ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3222.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3222/2022-215
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Jana Kolby a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobce K. J. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 88/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 Co 421/2021-172, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou podanou dne 25. 5. 2020 u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále též jen „soud prvního stupně“) se žalobce domáhal zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v důsledku nezákonného a nepřiměřeně dlouhého trestního stíhání vedeného u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014. Z titulu nepřiměřené délky uvedeného řízení se žalobce domáhal relutárního zadostiučinění ve výši 440 000 Kč a z titulu nezákonného trestního stíhání finanční kompenzace ve výši 400 000 Kč, to vše podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“.
Soud prvního stupně o těchto nárocích rozhodl rozsudkem ze dne 30. 7. 2021, č. j. 23 C 88/2020-147, jímž konstatoval, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 9 T 216/2014 došlo k porušení práva žalobce na projednání věci v přiměřené lhůtě (výrok I), žalobu o zaplacení 840 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též jen „soud odvolací“) rozsudkem ze dne 23. 2. 2022, č. j. 23 Co 421/2021-172, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a II potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku III jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 24 400 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci na nákladech odvolacího řízení 0 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro posouzení otázky, zda se v případě nepřiměřeně dlouhého řízení předpokládá vznik nemajetkové újmy a tato se zpravidla odškodňuje v penězích, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu je založen na závěru, že žalobci v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení vznikla újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku trestního stíhání, čímž se uvedený rozsudek neocitl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která je založena na závěru o existenci vyvratitelné domněnky vzniku nemajetkové újmy spojené právě se stavem pochybností stran výsledku nepřiměřeně dlouhého řízení (srov. část V stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikovaného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Stanovisko“, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010).
Ani brojení dovolatele proti přiznané formě zadostiučinění přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu platí, že stanovení formy, případně výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný výkon veřejné moci je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah prvoinstančního soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu formy či výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem §31a OdpŠk, přičemž poskytnutým zadostiučiněním se zabývá až tehdy, bylo-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřené, což v daném případě není (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1818/2015).
Námitka dovolatele, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, podle které je význam předmětu trestního řízení pro poškozeného vyšší, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť odvolací soud tento faktor v odstavci 17 svého odůvodnění výslovně zohlednil, nicméně ztotožnil se s tím, že konkrétní okolnosti souzeného případu (zejména to, že žalobce žije dlouhodobě v zahraničí, že již dříve uloženému trestu odnětí svobody v jiném řízení se vyhýbá a že i v posuzovaném řízení byl stíhán jako uprchlý) svědčí naopak ve prospěch závěru o nižším významu posuzovaného řízení pro žalobce. Přitom domněnka vyššího významu předmětu řízení pro účastníka je domněnkou vyvratitelnou, tedy s ohledem na konkrétní okolnosti případu může být popřena (viz část IV Stanoviska či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1300/2019), pročež ani v tomto ohledu se odvolací soud ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu nezpronevěřil.
Namítá-li dovolatel, že závěry soudu prvního stupně spočívající v tom, že trestní řízení se žalobce netýkalo, protože žil v cizině, a že žalobce z tohoto důvodu neměl obavy z případného odsouzení a uložení trestu, jsou v „přímém rozporu s provedenými důkazy“, pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není soudem skutkovým (je povolán toliko k posouzení právních otázek), a v řízení o dovolání mu tak zásadně není umožněno, aby přezkoumával správnost či úplnost skutkových závěrů soudů nižších stupňů, a proto vychází pouze z těch skutkových zjištění, která byla těmito soudy učiněna (viz §241a odst. 1 o. s. ř.). Totéž se týká žalobcovy námitky, jíž zpochybňuje skutkový závěr, podle kterého se žalobce v nezanedbatelné míře podílel na celkové délce řízení tím, že se skrýval v cizině, a musel být proto stíhán jako uprchlý.
Jestliže dovolatel zpochybňuje závěr odvolacího soudu, dle něhož pro rozpor se zásadou neúplné apelace nebylo možno posoudit žalobcovo tvrzení, že v případě odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody by byl ze Švýcarska vydán do České republiky k výkonu trestu odnětí svobody (protože Švýcarsko nevydává jen odsouzené pro daňové trestné činy), pak se jedná o námitku vady řízení před odvolacím soudem, kterou by se však dovolací soud mohl zabývat až v případě, že by dovolání bylo shledáno přípustným (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), k čemuž v daném případě nedošlo.
Pouze nad rámec nutného odůvodnění ve vztahu k dovolacím námitkám ohledně formy zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného trestního řízení je možné doplnit, že i kdyby bylo dovolání v této části shledáno přípustným i důvodným, nevedlo by to k příznivějšímu rozhodnutí pro žalobce, neboť by musel být v dalším řízení zohledněn právní závěr ustálený v judikatuře dovolacího soudu, podle něhož doba, po kterou bylo trestní řízení proti obviněnému vedeno jako proti uprchlému, se nezapočítává do celkové délky trestního řízení pro úvahu o její přiměřenosti ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé a třetí OdpŠk (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 585/2017, publikovaný pod č. 11/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné pro zodpovězení dovolatelem položené otázky, zda osobám, které byly stíhány v postavení uprchlého, náleží nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněně vedené trestní stíhání či za nepřiměřeně dlouhé trestní stíhání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že by tomu tak nebylo. Odvolací soud neuzavřel, že by uvedené osoby neměly nárok na přiměřené zadostiučinění; ostatně žalobci bylo v daném případě poskytnuto zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva za nepřiměřenou délku řízení a ve formě omluvy žalované za nezákonné trestní stíhání.
Konečně ani zodpovězení otázky, zda osobám, kterým neoprávněné trestní stíhání zasáhlo do života v míře běžného nepohodlí, které by každé trestní stíhání znamenalo pro jakéhokoliv trestně stíhaného, náleží či nenáleží nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění v penězích, nevede k závěru o přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, uzavřel-li, že konstatování porušení práva ve spojení s omluvou žalované s ohledem ke konkrétním okolnostem souzeného případu koresponduje s požadavkem na spravedlivé zadostiučinění, které je v souladu s obecně sdílenými představami spravedlnosti (viz i odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jinými slovy řečeno, odvolací soud dospěl k závěru (ve shodě se soudem prvního stupně), že újma způsobená žalobci posuzovaným trestním stíháním se nijak nevymykala újmě běžně spojované s nedůvodným trestním stíháním, avšak s ohledem na konkrétní okolnosti případu (viz skutkové závěry učiněné zejména v odstavci 32 rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se odvolací soud v odstavci 15 odůvodnění svého rozsudku ztotožnil) by zadostiučinění nad rámec konstatování porušení práva a omluvy bylo v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Tento závěr přitom žalobce v dovolání nenapadá.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 2. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu