ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3758.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3758/2022-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Jana Kolby, v právní věci žalobce J. L. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Antonínem Janákem, advokátem, se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, proti žalované České republice - Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 204/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 55 Co 82/2022-135, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 12. 11. 2021, č. j. 64 C 204/2021-110, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal, aby soud žalované uložil povinnost zaplatit mu částku 91 710,90 Kč (výrok I), a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení v částce 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce (po jejích opakovaných úpravách, poté, co ve věci opakovaně rozhodovaly soudy obou stupňů, a s přihlédnutím k obsahu usnesení soudu prvního stupně ze dne 26. 5. 2021, sp. zn. 64 C 106/2011, jímž byla část původně společně projednávaného nároku vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí) domáhal nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou správních řízení, v nichž na správní řízení navazoval soudní přezkum ve správním soudnictví. Jednalo se konkrétně o správní (stavební) řízení o nařízení udržovacích prací a zajištění opravy střešní krytiny, řízení o nařízení udržovacích prací spočívajících v zajištění osvětlení schodiště domu a řízení o provedení odstranění hygienických závad (hydroizolaci teras a balkónů). Celkem žalobce požadoval částku 91 710,90 Kč. Ve správním řízení o věci rozhodoval stavební úřad (odbor) Městské části Praha 4, který rozhodnutím ze dne 8. 8. 2008 pod sp. zn. P4/110900/08/OST/PAHA/1406 nařídil majiteli nemovitosti provést udržovací práce a zajistit osvětlení schodiště domu z přízemí do 3. patra, zajistit vytápění objektu v zimních měsících a zajistit opravu střešní krytiny (dále jen „posuzované řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v celém rozsahu dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, a znovu v rozsudku ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 55/99, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou (či více) na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý (jiný). To platí i tehdy, nemohl-li být druhý (jiný) důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním, jehož rozsahem i vymezením je podle §242 odst. 3, věta prvá o. s. ř. Nejvyšší soud striktně vázán, dotčen.
Z toho pro osud projednávané věci vyplývá, že založil-li odvolací soud napadené rozhodnutí na více na sobě nezávislých závěrech (jako tomu bylo i v posuzovaném případě), pak dovolání proti takovému rozhodnutí může být podle §237 o. s. ř. přípustné jen za předpokladu, že dovolatel současně zpochybnil správnost všech rozhodujících právních závěrů.
Nejvyšší soud předesílá, že rozhodnutí odvolacího soudu (jež obsahově navazovalo na obdobně koncipované rozhodnutí soudu prvního stupně) v projednávané věci spočívá na více nezávislých (samostatných) důvodech, tj. 1) na závěru, že žalobce nebyl účastníkem posuzovaného řízení a 2) že dané správní řízení nespadalo pod ochranu poskytovanou na základě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nebylo v něm rozhodováno o základních právech či svobodách žalobce. Každý z těchto důvodů sám o sobě vedl odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) k zamítnutí žaloby. Aby mohlo být dovolání přípustné, žalobce by musel přípustným způsobem zpochybnit současně oba uvedené důvody, na nichž bylo napadené rozhodnutí takto vybudováno, což se ovšem v poměrech projednávané věci kvalifikovaně nestalo, neboť dovolání nikterak se závěrem o absenci účastenství žalobce v posuzovaném řízení nepolemizuje a zabývá se, byť jistě kvalifikovaně, jen otázkou charakteru posuzovaného řízení. Zbývá již jen pro úplnost dodat, že judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě ustálena v názoru, že újma z nepřiměřené délky řízení může vzniknout pouze a jen jeho účastníkům (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2539/2015, uveřejněný pod číslem 91/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 675/2011). Od uvedeného, v dovolání navíc nezpochybněného, závěru se přitom odvolací soud nikterak neodchýlil.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 1. 2023
JUDr. David Vláčil
předseda senátu