ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2049.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2049/2023-313
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně BENEFIT Development a.s. se sídlem v Praze 5, U Hrušky 55/13, identifikační číslo osoby 27968898, zastoupené Mgr. Janem Pořízkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Kováků 554/24, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 932/6, o 1 910 021,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 119/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2023, č. j. 72 Co 404/2022-289, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou dne 13. 9. 2018 domáhala zaplacení částky 1 910 021,77 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,5 % ročně od 8. 5. 2018 do zaplacení jako nároku na náhradu škody, která jí měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem stavebního úřadu realizovaným při poskytnutí územně plánovací informace (územně plánovací informace stavebního úřadu městské části Praha 17 ze dne 27. 6. 2012, č. j. ÚMČP 17011084/2012/VYS/Ur). Tvrzená škoda spočívá ve zbytečně vynaložených nákladech na přípravu projektu pietního parku pro zvířata chovaná v zájmových chovech, který se měl nacházet v Praze-Zličíně, protože zamýšlený projekt nebylo možno realizovat. Ve věci samé rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 18. 2. 2020, č. j. 65 C 119/2018-126, tak, že žalobu zamítl (výrok I) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 2 400 Kč (výrok II). Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 72 Co 213/2020-168. Nejvyšší soud pak rozsudkem ze dne 7. 9. 2021, č. j. 30 Cdo 708/2021-189, zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 65 C 119/2018-245, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 4 200 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
Odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastníkem pozemků parc. č. 668/3, parc. č. 673/1, parc. č. 673/3 a parc. č. 674/5 nacházejících se v katastrálním území Zličín, obec Praha – dále také jen „předmětné pozemky“. V územním plánu sídelního útvaru hlavního města Prahy jsou tyto pozemky zařazeny jako ZP – parky, historické zahrady a hřbitovy. Žalobkyně dne 20. 6. 2012 požádala Úřad městské části Praha 17, odbor výstavby, o poskytnutí územně plánovací informace v souvislosti se záměrem vybudovat na předmětných pozemcích pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech. Stavební úřad městské části Praha 17 dne 27. 6. 2012 pod č. j. ÚMČP 17011084/2012/VYS/Ur požadovanou územně plánovací informaci vydal, a to dle ustanovení §21 odst. 1 písm. a) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon). Z jejího obsahu mimo jiné plyne, že předložený záměr žalobkyně je z hlediska funkčního využití území pro plochy určené pro pohřbívání, urnové háje, kolumbária, rozptylové louky a plochy určené pro pohřbívání zvířat v domácích chovech v souladu s územně plánovací dokumentací včetně doplňkového funkčního využití pro pěší komunikace a nezbytná plošná zařízení a liniové vedení TV, respektive že návrh na umístění účelových komunikací, zahradní restaurace, krematoria, obchodních zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 200 m 2 prodejní plochy, nerušící služby, drobné zahradní architektury, staveb a zařízení pro provoz a údržbu a ostatních staveb souvisejících s vymezeným funkčním využitím je v území výjimečně přípustný. Žalobkyně na základě takto poskytnuté informace přistoupila k přípravě realizace projektu a dne 26. 6. 2013 podala žádost o vydání rozhodnutí o umístění stavby. Řízení o této žádosti je v současné době přerušeno a dosud v něm nebylo meritorně rozhodnuto. Na základě žádosti žalobkyně však stavební úřad vydal dne 25. 11. 2013 vyjádření k procesu EI A (posuzování vlivů na životní prostředí) pod č. j. ÚMČP17 018344/2013/VYS/Ur, v němž mimo jiné uvedl, že s ohledem na celoměstský systém zeleně, který tvoří překryvnou vrstvu funkčním plochám a který má vlastní regulativy zpřísňující regulativy funkčních ploch, nelze jednoznačně potvrdit soulad předloženého návrhu s územně plánovací dokumentací bez projednání s dotčenými orgány. Usnesením ze dne 17. 12. 2014, č. j. ÚMČP17 021119/2014/VYS/Sy, uvedené vyjádření ze dne 25. 11. 2013 stavební úřad zrušil s tím, že záměr realizovat v daném území pietní park pro zvířata chovaná v zájmových chovech, tj. ve své podstatně hřbitov pro zvířata s obřadní síní se spalovacím zařízením a s dalšími objekty souvisejícími se hřbitovem pro zvířata, není zcela jednoznačně a prokazatelně v souladu s platným územním plánem sídelního útvaru hlavního města Prahy. Toto usnesení stavebního úřadu ze dne 17. 12. 2014 bylo poté potvrzeno v odvolacím řízení rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015, č. j. MHMP 353484/2015. Žalobkyně napadla rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015 správní žalobou podanou k Městskému soudu v Praze dne 2. 6. 2015, který ji rozsudkem ze dne 23. 10. 2019, č. j. 8 A 100/2015-67, zamítl jako nedůvodnou. Ke kasační stížnosti žalobkyně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 4. 2020, č. j. 9 As 344/2019-49, rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 A 100/2015-129, Městský soud v Praze rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 30. 3. 2015, č. j. MHMP 353484/2015, zrušil s tím, že původní vyjádření stavebního úřadu ze dne 25. 11. 2013, č. j. ÚMČP17 018344/2013/VYS/Ur, bylo věcně správné, resp., že Magistrát hlavního města Prahy nepostupoval správně, když při formulaci svého závěru o rozporu záměru žalobkyně s územním plánem hlavního města Prahy vycházel z neúčinné právní úpravy. Usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2021, č. j. 9 As 246/2020-65, byla kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2020, č. j. 8 A 100/2015-129, odmítnuta.
Odvolací soud uzavřel, že zákonné předpoklady pro vznik odpovědnosti státu za žalobkyní tvrzenou škodu nebyly splněny, neboť poskytnutou územně plánovací informaci nelze považovat za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále jen „OdpŠk“, když znění územně plánovací informace bylo v základu správné. Odvolací soud v této souvislosti aproboval argumentaci soudu prvního stupně, podle níž z textu územně plánovací informace (jež je podle žalobce nesprávným úředním postupem) je patrné, že realizace projektu bude možná pouze ve výjimečném případě, za splnění specifických podmínek, takže žalobce byl o mimořádnosti a tedy i problematičnosti realizace projektu v územně plánovací informaci vyrozuměn a musel vědět, že jím vynaložené prostředky na přípravné úkony zřejmě nebudou vynaloženy se žalobcem zamýšleným výsledkem. Odvolací soud rovněž zdůraznil, že žalobkyně dosud nepozbyla reálnou možnost domoci se v dotčeném správním řízení i za využití dostupných řádných i mimořádných opravných prostředků vydání územního rozhodnutí směřujícího k předpokládanému vybudování pietního místa pro zvířata chovaná v zájmových chovech na předmětných pozemcích; pro závěr o vzniku žalobkyní tvrzené škody je významný výsledek územního řízení, které žalobkyně dne 26. 6. 2013 zahájila podáním žádosti o vydání rozhodnutí o umístění stavby.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, neboť dle jejího názoru rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které „v rozhodování zdejšího soudu nebyly přinejmenším za obdobných okolností dosud vyřešeny“, a to:
- „zda lze v občanském soudním řízení vyloučit závěr, že poškozený pozbyl možnost domoci se vydání územního rozhodnutí o umístění jeho stavebního záměru a že mu vznikla škoda spočívající v marném vynaložení nákladů na přípravu realizace tohoto stavebního záměru, bez zpochybnění důvodů, pro které tento stavební záměr podle příslušného stavebního úřadu a odvolacího správního orgánu odporuje územně plánovací dokumentaci?“
- „zda lze při posuzování souladu stavebního záměru s územně plánovací dokumentací při řešení předběžných otázek přihlížet pouze k textové části této dokumentace bez ohledu na její grafickou část (výkresy)?“
- „zda soudy mohou při řešení předběžné otázky správnosti úkonu správního orgánu vycházet podle druhé věty §135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí správního soudu, které se týká jiného úkonu správního orgánu?“
- „zda soudy mohou při řešení předběžné otázky správnosti úkonu správního orgánu vycházet podle druhé věty §135 odst. 2 o. s. ř. z rozhodnutí správního soudu, které tuto otázku řeší jen v odůvodnění?“
- „zda je právní názor správního soudu podle §78 odst. 5 soudního řádu správního závazný pro správní orgány jen v řízení, ve kterém byl vysloven, nebo i v jiném správním řízení?“.
Žalobkyně namítá, že otázky existence možnosti domoci se realizace pietního parku, souladu pietního parku s územním plánem hlavního města Prahy a především správnosti poskytnuté územně plánovací informace zůstaly nevyřešeny, neboť soudy jako předběžnou otázku neposoudily, zda je tato realizace skutečně vyloučena, a také neposoudily oprávněnost konkrétních důvodů, které realizaci brání. Odvolací soud taktéž pochybil, když v rámci svého rozhodování nepřihlédl i ke grafické části územního plánu a vycházel z rozhodnutí, která byla vydána v řízení o správní žalobě a rozhodné otázky neposoudil sám, když tato rozhodnutí nejsou pro soud v této věci závazná. Odvolací řízení je navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, protože odvolací soud ignoroval část odvolací argumentace žalobkyně, v důsledku čehož je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že souhlasí s dovoláním napadeným rozsudkem odvolacího soudu, přičemž odkazuje na jeho odůvodnění. Dále ve svém podání charakterizuje konkrétní územně plánovací informaci, územní plán, popisuje průběh projednávané věci a vysvětluje svůj postoj ke vzniku předmětné škody. Navrhla, aby dovolací soud potvrdil rozsudek odvolacího soudu a dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Dovolací otázky a argumentace žalobkyně mají svůj původ v nesouhlasu žalobkyně se závěrem odvolacího soudu, že předmětnou územně plánovací informaci stavebního úřadu ze dne 27. 6. 2012, č. j. ÚMČP 17011084/2012/VYS/Ur, není na místě pokládat za nesprávný úřední postup. Žalobkyně nesouhlasí ani se závěrem odvolacího soudu, že žaloba byla podána předčasně, neboť stavební záměr žalobkyně může být v úplnosti posouzen až v rámci řízení o vydání územního rozhodnutí, jež dosud nebylo skončeno. Odvolací soud se podle žalobkyně nevypořádal s jejími argumenty, z nichž má vyplynout, že v probíhajícím územním řízení nemůže za žádných okolností uspět a že proto neměla důvod s podáním žaloby vyčkávat do doby skončení řízení o územním rozhodnutí. Dovoláním napadený rozsudek je tedy podle žalobkyně nepřezkoumatelný, čímž mělo dojít k porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces (srov. zejména s bodem VII. dovolání).
Dovolatelka však pomíjí, že odvolací soud ve shodě s rozsudkem soudu prvního stupně (viz odkaz na věcně správné skutkové i právní závěry soudu prvního stupně uvedený v odstavci 11 dovoláním napadeného rozhodnutí, když skutkové a právní závěry soudu prvního stupně jsou popsány v odstavci 6 dovoláním napadeného rozhodnutí, rovněž viz odstavec 14 in fine) svůj závěr o nedůvodnosti žaloby opřel i o úsudek, že na základě obsahu územně plánovací informace žalobkyně nemohla důvodně předpokládat, že bude vydáno pro ni pozitivní rozhodnutí o umístění jí zamýšlené stavby (pietního parku pro zvířata chovaná v zájmových chovech), a to zejména ve vztahu k návrhu na umístění zahradní restaurace a obchodních zařízení s celkovou plochou nepřevyšující 200 m 2 prodejní plochy. V územně plánovací informaci se totiž uvádělo, že pozitivní rozhodnutí o umístění stavby lze v dané věci vydat jen výjimečně, po zvážení okolností případu. Vynaložila-li tedy žalobkyně náklady na přípravu projektu pietního parku pro zvířata chovaná v zájmových chovech, není územně plánovací informace nesprávným úředním postupem, od něhož by bylo možné odvíjet požadavek žalobkyně na náhradu škody, neboť žalobkyně musela vědět o tom, že k případnému úřednímu souhlasu s jejím stavebním záměrem může později dojít jen s nižší mírou pravděpodobnosti, tedy že tyto náklady s vyšší mírou pravděpodobnosti přijdou pro ni bez náhrady vniveč. K této argumentaci, jež podle odvolacího soudu byla samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby, se žalobkyně v rámci dovolání nevymezila.
Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se přitom podává, že dovolání nelze shledat přípustným, jestliže dovolatel brojí jen proti jednomu z vícero důvodů, které podle odvolacího soudu samy o sobě odůvodňují rozhodnutí odvolacího soudu. Takové dovolání totiž není způsobilé vést k úsudku, že rozhodnutí odvolacího soudu jako celek nemá obstát (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, a ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 4328/2019).
Rozsudek odvolacího soudu taktéž nelze pokládat za rozporný s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu v této věci ze dne 7. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 708/2021, protože je postaven na jiném skutkovém a právním základu (mj. že žalobkyně nemohla na základě obsahu územně plánovací informace předpokládat, že dojde k vydání pozitivního rozhodnutí o umístění pietního parku pro zvířata na předmětných pozemcích).
K vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu