ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.387.2023.1
sp. zn. 30 Cdo 387/2023-147
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně REKOMET STEEL s. r. o. , IČO 03101592, se sídlem v Otrokovicích, J. Jabůrkové 308, zastoupené Mgr. Jakubem Hajdučíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Sluneční náměstí 2588/14, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 50 375 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 269/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2022, č. j. 54 Co 269/2022-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalobkyně.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 13 C 269/2019-71, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 35 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 16. 9. 2019 do zaplacení (výrok I), žalobu co do částky 15 375 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 50 375 Kč od 18. 7. 2019 do 15. 9. 2019 a z částky 15 375 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení zamítl (výrok II) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 22 570 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně i žalované potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé (výrok I rozsudku odvolacího soudu), ve výroku II o věci samé jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni dalších 8 750 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně z této částky od 16. 9. 2019 do zaplacení a ohledně částky 6 625 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 50 375 Kč od 18. 7. 2019 do 15. 9. 2019 a z částky 6 625 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení jej potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 30 798 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Částky ve výši 50 375 Kč s příslušenstvím se žalobkyně domáhala jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřeně dlouhého daňového řízení zahájeného dne 18. 3. 2015 daňovou kontrolou u žalobkyně, v rámci kterého byl vydán dne 21. 12. 2017 dodatečný platební výměr č. j. 2093939/17/3306-52525-704713, který byl následně k odvolání žalobkyně dne 1. 2. 2019 správcem daně zrušen (dále jen „posuzované daňové řízení“).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v plném rozsahu, tedy ve všech jeho výrocích, včasným dovoláním. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání do části výroku II rozsudku odvolacího soudu, kterou byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k zamítnutí žaloby co do částky 6 625 Kč a zákonného úroku z prodlení z částky 50 375 Kč od 18. 7. 2019 do 15. 9. 2019 a z částky 6 625 Kč od 16. 9. 2019 do zaplacení, není subjektivně přípustné, neboť oprávnění dovolání podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99). Nejvyšší soud tedy dovolání v této části jako subjektivně nepřípustné dle §243c odst. 3 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
Dále není dovolání žalované přípustné ani v části směřující proti výroku III napadeného rozsudku odvolacího soudu, a to podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť tímto výrokem bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalovaná řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).
Pokud jde o dovolání žalované v části směřující proti výroku I rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen výrok I rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 35 000 Kč s příslušenstvím, a proti výroku II v části, kterou byl změněn výrok II rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 8 750 Kč s příslušenstvím, kterými tedy bylo vyhověno žalobě co do celkové částky 43 750 Kč (tj. 35 000 Kč + 8 750 Kč) s příslušenstvím, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ani v tomto směru není dovolání objektivně přípustné, a to dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nároku nepřevyšujícím částku 50 000 Kč a současně se nejedná o vztahy ze spotřebitelských smluv či pracovněprávní vztahy. Přípustnost dovolání v tomto směru nemůže založit skutečnost, že žalovaná napadla rozsudek odvolacího soudu i v dalším, pro ni již subjektivně nepřípustném rozsahu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp zn. 32 Cdo 3219/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2021, sp. zn. II. ÚS 403/21, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2169/2017).
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243c odst. 3 věty první o. s. ř. ve spojení s §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Tyto náklady sestávají z mimosmluvní odměny za zastupování advokátem za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 3 100 Kč určené podle §1 odst. 2 věty první, §7 bodu 5, §9 odst. 4 písm. a) a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, z paušální náhrady hotových výdajů za tento jeden úkon právní služby podle §13 odst. 4 advokátního tarifu a z náhrady za DPH ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., neboť advokát žalobkyně je plátcem této daně. Žalovaná je tedy povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč. Tuto náhradu je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta žalobkyně (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 9. 3. 2023
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu