ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.2980.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 2980/2023-118
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně PALETY-KUPKA GROUP s. r. o., IČO 01809326, se sídlem v Plzni, Hřímalého 2707/20, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení 153 995 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 76 C 48/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2023, č. j. 20 Co 125/2023-102, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení částky 153 995 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou při výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení vedených Finančním úřadem hl. m. Prahy ohledně přiznání k dani z přidané hodnoty – dále jen „DPH“ za zdaňovací období únor 2015, Odvolacím finančním ředitelstvím, navazujícím soudním řízením u Městského soudu v Praze vedeného pod sp. zn. 9 Af 49/2018, a u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 1 Afs 242/2021. Řízení tak vcelku trvalo od 25. 3. 2015, kdy podala žalobkyně přiznání k DPH za měsíc únor 2015 do 12. 3. 2022, kdy byl žalobkyni doručen rozsudek Nejvyššího správního soudu, přičemž tuto délku (6 let a 11 měsíců) považuje žalobkyně za nepřiměřeně dlouhou.
2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 76 C 48/2022-71, konstatoval, že v řízení zahájeném dne 25. 3. 2015 u Finančního úřadu pro hlavní město Prahu podáním přiznání k DPH za zdaňovací období únor 2015 a v navazujícím soudním řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 Af 49/2018 o zrušení rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 10. 2018, č. j. 45058/18/5300/21443-710979, a v řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 1 Afs 242/2021, bylo porušeno právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I). Obvodní soud pro Prahu 1 dále žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 153 995 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 12. 10. 2022 do zaplacení zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III).
3. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 900 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Dovolatelka se neztotožňuje se skutkovým závěrem odvolacího soudu o tom, že se s nepoctivým úmyslem od počátku daňového řízení (jež bylo posouzeno jako nepřiměřeně dlouhé) podílela na „daňovém podvodu“. Naopak má za to, že jí nebyl prokázán její nepoctivý úmysl (jenž ani neexistoval). K tomu dovolatelka posléze upřesňuje, že odvolací soud při formulaci svého skutkového závěru o tom, že protiprávní jednání dovolatelky spočívající v nezákonném odpočtu DPH bylo vědomým a úmyslným zapojením do „daňového podvodu“, nesprávně vycházel pouze ze skutkových závěrů uvedených v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 2. 2022, sp. zn. 1 Afs 242/2021, jenž v posuzovaném řízení rozhodoval o kasační stížnosti žalobkyně, aniž by se vypořádal s tím, že předchozí rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 10. 10. 2018, č. j. 450858/18/5300-21443-710979, sice dospělo k závěru o protiprávnosti činnosti žalobkyně, ale jen potud, že dovolatelka „neprokázala dostatečnou obezřetnost a nevěnovala dostatečnou pozornost interním kontrolním mechanismům, aby v případě odhalení podvodného jednání nevznikly pochybnosti, že o podvodu věděla či se se zřetelem ke všem okolnostem vědět mohla či měla“.
6. Dovolatelka však pomíjí, že její nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu nezakládá přípustný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 1, 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1504/2019, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1517/2016, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením 4/2014). Skutkový závěr odvolacího soudu o vědomém zapojení dovolatelky „do daňového podvodu“ (myšleno do vědomého jednání směřujícího ve svém konečném výsledku ke zkrácení daně) při nezákonném odpočtu DPH přitom není zjevně svévolný a extrémní (viz odst. 5 a 6 dovoláním napadeného rozhodnutí) a nelze se proto ztotožnit s náhledem dovolatelky, že skrze něj došlo k porušení jejích základních procesních práv zakládajícímu přípustnost dovolání (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1204/2020, a ze dne 7. 7. 2020, sp. zn. 30 Cdo 290/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2020, sp. zn. III. ÚS 3571/2020).
7. Dovolatelka rovněž namítá, že „daňový podvod ve smyslu daňového práva “, jenž byl v posuzovaném řízení zjištěn, není trestnou činností a nelze tak použít v dovolání uvedenou a odvolacím soudem použitou judikaturu Nejvyššího soudu „k minimalizaci významu průtažného řízení pro žalobce“. Uzavírá tedy, že nedojde-li v posuzovaném řízení k trestněprávnímu odsouzení účastníka, ale jeho výsledkem je „jen“ závěr o spáchání správního (nikoliv trestněprávního) deliktu (zde „daňového podvodu“), není na místě učinit závěr o tom, že účastníku postačí poskytnout satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění.
8. Dovolací soud již dříve zdůraznil, že okolnost, že se účastník průtažného civilního řízení dopustil protiprávního jednání, jež bylo v tomto řízení zjištěno, nevylučuje sama o sobě právo na peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021). Tento závěr dovolací soud odůvodnil mj. odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, v němž se konstatuje, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo (včetně úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného) a tedy i pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný. Dovolací soud v rozsudku ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 429/2021, upozornil též na to, že v rámci civilního (nikoliv trestního) řízení nelze relevantně zjišťovat, zda se účastník dopustil či nedopustil trestného činu, ale jen dovozovat jako případnou soukromoprávní odpovědnost. Nicméně (a s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009) konstatoval, že i v nepřiměřeně dlouhých řízeních, která s ohledem na svoji podstatu neskončí odsouzením účastníka pro trestný čin, lze s ohledem na výjimečné okolnosti případu učinit závěr, že postačí účastníku poskytnout pouze satisfakci ve formě konstatování nepřiměřené délky, aniž by došlo k jeho finančnímu odškodnění.
9. Odvolací soud v odst. 6 odůvodnění napadeného rozsudku vysvětlil, proč s ohledem na zjištěné skutečnosti má za to, že postačí, aby se dovolatelce dostalo jen satisfakce ve formě konstatování nepřiměřené délky daňového řízení. Přitom (i s odkazem na skutkové závěry soudu prvního stupně) zdůraznil, že dovolatelka se vědomě podílela na daňovém úniku přesahujícím 500 000 Kč, čímž se dopustila významného daňového deliktu. Její nejistota ohledně výsledku řízení tedy spočívala pouze v tom, zda bude odhalen její nepoctivý úmysl. Tyto okolnosti lze pokládat za natolik zásadní, že tento závěr odvolacího soudu je přiléhavý a v intencích shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu. Proto dovolací soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 11. 2023
JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.
předseda senátu