ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.3760.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 3760/2022-163
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Viktora Sedláka a JUDr. Hany Poláškové Wincorové v právní věci žalobkyně Wassa s. r. o., IČO 27317421, se sídlem v Příšovicích 157, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 138 815 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 99/2022, o dovolání žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 10 C 99/2022-106, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2022, č. j. 53 Co 229/2022-126, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 10 C 99/2022-106, se zastavuje.
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v předmětném řízení domáhá zaplacení částky 138 815 Kč s příslušenstvím z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla být způsobena nepřiměřenou délkou daňového řízení (jež vyústilo v rozhodnutí o doměření daně z přidané hodnoty za zdaňovací období připadající na měsíc září 2015) a navazujícího soudního řízení.
Obvodní soud pro Prahu 8 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 19. 5. 2022, sp. zn. 10 C 99/2022-106, vyslovil svoji místní nepříslušnost pro dané řízení (výrok I) a rozhodl, že po právní moci jeho usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 1 jako soudu místně příslušnému (výrok II).
Městský soudu v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 14. 7. 2022, č. j. 53 Co 229/2022-126, usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
Obě tato usnesení napadla žalobkyně dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Jak bylo zmíněno, žalobkyně dovoláním napadla nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o takovém dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení v tomu odpovídající části podle §243b o. s. ř. ve spojení s §104 odst. 1 větou první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ve zbylém rozsahu, v němž dovolání žalobkyně směřuje proti usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud toto dovolání podle §243c odst. 1, 2 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Otázka, zda stálým pracovištěm ve smyslu §87 písm. a) o. s. ř. je též stálé pracoviště zaměstnavatele, tedy právnické nebo fyzické osoby (v daném případě pracoviště Ministerstva financí jakožto organizační složky jednající za stát), tj. otázka, která podle přesvědčení žalobkyně dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, jestliže uzavřel, že v projednávané věci nemůže být uplatněna volba místní příslušnosti podle §87 písm. a) o. s. ř., neboť místní příslušnost soudu podle stálého pracoviště žalovaného může být založena jen ve vztahu k fyzické osobě – zaměstnanci.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3027/2013 (na které odkazuje i žalovaná ve svém vyjádření k dovolání), přijal a odůvodnil závěr, že stálým pracovištěm se ve smyslu ustanovení §87 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozumí prostor (místo), kde žalovaný na základě pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu vykonává své zaměstnání nebo povolání (plní své úkoly vyplývající z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu), jestliže právní vztah, v němž žalovaný plní své úkoly z pracovního, služebního nebo jiného jim obdobného právního vztahu, nemá jen krátkodobou nebo příležitostnou povahu a jestliže žalovaný na pracovišti vykonává své zaměstnání (povolání) soustavně. V navazujícím usnesení ze dne 6. 2. 2020, sp. zn. 26 Cdo 4198/2019, Nejvyšší soud zdůraznil, že ustanovení §87 písm. a) o. s. ř. vychází z toho, že zásadně není na újmu uplatnění práv žalovaného (fyzické osoby), bude-li spor, který je proti němu veden, projednán u soudu, v jehož obvodu má své stálé pracoviště, neboť jde – zejména vedle jeho bydliště (§85 odst. 1 o. s. ř.) – rovněž o místo, kde se pravidelně zdržuje. Z uvedené judikatury Nejvyššího soudu tedy plyne, že se §87 písm. a) o. s. ř. vztahuje na pracoviště zaměstnance (kterým může být podle §6 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, jen fyzická osoba), nikoliv zaměstnavatele.
Poukazuje-li dovolatelka na závěr obsažený ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2008, sp. zn. Cpjn 203/2008, publikovaném pod č. 3/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle kterého v občanském soudním řízení, v němž je žalovaným stát a v němž za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je obecným soudem státu (§85 odst. 5 o. s. ř.) okresní soud, v jehož obvodu sídlí (má adresu) územní pracoviště, které v řízení zabezpečuje činnost Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, přehlíží, že se toto stanovisko netýká výkladu §87 písm. a) o. s. ř., ale určování obecného soudu státu podle §85 odst. 5 o. s. ř., tedy zcela odlišné právní otázky. Nadto se tyto závěry týkají pouze sporů, v nichž za stát vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, a jsou postaveny na zvláštní právní úpravě zakotvené zejména v §19 odst. 1 a 2 zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových. Na nyní řešený případ tedy nedopadají.
Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalobkyně ve zbývající části, která směřuje proti usnesení odvolacího soudu, odmítl.
O náhradě nákladů řízení, zahrnujících též náklady tohoto dovolacího řízení, rozhodne soud v rozhodnutí, kterým bude řízení skončeno (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu