ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1509.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1509/2023-169
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně AML - automobilové mycí linky, spol. s r. o. , identifikační číslo osoby 43000495, se sídlem v Praze 5, Zličín, Na Radosti 399, zastoupené JUDr. Štěpánem Kratěnou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 1719/5, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, zastoupené Mgr. Ervínem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 1078/1, o zaplacení 1 634 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 8 C 400/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 28 Co 154/2022-104, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2022, č. j. 28 Co 154/2022-109, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 28 Co 154/2022-104, ve znění opravného usnesení ze dne 5. 8. 2022, č. j. 28 Co 154/2022-109, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 10. 2021, č. j. 8 C 400/2020-62, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se domáhala náhrady škody ve výši 2 124 000 Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout podle zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (dále jen „krizový zákon“), v důsledku opatření vlády České republiky (usnesení vlády č. 211 ze dne 14. 3. 2020) v době nouzového stavu a následně mimořádných opatření Ministerstva zdravotnictví za období od 14. 3. 2020 do 27. 3. 2020. Škoda v podobě ušlého zisku a skutečné škody měla být způsobena tím, že žalobkyni v rámci její podnikatelské činnosti spočívající v provozování mycích linek automobilů bylo v předmětném období znemožněno tuto činnost vykonávat. Usnesením č. j. 8 C 400/2020-33, ve znění opravného usnesení č. j. 8 C 400/2020-39, byla část nároku ve výši 490 000 Kč vyloučena k samostatnému projednání a předmětem sporu zůstala pouze škoda, která měla vzniknout na základě opatření vlády České republiky (603 000 Kč jako ušlý zisk a 1 031 000 Kč jako skutečná škoda odpovídající fixním nákladům v období od 14. 3. 2020 do 23. 3. 2020).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, č. j. 8 C 400/2020-62, zamítl žalobu na zaplacení částky 1 634 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
4. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že ustanovení krizového zákona o náhradě škody nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ta sama mají právní povahu obecně závazného právního aktu (právního předpisu) a jsou pramenem obecné právní regulace, dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, jimž stanoví právní povinnosti. Dle soudu prvního stupně stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu, za obsah právních předpisů, za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem; taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani soudní judikaturou (nejvyšších soudů či Ústavního soudu). V intenci ustanovení §36 krizového zákona stát odpovídá (toliko) za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, která mají individuální povahu a jsou zaměřena vůči konkrétním právnickým a fyzickým osobám. Soud prvního stupně uzavřel, že smyslem §36 odst. 1 krizového zákona je odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých přímo při činnosti (provádění) složek státu provádějících krizová opatření, při uloženém poskytnutí věcných prostředků nebo při cvičeních realizovaných dle krizového zákona, tento závěr podporuje i důvodová zpráva k zákonu, z níž plyne, že §36 odst. 1 krizového zákona „vychází ze skutečnosti, že nositelem odpovědnosti za škodu je stát, jehož orgány převážně realizují krizové řízení a krizová opatření. V tomto ustanovení je upraveno řešení náhrady škody, která může vzniknout při výkonu uvedených činností, přičemž nemusí jít vždy o souvislost s řešením některé konkrétní krizové situace, protože ke škodě může dojít např. i při cvičeních složek integrovaného záchranného systému prováděných podle zákona.“ Soud prvního stupně uvedl, že jde o odpovědnost státu za konkrétní činnost vůči konkrétní osobě s tím, že je třeba rozlišovat mezi individuálním opatřením coby zásahem do individuálních práv a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, jež zasluhuje odškodnění, a plošným omezením určitých práv a svobod neurčitému okruhu osob přijatým obecně závazným právním předpisem při řešení krizového stavu. Proto soud prvního stupně ve shodě s argumentací žalované dospěl k závěru, že nárok žalobce na náhradu škody podle ustanovení §36 odst. 1 krizového zákona není důvodný.
5. Soud prvního stupně neshledal ani žádný jiný právní důvod odpovědnosti státu k náhradě žalobkyní uplatněné škody spojené s výkonem veřejné moci státu, přičemž tento právní důvod nemůže být spatřován ani v obecných právních normách (ve vztahu ke krizovému zákonu) představovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), či dokonce zákonem č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, jelikož tyto právní normy na daný vztah nedopadají a jejich použití je vyloučeno právě ustanoveními krizového zákona jakožto speciálního právního předpisu k zákonu č. 82/1998 Sb. i k občanskému zákoníku. Konečně soud prvního stupně neshledal ani důvod k přímé aplikaci norem práva ústavního - zejména příslušných ustanovení Listiny základních práv a svobod upravujících právo na ochranu majetku či právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, neboť soud tuto věc nepovažuje za případ, kdy by nedokonalá zákonná úprava znemožňovala žalobci přístup k soudu, vyprázdnila jeho právo na soudní ochranu a představovala odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).
6. Odvolací soud vyšel ze stejných skutkových zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho odůvodněním. Základní otázkou dle odvolacího soudu je, zda existuje nárok na náhradu škody způsobené krizovým opatřením vlády, jakožto právním předpisem sui generis, u něhož není ani namítána jeho protiprávnost (nezákonnost). Soud prvního stupně dle odvolacího soudu správně dovodil, že uvedené právo na náhradu škody je zakotveno v §36 odst. 1 krizového zákona, podle něhož je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními prováděnými podle tohoto zákona, a dospěl i ke správnému závěru, že přijetí krizového opatření má právně povahu obecného normativního právního aktu a nemůže mít povahu individuálního zásahu. Dle odvolacího soudu lze souhlasit i s tím, že v daném případě nedošlo k zásahu do individuálního práva a majetkové sféry jednotlivce ve prospěch celku při řešení krizové situace, v důsledku čehož lze přiznat odškodnění. Odvolací soud dále poukázal na stanovisko Ústavního soudu, že pro náhradu škody způsobenou státem v důsledku tvorby právních norem nelze aplikovat obecné právní předpisy a je nezbytné, aby zde existovala speciální právní úprava.
7. Odvolací soud závěrem uvedl, že stát v obecné rovině nenese právní odpovědnost za normotvorbu a za obsah právních předpisů a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právní předpisem. Taková odpovědnost státu není zakotvena žádným právním předpisem a nebyla dosud dovozena ani judikaturou Nejvyššího či Ústavního soudu. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil, včetně výroku o nákladech řízení.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu dovoláním. Podle dovolatelky napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
9. Jde především o otázku nesprávného výkladu ustanovení §36 krizového zákona na náhradu škody v souvislosti s krizovými opatřeními žalované proti pandemii nemoci covid-19, přičemž dle dovolatelky odvolací soud nesprávně posoudil relaci mezi předmětným ustanovením §36 krizového zákona, které představuje úpravu speciální a právní úpravou podle zákona č. 89/2012, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), jež se nachází zejména v jeho ustanoveních §1037 a násl., §2894 a násl. a §3014 a která je ke speciální úpravě úpravou obecnou. Dále vytýkala odvolacímu soudu, že nesprávně konstatoval neexistenci podústavní právní normy, jež by nároky příbuzné nároku žalobnímu (tj. právo na náhradu škody způsobené aktem veřejné moci) mohla odůvodňovat. Takový závěr však dovolatelka považuje za zjevně rozporný se závazky České republiky vyplývajícími z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, již odvolací soud ve svém rozhodnutí zcela opomíjí. Podle dovolatelky není opodstatněný restriktivní výklad věcné působnosti shora uvedených zákonných ustanovení.
10. Z výše uvedených důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
11. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že předmětné usnesení vlády o přijetí krizového opatření je právním předpisem a za normotvorbu v jakékoliv podobě stát nenese odpovědnost, žalobkyně tedy se svým nárokem ve vztahu k právní povaze krizových opatření a odpovědnosti státu za škodu vzniklou v důsledku těchto opatření nemůže obstát. Žalovaná považuje vznesené námitky žalobkyně za irelevantní a nemající oporu jak v právních předpisech, tak v relevantní judikatuře. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl a žalované přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. (a §241a odst. 2 o. s. ř.).
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Dovolání je sice podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně nepřípustné v části týkající se nákladů řízení, avšak Nejvyšší soud jej nemohl v této části odmítnout s ohledem na to, že nákladový výrok dále zrušil jako akcesorický.
17. Z hlediska hmotného práva záviselo rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení otázky podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou provedením krizového opatření podle §36 odst. 1 krizového zákona, a to co do povahy krizového opatření a výkladu pojmu „provedení krizového opatření“. Ohledně této otázky je dovolání přípustné, neboť ji odvolací soud posoudil v rozporu se závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
IV. Důvodnost dovolání
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §2 písm. c) krizového zákona pro účely tohoto zákona se rozumí krizovým opatřením organizační nebo technické opatření určené k řešení krizové situace a odstranění jejích následků, včetně opatření, jimiž se zasahuje do práv a povinností osob.
20. Podle §5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění.
21. Podle §6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území.
22. Podle §36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.
23. Podle §36 odst. 2 krizového zákona náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.
24. Podle §36 odst. 4 krizového zákona peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.
25. Odvolací soud (ve shodě se soudem prvního stupně) postavil zamítnutí žaloby na dvou argumentech. Zaprvé ustanovení §36 odst. 1 krizového zákona nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ta sama mají právní povahu obecně závazného právního aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na neurčitý a individuálně neurčený okruh osob, kterým stanoví právní povinnosti; stát nenese v obecné rovině odpovědnost za normotvorbu a za újmu vzniklou osobám tím, že plní právní povinnosti založené právním předpisem. Zadruhé má stát odpovídat podle §36 odst. 1 krizového zákona pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření.
26. K podmínkám odpovědnosti státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními se Nejvyšší soud již v minulosti vyjádřil. Z ustanovení §36 odst. 1 krizového zákona je podle Nejvyššího soudu zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od uvedeného zákona nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž je 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení §36 odst. 1 krizového zákona je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, uveřejněný pod č. 10/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023, ze dne 11. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 1367/2023 či ze dne 25. 10. 2023, sp. zn. 30 Cdo 496/2023).
27. V souvislosti s tím a v návaznosti na dovolatelkou vymezený dovolací důvod a argumentaci odvolacího soudu, se dovolací soud v nynější věci (stejně jako ve shora uvedených rozhodnutích Nejvyššího soudu) nejdříve zabýval otázkou, zda činí krizový zákon rozdíl mezi krizovými opatřeními, která působí na území celé České republiky, a těmi, která směřují vůči konkrétní osobě nebo konkrétně vymezenému okruhu osob.
28. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023, se Nejvyšší soud zabýval jazykovým, historickým, logickým, systematickým, teleologickým výkladem i výkladem e ratione legi s, na základě nichž dospěl k závěru, že omezení odpovědnosti státu podle §36 odst. 1 krizového zákona na situace, kdy krizové opatření směřuje proti konkrétně určeným osobám, jak je provedl odvolací soud, nemá oporu v zákoně a nelze je dovodit ani žádným druhem výkladu. Proto je právní posouzení věci odvolacím soudem z tohoto důvodu nesprávné a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
29. Nesprávné jsou rovněž úvahy odvolacího soudu v tom směru, že stát nenese odpovědnost za újmu způsobenou krizovými opatřeními, která jsou svojí povahou produktem legislativní činnosti. Předně je třeba poukázat na to, že za újmu způsobenou normativními akty s obecnou působností stát neodpovídá toliko v režimu zákona č. 82/1998 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1210/2009, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 1994, sp. zn. I. ÚS 92/94). Je tomu tak proto, že normotvorná činnost nemůže být posuzována jako nesprávný úřední postup, a proto nelze v daném případě dovodit ani odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb.
30. Závěr o tom, že stát neodpovídá za újmu způsobenou legislativní činností nebo její absencí ale neplatí bezvýjimečně. V minulosti Nejvyšší soud dovodil odpovědnost státu za legislativní pochybení v případě porušení práva Evropské unie (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2927/2010). Stejně tak v minulosti dovodil Ústavní soud povinnost státu k náhradě škody kvůli pochybení při legislativní činnosti v důsledku absence odpovídající právní úpravy regulace nájemného (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1042/2017, uveřejněný pod č. 20/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Konečně zákonodárci nic nebrání v tom, aby na sebe stát dobrovolně přijal povinnost k náhradě škody způsobené různou činností orgánů výkonu veřejné moci, včetně výkonu činnosti legislativní, jak se tomu stalo právě v §36 odst. 1 krizového zákona.
32. K závěru odvolacího soudu, že stát má odpovídat podle §36 odst. 1 krizového zákona pouze za škodu způsobenou jeho činností při provádění konkrétních krizových opatření, jinými slovy, že samotné vydání krizového opatření vládou nelze považovat za jeho provedení ve smyslu §36 odst. 1 krizového zákona, se vyjádřil Nejvyšší soud v souvislosti s výkladem pojmu „provedení krizového opatření“, a to již v uvedeném rozsudku ze dne 31. 8. 2023, sp. zn. 30 Cdo 63/2023, v němž konstatoval, že povinnost státu nahradit škodu způsobenou krizovým opatřením nastupuje ve chvíli, kdy nastanou takové účinky krizového opatření, které povedou ke vzniku škody. Tento okamžik je třeba posoudit podle konkrétních okolností věci, neboť krizová opatření „mohou zahrnovat různorodou skupinu předem víceméně nedeterminovaných aktivit (reakcí) orgánů krizového řízení za účelem zvládnutí krizové situace“. Z toho důvodu nelze omezit odpovědnost státu jen na ta krizová opatření, která stát sám provede (např. zboření domu). Nejvyšší soud v daném rozsudku uzavřel, že „v poměrech žalobkyně došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu maloobchodního prodeje, čímž měl žalobkyni ujít zisk. Z povahy těchto opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobkyni škodu. Tento okamžik je proto nutno považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu §36 odst. 1 krizového zákona.“ Případ žalobkyně v projednávané věci je téměř totožný, pouze s tím rozdílem, že vydáním krizových opatření došlo ke znemožnění (omezení či zákazu) provozovat mycí linky automobilů.
33. Uvedený závěr podporuje i ustanovení §36 odst. 3 krizového zákona, které již nehovoří o tom, že škoda či újma měla vzniknout provedením krizového opatření, ale hovoří i o škodě nebo újmě vzniklé v důsledku krizového opatření.
34. Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud posoudil nárok žalobkyně nesprávně. Nejvyšší soud vzhledem k tomu napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
35. K tomu Nejvyšší soud dodává, že se odvolací soud nezabýval otázkou vzniku škody na straně žalobkyně, a proto se ani Nejvyšší soud k dané otázce nemohl vyjádřit.
36. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. V dalším řízení se tak budou zabývat i existencí tvrzené škody a příčinné souvislosti mezi touto škodou a žalobkyní označenými krizovými opatřeními.
37. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu