ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1631.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 1631/2023-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka v exekuční věci oprávněné CompuGroup Medical Česká republika s. r. o. , se sídlem v Praze 5, Bucharova 2657/12 (identifikační číslo 479 02 442), zastoupené Mgr. Petrem Niplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 449/11, proti povinnému René Zugarovi , se sídlem v Žatci, Stroupečská 2961 (identifikační číslo 432 00 494), zastoupenému JUDr. Janem Waltrem, advokátem se sídlem v Žatci, Volyňských Čechů 837, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Lounech pod sp. zn. 36 EXE 4224/2011, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 11. 2022, č. j. 10 Co 26/2022-394, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil usnesení ze dne 19. 11. 2021, č. j. 36 EXE 4224/2011-343, kterým Okresní soud v Lounech zamítl návrh, jímž se povinný domáhal zastavení exekuce nařízené usnesením téhož soudu ze dne 1. 8. 2011, č. j. 36 EXE 4224/2011-19, na základě exekučního titulu (rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem z 12. 1. 2009, č. j. 20 Cm 3/2008-41) pro vydobytí pohledávky 356.151,53 Kč s příslušenstvím, nákladů řízení a nákladů exekuce. Odvolací soud – ve shodě se soudem prvního stupně – smlouvu, kterou 1. 1. 2001 uzavřel povinný s MEDISOFT INTERNATIONAL, spol. s r. o. (dále jen „výrobce“), kvalifikoval jako nepojmenovanou smlouvu (§266 odst. 1 až 4, §269 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obch. zák.“), která „nejvíce odpovídá“ tzv. dealerské smlouvě (dealer nakupuje a třetím osobám prodává při respektování smluvně upravených obchodních pravidel produkty jiného podnikatele, přičemž vystupuje vlastním jménem a jedná na svůj účet). Protože obchodním zástupcem výrobce povinný nebyl a výrobce nebyl ve vztahu k povinnému komitentem, nepřichází v úvahu po ukončení právního vztahu smlouvou založeného odškodnění povinného podle §590, případně §669 odst. 1 obch. zák. Není-li pohledávky z titulu odškodnění, nedošlo k započtení pohledávek (§358 a násl. obch. zák.), tj. k zániku pohledávky, která je předmětem exekučního vymáhání (§268 odst. 1 písm. g/ občanského soudního řádu).
Dovolání, kterým povinný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
„Smlouvou o prodeji a propagaci programových produktů pro soukromé lékařské praxe“ z 2. 1. 1996 (ve znění dodatku z 30. 12. 2000) se výrobce zavázal dodávat programové produkty povinnému, který je bude nabízet uživatelům k prodeji, k pronájmu na dobu dvaceti čtyř měsíců s následným převodem trvalých práv k užívání, případně k zapůjčení na zkušební období dvou měsíců s možností následného prodeje nebo pronájmu. Uzavíráním smluv o pronájmu nebo o zapůjčení byl povinný pověřen. Prodej programových produktů realizoval povinný svým jménem a na svůj účet s následným konečným vypořádáním s výrobcem. Dne 1. 1. 2001 uzavřeli povinný a výrobce „Smlouvu o obchodním zastoupení“ , jíž se výrobce zavázal dodávat podle objednávek povinnému specifikované programové produkty spojené s udělením práva výrobce užívat softwarové licence – Medicus, Medicus ratio, Kent, MediPicture – za účelem prodeje uživatelům, poskytovat mu za odebrané licence produktů množstevní slevu uvedenou v platném dodatku smlouvy a povinný se zavázal „s použitím cen výrobce, které jsou uvedeny v platném ceníku výrobce a ve vnitřních směrnicích výrobce o strategii prodeje“ programové produkty prodávat uživatelům (třetím osobám). Ostatní materiál (diskety, krabice, manuál apod.) výrobce povinnému fakturoval za režijní ceny (bod 5 smlouvy). Podle „Smlouvy o podpoře programových produktů řady Medicus“ z 1. 1. 2005 a jejích dodatků pro roky 2005 a 2006 prodával povinný licence programových produktů a výrobci předkládal přehledy prodeje ke konečnému vyúčtování. Programové produkty prodával výrobce i dalším obchodníkům, kteří je následně – stejně jako povinný – prodávali koncovým uživatelům, jejichž evidenci včetně technické podpory, upgrade a licenčního klíče zajišťoval výrobce. Jednou za půl roku provedl výrobce s povinným vyúčtování licenčních poplatků a programové údržby. Povinný od právní předchůdkyně oprávněné nakupoval programové produkty spojené s licenčními právy výrobce, které následně svým jménem a na svůj účet prodával; namísto provize za nákup licencí výrobci platil sjednanou cenu. Dopisem z 16. 5. 2008, který výrobce převzal 27. 5. 2008, povinný uplatnil právo na odškodnění ve výši 1.377.952,80 Kč (§669 odst. 1 obch. zák.) a dopisem z 15. 5. 2009, doručeným výrobci 21. 5. 2009, pohledávku započetl proti pohledávce exekučně vymáhané právní nástupkyní výrobce.
Z toho, že povinný v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá jinou verzi skutku – že programové produkty prodával jménem a na účet výrobce, případně svým jménem, ale s tím, že k inkasu plateb „ve prospěch“ výrobce jím byl zmocněn, že prováděl zápočty ujednané provize proti inkasu plateb z obchodů –, která ústí v posouzení obsahu právního úkonu jako smlouvy o obchodním zastoupení, případně smlouvy komisionářské, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými skutkovými závěry (srov. nálezy Ústavního soudu z 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, z 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu z 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, z 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Důkazům, které byly v řízení provedeny, odpovídá zjištění, podle něhož povinný (podnikatel) nakupoval od výrobce programové produkty, které poté při respektování dohodnutých obchodních pravidel prodával s licencí výrobce svým jménem a na svůj účet. Není zde rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Výhradami v dovolání povinný jen prosazuje takový výsledek hodnocení důkazů, který vede k odlišné interpretaci „Smlouvy o obchodním zastoupení“ . O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., se tak v posuzovaném případě nejedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2799/2022, a ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1733/2023).
Namítá-li dovolatel, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné a že v odvolacím řízení nebyly provedeny jím navržené důkazy, vytýká vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by jimi skutečně řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. K tomu lze dodat, že z §157 odst. 2 o. s. ř., který upravuje náležitosti odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku a přiměřeně se prosazuje i pro odůvodnění rozhodnutí vydaných odvolacím soudem (§211 o.s.ř.), ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09).
Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, protože povinný nepředložil žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení rozhodne exekutor v příkazu k úhradě nákladů exekuce, eventuálně soud nebo exekutor v usnesení o zastavení exekuce.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 11. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu