Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15.03.2023, sp. zn. 33 Cdo 177/2023 [ rozsudek / výz-C ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.177.2023.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.177.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 177/2023-307 ROZSUDEK Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. B. , se sídlem v XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného JUDr. Václavem Nohovcem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí T. G. Masaryka 418/25, proti žalovanému V. S. , bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bc. Martinem Kůsem, advokátem se sídlem v Praze 1, Kaprova 42/14, o zaplacení 166.767 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 260/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud Plzeň - jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 16. 5. 2019, č. j. 11 C 260/2018-93, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení 169.451 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky za dobu od 1. 6. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 5. 2021, č. j. 56 Co 259/2019-255, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku 166.767 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 31. 8. 2018 do zaplacení; ve zbytku výroku ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 13. 12. 2012 uzavřeli účastníci smlouvu o právním zastoupení, v níž se žalobce zavázal zastupovat žalovaného v řízení vedeném u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 10 C 227/2012 o zaplacení částek 567.000 Kč a 80.289,43 EUR, které po žalovaném požadoval jím poškozený účastník dopravní nehody H. L. Smluvní strany se dohodly, že odměnu žalobce za zastoupení žalovaného zaplatí Kooperativa pojišťovna, a. s. ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout. Formulářová plná moc, kterou žalovaný žalobci udělil, obsahuje informaci, že advokátovi náleží odměna za zastupování spolu s hotovými výdaji a náhradou za ztrátu času podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 177/1996 Sb.“). Žalobce se účastnil 6 jednání u Okresního soudu v Českých Budějovicích; řízení skončilo 1. 9. 2015 smírem, jímž se žalovaný zavázal zaplatit H. L. 45.000 EUR a 378.000 Kč a nahradit mu náklady řízení ve výši 103.455 Kč. Kooperativa pojišťovna a. s. poukázala žalobci 50.000 Kč. V květnu 2017 žalobce žalovanému vyúčtoval svou (mimosmluvní) odměnu za právní zastoupení ve výši 232.936 Kč; daň z přidané hodnoty z této odměny odvedl v prvním čtvrtletí roku 2019. Smlouvu, kterou účastníci uzavřeli, odvolací soud posoudil jako smlouvu příkazní podle §724 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jenobč. zák.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně, který uzavřel, že účastníci se – přes znění textu plné moci – dohodli na smluvní odměně, odvolací soud dospěl k závěru, že účastníci si částku, za níž žalobce žalovanému právní službu poskytne, nesjednali (nedohodli se na smluvní odměně). Neuvěřil obrannému tvrzení žalovaného o opaku. Jen obiter dictum uvedl, že případné ponechání výše odměny advokáta na úvaze a vůli třetí osoby stojící mimo smluvní vztah advokáta a klienta nemůže založit jejich platnou dohodu o odměně advokáta za poskytnutí právní služby; takové ujednání je neurčité a tudíž (absolutně) neplatné (§37 obč. zák.). Nebyla-li mezi účastníky uzavřena dohoda o smluvní odměně za zastupování, řídí se odměna advokáta ustanoveními advokátního tarifu o mimosoudní odměně a sazba mimosmluvní odměny je odvislá od tarifní hodnoty sporu a počtu úkonů právních služeb. Uzavřel, že výše odměny za právní služby neodporuje zákonu, vychází-li z platné vyhlášky a v posuzovaném případě se ani nepříčí dobrým mravům. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na dvou otázkách hmotného práva, přičemž jedna z nich nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a při řešení druhé se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Za dosud neřešenou považuje otázku určitosti ujednání o odměně advokáta v případě, že výše odměny byla ponechána na rozhodnutí konkrétně určeného subjektu (pojišťovny klienta). Prosazuje, že bylo-li účastníky dohodnuto, že odměna advokáta (žalobce) bude zaplacena pojišťovnou ve výši, v jaké bude ochotna úplatu poskytnout, jde o smluvní odměnu. Ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu (reprezentovanou např. rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 506/2001, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, a dalšími) odvolací soud podle názoru dovolatele nerespektoval, jestliže přiznání mimosmluvní odměny advokáta neshledal v rozporu s dobrými mravy, resp. dostatečně se nezabýval jeho tvrzením, že odměna nárokovaná žalobcem je v rozporu s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Se závěry odvolacího soudu, že účastníci si nesjednali smluvní odměnu za poskytnutí právních služeb žalovanému, se ztotožnil. Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 2. 2022, č. j. 33 Cdo 3042/2021-293, dovolání žalovaného odmítl. Předně dovodil, že žalovaný sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že žalobce má vůči němu nárok na zaplacení mimosmluvní odměny za poskytnutí právních služeb, činí tak ale za užití argumentace založené převážně na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, tedy neregulérně. Přisvědčil odvolacímu soudu, že v případě, že se účastníci nedohodli o částce, za níž bude právní služba poskytnuta, anebo o způsobu jejího určení, nelze než advokátovi přiznat odměnu mimosmluvní; její výši nelze poměřovat korektivem dobrých mravů („mravností“ by totiž byl poměřován sám právní předpis). Odkazy dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 506/2001, ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 29 Cdo 2126/2009, ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 2994/2016, nebo ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1590/2016, shledal nepřiléhavými, neboť v nich byla posuzována „mravnost“ smluvní odměny, tedy odměny, jejíž výše odvisí od vůle smluvních stran. Výše mimosmluvní odměny se však odvíjí od kritérií stanovených právním předpisem, konkrétně vyhláškou č. 177/1996 Sb. a stanoví se podle sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby (§7) a podle počtu úkonů právní služby (§11), které advokát vykonal; proto nelze přiměřenost její výše poměřovat dobrými mravy. Usnesení Nejvyššího soudu zrušil Ústavní soud nálezem ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22, neboť dospěl k závěru, že jím bylo porušeno právo žalovaného (stěžovatele) na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dovodil-li Nejvyšší soud, že korektiv dobrých mravů se neuplatní v případě, že náklady právního zastoupení jsou účtovány dle advokátního tarifu. Připomněl právní názor vyjádřený Nejvyšším soudem v rozsudku ze dne 10. 4. 2021, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, jenž se týká přímo korektivu dobrých mravů v otázce odměny advokáta a je „aprobován rovněž v nálezové judikatuře Ústavního soudu, která přitaká tomu, že poměřování výkonu práva korektivem dobrých mravů podle §3 odst. 1 obč. zák. není vyloučeno ani ve vztahu advokát – klient v případě účtování nákladů advokátního zastoupení dle advokátního tarifu“. Byť Ústavní soud v čl. 29 nálezu rekriminuje Nejvyšší soud z toho, že řádně neposoudil „otázku souladu odměny žalobce s dobrými mravy, kterou žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu“, z obsahu odůvodnění nálezu se podává, že Nejvyšší soud je zavázán zabývat se otázkou, zda v rozporu s dobrými mravy není samotný výkon práva žalobce (advokáta) na odměnu za zastupování žalovaného (§3 odst. 1 obč. zák.), a to při zohlednění Ústavním soudem akcentovaných okolností případu a) doby od vzniku po uplatnění nároku, kdy žalobce žalovanému vyúčtoval náklady právního zastoupení 11. 5. 2017, ačkoli řízení, v němž ho zastupoval, skončilo uzavřením smíru schváleného soudem 1. 9. 2015; nárok u soudu žalobce uplatnil 31. 8. 2018, b) spojitost s předchozími řízeními; trestní rozsudek, jímž byl žalovaný uznán vinným ze spáchání těžkého přečinu ublížení na zdraví a byla mu uložena povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 13 996 EUR a 63 000 Kč, byl vymáhán exekučně, neboť žalobce – byť to přislíbil – neinformoval o tomto výsledku pojišťovnu a žalovaný se proto po něm domáhal náhrady škody a uhrazených nákladů exekučního řízení; teprve poté žalobce uplatnil nárok na odměnu za zastupování, c) řádnost zastoupení, resp. pochybnosti, zda zastoupení bylo řádné, d) informace o odměně nebyly dostatečně transparentní; žalovanému se nedostalo úplné a jasné informace o ceně poskytované služby, e) spornost plateb záloh, f) obdržení ex gratia platby ve výši 50 000 Kč od pojišťovny. Ústavní soud přitom zdůraznil, že mu hodnocení uvedených okolností nepřísluší, neboť by zasahoval do pravomoci obecných soudů, a že shledá-li soud výkon práva žalobce v rozporu s dobrými mravy, musí žalobu zamítnout, neboť podle ustálené rozhodovací praxe jak Ústavního, tak Nejvyššího soudu nelze nárok moderovat. Ústavní soud současně připomněl, že poskytnutí ochrany ústavně zaručenému právu nemůže nikterak předjímat rozhodnutí ve znovu otevřeném soudním sporu o nároku žalobce na zaplacení odměny za právní zastupování žalovaného. Pokud jde o korektiv dobrých mravů, odvolací soud jím - s ohledem na charakter odvolacích námitek žalovaného - poměřoval především přiměřenost žalobcem požadované částky (tedy výši odměny za právní zastoupení). Dovodil, že žalobcem vyúčtovaná odměna za právní zastoupení žalovaného neodporuje zákonu, jestliže vychází z platné vyhlášky, a že se podle jeho názoru „ani nepříčí dobrým mravům“. Nekonkretizoval přitom, zda korektivem dobrých mravů poměřoval toliko výši odměny, k níž měl žalovaný v průběhu řízení výhrady, s nimiž se odvolací soud z pohledu dobrých mravů vypořádal, nebo rovněž samotný výkon žalobcova práva na odměnu. V rozhodnutí odvolacího soudu jsou sice obsáhle zrekapitulovány zjištěné okolnosti případu, nejsou však vyhodnoceny z hlediska toho, zda, a popřípadě jak, odpovídají požadavku „mravnosti“ výkonu práva žalobce na odměnu za žalovanému poskytnuté právní služby. Protože dovolací přezkum zásadně směřuje k revizi právních závěrů, na nichž je založeno rozhodnutí odvolacího soudu, dovolací soud se - logicky vzato - v předchozím rozhodnutí zaměřil na úvahu odvolacího soudu, že vyúčtování odměny za zastupování (tedy „výše odměny“) se nepříčí dobrým mravům, pakliže vychází z platného právního předpisu (vyhlášky č. 177/1996 Sb.); takovému závěru přisvědčil. K tomu, zda v rozporu s dobrými mravy není samotný výkon práva žalobce, se nevyjadřoval. Právě v tomto nedostatku Ústavní soud shledal porušení práva žalovaného na přístup k soudu, které je zaručeno článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž předpokládal, že rozhodnutí odvolacího soudu bude předmětem nového posouzení ze strany dovolacího soudu. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolací soud nemá k dispozici řádně odůvodněné závěry odvolacího soudu ohledně uplatnění korektivu dobrých mravů při posouzení výkonu práva žalobce na zaplacení odměny za poskytnuté právní služby a proto mu nezbylo než rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V novém rozhodnutí ve věci se odvolací soud bude zabývat otázkou, zda samotný výkon práva žalobce na odměnu za žalovanému poskytnuté právní služby je či není v souladu s dobrými mravy, a to v intencích závazného právního názoru uvedeného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2023, sp. zn. III. ÚS 1190/22 (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 15. 3. 2023 JUDr. Ivana Zlatohlávková předsedkyně senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:03/15/2023
Spisová značka:33 Cdo 177/2023
ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.177.2023.1
Typ rozhodnutí:ROZSUDEK
Heslo:Odměna advokáta
Dobré mravy
Dotčené předpisy:§7 předpisu č. 177/1996 Sb.
§724 obč. zák.
§37 obč. zák.
§11 předpisu č. 177/1996 Sb.
§3 odst. 1 obč. zák.
Kategorie rozhodnutí:C
Zveřejněno na webu:06/13/2023
Staženo pro jurilogie.cz:2023-07-01