zcela odkázal. K argumentaci žalobkyně domáhající se přiznání jisté výjimky s ohledem na specifika její podnikatelské činnosti pak uvedl, že specifický charakter podnikatelské činnosti nemůže být důvodem pro nerovný přístup k subjektům práva, jestliže odpovědnost státu za škodu vzniklou v důsledku krizových opatření obecně dovodit nelze, a napadený rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, které dle svého obsahu směřuje do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé. V dovolání uplatnila žalobkyně následující dovolací důvody.
8. Dle žalobkyně závisí napadené rozhodnutí na vyřešení právní otázky, která dosud nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešena, a to, zda je stát dle §36 krizového zákona odpovědný za škodu způsobenou krizovým opatřením přijatým v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru. V první řadě žalobkyně nesouhlasila se závěrem, že by stát nemohl odpovídat za škodu způsobenou normotvorbou, pokud takovou odpovědnost zákonem převezme, jak se to stalo v §36 krizového zákona, který nemíří pouze na krizová opatření individuální povahy, a odkázala na závěry uvedené v článku Filipa Melzera Poskytování náhrad za újmy vyvolané krizovými opatřeními v průběhu koronavirové pandemie, uveřejněném v Bulletinu advokacie č. 6/2020. V této souvislosti žalobkyně rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3798/2007, týkající se krizových opatření přijatých v souvislosti s povodněmi, v němž Nejvyšší soud pro vznik odpovědnosti podmínku individuální povahy krizového opatření nedovodil, a toto nevyplývá ani z důvodové zprávy ke krizovému zákonu. Žalobkyně rovněž upozornila na jiné případy, kdy odpovědnost za normotvorbu dovodil Ústavní soud (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09), Soudní dvůr Evropských společenství (viz rozhodnutí Soudního dvora Evropských společenství ze dne 19. 11. 1991, č. C-6/90, C-9/90), a právní řády Německa a Francie, a za prolomení této zásady považovala i právní úpravu zákona č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 (dále jen „pandemický zákon“). Dále žalobkyně zdůraznila, že dle čl. 11 odst. 4 Listiny je možné nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu na základě zákona a za náhradu. Toto právo na náhradu pak bylo dle žalobkyně výkladem provedeným soudy obou stupňů zcela vyprázdněno, a tento výklad tudíž není ústavně konformní. Žalobkyně tak dospěla k závěru, že stát dle §36 krizového zákona za škodu způsobenou krizovým opatřením přijatým v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru odpovídá. Současně žalobkyně opět zdůraznila své specifické postavení jako „servisní“ společnosti městské části Praha 10, která nemohla svou činnost po dobu platnosti předmětných krizových opatřeních modifikovat (např. otevřením výdejového okénka či využitím donáškových služeb) a rovněž neprofituje ze zvýšeného turistického zájmu po zrušení opatření a nevztahoval se na ni ani žádný z vládních programů kompenzujících takové dopady na jiné druhy podnikatelských subjektů.
9. Závěrem žalobkyně navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Žalovaná se k dovolání žalobkyně vyjádřila tak, že navrhla dovolání žalobkyně zamítnout, neboť považovala rozsudek odvolacího soudu za věcně správný a zcela se s jeho závěry ztotožnila. Žalovaná zdůraznila, že široká odpovědnost státu za vydaná krizová opatření dle §36 krizového zákona by vedla k neudržitelným důsledkům, kterých zcela jistě nemohl chtít rozumný zákonodárce dosáhnout, a že obecné soudy nepochybily, pokud uvedly, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, a toto pravidlo nebylo dle žalované prolomeno ani pandemickým zákonem. Ustanovení §36 krizového zákona, které následuje tzv. princip zvláštní oběti, se dle žalované vztahuje jen na škodu vzniklou v důsledku krizových opatření majících individuální povahu a zaměřených vůči konkrétní osobě. Z tohoto důvodu není rozhodné ani žalobkyní zdůrazňované zvláštní postavení, neboť žalobkyně není individuálním poškozeným (zvláštní obětí), jehož zájmy byly obětovány na úkor všech. Nárok na náhradu škody způsobené krizovou situací pak není ústavně zaručeným veřejným subjektivním právem a nevyplývá ani z čl. 11 odst. 4 nebo z čl. 36 odst. 3 Listiny.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II. a XII. zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
14. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
15. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou provedením krizového opatření podle §36 odst. 1 krizového zákona, a to co do povahy krizového opatření a výkladu pojmu „provedení krizového opatření“. Ohledně této otázky je dovolání přípustné, neboť při jejím řešení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
IV. Důvodnost dovolání
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle §2 písm. c) krizového zákona se pro účely tohoto zákona rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob.
18. Podle §5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění.
19. Podle §6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území.
20. Podle §36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
21. Podle §36 odst. 2 krizového zákona se náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.
22. Podle §36 odst. 4 krizového zákona peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.
23. Odvolací soud (jenž se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně) postavil zamítnutí žaloby na dvou základních argumentech, a to že (1) §36 krizového zákona (správně §36 odst. 1 krizového zákona; poznámka Nejvyššího soudu) nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ty mají povahu obecně závazného právního aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, kterým stanoví právní povinnosti, a stát nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem, a dále že (2) podle tohoto ustanovení má stát odpovídat pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření s individuální povahou, zaměřených vůči konkrétním osobám.
24. K podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními se Nejvyšší soud již vyjádřil, a to v rozsudku ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněném pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž uzavřel, že z §36 odst. 1 krizového zákona je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a narozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je (1) provedení krizového opatření, (2) vznik škody a (3) příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát, který je odpovědnou osobou, se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám.
25. V navazujícím rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023, který se již týkal krizových opatření přijatých v souvislosti s celosvětovou pandemií koronaviru, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu podle §36 odst. 1 krizového zákona není omezena pouze na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, a není vyloučena ani tím, že se jedná o krizová opatření, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti, neboť zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v §36 odst. 1 krizového zákona. Otázka, zda konkrétní krizová opatření, od nichž je odvozován vznik škody, byla či nebyla právními předpisy, tedy není pro právní posouzení odpovědnosti státu za škodu podstatná, neboť i svou povahou normotvorné krizové opatření je stále krizovým opatřením ve smyslu §2 písm. c) krizového zákona. Pokud jde o pojem „provedení krizového opatření“ jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti za škodu, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je pak třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření ‚mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace.‘ (srov. Svoboda, T., Helč, D., K povaze ‚krizových opatření‘, odpovědnosti za škodu a ochraně subjektivních práv (1. část), Právní rozhledy 9/2021, s. 315). Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu, jak je níže popsáno).“ V Nejvyšším soudem posuzovaném případě došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl tamější žalobkyni ujít zisk. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že účinky takových krizových opatření nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden, neboť od něj získala daná opatření potenciál způsobit škodu, a tento okamžik je tudíž nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu §36 odst. 1 krizového zákona. Okolnost, že se tamější žalobkyně sama krizovému opatření podrobila a že je respektovala, jí pak nemůže jít k tíži.
26. Z uvedených závěrů judikatury je zřejmé, že v obou částech otázky, pro kterou bylo dovolání připuštěno, posoudil odvolací soud nárok žalobkyně nesprávně, neboť vznik odpovědnosti státu za škodu dle §36 odst. 1 krizového zákona nevylučuje ani skutečnost, že by předmětná krizová opatření měla povahu obecně závazného právního předpisu, ani to, že nejde o škodu způsobenou činností státu při provádění konkrétních krizových opatření s individuální povahou, zaměřených vůči konkrétním osobám.
27. Za situace, kdy bylo dovolání shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. zabýval i tím, zda ve věci existují zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existenci takových vad však žalobkyně netvrdila a nepodávají se ani z obsahu soudního spisu.
28. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to jak v části jeho výroku I, kterou byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně o věci samé, tak v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení [§242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí rovněž pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně, a to jak ve výroku I o věci samé, tak v navazujícím výroku II o náhradě nákladů řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
29. Při novém projednání věci soud prvního stupně nárok žalobkyně nově posoudí, případně i na základě zopakovaného či doplněného dokazování, a to v souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu.
30. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se soudy obou stupňů dosud nezabývaly dalšími podmínkami odpovědnosti za škodu dle §36 odst. 1 krizového zákona (tj. vznikem škody odškodnitelné dle krizového zákona a existencí příčinné souvislosti mezi jednotlivými krizovými opatřeními a vznikem škody), proto se ani Nejvyšší soud k těmto otázkám nemohl nijak vyjádřit.
31. Soudy nižších stupňů jsou v dalším řízení vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozsudku vysloveným (§243g odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř.).
32. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 10. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu