ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2310.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2310/2022-422
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce M. S. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Marcelem Petráskem, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 715/15, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 442 828 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 30/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 6. 2021, č. j. 17 Co 141/2021-305, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 11. 2020, č. j. 10 C 30/2018-253, zamítl žalobu o zaplacení částky 442 828 Kč s příslušenstvím (výrok I) a žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II) a státu na nákladech řízení částku 6 182 Kč (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako odvolací soud rozsudkem ze dne 3. 6. 2021, č. j. 17 Co 141/2021-305, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a ve výrocích II a III jej změnil tak, že se žalované ve vztahu k žalobci, ani České republice vůči žalobci právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení částky 442 828 Kč s příslušenstvím se žalobce po žalované domáhal z titulu náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu, spočívajícího v nesprávném vyznačení doložky právní moci na rozsudku Okresního soudu v Trutnově ze dne 1. 11. 2007, č. j. 12 P 294/2004-169, kterým bylo otci žalobce V. S. uloženo platit na výživném žalobce částku 3 000 Kč měsíčně od 1. 10. 2001 a zaplatit nedoplatek na výživném za dobu od 1. 10. 2001 do 30. 11. 2007 ve výši 148 000 Kč. Částka 442 828 Kč pak sestává z nezaplaceného výživného za dobu od 1. 10. 2001 do 30. 11. 2007 ve výši 148 000 Kč a za dobu od 1. 12. 2007 do 8. 2. 2016 ve výši 294 828 Kč, které otec žalobce dobrovolně neplatil a žalobce je v důsledku výše uvedeného nesprávného úředního postupu nemohl řádně uplatnit, neboť otec žalobce dne 8. 2. 2016 zemřel a k této pohledávce nebylo v rámci dědického řízení v Chorvatsku přihlédnuto.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I rozsudku odvolacího soudu v části, jíž byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Otázka, zda má žalobce vůči žalované nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem spočívající v nevymožení pohledávky za jeho zemřelým otcem za situace, kdy je zřejmé, že žalobce svou pohledávku za současným dlužníkem (nezletilým bratrem žalobce) nebude moci úspěšně uplatnit, aniž by se o to musel nejdříve s negativním výsledkem pokusit, přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť skutečnost, že by bylo zřejmé, že žalobce nebude moci svou pohledávku za nezletilým bratrem úspěšně uplatnit, ze skutkových zjištění soudů neplyne. Odvolací soud (a současně i soud prvního stupně) vyšel ze zjištění, že nezletilý bratr žalobce v dědickém řízení po otci nabyl do vlastnictví kromě nižší finanční částky i starší vozidlo a podíl na nemovitých věcech nacházejících se v Chorvatsku, hodnota jeho dědického podílu, do jehož výše za dluh vůči žalobci odpovídá, tedy není nijak zanedbatelná. Pokud žalobce uvádí, že možnost domoci se plnění po nezletilé osobě trvale žijící v Chorvatsku je „ryze iluzorní“, tak tyto skutečnosti se ze skutkových zjištění soudů také nepodávají. Dovolatel tudíž konstruuje své odlišné právní posouzení věci na jiném skutkovém zjištění, než odvolací soud, a jeho námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení.
Přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda je při stanovení ušlého zisku v případě, kdy jde o zjištění faktické (reálné) možnosti vymožení pohledávky v Chorvatsku, použitelný postup dle §2955 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), popř. §136 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že v daném případě §2955 o. z., ani §136 o. s. ř. použít nelze, neboť jejich aplikace má místo jen tam, kde byl samotný vznik škody prokázán, k čemuž v daném případě nedošlo (odvolací soud neshledal ani vznik škody, ani existenci příčinné souvislosti), a pouze nelze vůbec nebo jen s nepřiměřenými obtížemi určit její přesnou výši (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, uveřejněný pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2670/2005, ze dne 5. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2406/2016, ústavní stížnost proti němuž byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. I. ÚS 526/17, a ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2692/2019, nebo i nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. I. ÚS 668/15). Odvolací soud se se svým závěrem neocitl ani v rozporu s žalobcem zmiňovaným nálezem Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, který se vyjadřoval ke zcela odlišnému typu nároku (ušlý zisk podnikatele způsobený účastí na úkonech v rámci nezákonného trestního stíhání jeho osoby) a odlišným skutkovým okolnostem, jeho závěry tudíž na danou věc aplikovat nelze. Pokud žalobce v rámci vymezení této otázky navíc polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu (zejm. ohledně okamžiku, kdy začal činit kroky k vymáhání pohledávky na výživném vůči otci), uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu