ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3569.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3569/2022-176
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně XY , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 102 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 256/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 1. 2022, č. j. 12 Co 297/2021-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zaplacení celkové částky 102 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla vzniknout žalobkyni jako přihlášené věřitelce do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. KSPH 65 INS 28089/2014, na majetek společnosti ARTISAN-VIK, spol. s r. o. Žalobkyně označila konkrétní konstatování uvedená v odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-127, o zamítnutí insolvenčního návrhu, za nepravdivá a poškozující žalobkyni i její jednatelku. Za dehonestaci žalobkyně označením jí za „mrtvou schránku“, která „nevykazuje žádnou činnost“, žalobkyně požaduje náhradu nemajetkové újmy ve výši 51 000 Kč a za dehonestaci a diskreditaci její jednatelky požaduje žalobkyně částku ve stejné výši.
Obvodní soud pro Prahu 5 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2021, č. j. 28 C 256/2019-97, zamítl žalobu, aby bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku ve výši 102 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od 24. 7. 2019 do zaplacení (výrok I), a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 300 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem ze dne 18. 1. 2022, č. j. 12 Co 297/2021-119, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku I (mimo části, která potvrzuje nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně) včasně podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Otázka ad 1), zda v dovolání vyzdvižené citace z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 7. 2018, č. j. KSPH 65 INS 28089/2014-A-127, mohou založit odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup uvedeného soudu v insolvenčním řízení, nemůže přípustnost dovolání založit, neboť nejde o právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Právní otázkou je otázka výkladu konkrétní právní normy, nikoli otázka hledající odpověď na to, zda ve výsledku rozhodl odvolací soud správně. Táže-li se žalobkyně, zda určitý výrok v rozhodnutí soudu zakládá odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup (zřejmě správně za újmu tímto výrokem způsobenou – pozn. Nejvyššího soudu), žádá po Nejvyšším soudu nepřípustně, aby znovu posoudil naplnění všech podmínek odpovědnosti žalované za žalobkyní tvrzenou škodu, tj. posoudil řadu dílčích právních otázek v otázce žalobkyně neuvedených, z odpovědí, na které by se odpověď na otázku žalobkyně nutně musela skládat.
Otázka ad 2), je-li povinností soudu vyhodnotit, zda dehonestující tvrzení obsažená v odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Praze jsou pravdivými skutečnostmi či nikoliv nebo zda se jedná o hodnotící úsudek soudu učiněný na základě ověřených skutečností, a otázka ad 3), má-li soud povinnost vyhodnotit, zda a jak tato dehonestující tvrzení nepřípustně zasáhla do dobré pověsti žalobkyně a její jednatelky, nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, neboť na nich odvolací soud svůj závěr o nedůvodnosti žaloby nezaložil, pokud dovodil neexistenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí a nesprávného úředního postupu.
Nejvyšší soud závěrem zdůrazňuje, že musel respektovat vymezení otázek dovolacího přezkumu, jak je žalobkyně uvedla ve formě otázek 1) až 3) na straně 3 dovolání (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a nemohl tak přihlížet k dalším otázkám, které se objevily v dalších částech dovolání, aniž by byly výslovně žalobkyní zahrnuty do rozsahu požadovaného přezkumu.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu