ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1776.2022.2
sp. zn. 30 Cdo 1776/2022-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Y. H. , nar. XY, zemř. 31. 8. 2022, posledně bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 61/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 20 Co 365/2021-211, takto:
Na místo žalobkyně bude v řízení pokračováno s a) M. K. , nar. XY, bytem XY, a b) V. H. , nar. XY, bytem XY.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení domáhala zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 354/2009 (dále jen „posuzované řízení“), které trvalo od 9. 6. 2009 do 6. 11. 2019.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 8. 2021, č. j. 26 C 61/2020-148, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 10 625 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 10. 4. 2020 do zaplacení (výrok I), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 89 375 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 39 026 Kč (výrok III).
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 20 Co 365/2021-211, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve vyhovujícím výroku o věci samé jej změnil tak, že žalobu co do částky 10 625 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 900 Kč (rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, správně však má být uvedeno výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním směřujícím do jeho výroků I a II, kterými bylo rozhodnuto o věci samé.
Dne 31. 8. 2022 žalobkyně zemřela. Dle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 30. 11. 2022, č. j. 32 D 1142/2022-83, které nabylo právní moci dne 30. 11. 2022, jsou dědici po žalobkyni její děti M. K. a V. H., kteří dle schválené dohody dědiců nabyli pozůstalost po žalobkyni rovným dílem. Nárok uplatněný v tomto řízení nebyl výše uvedenou dohodou dědiců vypořádán.
Podle §107 odst. 1, 2 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení dříve, než řízení bylo pravomocně skončeno, posoudí soud podle povahy věci, zda v řízení může pokračovat. Není-li možné v řízení ihned pokračovat, soud řízení přeruší. O tom, s kým bude v řízení pokračováno, soud rozhodne usnesením (odst. 1). Ztratí-li způsobilost být účastníkem řízení fyzická osoba a umožňuje-li povaha věci pokračovat v řízení, jsou procesním nástupcem, nestanoví-li zákon jinak, ti, kteří vstoupili do práva nebo povinnosti, o něž v řízení jde (odst. 2). Neumožňuje-li povaha věci v řízení pokračovat, soud řízení zastaví (odstavec 5).
Podle §3028 zákona č. 89/2012, občanský zákoník (dále jen „o. z.“), se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odstavec 3).
Podle §3069 o. z. se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele.
Podle §12 o. z. se může každý, kdo se cítí ve svém právu zkrácen, domáhat ochrany u orgánu vykonávajícího veřejnou moc (dále jen „orgán veřejné moci“). Není-li v zákoně stanoveno něco jiného, je tímto orgánem veřejné moci soud.
Podle §1475 odst. 2 o. z. tvoří pozůstalost celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci.
Podle §2009 odst. 2 o. z. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu.
Podle §579 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu je nárokem osobní povahy, tedy právem vázaným výlučně na osobu poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5162/2008, uveřejněný pod č. 85/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z www.nsoud.cz ). Z toho důvodu takový nárok podle §579 odst. 2 obč. zák. vždy zanikal smrtí oprávněné osoby (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3394/2010).
Na ustanovení §579 odst. 2 obč. zák. navázala obsahově totožná úprava v §2009 odst. 2 o. z. I v režimu nového občanského zákoníku proto právo na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vzniklé z odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), smrtí poškozeného zaniká, neboť i v poměrech odpovědnosti státu je podle §26 OdpŠk ustanovení §2009 odst. 2 o. z. použitelné.
Ve vztahu k §107 o. s. ř. je proto třeba nejprve posoudit, zda i nárok žalobkyně na zadostiučinění zanikl její smrtí, což by vedlo k závěru o nutnosti řízení zastavit podle §107 odst. 5 o. s. ř.
Ze spisu je zřejmé, že žalobkyně svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy uplatnila u soudu žalobou ze dne 14. 4. 2020 projednávanou v tomto řízení. Je tedy splněna podmínka pro to, aby byl její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích součástí její pozůstalosti ve smyslu §1475 odst. 2 o. z., neboť byl jako takový uplatněn u orgánu veřejné moci (viz §12 o. z.), a proto nedošlo k jeho zániku podle §2009 odst. 2 o. z.
Tento závěr se týká toliko zadostiučinění v penězích, když nárok na jinou formu zadostiučinění ve smyslu §31a odst. 2 OdpŠk, jakou je například konstatování porušení práva nebo omluva, smrtí poškozeného zaniká, neboť nemůže být součástí pozůstalosti, když nejde o jmění ve smyslu §495 o. z. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 89/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 30 Cdo 2399/2017).
Lze tedy uzavřít, že žalobkyně v důsledku svého úmrtí ztratila způsobilost být účastníkem řízení. Její nárok na náhradu nemajetkové újmy v penězích však jejím úmrtím nezanikl a ohledně něj může řízení pokračovat s jejími dědici M. K. a V. H. Z toho důvodu rozhodl Nejvyšší soud o pokračování v řízení podle §107 odst. 1 a 2 o. s. ř., jak je uvedeno ve výroku tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu