ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3386.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3386/2022-235
sp. zn. 30 Cdo 424/2023
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobců a) K. Č. , nar. XY, bytem XY, b) J. N. , nar. XY, bytem XY, c) M. P. , nar. XY, bytem XY, d) R. K. , nar. XY, bytem XY , e) M. V. , nar. XY, bytem XY, f) J. S. , nar. XY, bytem XY, g) J. D. , nar. XY, bytem XY, h) E. S. , nar. XY, bytem XY, ch) M. H. , nar. XY, bytem XY, i) T. M. , nar. XY, bytem XY a j) D. Š., nar. XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení zadostiučinění, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 206/2021 a sp. zn. 45 C 203/2020, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 64/2022-129, takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 3386/2022 a 30 Cdo 424/2023 se spojují ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že budou nadále vedeny pod sp. zn. 30 Cdo 3386/2022.
II. Dovolací řízení se zastavuje ve vztahu k žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), ch) a i).
III. Dovolání žalobce j) se odmítá .
IV. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou domáhali po žalované omluvy a zaplacení individuálně vyčísleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jim měla vzniknout v důsledku plošného zveřejňování údajů o jeho majetku, příjmech a závazcích podle zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, ve znění zákona č. 14/2017 Sb., a to z důvodu působení žalobců jako veřejných funkcionářů, čímž mělo dojít k zásahu do jejich práv na ochranu soukromí, ačkoliv nálezem ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17 (dále jen „předmětný nález Ústavního soudu“), Ústavní soud protiústavnost této úpravy potvrdil.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 1. 2022, č. j. 15 C 206/2021-69, žaloby žalobců a) až i) zamítl v plném rozsahu (výrok I až XX) a uložil žalobcům a) až i) nahradit žalované náklady řízení (výrok XXI až XXX). Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 2. 2. 2022, č. j. 45 C 203/2020-75, zamítl návrh žalobce j) na přerušení řízení (výrok I), zamítl žalobu žalobce j) v plném rozsahu (výrok II) a uložil žalobci j) nahradit žalované náklady řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. 4. 2022, č. j. 22 Co 64/2022-129, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 28. 1. 2022 (výrok I rozsudku odvolacího soudu), odmítl odvolání proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2022 a v rozsahu výroku II a III tento rozsudek potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), a dále uložil žalobcům a) až i) rovným dílem zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 572,73 Kč a žalobci j) zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení částku ve výši 327,27 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci včasné dovolání, která však podáními ze dne 30. 11. 2022 [žalobce a)], ze dne 4. 1. 2023 [žalobci c), f) a ch)], ze dne 11. 1. 2023 [žalobce d)], ze dne 31. 1. 2023 [žalobce e)], ze dne 17. 1. 2023 [žalobci b) a h)], ze dne 25. 1. 2023 [žalobce i)] a ze dne 30. 1. 2023 [žalobce g)] vzali žalobci a), b), c), d), e), f), g), h), ch) a i) zpět. Žalobci a), b), c), d), e), f), g), h), ch) a i) svá dovolání vzali zpět opětovně i společným podáním ze dne 16. 2. 2023. Tato věc, předložená dovolacímu soudu Obvodním soudem pro Prahu 2, kde byla vedena pod sp. zn. 15 C 206/2021, je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 30 Cdo 3386/2022. Vedle toho byla dovolacímu soudu předložena Obvodním soudem pro Prahu 2 věc vedená u něj pod sp. zn. 45 C 203/2020, která je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 30 Cdo 424/2023 a týká se stejných dovolatelů a stejného napadeného rozhodnutí.
Nejvyšší soud výše uvedené věci spojil z důvodu hospodárnosti ke společnému dovolacímu řízení (srov. bod I výroku tohoto usnesení) podle §112 občanského soudního řádu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení dále postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle ustanovení §243c odst. 3 věta druhá o. s. ř. vezme-li dovolatel dovolání zcela zpět, dovolací soud řízení zastaví.
Nejvyšší soud v souladu s §243c odst. 3 větou druhou o. s. ř. zastavil dovolací řízení ve vztahu k žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), ch) a i), neboť tito žalobci vzali zpět dovolání proti v záhlaví citovanému rozsudku odvolacího soudu podáními ze dne 30. 11. 2022, ze dne 4. 1. 2023, ze dne 11. 1. 2023, ze dne 31. 1. 2023, ze dne 17. 1. 2023, ze dne 25. 1. 2023, ze dne 30. 1. 2023 a společně opětovně i ze dne 16. 2. 2023.
Dovolání žalobce j) Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Dovolání žalobce j) v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání žalobce j) proti výroku I rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2022, není podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. přípustné, neboť dovolání není přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř. Dle §229 odst. 4 o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout mj. pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání.
Dovolání žalobce j) v části směřující proti výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok III rozsudku soudu prvního stupně ze dne 2. 2. 2022, č. j. 45 C 203/2020-75, a v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Žalobce v dovolání vymezil několik právních otázek, které podle něj dosud nebyly v rozhodovací činnosti dovolacího soudu řešeny, tedy zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobkyně podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, přestavuje nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobkyně může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 a 10 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené pod č. 2/1993 Sb. (dále jen „Listina“). Takto vymezené otázky však nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022 (citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz a rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz ), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací §13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb., v jehož intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.
Tyto závěry Nejvyššího soudu následně potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, vydaném v reakci na závěry uvedené v žalobcem odkazovaném nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 10. 2022, sp. zn. IV. ÚS 579/22. V tomto stanovisku pléna Ústavní soud uzavřel, že předmětný nález Ústavního soudu neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením. Dále Ústavní soud konstatoval, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 2 věty první, odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce a), b), c), d), e), f), g), h), ch) a i), kteří vzali podané dovolání zcela zpět, čímž z procesního hlediska zavinili zastavení dovolacího řízení, a žalobce j), jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle §151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 300 Kč [§1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb.].
Na soudu prvního stupně nyní bude, aby v souladu s §10 odst. 3 a 5 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, rozhodl o vrácení poměrné části zaplacených soudních poplatků z dovolání jednotlivým žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), ch) a i).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu