ECLI:CZ:NS:2023:30.CDO.728.2022.1
sp. zn. 30 Cdo 728/2022-331
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně R. H. , nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Soňou Žourkovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Plzni pod sp. zn. 31 C 523/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2021, č. j. 13 Co 132/2021-281, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 11. 2021, č. j. 13 Co 132/2021-281, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhá po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí měla být způsobena nezákonným trestním stíháním. Žalobkyně byla stíhána pro trestný čin zneužití pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon. Řízení bylo zahájeno usnesením Policie ČR ze dne 29. 3. 2016. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 7 To 129/2017, byl rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, č. j. 2 T 4/2016-3854, zrušen z důvodu podle §223 odst. 1 trestního řádu a trestní stíhání žalobkyně bylo zastaveno z důvodu promlčení. Žalobkyně v souvislosti s trestním stíháním požadovala náhradu škody spočívající v nákladech na obhajobu v celkové výši 145 256 Kč a dále náhradu nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč vzniklé v důsledku nezákonného trestního stíhání.
2. Okresní soud Plzeň - město (dále jen „soud prvního stupně“) svým rozsudkem ze dne 29. 3. 2021, č. j. 31 C 523/2018-203, řízení co do částky 16 692,50 Kč zastavil (výrok I), žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 328 563,50 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobu co do požadavku na zaplacení částky 100 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok III) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 98 203,60 Kč (výrok IV).
3. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění.
4. Usnesením Policie ČR, Krajského ředitelství policie Plzeňského kraje, ze dne 29. 3. 2016, č. j. KRPP-62025-174/TČ-2014-030080, bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně jako obviněné ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele dle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném ke dni 31. 12. 2009.
5. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, sp. zn. 2 T 4/2016, byla žalobkyně podle §226 písm. b) trestního řádu zproštěna obžaloby státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 1 KZV 5/2016, podle které se žalobkyně v období od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009 jako osoba v postavení úředníka orgánu územní samosprávy zařazená na pozici referentky oddělení investic odboru výstavby Úřadu XY a v této spojitosti nadána pravomocemi v souvislosti s přípravou a realizací veřejné zakázky č. 2842 v rámci zjednodušeného podlimitního řízení, jejímž zadavatelem byl XY, nazvané Multifunkční sportovní areál XY - III . etapa - venkovní, bazén“ , měla dopustit úmyslného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c, odst. 2 písm. c) trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009.
6. Usnesením ze dne 25. 5. 2018, sp. zn. 7 To 129/2017, rozhodl Vrchní soud v Praze o odvolání krajského státního zástupce v Plzni proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 10. 2017, č. j. 2 T 4/2016-3854, tak, že podle §257 odst. 1 písm. c) trestního řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a z důvodu podle §223 odst. 1 trestního řádu a §11 odst. 1 písm. b) trestního řádu trestní stíhání obžalované žalobkyně zastavil, neboť je promlčeno. Pod bodem 17 odůvodnění Vrchní soud v Praze dospěl k závěru, že i žalobkyně byla úřední osobou, kdy zjednodušeně řečeno doporučila radě XY uzavřít smlouvu, přestože věděla, že o bazénu bylo rozhodnuto dle jiného projektu, a to D-PLUS, že výzva v zadávací dokumentaci veřejné zakázky byla učiněna v rozporu s §44 odst. 4 zákona č. 137/2006 Sb., že nabídka společnosti AQUA Varia, s. r. o. neodpovídá zadání, a že výkaz výměr nemá potřebnou vypovídací hodnotu a byla srozuměna, že společnost AQUA Varia, s. r. o. nesplňuje předepsané podmínky. Pod bodem 20 odůvodnění dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že z hlediska objektivní stránky žalovaných trestních činů zneužití pravomoci úřední osoby podle §329 odst. 1 písm. c), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, respektive zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb. ve znění účinném do 31. 12. 2009 by byla na rozdíl od právního názoru Krajského soudu v Plzni trestní odpovědnost všech tří obžalovaných zachována. Pod bodem 22 odůvodnění se odvolací soud ztotožnil s názorem soudu prvního stupně o absenci subjektivní stránky úmyslného trestného činu zneužití pravomoci úřední osoby, respektive veřejného činitele, a potažmo tedy i úmyslné porušení povinnosti při správě cizího majetku. Pod bodem 27 odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že obžalované byly přinejmenším srozuměny s tím, že svým jednáním mohou opatřit obchodní společnosti AQUA Varia, s. r. o. neoprávněnou výhodu spočívající v možnosti uzavřít jakožto zhotovitel smlouvu o dílo, kdy však pod bodem 36 odůvodnění odvolací soud dospěl k závěru, že úmyslné zavinění obžalovaných zahrnující i jejich pohnutku nebylo prokázáno a shledal správným závěr nalézacího soudu, který konstatoval, že trestní odpovědnost obžalovaných úmyslným trestným činem zneužití pravomoci úřední osoby, respektive trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele nebyla shledána. Pod bodem 42 odůvodnění pak odvolací soud uvedl, že v daném posuzovaném případě při neprokázání úmyslného zavinění obžalovaných bylo potřeba zkoumat, zda projednávaný skutek nenaplňuje znaky jiného trestného činu, v tomto případě přiléhavě trestného činu nedbalostního, kterým by mohl být trestný čin maření úkolů úřední osoby z nedbalosti podle §330 trestního zákoníku, respektive trestný čin maření úkolů veřejného činitele z nedbalosti podle §159 trestního zákona, když pod bodem 58 konstatoval, že všechny obžalované se tak, a to jak za účinnosti starého, tak i nového trestního zákoníku mohly dopustit trestných činů s maximální sazbou 3 let odnětí svobody, avšak s ohledem na skutečnost, že k trestné činnosti obžalovaných mělo dojít v době od 27. 10. 2009 do 18. 12. 2009, bylo trestní stíhání zastaveno z důvodu promlčení.
7. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 980/2018, bylo dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto. Pod bodem 23 odůvodnění tohoto usnesení Nejvyšší soud konstatoval, že napadené usnesení Vrchního soudu v Praze sice netrpí vytýkanou vadou nesprávného právního posouzení skutků jako úmyslných trestných činů, o niž nejvyšší státní zástupce opřel své dovolání, ale je mu třeba vytknout, že jeho výrok neodpovídá změně v právním posouzení skutku, k níž tento soud dospěl v odvolacím řízení. Vzhledem k tomu, že vrchní soud shledal ve zjištěném jednání obviněných nedbalostní trestné činy, měl výrok napadeného usnesení, jímž rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných, obsahovat takové skutkové okolnosti, které vyjadřují znaky skutkových podstat těchto trestných činů tak, aby jejich popis odpovídal všem jejich zákonným znakům. Takovéto pochybení však nebylo důvodem ke kasaci usnesení Vrchního soudu v Praze, případná změna v popisu skutku by sice teoreticky vyznívala ve prospěch obviněných, avšak s ohledem na hospodárnost řízení a také s ohledem na bezpochyby negativní vliv jaký prodlužování celého trestního procesu může mít na osoby obviněných, není v souladu s účelem trestního řízení a zejména se zásadou projednat věc urychleně a bez zbytečných průtahů a s plným šetřením práv a svobod zaručených listinou základních práv a svobod.
8. Soud prvního stupně dovodil existenci odpovědnostního titulu pro přiznání žalobkyni náhrady majetkové a nemajetkové újmy z titulu nezákonného rozhodnutí podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“), neboť nedošlo k pravomocnému odsouzení žalobkyně pro skutek, pro který bylo zahájeno její trestní stíhání. Krajský soud v Plzni zprostil žalobkyni obžaloby podle §226 písm. b) trestního řádu, odvolací Vrchní soud v Praze tento rozsudek zrušil a trestní stíhání žalobkyně z důvodu promlčení zastavil, aniž by ve výrokové části konstatoval, zda a případně jakého jiného skutku (protiprávního jednání), jenž by naplnil skutkovou podstatu trestné činnosti, se žalobkyně dopustila. Pokud vrchní soud pouze v odůvodnění uvedl, že se žalobkyně svým jednáním mohla dopustit jiného trestného činu, a to sice trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti podle §159 odst. 1, 2 písm. b) trestního zákona, takový závěr nebyl postaven najisto, proto nelze uzavřít, že žalobkyně jednáním, pro které bylo zahájeno její trestní stíhání, naplnila skutkovou podstatu konkrétně určených nedbalostních trestných činů. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že na žalobkyni je nutno pohlížet tak, jako by se žádného protiprávního jednání nedopustila. Soud prvního stupně dále uzavřel, že skutečnost, že žalobkyně sama nepodala dovolání proti usnesení vrchního soudu, kterým byl zprošťující rozsudek Krajského soudu v Plzni zrušen, nemůže znamenat neexistenci odpovědnostního titulu na straně státu z důvodu, že by žalobkyně nevyčerpala všechny dostupné prostředky k ochraně jejích práv, neboť by šlo o výraz přepjatého formalismu. Výši materiální újmy soud prvního stupně stanovil ve výši účelně vynaložených nákladů na obhajobu žalobkyně v trestním řízení podle jednotlivých úkonů právní služby, jež v odůvodnění napadeného rozsudku podrobně popsal, v celkové výši 128 563,50 Kč. Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním soud prvního stupně vypočetl ve výši 200 000 Kč, když zohlednil délku trestního stíhání v trvání 38 měsíců, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobkyně, na její psychiku, tíhu sazby, kterou byla ohrožena, narušení důvěry žalobkyně ve spravedlnost, pocity bezmoci a dopady do pracovních, zejména však rodinných vztahů.
9. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV, změnil však lhůtu k plnění na délku jednoho měsíce (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
10. Odvolací soud doplnil dokazování o srovnávací rozhodnutí v obdobných případech, jinak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Uzavřel, že z odůvodnění rozhodnutí soudů rozhodujících v trestní věci žalobkyně je zjevné, že žalobkyně nenaplnila znaky skutkové podstaty trestných činů, pro které byla stíhána. Trestní stíhání žalobkyně, včetně podání obžaloby a vedení soudního řízení, nemělo proběhnout. Pokud by vrchní soud změnil právní kvalifikaci jednání žalobkyně, musel by tomuto přizpůsobit výrok rozhodnutí o zastavení trestního stíhání, což právě neučinil. Nedbalostní trestná činnost žalované tak zůstala v rovině možné eventuality uvažované vrchním soudem. Odvolací soud měl dále za to, že žalobkyně nemusela, a úspěšně ani nemohla, podat dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze, které, byť nevedlo k potvrzení zprošťujícího rozsudku Krajského soudu v Plzni, stále vyznělo v její prospěch. Odvolací soud akcentoval, že žádný ze soudů rozhodujících ve věci trestního stíhání žalobkyně nedovodil, že by se žalobkyně jednáním popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání dopustila úmyslné či nedbalostní trestné činnosti. Pro řízení o náhradu škody nepovažoval odvolací soud za důležité rozlišení důvodu, pro který nedošlo k vydání odsuzujícího rozsudku, tj. zda se tak stalo v důsledku zproštění obžalovaného obžaloby, z důvodu promlčení trestního stíhání či postoupení věci jinému orgánu k rozhodnutí.
II. Dovolání a vyjádření k němu
11. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním v celém rozsahu.
12. Žalovaná předkládá dovolacímu soudu k posouzení podle jejího názoru dosud neřešenou otázku, zda lze shledat existenci odpovědnostního titulu nezákonného rozhodnutí pro případ, kdy trestní stíhání skončilo pouze na základě promlčení trestního stíhání, kdy příslušný soud sice naznačil možnou nedbalostní trestnou činnost žalobkyně, avšak tuto nezanesl do výrokové části svého usnesení a případná nedbalostní trestná činnost tak nebyla ani prokázána, ani vyvrácena, a zda je možné přiznat přiměřené zadostiučinění v případě, kdy řízení skončilo na základě promlčení trestního stíhání a žalobkyně nevyužila opravné prostředky směřující k dosažení plné rehabilitace či příznivějšího rozhodnutí. Pod bodem VI. dovolání žalovaná dále namítá, že „částka přiznaná žalobkyni soudem absolutně neodpovídá běžné přiznávané nemajetkové újmě v obdobných případech“.
13. Žalovaná proto navrhovala, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
14. Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání považovala námitky žalobkyně za nedůvodné a pro případ, že by dovolání nebylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, navrhla jeho zamítnutí.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
16. Dovolání žalované bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky uvedené v §241 odst. 1 a §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř.
17. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
18. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
19. Dovolání žalované je vadné tam, kde namítá, že „částka přiznaná žalobkyni soudem absolutně neodpovídá běžné přiznávané nemajetkové újmě v obdobných případech“, neboť v rozporu s ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
20. V rozsahu, v jakém dovolatelka napadá rozhodnutí co do výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, nicméně dovolací soud nerozhodoval samostatně o odmítnutí dovolání v uvedeném rozsahu za situace, kdy dovolání ve věci samé bylo shledáno důvodným a nákladové výroky tak byly současně zrušeny jako závislé na rozhodnutí ve věci samé.
21. Dovolání ve zbývajícím rozsahu je přípustné pro řešení otázky, zda zastavení trestního stíhání z důvodu promlčení odůvodňuje bez dalšího právo na náhradu škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Dovolání je důvodné.
23. Dle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
24. Odpovědnost státu za škodu je sice objektivní s deklarovanou absencí liberačních důvodů (§2 OdpŠk), nelze však přehlédnout, že v určitých případech je odpovědnost státu omezena i při splnění jinak všech podmínek odpovědnosti. Tak je tomu v případě §12 OdpŠk, podle jehož odst. 1 písm. b) nemá právo na náhradu škody ten, kdo byl zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován.
25. Z uvedeného současně vyplývá, že je povinností soudu, i bez námitky žalované, zabývat se otázkou, zda jsou naplněny základní předpoklady odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání i z hlediska negativních předpokladů uvedených v §12 OdpŠk, zvláště pokud se ze samotných žalobních tvrzení a skutkových zjištění jejich naplnění podává.
26. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu lze právo na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Zastavení trestního stíhání a zproštění obžaloby mají podle judikatury stejné důsledky jako zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, jestliže k nim došlo z určitých důvodů (v zásadě proto, že předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nebyl potvrzen). Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání se proto posuzuje podle §5 písm. a), §7 a §8 OdpŠk, tedy jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, uveřejněné pod číslem 35/1991 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001).
27. Judikatura Nejvyššího soudu vychází z toho, že zákon č. 82/1998 Sb․ přiznává odškodnění tomu, proti němuž vedené trestní stíhání bylo zastaveno se závěrem, že trestně stíhaný se trestného činu nedopustil [typicky, je-li nepochybné, že se skutek nestal, není-li trestným činem nebo není-li prokázáno, že skutek spáchal trestně stíhaný [§172 odst. 1 písm. a) až c) tr. řádu]. Naopak v případech, kdy je trestní stíhání zastaveno, ovšem s opačným závěrem, tedy že se trestně stíhaný dopustil protiprávního jednání odpovídajícího skutkové podstatě trestného činu – například v případě podmíněného zastavení se k činu doznal [§307 odst. 1 písm. a) tr. řádu], v případě narovnání prohlásí, že spáchal skutek, pro který je stíhán [§309 odst. 1 písm. a) tr. řádu] – je náhrada škody vyloučena. V takových případech by bylo poskytnutí náhrady škody v rozporu s dobrými mravy (srov. důvodovou zprávu k návrhu zákona č. 82/1998 Sb.), respektive s obecnými principy spravedlnosti (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3485/2013, uveřejněný pod číslem 77/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5839/2016).
28. Judikatura Nejvyššího soudu v otázce, zda zákon č. 82/1998 Sb. přiznává odškodnění i tomu, jehož trestní stíhání bylo zastaveno z důvodu promlčení, aniž by byl učiněn závěr o tom, zda daný skutek spáchal, či nikoli, dospěla k následujícím závěrům. Při striktní aplikaci principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod) by taková osoba měla mít na odškodnění nárok; takový výklad by však v některých případech vedl k „odškodnění“ skutečných pachatelů trestných činů, což by odporovalo dobrým mravům i obecnému chápání spravedlnosti (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012). Nepřiznáním odškodnění v těchto případech není princip presumpce neviny zpochybněn za předpokladu, že trestně stíhanému byla dána možnost domoci se skončení řízení z pro něj příznivějšího důvodu, zejména pokud měl možnost trvat na projednání věci tak, aby dosáhl své plné rehabilitace, a to v prvé řadě zprošťujícím rozsudkem (k tomu srov. §11 odst. 4 tr. řádu) a na tomto základě posléze i náhrady škody (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2458/2014; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3713/2016). Právě uvedený závěr byl jako ústavně konformní aprobován i Ústavním soudem v nálezu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15, dle kterého požadavek soudů v kompenzačním řízení na vyčerpání prostředku nápravy v podobě využití možnosti obviněného v trestním řízení pokračovat a domoci se tak pravomocného zprošťujícího rozsudku a tím i kompenzace za nezákonné trestní stíhání, za předpokladu, že (pro promlčení) zastavené trestní řízení nebylo zahájeno, resp. vedeno svévolně, nelze pokládat za rozporný s ústavně garantovaným právem na náhradu škody (či nemajetkové újmy) způsobené veřejnou mocí v rozporu se zákonem (čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod). Posouzení oné svévole při zahájení nebo vedení trestního řízení je pak úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení.
29. Ústavní soud ve výše uvedeném nálezu uvedl, že povinnost stěžovatele strpět trestní stíhání, v jehož rámci je teprve složitým a rozsáhlým skutkovým dokazováním zjištěno promlčení trestnosti stíhaného jednání, nelze dle Ústavního soudu považovat za protiústavní, a to včetně peněžních nákladů, které v této souvislosti vznikají. Je tomu tak především proto, že každé trestní stíhání je vedeno pro určité jednání fyzické či právnické osoby, a přestože je trestněprávní kvalifikace takového jednání zákonem vyžadovaným požadavkem pro oprávněnost každého stíhání, je tento požadavek především formalitou, která má dát fázi vyšetřování určitý směr a formální podobu.
30. Za podstatnou je v tomto směru třeba dle Ústavního soudu považovat skutečnost, že takováto formální kvalifikace není pro další fáze trestního řízení nijak závazná (srov. např. ustanovení §220 odst. 3 tr. řádu), a naopak jsou všechny orgány vázány skutkovým vymezením postihovaného jednání (srov. např. ustanovení §220 odst. 1 tr. řádu). Nepotvrzení původní právní kvalifikace daného jednání neznamená nezákonnost trestního stíhání, neboť pachatel může být zásadně odsouzen pro totéž trestné jednání, subsumované však pod jiné ustanovení trestního zákoníku. Právě ve světle uvedených závěrů je třeba interpretovat ustálený závěr Ústavního soudu, dle nějž je třeba z povinnosti jednotlivce podrobit se úkonům trestního řízení dovodit povinnost nahrazení tím způsobené újmy, „pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal (...) Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet. (...) Proto je spravedlivé, za situace, kdy je možno prokazatelně dovodit, že orgán činný v trestním řízení zjevně vybočil z intencí zakládajících důvodnost trestního stíhání, aby náklady, upínající se k realizaci ústavního práva hájit se prostřednictvím obhájce (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), byly trestně stíhané osobě přiznány jakožto náhrada materiální újmy způsobené opatřením státu“ (srov. nález ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3026/07). Skutečnost, že pachatele již z nejrůznějších důvodů odsoudit nelze, nečiní rovněž, s výjimkou vědomě svévolného postupu, celé trestní stíhání nezákonným. Skutečným původcem celého trestního řízení je totiž v takovém případě stále pachatel jinak trestného jednání, jehož aspekty mohou však být v důsledku nejrůznějších okolností (plynutím času, procesní aktivitou účastníků, zničenými důkazy apod.) zastřeny až do fáze trestního řízení před soudem. V takovém případě nelze vedení trestního stíhání považovat za neoprávněný výkon státní moci, neboť orgány činné v trestním řízení mají ústavně konformní povinnost stíhat veškeré jednání, které je s určitou mírou pravděpodobnosti trestné a jehož stíhání může vést k odsouzení pachatele (srov. §2 odst. 3 tr. řádu).
31. Neskončilo-li trestní řízení odsouzením obviněného, je třeba posuzovat případné nároky na náhradu škody podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod s přihlédnutím k požadavku, aby to byl demokratický právní stát, kdo má povinnost stíhat trestnou činnost, a aby to byl ten, proti kterému je stíhání zaměřeno (podezřelý, obviněný, obžalovaný), kdo je povinen jeho úkony v trestním stíhání strpět. Ustanovení §12 OdpŠk nelze proto aplikovat formalisticky, toliko podle výsledku trestního stíhání. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (viz výše uvedený nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. III. ÚS 1391/15).
32. Jestliže tedy odvolací soud posoudil uplatněné nároky žalobkyně z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, aniž by s ohledem na skutečnosti, které v řízení ohledně důvodu zastavení trestního stíhání vyšly najevo, rovněž posoudil naplnění všech v úvahu přicházejících negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu podle §12 OdpŠk, je jeho právní posouzení věci neúplné a tudíž nesprávné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1747/2020).
33. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
34. V dalším řízení odvolací soud rovněž posoudí možné naplnění všech negativních předpokladů vzniku odpovědnosti státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání podle §12 OdpŠk, zejména se bude v intencích shora označené judikatury zabývat tím, zdali zahájení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení (v tomto ohledu bude významné i to, zda již v době zahájení trestního stíhání bylo možné učinit závěr o promlčení trestního stíhání). Poté o uplatněném nároku znovu rozhodne.
35. Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
36. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 3. 2023
Mgr. Vít Bičák
předseda senátu