ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3007.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 3007/2023-314
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců a) H. F. a b) K. F. , oba zastoupeni JUDr. Věrou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 1/699, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy v celkové výši 17 765 376 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 52/2021, o dovolání obou žalobců proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 8. 2022, č. j. 28 C 52/2021-190, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 15 Co 373/2022-211, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 8. 2022, č. j. 28 C 52/2021-190, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 15 Co 373/2022-211, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci (dále též „dovolatelé“) se domáhali po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 12 342 876 Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši 2 500 000 Kč pro každého z nich, která jim měla vzniknout v důsledku vydání nezákonného rozhodnutí – usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 13. 5. 2015, č. j. 14 Nc 11845/2008-271, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2015, č. j. 16 Co 367/2015-291. Dále se domáhali náhrady nemajetkové újmy ve výši 211 250 Kč pro každého z nich z titulu nesprávného úředního postupu v podobě nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 14 Nc 11845/2008.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 8. 2022, č. j. 28 C 52/2021-190, zamítl žalobu s návrhem, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni a) a žalobci b) částku ve výši 17 765 376 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání obou žalobců rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 15 Co 373/2022-211, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Rozhodnutí soudů nižších stupňů napadli žalobci, zastoupeni advokátkou, včasným dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a čl. XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Rozhodnutí soudu prvního stupně v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení v této části podaného dovolání podle §243b a §104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
V části, která se týkala rozsudku odvolacího soudu, pak Nejvyšší soud podané dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl zčásti pro jeho vady a zčásti jako nepřípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Dovolání žalobců předně není přípustné dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozsahu, jímž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení, ať již co do potvrzení nákladového výroku v rozsudku soudu prvního stupně či co do výroku o nákladech odvolacího řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Dovolatelé spatřují přípustnost dovolání v tom, že „pro rozhodnutí dané věci je významné (určující) posouzení otázky, že příčinná souvislost mezi nezákonnými rozhodnutími a žalobci tvrzenou škodou není dána, neboť v důsledku zahájení insolvenčního řízení došlo k přetržení příčinné souvislosti, když k prodeji nemovitostí žalobců, za něž se nyní domáhají náhrady škody, došlo v rámci insolvenčního řízení a v něm také byla, v posuzovaném řízení vymáhaná pohledávka, uspokojena, když v tomto řízení nebyla žalobci ani insolvenčním správcem popřena.“ Dle dovolatelů měly soudy nižších stupňů tuto otázku vyřešit v rozporu s hmotným právem a rozhodnutí soudu prvého stupně a odvolacího soudu tak představují rozhodnutí, která mají ve věci samé po právní stránce být posouzená jinak a dovolání je tak podle §237 o. s. ř. přípustné.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ). Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 NSCR 36/2014). Obdobně musí být případně vymezena vzájemně rozdílná rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Je-li dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, je tím myšleno, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Požadavek žalobců, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, resp. soud prvního stupně, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. významově neodpovídá. Je tedy zřejmé, že dovolání trpí vadami, pro než nelze v dovolacím řízení pokračovat, neboť neobsahuje řádné vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Přípustnost dovolání pak nemůže založit ani námitka dovolatelů stran porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na náhradu škody a práva na ochranu vlastnictví, neboť i v tomto případě není přehnaným formalismem požadavek na to, aby dovolatel vymezil přípustnost dovolání uvedením toho, od které ustálené judikatury Ústavního soudu se odvolací soud měl podle názoru dovolatele odchýlit (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, zejména body 39, 43–44, 46 odůvodnění), což však žalobci v projednávaném dovolání neučinili.
Nad rámec uvedeného lze ve vztahu k nároku na náhradu škody způsobené prodejem domu žalobců uvést, že odvolací soud potvrzení zamítavého rozsudku oproti soudu prvního stupně postavil na závěru, že primárním důvodem vzniku škody bylo jednání samotných žalobců, kteří uzavřeli s oprávněnou až ex post smlouvu o půjčce, ač věděli, že žádný závazek vůči oprávněné nemají, přičemž tuto smlouvu ještě zajistili zástavním právem na svých nemovitostech, a se soudem prvního stupně souhlasil odvolací soud i v dalším důvodu zamítnutí žaloby, a to postavení žalovaného státu jako posledního dlužníka, který odpovídá pouze tehdy, není-li možné se domoci náhrady škody po povinných osobách, přičemž žalobci se ani nepokusili vymoci částku, kterou získala věřitelka v rámci insolvenčního řízení, a rovnou náhradu škody požadovali po státu, aniž tento svůj postup vysvětlili. Tyto důvody zamítnutí žaloby dovolatelé v dovolání vůbec nenapadli, z čehož vyplývá, že ani pokud by dovolání ohledně shora uvedených otázek shledal dovolací soud řádným, stejně by nemohly založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani jejich odlišné vyřešení (oproti odvolacímu soudu) by nemohlo dovolatelům přinést příznivější rozhodnutí.
V případě ostatních žalobních nároků žalobci v odvolání kromě polemiky s odůvodněním, co do skutkových a právních závěrů, a s postupem odvolacího soudu nevymezili v dovolání ve smyslu §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. žádný důvod dovolání (žádnou otázku hmotného či procesního práva) ani předpoklady jeho přípustnosti.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí posuzovaného dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 12. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu