ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3554.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3554/2022-269
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobců a) A. F., narozeného XY, bytem v XY, b) L. H., narozeného XY, bytem v XY, c) B. K., narozené XY, bytem v XY, d) M. T., narozeného XY, bytem v XY, e) R. Z., narozeného XY, bytem v XY, f) L. N., narozeného XY, bytem v XY, g) R. B., narozeného XY, bytem v XY, h) P. S., narozeného XY, bytem v XY, i) T. H., narozeného XY, bytem v XY, j) J. Ch., narozeného XY, bytem v XY, k) J. V., narozené XY, bytem v XY, všech zastoupených Mgr. Lucií Tycovou Rambouskovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Národní 973/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o omluvu a zaplacení 30 000 Kč pro každého z žalobců, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 187/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2022, č. j. 23 Co 142/2022-176, takto:
I. Dovolací řízení o dovolání žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), i), k) se zastavuje .
II. Dovolání žalobce j) se odmítá .
III. Žalobce a) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce b) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
V. Žalobkyně c) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
VI. Žalobce d) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
VII. Žalobce e) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
VIII. Žalobce f) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IX. Žalobce g) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
X. Žalobce h) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
XI. Žalobce i) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
XII. Žalobce j) je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
XIII. Žalobkyně k) je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 27,27 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali omluvy a zaplacení částky 30 000 Kč pro každého z nich, jakožto zadostiučinění za to, že na základě zákona č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů (dále jen „zákon o střetu zájmů“), který byl protiústavně novelizován zákony č. 14/2017 Sb. a č. 112/2018 Sb., byly dlouhodobě, systematicky a plošně zveřejňovány údaje o majetku, příjmech a závazcích žalobců v Centrálním registru oznámení, z důvodu jejich postavení veřejných funkcionářů, čímž mělo docházet k trvalému porušování práv na ochranu jejich soukromí garantovaných čl. 7 a čl. 10 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), jak vyplynulo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 38/17, jímž byla vyslovena protiústavnost této úpravy.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. 1. 2022, č. j. 22 C 187/2021-143, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit každému z žalobců částku 30 000 Kč (výrok I), zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované poskytnout žalobcům zadostiučinění ve formě omluvy ve specifikovaném znění (výrok II, III, IV, V, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII) a uložil každému z žalobců povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 355 Kč (výrok XIII).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání všech žalobců napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobcům povinnost zaplatit žalované společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 900 Kč (výrok II).
Žalobci podali proti uvedenému rozsudku dne 19. 8. 2022 dovolání směřující nejprve do všech výroků, následně však podáním ze dne 10. 9. 2022 jeho rozsah omezili tak, že napadají jen výrok týkající se zamítnutí nároku na omluvu, tedy výrok I rozsudku odvolacího soudu v části, kterou byly potvrzeny výroky II, III, IV, V, VI, VII, VIII, IX, X, XI, XII rozsudku soudu prvního stupně. Podáními ze dne 4. 1. 2023, 5. 1. 2023, 11. 1. 2023 a 16. 1. 2023 vzali žalobci a), b), c), d), e), f), g), h), i), k) dovolání v plném rozsahu zpět.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ve vztahu k žalobcům a), b), c), d), e), f), g), h), i), k) dovolací soud dovolací řízení pro zpětvzetí zastavil podle §243c odst. 3 věty druhé o. s. ř.
Dovolání žalobce j) Nejvyšší soud postupem podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemohou založit otázky, zda plošné zveřejnění údajů o majetku, příjmech a závazcích žalobce podle platného a účinného znění zákona o střetu zájmů Ministerstvem spravedlnosti, které bylo následně shledáno protiústavním, představuje nesprávný úřední postup dle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), a to jednak před prohlášením této právní úpravy za protiústavní předmětným nálezem Ústavního soudu a jednak po dobu trvání odkladu vykonatelnosti tohoto nálezu, a zda nárok na odškodnění za zásah do základních práv žalobce může být založen přímou aplikovatelností čl. 8 odst. 1 a 2 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“) a čl. 7 a 10 Listiny, neboť při jejich řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž není významné, že se tato judikatura ustálila až poté, co ve věci rozhodl odvolací soud (vychází se zde z incidentní retrospektivy nových právních názorů).
V rozsudku ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1021/2022, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v době do vydání předmětného derogačního nálezu Ústavního soudu (11. 2. 2020) bylo Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci povinno postupovat dle platné a účinné právní úpravy a v souladu s §13 odst. 3 zákona o střetu zájmů a v rozsahu stanoveném §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů prostřednictvím veřejné datové sítě umožňovat nahlížení do registru oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 tohoto zákona (dále jen „političtí veřejní funkcionáři“) bez předchozí žádosti, neboť do vydání předmětného nálezu Ústavního soudu si Ministerstvo spravedlnosti jako orgán veřejné moci nebylo oprávněno učinit samo závěr o protiústavnosti této právní úpravy (části zákona o střetu zájmů), který je vyhrazen Ústavnímu soudu. V době od vydání předmětného nálezu (11. 2. 2020) do dne 6. 11. 2020 (tvrzené ukončení plošného zveřejňování) sice aplikací §13 odst. 3, ve spojení s Ústavním soudem od 1. 1. 2021 zrušeným §14b odst. 1 písm. a), b) a c) zákona o střetu zájmů, došlo ze strany Ministerstva spravedlnosti k zásahu do základního práva žalobce, a to do práva na soukromí, resp. na informační sebeurčení, neboť způsob zpřístupňování údajů z registru oznámení u politických veřejných funkcionářů spočívající v přímém zveřejnění údajů není pro dosažení sledovaného legitimního cíle zákona o střetu zájmů potřebný, tento úřední postup však stále nepředstavoval nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk, neboť tento zásah nedosahoval takové intenzity, aby odůvodňoval aplikaci nosných důvodů předmětného nálezu Ústavního soudu již v době před jeho vykonatelností. Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí rovněž uzavřel, že k závěru o nesprávnosti úředního postupu Ministerstva spravedlnosti, resp. o vzniku nároku na zadostiučinění za něj, nelze dospět ani prostřednictvím žalobcem prosazované přímé aplikovatelnosti čl. 8 odst. 1 a 2, ve spojení s čl. 13 Úmluvy a čl. 7 a 10 Listiny, zabývajících se ochranou soukromí, neboť tyto články nezakládají přímý nárok na odškodnění (zadostiučinění) za zásah do takového práva. Takový nárok je založen čl. 36 odst. 3 Listiny a dále právní úpravou zákona č. 82/1998 Sb., v jehož intencích je třeba nárok žalobce posuzovat s tím, že při posuzování, zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu dle §13 odst. 1 OdpŠk, je třeba se (po vyslovení neústavnosti právní úpravy Ústavním soudem) zásahem do práva na soukromí a jeho intenzitou zabývat, což Nejvyšší soud ve zmiňovaném rozhodnutí též učinil a dospěl k závěru, že zásah nebyl natolik intenzivní, aby neaplikování protiústavní právní normy ještě před vykonatelností předmětného nálezu Ústavního soudu odůvodnil.
Tyto závěry Nejvyššího soudu následně potvrdil i Ústavní soud ve stanovisku pléna ze dne 29. 11. 2022, sp. zn. Pl. ÚS-st. 57/22, z něhož vyplývá, že předmětný nález Ústavního soudu neměl za následek nezákonnost postupu Ministerstva spravedlnosti, které jako správce registru oznámení v období od vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů do dne jeho vykonatelnosti dále umožňovalo podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů každému bezplatně nahlížet do registru oznámení prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném uvedeným zrušeným ustanovením. Dále Ústavní soud konstatoval, že samotné umožnění nahlížení do oznámení veřejných funkcionářů uvedených v §2 odst. 1 zákona o střetu zájmů v období do 31. 12. 2020 způsobem podle §13 odst. 3 věty první a druhé zákona o střetu zájmů, tedy bezplatně prostřednictvím veřejné datové sítě bez předchozí žádosti v rozsahu stanoveném v §14b odst. 1 písm. a) až c) zákona o střetu zájmů, nezakládá právo těchto veřejných funkcionářů vůči státu na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk.
Výše uvedené se beze zbytku vztahuje i na nyní řešený případ, neboť skutkové okolnosti obou těchto případů se v zásadě neliší. Odvolací soud tedy věc posoudil v souladu s výše uvedenými závěry přijatými v judikatuře Nejvyššího soudu a rovněž v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu.
Nákladové výroky netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
O vrácení soudního poplatku za dovolání žalobců a), b), c), d), e), f), g), h), i), k) rozhodne, v souladu s §3 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soud prvního stupně (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1352/2020, či ze dne 29. 5. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1602/2018).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu