ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2949.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 2949/2022-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně TREND – všeobecný investiční fond a. s., identifikační číslo osoby 45245177, se sídlem v Hradci Králové, Škroupova 441/12, zastoupené opatrovníkem Mgr. Radkem Látem, advokátem, se sídlem v Pardubicích, Smilova 547, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 276 190 760,33 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 43 C 55/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 54 Co 386/2021-344, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala náhrady škody, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Krajského soudu v Hradci Králové, spočívajícího v průtazích při doručování usnesení o nařízení předběžného opatření vydaného dne 21. 1. 1997, č. j. Nc 542/96-265. Průtažným doručováním dotčeného usnesení Středisku cenných papírů mělo dojít ke zmaření účinku předběžného opatření, důsledkem čehož mělo dojít k nevratnému transferu žalobkyní prodávaných akcií (na základě neplatných smluv) jejím smluvním partnerem (IFM a. s.) na třetí osobu a tím k tvrzené škodě.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“), rozsudkem ze dne 28. 6. 2021, č. j. 43 C 55/2020-298, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši 276 190 760,33 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně založil své rozhodnutí o nedůvodnosti žaloby na vícero samostatných závěrech. Jedním z nich je neprokázání existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové (jež shledal) a tvrzenou škodou, tj. že předmětné akcie byly převedeny ze společnosti IFM a. s. na třetí osobu v době od doručení usnesení, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, účastníkům řízení (23. 1. 1997), do doby, kdy bylo usnesení doručeno Středisku cenných papírů (7. 3. 1997), tedy v době průtažného doručování. Odvolací soud měl za to, že k uvedenému převodu akcií mohlo dojít ještě předtím, než bylo předběžné opatření nařízeno a doručeno účastníkem tamního řízení. Též konstatoval, že soud prvního stupně poučil žalobkyni při jednání konaném dne 3. 5. 2021 podle §118a odst. 1, 3 zákona č. 99/1963 Sb., aby mimo jiné tvrdila a prokázala, kdy k předmětnému převodu došlo. Žalobkyně netvrdila, ani označenými důkazy neprokázala, že by se tak stalo až po 23. 1. 1997. Odvolací soud měl za správný závěr soudu prvního stupně, že nebylo prokázáno, že k převodu akcií na třetí osobu došlo v důsledku pochybení Krajského soudu v Hradci Králové, tj. v době shledaného průtahu v doručování. Tvrzení žalobkyně ohledně konkrétního data, kdy byly akcie převedeny na třetí osoby, a důkazy, které k prokázání tohoto tvrzení žalobkyně označila v doplnění odvolání, byly uplatněny v rozporu s §205a zákona č. 99/1963 Sb. Skutečnost, že o existenci těchto důkazů žalobkyně (dříve) nevěděla, není rozhodná, podstatné je, že tyto důkazy nesplňují žádnou výjimku uvedenou v §205a písm. a) – f) zákona č. 99/1963 Sb.
Dalším důvodem zamítnutí žaloby bylo zjištění, že žalobkyně svůj nárok na náhradu škody primárně neuplatnila proti společnosti IFM a. s. (smluvnímu partnerovi), a ani jej řádně neuplatnila proti osobám, které tvořily její (žalobkynin původní) management a které jí měly škodu způsobit v důsledku uzavření pro žalobkyni (jak sama tvrdila) nevýhodných a tudíž neplatných smluv mezi ní a společností IFM a. s. V řízení bylo (s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3641/16) prokázáno, že proti těmto osobám managementu sice žalobkyně nárok na náhradu škody uplatila (nejprve v rámci trestního řízení a posléze v rámci civilního řízení), avšak svůj nárok uplatnila pozdě a žaloby byly zamítnuty pro promlčení. K odvolacímu tvrzení žalobkyně, že za ni v rozhodné době jednal nucený správce, který nárok vůči těmto osobám neuplatil včas, odvolací soud konstatoval, že jde o nepřípustnou novotu uplatněnou v rozporu s §205a zákona č. 99/1963 Sb. Uzavřel, že jestliže tedy žalobkyně výše zmíněné zákonem dané možnosti nevyužila a svůj nárok na vydání bezdůvodného obohacení či nárok na náhradu škody řádně neuplatnila, má zdejší soud za to, že ani z tohoto důvodu nemůže být žalobkyně v této věci úspěšná, neboť před podáním žaloby na náhradu škody v režimu zákona č. 82/1998 Sb. nevyužila ve smyslu §8 odst. 3 tohoto zákona všech procesních prostředků, které zákon poškozenému k ochraně jeho práva poskytuje.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (s tím ovšem, že nákladový výrok je napadán jen jako akcesorický) napadla žalobkyně, zastoupená advokátem (opatrovníkem), včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné ve smyslu §237 o. s. ř. v rozsahu předložené otázky procesního práva, zda „uplatnění skutečností v odvolání, jež již byly tvrzeny řádně již před prvostupňovým soudem, zjištěny před prvostupňovým soudem a plynou z provedeného dokazování před prvostupňovým soudem, představuje nepřípustnou novotu“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5795/2016. Dle dovolatelky mělo jít o tvrzení (skutečnost), že za promlčení nároků žalobkyně u primárního dlužníka odpovídal nucený správce. Dovolací soud konstatuje, že na vyřešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezáviselo. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně se sice soudně domáhala náhrady škody po primárních škůdcích (členech managementu žalobkyně), avšak rozhodnutími soudů (rozsudky okresního soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015, č. j. 9 C 359/2014-185, ze dne 27. 7. 2015, č. j. 9 C 360/2014-146, a ze dne 13. 4. 2015, č. j. 9 C 361/2014-152) byly žaloby pravomocně zamítnuty z důvodu promlčení uplatněných nároků. Na posouzení dovolatelkou tvrzené skutečnosti (tj. kdo soudně uznané promlčení nároků fakticky způsobil) jakožto novoty ve smyslu §205a o. s. ř. odvolacím soudem zjevně závěr odvolacího soudu o žalobkyní ne-řádném uplatnění nároku u primárního dlužníka (z důvodu promlčení) nezávisel. Jinak řečeno stěžejní skutečností (podkladem) pro závěr odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí nynější žaloby bylo soudem pravomocně konstatované promlčení žalobkynina nároku na náhradu škody ve vztahu k primárnímu dlužníku jako takové bez ohledu na to, která osoba jednající za žalobkyni nesla za promlčení odpovědnost. Z titulu případné odpovědnosti státu za činnost nuceného správce či následně dalších osob po prohlášení konkurzu na žalobkyni žalobkyně svůj nárok neuplatňovala.
Dovolací soud dále poukazuje na to, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Zpochybnění jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením totiž nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí také spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1333/2022).
Dovolatelka zákonným způsobem (jak je výše uvedeno) nezpochybnila jeden ze závěrů odvolacího soudu o potvrzení zamítnutí žaloby (jeden ze dvou, jež každý obstojí samostatně), a to neuplatnění tvrzené škody u primárního dlužníka (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1302/2018), v daném případě u managementu žalobkyně. V důsledku toho dovolací soud konstatuje, že další argumentace dovolatelky (byť procesní povahy) vztahující se svojí podstatou k závěru odvolacího soudu o neshledání příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem Krajského soudu v Hradci Králové a tvrzenou škodou, což bylo druhým samostatným důvodem pro zamítnutí žaloby, již nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani zpochybnění takového závěru se nemůže nijak příznivě projevit v poměrech dovolatelky.
Konečně výše uvedené platí i ve vztahu k námitkám dovolatelky poukazujícím na údajnou nepřezkoumatelnost napadeného odůvodnění stran závěru odvolacího soudu, že žalobkyně též neuplatnila svůj nárok u společnosti IFM a. s. (jako u dalšího primárního dlužníka), neboť tyto námitky se míjejí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, které žalobkyni vytýká, že od převodu akcií a předmětného nesprávného úředního postupu soudu do prohlášení konkurzu na společnost IFM a. s. uplynulo 7, resp. 6 let, přičemž je zřejmé, že právě ve vztahu k této době (nikoliv ke konkurzu) odvolací soud žalobkyni vytýká neuplatnění nároku. K tomuto závěru se přitom dovolatel (s výjimkou výše uvedeného poukazu na činnost nuceného správce a následného prohlášení konkurzu na žalobkyni) nijak nevymezuje.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu