ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.1798.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 1798/2023-515
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně PUMAX, spol. s r. o. , IČO 46981730, se sídlem v Třebíči, Na Klinkách 173/2, zastoupené Mgr. Pavlou Kosovou, advokátkou se sídlem v Moravských Budějovicích, Husova 946, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 5 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 45/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2022, č. j. 21 Co 392/2020-494, ve znění opravného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2022, č. j. 21 Co 392/2020-498, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 5 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která jí měla být způsobena nesprávným úředním postupem v řízení vedeném u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 8 C 88/2008. Tvrdila, že v posuzovaném řízení došlo k prodlevám přičitatelným státu a že nebýt těchto prodlev, mohla pozemky, které byly předmětem posuzovaného řízení, pronajmout společnosti Růžička Trade s. r. o. Za období od 11. 1. 2013 do 11. 2. 2015 jí tak na nájemném ušel zisk ve výši 5 000 000 Kč.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 25. 9. 2020, č. j. 11 C 45/2016-357, ve znění opravného usnesení soudu prvního stupně ze dne 10. 11. 2020, č. j. 11 C 45/2016-378, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 371 310 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, ve které žalobkyně požadovala zaplacení částky 4 628 690 Kč s příslušenstvím (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 6 900 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že se zamítá žaloba o zaplacení 371 310 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 7 500 Kč (výrok II), a uložil žalobkyni zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na nákladech řízení 6 183 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Žalobkyně neuvádí, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v rámci námitky směřující proti posouzení kritéria postupu orgánů výkonu veřejné moci podle §31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dále jen „OdpŠk“. Pokud dovolatelka poukazuje na rozpor napadeného rozsudku se stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, činí tak ve vztahu k otázce nepřiměřenosti celkové délky řízení, nikoli ve vztahu ke kritériu postupu orgánů výkonu veřejné moci.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je v uvedené části odmítnout.
Otázka nepřiměřenosti celkové délky posuzovaného řízení přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), jestliže posuzoval v souladu s předchozím kasačním rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci toliko otázku, do které doby mělo předmětné řízení skončit.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroků II a III, v nichž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 7. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu