ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.14.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 14/2023-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Z. D. P., D. , se sídlem v XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupeného JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, proti žalované V. M. , bytem v XY, zastoupené Mgr. Josefem Žďárským, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 763/15, o 844 094 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 12 C 81/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 28. 4. 2022, č. j. 23 Co 339/2021-405, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 14 520 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Josefa Žďárského, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhá zaplacení 844 094 Kč představující souhrn plateb, jež od roku 2003 do konce roku 2013 uhradil na kupní ceny pozemkových parcel, jejichž vlastnicí je žalovaná.
Okresní soud v Chrudimi (dále jen jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 5. 2021, č. j. 12 C 81/2018-344, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 844 094 Kč s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 703 543 Kč od 2. 7. 2016 do zaplacení a s 8,05 % úrokem z prodlení z částky 140 551 Kč od 4. 2. 2017 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen jako „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 23 Co 339/2021-405, rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce tím, že hradil za žalovanou kupní cenu za převod pozemků, plnil za žalovanou, co po právu měla plnit sama, proto má právo na zaplacení zažalované peněžní částky podle §451 odst. 1 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“). Vzhledem k tomu, že od poslední splátky kupní ceny – nejpozději 31. 12. 2013 – uplynula tříletá objektivní promlčecí doba (31. 12. 2016) a žalovaná se promlčení práva, které žalobce uplatnil žalobou z 22. 12. 2017, dovolala, toto právo žalobci nepřiznal (§100 odst. 1, §107 odst. 2 obč. zák.). S odkazem na závěry ustálené judikatury Nejvyššího soudu (představované rozsudky ze dne 8. 2. 2011, sp. zn. 21 Cdo 85/2010, ze dne 13. 3. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2593/2011, a usnesením ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010) uzavřel, že nebyly zjištěny žádné skutečnosti odůvodňující výjimečnou aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tedy dovodil, že vznesená námitka promlčení práva není v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním.
Žalovaná se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalovaná – bývalá členka a předsedkyně družstva žalobce a do roku 2013 jeho hlavní ekonomka – uzavřela s Pozemkovým fondem České republiky podle §7 odst. 1 písm. c) zákona č. 95/1999 Sb. o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, kupní smlouvy č. 1001760449 a č. 1001690549 z 16. 5. 2005, č. 1003770649 ze 27. 12. 2006, č. 1001780249 a č. 1001780349 z 30. 5. 2003 a č. 1004780949 z 2. 9. 2009, na jejichž základě nabyla vlastnické právo k zemědělským pozemkům, na kterých hospodařil žalobce. Kupní ceny hradil žalobce a celkem za žalovanou od roku 2003 do 31. 12. 2013 zaplatil částku 844 094 Kč. Žalovaná měla původně v úmyslu pozemky po zaplacení kupní ceny žalobci převést, posléze však svůj záměr změnila a výzvu žalobce k převodu odmítla. Ke změně jejího postoje došlo v roce 2013 poté, co 7. 3. 2013 byl tehdejší předseda J. B. odvolán z funkce předsedy představenstva žalobce a žalovaná byla vykázána z pracoviště. Žalobce si tak podle odvolacího soudu musel být již v roce 2013 vědom toho, že zamýšlená koupě nebude realizována.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže založit otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a nečiní žádné výkladové těžkosti (srov. např. usnesení ze dne 26. 8. 2020, sp. zn. 24 Cdo 1739/2020, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2063/2021, ze dne 20. 10. 2021, sp. zn. 33 Cdo 562/2021, ze dne 30. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2178/2021). Uvedené lze vztáhnout na žalobcovu námitku, že právní poměr účastníků se řídí zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „o. z.“). Právo na vydání bezdůvodného obohacení vzešlo z právního stavu vzniklého za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. (§3028 odst. 1 a 3 o. z.). Podle dosavadních právních předpisů se až do svého zakončení posuzují nejen všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., ale i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. (§3036 o. z.). Pro uplatnění práva na „vydání“ poslední splátky kupní ceny objektivní promlčecí doba uplynula téměř rok před zahájením řízení (§82 odst. 1 o. s. ř.). Platí, že uplynula-li alespoň jedna z promlčecích dob – subjektivní či objektivní – a dlužník vznesl námitku promlčení, nelze právo na vydání bezdůvodného obohacení věřiteli přiznat.
Výhrada žalobce, že odvolací soud stanovil počátek běhu subjektivní promlčecí doby k okamžiku zaplacení kupní ceny, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud takový závěr neučinil. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud počátek běhu subjektivní promlčecí doby stanovil k okamžiku, kdy si musel být žalobce vědom toho, že příslib převodu nemovitostí nebude realizován.
Námitka, že odvolací soud nesprávně právně posoudil uplynutí objektivní promlčecí lhůty se zřetelem k §638 odst. 2 o. z., je vzhledem k tomu, co bylo uvedeno výše, obsoletní.
K výtce, že z odůvodnění napadeného rozhodnutí není zřejmé, z čeho odvolací soud dovodil, že objektivní promlčecí lhůta skončila před podáním žaloby, lze odkázat na odstavec 28 a 29 odůvodnění napadeného rozsudku.
Výtkou, že se odvolací soud nevypořádal s námitkou a s argumentací žalobce ohledně rozporu námitky promlčení s dobrými mravy, dovolatel nenapadá žádný právní závěr, na němž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, nýbrž mu vytýká, že řízení zatížil vadou, která mohla mít vliv na jeho správnost. K vadám řízení může dovolací soud přihlédnout pouze, je-li dovolání přípustné, což není případ souzené věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Nadto odvolací soud se námitce žalobce týkající se rozporu uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy věnoval v odstavcích 32 až 34 odůvodnění napadeného rozsudku.
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Argumentuje-li žalobce, že rozpor námitky promlčení s dobrými mravy zakládá jednání žalované, jímž znemožnila získat žalobci originál smlouvy o smlouvě budoucí, přehlíží, že takové zjištění odvolací soud neučinil, tudíž se přezkumu právního závěru domáhá procesně neregulérním způsobem.
Nepředložil-li žalobce k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně co mu ukládá pravomocné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 21. 3. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu