ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2679.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2679/2022-346
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce J. J. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jiřím Horňákem, advokátem se sídlem v Brně, Antonína Slavíka 1313/7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 62 C 49/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2022, č. j. 44 Co 110/2020-323, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2022, č. j. 44 Co 110/2020-323, se v části výroku II, kterou byl rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2020, č. j. 62 C 49/2018-282, ve znění doplňujícího usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 5. 2020, č. j. 62 C 49/2018-291, částečně změněn ve vyhovujícím výroku o věci samé (ve výroku I) tak, že žaloba byla co do částky 300 000 Kč s příslušenstvím zamítnuta, a dále v části výroku III, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ve výroku o nákladech řízení (ve výroku III), jakož i ve výrocích IV a V o nákladech řízení před soudy obou stupňů zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 31. 1. 2020, č. j. 62 C 49/2018-282, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 5. 2020, č. j. 62 C 49/2018-291, vyslovil povinnost žalované zaplatit žalobci částku 565 783 Kč s příslušenstvím (výrok I), co do požadavku na zaplacení zbývající částky 5 675 735,32 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení (výroky III a IV).
2. Takto rozhodl o nároku žalobce, jenž po částečném zpětvzetí žaloby a jejím rozšíření i změně finálně zněl na zaplacení částky 6 241 518,32 Kč požadované z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které měl žalobce utrpět v důsledku svého nezákonného trestního stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 53 T 9/2015, v jehož závěru byl žalobce zproštěn obžaloby. Požadovaná částka sestávala z těchto položek: a) částka 62 145,60 Kč připadající na náhrady žalobcovy obhajoby, b) částka 69 783 Kč , na kterou žalobce vyčíslil ušlý zisk odpovídající úrokům nabízeným bankou Trinity Bank, a.s., které by získal ze zajištěné částky 2 026 000 Kč a za dobu od 30. 10. 2014 do 15. 4. 2017, po kterou její zajištění trvalo, c) částka 505 200 Kč připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl v důsledku svého trestního stíhání, d) částka 90 000 Kč , kterou žalobce požadoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu byla způsobena nepřiměřenou délkou předmětného trestního řízení, e) částka 305 370 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nemožností užívat jeho osobní automobil tov. zn. XY, které bylo zajištěno orgány Policie České republiky po dobu 135 dnů, f) částka 1 055 868 Kč připadající na náhradu škody, jejíž vznik žalobce odvozoval od tvrzeného nesprávného úředního postupu orgánů Policie České republiky, k němuž došlo v době před zahájením jeho trestního stíhání a který spočíval v zajištění dokladů od všech vozidel, jež žalobce nabízel k prodeji ve svém autosalonu, a to po dobu od 23. 10. 2012 do 19. 3. 2013, v důsledku čehož byl žalobce nucen ukončit své podnikání, načež mu za dobu jeho trestního stíhání ušel zisk v uvedené výši, g) částka 819 818,72 Kč , která odpovídala úroku z prodlení, jenž byl žalobce nucen zaplatit bance Moneta Money Bank, a.s. v souvislosti s předčasným zesplatněním jeho úvěrů, k němuž došlo dne 9. 9. 2013 pro řádné neplnění splátek, a konečně h) částka 3 333 333 Kč , o níž se v důsledku zajištění nemovitých věcí tvořících objekt, v němž žalobce podnikal, snížila prodejní cena těch nemovitostí, které v tomto objektu žalobce vlastnil a které byl kvůli své špatné finanční situaci nucen v roce 2014 prodat.
3. V rámci skutkových zjištění, ke kterým soud prvního stupně dospěl po provedeném dokazování a na základě shodných tvrzení účastníků řízení, tento soud uvedl, že žalobcovo trestní stíhání bylo zahájeno usnesením Policie České republiky, Krajského ředitelství Policie Jihomoravského kraje, ze dne 21. 10. 2013, č. j. KRPB-121009-39-TČ-2013-060081-DV, a to pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku, jehož se měl dopustit spolu se svou tehdejší partnerkou P. L. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 8. 2. 2017, č. j. 53 T 9/2015-3652, který ve vztahu k žalobci nabyl právní moci dne 5. 4. 2017, byl však obžaloby zproštěn, neboť skutek, který mu byl kladen za vinu, nebyl v jeho případě trestným činem. P. L. oproti tomu byla za spáchání zmíněného trestného činu odsouzena. Na základě smlouvy o právní pomoci, kterou uzavřel s advokátem Mgr. Martinem Bařinkou, žalobce jmenovanému advokátovi za provedené úkony obhajoby v předmětném trestním řízení zaplatil částku 46 000 Kč. Usnesením Policie České republiky ze dne 18. 10. 2012 bylo rozhodnuto o zajištění žalobcových pozemků, přičemž dne 30. 10. 2014 žalobce namísto nich složil k zajištění náhradní hodnotu představovanou finanční částkou 2 026 000 Kč. K jejímu vrácení zpět žalobci došlo dne 15. 4. 2017. Pokud by žalobce tuto částku vložil v době od 1. 7. 2014 na spořicí účet „Výhoda“ nabízený bankou Trinity bank a.s., byla by úročena sazbou ve výši 1,4 %. K odnětí vozidla tov. zn. XY žalobci, a to jako věci důležité pro trestní řízení podle §79 odst. 1 trestního řádu, došlo dne 23. 10. 2012, a dne 6. 3. 2013 byl tento vůz vydán společnosti Autoleasing a.s. Na základě příkazu Městského soudu v Brně byla dne 23. 10. 2012 provedena též prohlídka prostor a pozemků sloužících k provozu žalobcova autosalonu XY, v němž provozoval své podnikání v oboru nákup a prodej motorových vozidel. Při této prohlídce byly mimo jiné zajištěny doklady vztahující se ke zde umístěným vozidlům. K jejich vrácení žalobci došlo ve dnech 31. 1. 2013 a 19. 3. 2013. Na základě smluv uzavřených ve dnech 20. 10. 2010 a 19. 9. 2011 žalobce čerpal od banky GE Money Bank, a.s. dva úvěry, které byly z důvodu prodlení s jejich splácením prohlášeny ke dni 9. 9. 2013 za splatné a žalobce byl vyzván, aby do deseti dnů uhradil dlužnou částku 4 244 757,54 Kč. Pozemky a stavbu nacházející se v areálu autosalonu XY, v němž žalobce ukončil podnikání dne 28. 2. 2013, žalobce prodal kupní smlouvou ze dne 22. 12. 2014 společnosti Stavba krbů s.r.o. za cenu 5 000 000 Kč.
4. K dopadům trestního stíhání na žalobcův pracovní, osobní a rodinný život soud prvního stupně zjistil, že žalobce toto trestní stíhání vnímal velmi úkorně, přičemž se kvůli souvislosti mezi tímto stíháním s jeho podnikatelskou činností cítil dehonestován. Své podnikání však ukončil ještě předtím, než bylo trestní stíhání zahájeno. Vyšší psychické zátěži byl pak žalobce v souvislosti se svým trestním stíháním vystaven proto, že společně s ním byla trestně stíhána i jeho tehdejší partnerka, s níž vychovával dvouleté dítě, o jehož budoucnost se tak obával. Zhoršil se též žalobcův vztah s jeho dospělým synem R. Oproti tomu souvislost mezi žalobcovým trestním stíháním a zhoršením jeho majetkové situace prokázána nebyla, když žalobce své podnikání ukončil ještě před zahájením tohoto stíhání a ve stejné době se též dostal od prodlení se splácením svých úvěrů. Jeho finanční problémy totiž souvisely s tím, že splácel dluhy své tehdejší partnerky.
5. Svůj požadavek na vyplacení nárokovaného plnění žalobce předběžně uplatnil u žalované dne 25. 9. 2017.
6. Po právním posouzení uvedených skutečností, při kterém soud prvního stupně vyšel z aplikace jím citovaných ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), dospěl tento soud k závěru, že žaloba je důvodná pouze zčásti. Škoda, která žalobci vznikla v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání (pročež žalovaná za tuto škodu žalobci odpovídá), je předně představována náklady, které žalobce uhradil za svou obhajobu v trestním řízení a které dosahují částky 46 000 Kč. Tvrzení, že by za svou obhajobu zaplatil částku vyšší, však žalobce neprokázal. Jako opodstatněný byl dále vyhodnocen žalobní požadavek odpovídající bankovnímu úroku ze zajištěné částky 2 026 000 Kč ve výši 1,4 %, který za dobu od 31. 10. 2014 do 15. 4. 2017 odpovídá částce 69 783 Kč, neboť se jedná o zisk, jenž žalobci ušel v příčinné souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za žalobcovo nezákonné trestní stíhání soud prvního stupně přihlédl nejen k délce tohoto stíhání, kterou současně zhodnotil (vzhledem ke složitosti věci a absenci průtahů) jako přiměřenou, ale i k tomu, že žalobce byl ohrožen trestem odnětí svobody v trvání pěti až deseti let a povinností k náhradě škody převyšující částku 17 000 000 Kč. Tyto skutečnosti, stejně jako následky, kterými se předmětné trestní stíhání projevilo v žalobcově osobním a rodinném životě a jež byly popsány výše v rámci skutkových závěrů prvostupňového soudu, tento soud dále porovnal s těmi, které postihly nezákonně trestně stíhaného poškozeného ve věci, o níž Nejvyšší soud rozhodl rozsudkem ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo743/2017, načež dospěl k závěru, že žalobci přísluší stejná výše finančního zadostiučinění, jaká byla přiznána v tomto srovnávaném případě, tj. částka 400 000 Kč. Případy, které k porovnání předkládala žalovaná a o nichž bylo rozhodnuto rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2010, č. j. 23 Co 401/2010-183, a Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 5. 2010, č. j. 27 C 97/2008-150, soud prvního stupně zhodnotil jako nesrovnatelné, a to pro menší závažnost činů, pro něž byli poškození stíhání, i pro kratší délku tohoto stíhání. Ve vztahu k nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 1 055 868 Kč souvisejícího s délkou doby, po kterou byly zadržovány doklady vztahující se k vozům umístěným v žalobcově autosalonu, soud prvního stupně shledal žalobu jako nedůvodnou, a to pro absenci odpovědnostního titulu, neboť zmíněnou dobu zhodnotil jako přiměřenou. Kromě toho je dle soudu prvního stupně žalobní požadavek v této části též promlčen, neboť žaloba byla podána až dne 27. 3. 2018 (poté, co byl nárok u žalované předběžně uplatněn dne 25. 9. 2017), byť se žalobce o vzniku předmětné škody dozvěděl nejpozději již dne 28. 2. 2013, kdy formálně ukončil podnikání v autosalonu, a kdy proto začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta upravená v §32 odst. 1 OdpŠk. Závěr o neexistenci odpovědnostního titulu se dle soudu prvního stupně uplatní i ve vztahu k požadavku žalobce na náhradu škody ve výši 819 818,72 Kč související se zesplatněním jeho úvěrů. Pakliže ke zmíněnému zesplatnění došlo v době před zahájením žalobcova trestního stíhání, není v případě tohoto nároku dán ani vztah příčinné souvislosti mezi rozhodnutím o zahájení tohoto trestního stíhání a vznikem předmětné škody. Nárok vyčíslený na částku 305 370 Kč a odvozený od zajištění žalobcova vozu tov. zn. Audi a s tím spojené nemožnosti tento vůz po určitou dobu užívat, soud prvního stupně rovněž kvalifikoval jako nedůvodný. Příkaz k vydání zmíněného vozidla ze dne 19. 10. 2012 totiž nebyl pro svou nezákonnost nikdy zrušen a současně doba necelých pěti měsíců, po kterou toto zajištění trvalo, byla přiměřená. Neexistencí rozhodnutí o zajištění věci pro účely trestního řízení, které by bylo pro svou nezákonnost zrušeno, soud prvního stupně konečně odůvodnil i svůj závěr o nedůvodnosti žaloby ve vztahu k částce 3 333 333 Kč, o kterou byl žalobce dle svých tvrzení nucen prodat své nemovité věci levněji. Vzhledem k tomu, že v okamžiku uzavření kupní smlouvy již tyto nemovitosti zajištěny nebyly, není zde nadto dán ani vztah příčinné souvislosti mezi tímto rozhodnutím a zmíněnou škodou.
7. Soud prvního stupně tedy podané žalobě vyhověl v části, která odpovídala částce tvořené náhradou nákladů vynaložených na žalobcovu obhajobu ve výši 46 000 Kč, ušlým bankovním úrokem ze zajištěné částky 2 026 000 Kč ve výši 69 783 Kč a zadostiučiněním za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci nezákonným trestním stíháním ve výši 400 000 Kč. Ve zbylém rozsahu žalobu zamítl.
8. K odvolání obou účastníků řízení poté ve věci rozhodoval Krajský soud v Brně, který v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně nejprve opravil tak, že odstranil nesprávnosti v počtech, jež se projevily v chybném údaji o výši částek uvedených ve výrocích I a II rozsudku prvostupňového soudu, když žalobě bylo ve skutečnosti vyhověno co do celkové částky 515 783 Kč s příslušenstvím a o zamítnutí žaloby bylo rozhodnuto ve vztahu ke zbývající částce 5 725 735,32 Kč (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, a to v odvoláním napadené části týkající se částky 469 783 Kč s příslušenstvím, zahrnující přisouzené zadostiučinění za nemajetkovou újmu utrpěnou v důsledku nezákonného trestního stíhání a náhradu ušlého bankovního úroku, změnil tak, že co do částky 369 783 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, zatímco ve zbytku představovaném částkou 100 000 Kč s příslušenstvím připadající na zmíněné zadostiučinění rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu). V zamítavém výroku o věci samé, který byl odvolacím napaden v části týkající se částky 5 354 219,93 Kč s příslušenstvím, stejně jako ve výroku III o nákladech řízení, odvolací soud rozsudek prvostupňového soudu jako věcně správný potvrdil (výrok III rozsudku odvolacího soudu), a dále změnil následující výrok IV o nákladech řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok V rozsudku odvolacího soudu). V části předmětu řízení představovaném částkou 417 515,39 Kč s příslušenstvím a sestávajícím z částky 46 000 Kč, jež byla žalobci přiznána z titulu náhrady nákladů jeho obhajoby, a dále zamítnutými požadavky na přiznání částky 16 145,60 Kč, kterou si žalobce nárokoval z téhož důvodu, částky 49 999,79 Kč připadající na zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu a částky 305 370 Kč, jež souvisela s nemožností užívat osobní automobil tov. zn. XY, nebyl rozsudek soudu prvního stupně podanými odvoláními dotčen, a v této části proto nabyl samostatně (odděleně) právní moci.
9. Odvolací soud, který opravu zjevných nesprávností v počtech, jež se vyskytly v meritorním výroku rozsudku soudu prvního stupně, odůvodnil aplikací §164 občanského soudního řádu, ve spojení s §211 téhož předpisu, vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která označil za dostatečná a správná. Nato uvedl, že žalobci v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním náleží v souladu s §31a OdpŠk přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu tím byla způsobena, přičemž formu a výši tohoto zadostiučinění je třeba určit s přihlédnutím k povaze trestní věci, délce trestního stíhání a dopadům tohoto stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, a její výše musí odpovídat výši přiznané v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují, a nesmí být v rozporu s obecně sdílnou představou spravedlnosti. Výše finančního zadostiučinění, jíž soud prvního stupně žalobci z uvedeného titulu přiznal, však s výší tohoto nároku přiznaného v jiných řízeních řešících skutkově obdobnou situaci dle odvolacího soudu nekoresponduje. Odvolací soud totiž nepovažoval následky žalobcova trestního stíhání za tak závažné, jak tomu bylo v případě, ze kterého soud prvního stupně při zmíněném porovnání vycházel, a namísto toho považoval za vhodnější vyjít z případů, které sám řešil pod sp. zn. 44 Co 310/2019 (poškozenému zde byla přiznána v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním pro trestný čin podvodu částka 15 000 Kč a omluva), sp. zn. 44 Co 222/2018 (poškozenému byla přiznána částka 140 000 Kč za trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku a zneužívání pravomoci veřejného činitele), sp. zn. 44 Co 150/2018 (poškozenému bylo za jeho trestní stíhání, v němž mu hrozil trest odnětí svobody v délce od dvou do osmi let, přiznána omluva a konstatování porušení jeho práva), sp. zn. 44 Co 258/2017 (poškozenému byla přiznána pouze omluva), sp. zn. 44 Co 561/2018 (za trestní stíhání pro trestný čin úvěrového podvodu, v němž poškozenému hrozil trest odnětí svobody v délce od dvou do osmi let, mu bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení jeho práva) a ve věci vedené pod sp. zn. 44 Co 292/2019 (poškozený obdržel částku 100 000 Kč za své trestní stíhání pro pomoc ke spáchání trestného činu podvodu). Tímto způsobem odvolací soud dospěl k závěru, že výše přiměřeného zadostiučinění, které žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání náleží, odpovídá pouze částce 100 000 Kč, zatímco ve zbývajícím rozsahu tohoto nároku je žaloba nedůvodná.
10. Oproti soudu prvního stupně shledal odvolací soud podanou žalobu jako nedůvodnou také v části týkající se částky 69 783 Kč připadající na ušlý bankovní úrok, neboť žalobce neprokázal, že by zajištěné finanční prostředky měl u některé banky skutečně takto úročeny, a že by proto mohl předmětný úrok důvodně očekávat. Zcela se však se soudem prvního stupně ztotožnil v jeho závěrech vyslovených na adresu zbývajících nároků na náhradu škody, které byly předmětem odvolacího řízení a byly zahrnuty v zamítavém výroku prvostupňového rozsudku. Za ušlý zisk spojovaný s nuceným ukončením žalobcova podnikání způsobeným zadržením dokladů od vozidel, které žalobce nabízel k prodeji, totiž žalovaná neodpovídá, neboť zde chybí nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup, v jejichž důsledku by tato škoda vznikla. Totéž dle odvolacího soudu platí i stran nároku odvozeného od zesplatnění žalobcových bankovních úvěrů. V případě škody odpovídající snížení prodejní ceny žalobcových nemovitostí pak odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o nedostatku vztahu příčinné souvislosti mezi touto škodou a žalobcovým trestním stíháním, neboť žalobce tyto nemovitosti prodal pouze na základě svého vlastního rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu v části, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn v jeho vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 300 000 Kč s příslušenstvím připadající na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci jeho nezákonným trestním stíháním, napadl žalobce včasným dovoláním.
12. Přípustnost podaného dovolání žalobce předně vztáhl k procesněprávní otázce týkající se postupu soudu při srovnání žalobcova případu s jinými případy obdobně způsobené nemajetkové újmy, jež mělo vést ke stanovení výše jeho nároku. Odvolací soud se totiž při řešení této otázky, které žalobce považuje za nesprávné, měl odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované např. jeho rozsudkem ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, a ze dne 9. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 3541/2020, pokud žalobce neseznámil se soudními rozhodnutími, se kterými jeho případ porovnával, a nedal mu možnost na tato rozhodnutí reagovat.
13. Odchýlení se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu se měl odvolací soud dle žalobcova názoru dopustit i při řešení otázky hmotného práva spočívající ve vymezení kritérií, ke kterým je při stanovení přiměřeného zadostiučinění za zmíněnou nemajetkovou újmu třeba přihlédnout. V rozporu se závěry plynoucími např. z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, totiž odvolací soud při srovnání žalobcova případu s jinými případy vzniku obdobné nemajetkové újmy pominul kritéria spočívající v povaze trestní věci, délce trestního stíhání a dopadů tohoto trestního stíhání do osobností sféry poškozeného, když z pohledu těchto kritérií porovnávané případy vzájemně nepoměřoval.
14. Třetí dovolatelem vymezenou otázku, při jejímž řešení měl odvolací soud rovněž pochybit a současně se i odchýlit od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, a to konkrétně od rozsudku tohoto soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, pak představuje otázka souladu výše přiznaného zadostiučinění s výší tohoto nároku, který byl poškozeným přiznán v případech, jež se v podstatných znacích s projednávanou věcí shodovaly s tím, že případné významnější odchylky od těchto případů musí být přesvědčivě a řádně zdůvodněny. Takto totiž odvolací soud v nyní řešeném případě nepostupoval, neboť výši žalobcova odškodnění stanovil odlišně od té, jež byla poškozenému přiznána v žalobcem označené věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 743/2017, kterou žalobce (stejně jako soud prvního stupně) považuje za skutkově podobnou s jeho případem.
15. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil.
16. Žalovaná se k dovolání žalobce nevyjádřila.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
18. Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou, a to za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., přičemž současně obsahuje i všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval tím, zda se jedná o dovolání přípustné.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Žalobcovo dovolání je přípustné, neboť při řešení všech tří v dovolání formulovaných právních otázek se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
22. Dovolání je důvodné.
23. Podle §7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.
24. Podle §8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
25. Podle §31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).
26. Je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje. Neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněný pod č. 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
27. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, na který žalobce v dovolání přiléhavě poukázal, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle §31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.
28. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.
29. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují. Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. Stejný závěr byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016.
30. Odvolací soud, přestože si byl (soudě podle obsahu bodu 14 odůvodnění jeho rozhodnutí) zmíněného požadavku na srovnání žalobcova případu s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká kritéria jsou pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná, však požadavkům vyplývajícím z citované judikatury Nejvyššího soudu nedostál. K výsledné částce, na kterou žalobcův nárok vyčíslil, totiž dospěl na základě srovnání žalobcova případu s celkem šesti případy, o nichž odvolací soud v minulosti sám rozhodoval, v rámci kterého se však omezil toliko na vzájemné porovnání charakteru trestné činnosti, pro kterou bylo nezákonné trestní stíhání vedeno, jakož i formy a výše zadostiučinění, jakého se poškozenému za takové trestní stíhání dostalo, přičemž v jednom případě k tomu navíc zohlednil též délku hrozícího trestu odnětí svobody (případ vedený pod sp. zn. 44 Co 561/2018), v jednom případě vyšel namísto z charakteru trestné činnosti pouze z údaje o délce hrozícího trestu odnětí svobody (případ vedený pod sp. zn. 44 Co 150/2018) a v jednom případě vzal v úvahu toliko samotné přiznané zadostiučinění (případ vedený pod sp. zn. 44 Co 258/2017). Srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, však v sobě zahrnuje zejména posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním zohlednit, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší. Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění, jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Žádné takové konkrétní úvahy však odvolací soud při určování výše přiměřeného zadostiučinění za odškodňovanou nemajetkovou újmu do svého rozhodování nyní nezahrnul, pročež je jeho právní posouzení předmětné právní otázky (k níž se vztahovala druhá a třetí otázka, jež byly vymezeny v podaném dovolání) neúplné a tudíž nesprávné. Již z tohoto důvodu tedy rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části neobstojí.
31. Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 30 Cdo 303/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. II. ÚS 1313/20, dospěl za současného poukazu na relevantní odbornou literaturu k závěru, že zjišťování podkladů pro stanovení formy a případně i výše zadostiučinění srovnáváním projednávané věci s jinými obdobnými případy nepředstavuje zjišťování skutkového stavu ve vlastním slova smyslu. Má-li však soud postupovat předvídatelně a v součinnosti s účastníky řízení tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (§6 o. s. ř.), nelze, než i v takovém případě postupovat přiměřeně podle části třetí, hlavy druhé občanského soudního řádu, upravující v jeho ustanoveních §120 až 136 procesní pravidla o dokazování. Soud je tak oprávněn při srovnávání požadovaného zadostiučinění s jinými obdobnými případy vycházet z výsledků dokazování, jejichž prostřednictvím budou najisto postaveny rozhodující okolnosti vedoucí k odškodnění v jiných případech (nejčastěji půjde o dokazování provedené podle §129 odst. 1 o. s. ř.). Není však vyloučeno, aby soud postupoval podle §121 o. s. ř., který stanoví, že není třeba dokazovat skutečnosti obecně známé nebo známé soudu z jeho úřední činnosti, jakož i právní předpisy uveřejněné nebo oznámené ve Sbírce zákonů České republiky. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že předmětem dokazování nejsou – mimo jiné – takové skutečnosti vnějšího světa, které jsou obecně známé (tzv. notoriety – skutečnosti známé širšímu okruhu osob včetně soudu) nebo skutečnosti, které jsou známy jen soudu, a to z jeho úřední činnosti (tzv. soudní notoriety). Uvedené ustanovení proto umožňuje, aby skutečnosti známé soudu z jiné jeho úřední činnosti byly pro rozhodnutí ve věci použity bez dokazování (nestaly se tak předmětem dokazování), a to právě na základě výjimky ze zásady dosahování zjišťování skutkového stavu věci coby základu rozhodnutí (viz §153 odst. 1 o. s. ř.) prováděním a volným hodnocením důkazů zakotvené v §122 a násl. a v §132 o. s. ř. I v takovém případě ale musí být účastníkům v rámci principu předvídatelnosti umožněno, aby se v řízení k těmto skutečnostem vyjádřili, a musí jím být umožněno, aby případně dokazovali, že poznatek o tzv. úředně známé skutečnosti není správný.
32. V projednávané věci však odvolací soud naznačeným způsobem nepostupoval. Jak totiž vyplývá z protokolu o jednání, které se před tímto soudem konalo dne 23. 2. 2022 (č. l. 318 až 319 spisu), účastníky řízení se svými rozhodnutími, ze kterých posléze vyšel při porovnání žalobcova případu s případy jiných poškozených, neseznámil a neumožnil jim tak na ně adekvátně reagovat. Rovněž i toto pochybení odvolacího soudu, které se vztahuje k první otázce formulované v žalobcově dovolání a které zároveň zakládá vadu řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a k níž je proto v případě přípustného dovolání Nejvyšší soud povinen bez dalšího přihlédnout (viz §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), vede dovolací soud k závěru o nesprávnosti právního posouzení věci odvolacím soudem.
33. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
34. Odvolací soud je nyní ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř., ve spojení s §226 o. s. ř., vázán právním názorem dovolacího soudu, jenž byl v tomto rozsudku vysloven.
35. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu