ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.1802.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 1802/2022-115
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně CP Inkaso s.r.o. , se sídlem Praha 1, Opletalova 1603/57, identifikační číslo 29027241, zastoupené Mgr. Radoslavem Vagaským, advokátem se sídlem Praha, Českomoravská 2532/19b, proti žalovanému M. M. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Janem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 695/24, o zaplacení 145 228,36 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 70/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2021, č. j. 13 Co 84/2021-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 8 760,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Radoslava Vagaského, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 6. 2021, č. j. 13 Co 84/2021-74, potvrdil rozsudek ze dne 13. 10. 2020, č. j. 15 C 70/2020-35, kterým Obvodní soud pro Prahu 9 (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 145 228,36 Kč, úrok ve výši 14,9 % ročně z částky 137 510,18 Kč od 8. 6. 2010 do zaplacení, úrok z prodlení ročně ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou dle sazby platné vždy k prvému dni příslušného kalendářního pololetí, v němž trvá prodlení žalovaného, zvýšené o sedm procentních bodů, z částky 137 510,18 Kč od 8. 6. 2010 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 2. 4. 2009 předchůdkyně žalobkyně a původní věřitel (Komerční banka, a.s.) a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru (§3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., §497 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění platném do 31. 12. 2013), na základě které byl žalovanému poskytnut úvěr ve výši 150 000 Kč, který se zavázal (včetně úroků) splatit 71 pravidelnými splátkami. Žalovaný své povinnosti řádně neplnil, žalobkyně (právní nástupkyně úvěrové věřitelky) proto v souladu se smlouvou úvěr zesplatnila ke dni 7. 6. 2010. Pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení, rozhodčí nález rozhodce JUDr. Zdeňka Vincence, vydaný dne 4. 1. 2011, č. j. K/2010/08644, byl exekučním titulem v exekučním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 3010/2011, jež bylo zastaveno usnesením soudního exekutora ze dne 11. 12. 2019, č. j. 97EX 3919/11-93. Námitku promlčení vznesenou žalovaným odvolací soud neshledal opodstatněnou, neboť žalobkyně pohledávku uplatnila v rozhodčím řízení a i následně vedená exekuce byla zahájena před tím, než došlo ke sjednocení judikatury týkající se platnosti rozhodčích doložek, tudíž promlčecí doba po tuto dobu neběžela.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Žalobkyně pokládá rozhodnutí odvolacího soudu za věcně správné; navrhla odmítnutí dovolání.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Tou je otázka, „zda se i v případě podání rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky před 11. 5. 2011 promlčecí lhůta staví jen do 11. 5. 2011 či neomezeně.“ Podle názoru dovolatele se v takovém případě promlčecí lhůta staví jen do 11. 5. 2011.
Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že právo žalobkyně není promlčeno, a vytýká odvolacímu soudu, že pro tento závěr učinil jediné kritérium, a to zahájení rozhodčího řízení a exekučního řízení před 11. 5. 2011. Při vědomí judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, v níž bylo dovozeno, že zneužití práva lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěru, kteří rozhodčí žaloby s neplatnou rozhodčí doložkou podali vědomě po 11. 5. 2011, prosazuje, že odvolací soud pochybil, jestliže nezohlednil specifické okolnosti dané věci. Má za to, že tento závěr je třeba revidovat na základě §2 občanského soudního řádu, podle kterého soudy dbají, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů a aby práv nebylo zneužíváno, a na základě toho připustit stavení promlčecí lhůty i přesto, že právní úprava tak nestanoví, neboť věřitelé si před tímto datem nemuseli být vědomi, za jakých okolností je rozhodčí doložka neplatná. Má za to, že věřiteli, který podal rozhodčí žalobu před 11. 5. 2011, se promlčecí lhůta může stavět jen do dne 11. 5. 2011, neboť po tomto datu již bdělý věřitel mohl vědět, že musí podat žalobu k soudu.
V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se ustálil právní názor vyslovený v usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 121/2011, podle něhož rozhodčí smlouva, potažmo rozhodčí doložka, která neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc nebo konkrétní způsob jeho určení, nýbrž pouze odkazuje na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je pro obcházení zákona smlouvou absolutně neplatnou. V následném usnesení velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 92/2013, Nejvyšší soud shledal jedním z důsledků neplatnosti rozhodčí doložky okolnost, že rozhodčí nález, na základě ní vydaný, není způsobilým exekučním titulem. Pro jednotlivé věřitele znamenal závěr z něho plynoucí hrozbu, že budou v případě žaloby čelit překážce věci rozhodnuté, tedy formálně stále platnému rozhodčímu nálezu, a to bez toho, aby měli k dispozici právní prostředek k jeho odklizení. Nejvyšší soud nicméně dovodil, že v takovýchto situacích o překážku věci rozhodnuté nejde (usnesení ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 23 Cdo 4460/2014). Další hrozbou pro věřitele bylo nebezpečí promlčení jejich práva na plnění. Argumentaci lze ve zkratce přiblížit následovně: neplatně sjednaná rozhodčí doložka činí rozhodčí nález nicotný a s ohledem na to začíná promlčecí doba běžet dnem, kdy mohla být pohledávka uplatněna u soudu (typicky okamžik „zesplatnění“ dluhu). Pokud věřitel "ztratil" čas rozhodčím řízením a následným výkonem rozhodnutí na něm založeným, mohlo dojít k tomu, že se pohledávka mezitím promlčela. To ale Nejvyšší soud odmítl a určil, že v případě rozhodčího řízení započatého na základě neplatné rozhodčí doložky se promlčecí doba po dobu rozhodčího řízení staví (viz rozsudek ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 23 ICdo 19/2015, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 99/2017). Obdobně pak ke stavení dochází i v následném exekučním řízení založeném na rozhodčím nálezu, který nemá žádné právní účinky (k tomu srov. rozsudek ze dne 30. 6. 2016, sp. zn. 29 ICdo 41/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 100/2017). Ústavní soud v nálezu ze dne 4. 6. 2019, sp. zn. II. ÚS 996/18, shrnul, že zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle §403 odst. 1 obch. zák. a §14 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. Pokud věřitelé uplatnili rozhodčí doložku před 11. 5. 2011, tedy přede dnem vydání sjednocujícího usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, které dovodilo neplatnost rozhodčích doložek bez přímého označení rozhodce, činili tak v období neustálené změny rozhodovací praxe obecných soudů k rozhodčím doložkám a použije se na ně ustanovení o stavení promlčecí doby. Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu (viz bod 53 nálezu).
Závěry odvolacího v této věci jsou s výše uvedenou judikaturou v souladu.
Úvaha dovolatele, že se v případě podání rozhodčí žaloby na základě neplatné rozhodčí doložky před 11. 5. 2011 promlčecí doba staví pouze do uvedeného data, se s výše uvedenými závěry míjí.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Ve vztahu k výroku o náhradě nákladů řízení dovolatel žádnou argumentaci nevznesl, navíc dovolání směřující proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 31. 5. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu