ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3663.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3663/2022-89
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobce P. B. , narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 802 200 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 174/2019, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, č. j. 29 Co 271/2022-74, takto:
I. Dovolací řízení se v rozsahu výroku I usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2022, č. j. 29 Co 271/2022-74, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 6. 2022, č. j. 23 C 174/2019-69, ve výroku I, zastavuje ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce (dále též „dovolatel“) se žalobou domáhal zaplacení částky 802 200 Kč jako náhrady škody a zadostiučinění za vzniklou zdravotní a psychickou újmu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 17. 6. 2022, č. j. 23 C 174/2019-69, zastavil řízení o dovolání proti rozsudku (správně usnesení; poznámka dovolacího soudu) Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2020, č. j. 29 Co 258/2020-38, podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, neboť žalobce nezaplatil soudní poplatek za dovolání ve lhůtě stanovené usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2021, které bylo doručeno žalobci dne 3. 2. 2021, opětovně dne 20. 12. 2021 (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení podle §146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť žalobce sice zavinil zastavení řízení, ostatním účastníkům však žádné náklady řízení nevznikly (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II), když se ztotožnil se soudem prvního stupně, že žalobce v soudem správně stanovené (dodatečné) lhůtě nezaplatil vyměřený soudní poplatek z dovolání, přestože jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků pro předmětné dovolací řízení nebylo pravomocně vyhověno. Odvolací soud současně neshledal žádný důvod k revizi svých závěrů vyjádřených v usnesení ze dne 13. 8. 2020, č. j. 29 Co 258/2020-38.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, aniž zaplatil soudní poplatek za dovolání.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce není dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné v rozsahu, jímž bylo napadeným usnesením odvolacího soudu rozhodnuto o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Pokud se žalobce řídil nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není. Nesprávné poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání je přípustné, přípustnost dovolání nezakládá (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Ve zbývajícím rozsahu žalobci podáním dovolání vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání [srov. §4 odst. 1 písm. c) zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů], který činí podle položky 23 bodu 2 Sazebníku poplatků 4 000 Kč.
Opětovné vyzývání žalobce k zaplacení soudního poplatku za dovolání považoval Nejvyšší soud za nadbytečné, neboť lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnutá výzva byla objektivně způsobilá zprostředkovat dovolateli povinnost zaplacení soudního poplatku za dovolací řízení, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nové a stále stejné výzvy postupem neefektivním a formalistickým (srov. podobně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, a ze dne 13. 6. 2013, sp. zn. IV. ÚS 1775/13).
Protože žalobce dosud nezaplatil soudní poplatek za dovolání, Nejvyšší soud řízení o dovolání žalobce proti napadenému usnesení v uvedeném rozsahu podle §9 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, zastavil.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu