ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.208.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 208/2022-152
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K. , bytem v XY, Spolková republika Německo, zastoupeného JUDr. Milošem Vorlem, advokátem se sídlem v Liberci, Moskevská 637/6, proti žalovanému H. W. H. , bytem v XY, zastoupenému Mag. jur. Martinem Allgaierem, evropským advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 699/28, o zaplacení 72.360,50 EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 12 C 73/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 21. 9. 2021, č. j. 83 Co 20/2021-130, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 18.972,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mag. jur. Martina Allgaiera, evropského advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. 9. 2020, č. j. 12 C 73/2019-102, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení ceny díla spočívajícího v pracích na objektu XY v XY ve vlastnictví žalovaného podle ústní objednávky z října 2015. Soud prvního stupně v situaci, kdy oba účastníci řízení jsou státními příslušníky Spolkové republiky Německo, na danou věc aplikoval české hmotné právo a to při neexistenci dohody stran o volbě práva, na základě tzv. únikové klauzule obsažené v čl. 4 odst. 3 nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 593/2008 ze dne 17. 6. 2008 o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (Řím I) – dále jen „Nařízení Řím I“. Tento postup zvolil proto, že dílo bylo prováděno na nemovitosti nacházející se v České republice a objednatel díla (žalovaný) má trvalé bydliště na jejím území. Smlouva je proto zjevně úžeji spojena s Českou republikou. Soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť si účastníci vzájemně a úplně vypořádali své vztahy dohodou ze dne 16. 5. 2018, v níž se vzdali všech svých vzájemných nároků.
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 21. 9. 2021, č. j. 83 Co 20/2021-130, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že je dána pravomoc českých soudů věc projednat a rozhodnout. Shodně dospěl i k závěru, že ačkoli poskytovatel služby (zhotovitel) má obvyklé bydliště ve Spolkové republice Německo [čl. 4 odst. 1 písm. b) Nařízení Řím I], je smlouva o dílo úžeji spojená s Českou republikou, neboť s jejím územím je spjat předmět plnění – stavební úpravy prováděné na nemovitosti nacházející se na území České republiky, a žalovaný má zde své bydliště (čl. 4 odst. 3 Nařízení Řím I). Na rozdíl od soudu prvního stupně však odvolací soud neposoudil dohodu ze dne 16. 5. 2018 jako dohodu o narovnání dle §1903 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), ale dospěl k závěru, že jedná o dohodu o zániku práva ve smyslu §1981 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též jen „dovolatel“) dovolání. Není srozuměn se závěrem obou soudů, že právní poměr účastníků řízení je nutno se zřetelem ke článku 4 odst. 3 Nařízení Řím I poměřovat právem země, s níž je smlouva o dílo zjevně úžeji spojena, tj. právním řádem České republiky. S otázkou správnosti aplikace článku 4 odst. 3 Nařízení Řím I dovolatel spojuje přípustnost dovolání pro dosud v rozhodovací činnosti dovolacího soudu nevyřešenou otázku.
Žalovaný navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí neobsahuje obligatorní náležitost, a sice vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.); o tuto náležitost již dovolání nemůže být doplněno (§241b odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Neobsahuje-li dovolání všechny náležitosti vyžadované zákonem (ať už obecné náležitosti podání uvedené v §42 odst. 4 o. s. ř., nebo zvláštní náležitosti stanovené pro dovolání v §241a odst. 2 o. s. ř.), jde o vadné podání. Dovolání, které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tuto náležitost doplněno jen v průběhu trvání lhůty k dovolání (§241b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Ačkoliv ohlašuje, že je jeho dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. pro dosud nevyřešenou otázku, ve skutečnosti požaduje, aby otázku, kterou vyřešil odvolací soud v rozporu s jeho názorem, nově posoudil dovolací soud; takový požadavek nevystihuje žádné z kritérií, uvedené v §237 o. s. ř.
Dovolatel obsahově (§41 odst. 2 o. s. ř.) pouze polemizuje s aplikací článku 4 odst. 3 nařízení tvrzením, že neměl být aplikován čl. 4 odst. 3 ale článek 4 odst. 1 nařízení. Svou argumentací nenamítá, že rozhodnutí odvolacího soudu odporuje Nařízení Řím I, ani nevymezuje, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti ve vztahu k otázce výkladu práva EU. Jinými slovy řečeno dovolatel nevymezuje naplnění předpokladu přípustnosti dovolání rozporem rozhodnutí odvolacího soudu s právem EU, který dosud nebyl vyřešen v judikatuře dovolacího soudu, ani v té souvislosti např. neformuluje předběžnou otázku, kterou by měl dovolací soud položit SDEU.
K dalším dovolacím námitkám je třeba uvést, že se jedná o pouhou polemiku s rozhodnutím odvolacího soudu bez vymezení konkrétní varianty přípustnosti dovolání.
Jelikož dovolatel požadavku §241a odst. 2 o. s. ř. nedostál, a způsobilé vymezení předpokladů přípustnosti dovolání nelze dovodit ani z celého jeho obsahu, Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., neboť v dovolacím řízení nelze pro tuto vadu pokračovat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn.29 NSČR 51/2013).
Mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání, se sluší - jako obiter dictum - uvést, že podle Preambule nařízení Řím I si společenství dalo za cíl udržet a rozvíjet prostor svobody, bezpečnosti a práva. K postupnému vytvoření tohoto prostoru má Společenství přijmout opatření týkající se soudní spolupráce v občanských věcech s mezinárodním prvkem v míře nezbytné pro řádné fungování vnitřního trhu (bod 1), podle čl. 65 písm. b) Smlouvy o ES mají tato opatření zahrnovat opatření na podporu slučitelnosti kolizních norem platných v členských státech a předpisů pro řešení kompetenčních sporů (bod 2), přičemž [Ř]ádné fungování vnitřního trhu vyžaduje v zájmu zlepšení předvídatelnosti výsledku sporů, jistoty ohledně rozhodného práva a volného pohybu soudních rozhodnutí, aby kolizní normy platné v členských státech určovaly stejný právní řád bez ohledu na zemi soudu, u kterého byla žaloba podána (bod 6). Věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení by měly být v souladu s nařízením Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech („Brusel I“) a nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 ze dne 11. července 2007 o právu rozhodném pro nesmluvní závazkové vztahy (Řím II) (bod 7). Pro přispění k obecnému cíli tohoto nařízení, kterým je právní jistota v evropském prostoru práva, by kolizní normy měly vykazovat vysoký stupeň předvídatelnosti. Soud by však měl mít možnost volného uvážení, aby určil právo, které má k situaci nejužší vazbu (bod 16). Co se týká rozhodného práva, nedojde-li k jeho volbě, měly by být pojmy „poskytování služeb“ a „prodej zboží“ vykládány stejným způsobem jako při použití článku 5 nařízení (ES) č. 44/2001, pokud se na prodej zboží a poskytování služeb vztahuje toto nařízení (bod 17). Pokud má smlouva zjevně užší vazbu k jiné zemi, než je země uvedená v čl. 4 odst. 1 nebo 2, měla by „úniková doložka“ stanovit, že se má použít právo této jiné země. Při určování takové země by mělo být zohledněno mimo jiné, zda má dotčená smlouva velmi úzký vztah k jiné smlouvě nebo smlouvám (bod 20). Pokud není volba práva provedena a rozhodné právo nelze určit ani na základě skutečnosti, že smlouvu lze zařadit pod jeden ze zvláštních smluvních typů, ani jako právo země, v níž má smluvní strana, která má poskytnout plnění charakteristické pro smlouvu, své obvyklé bydliště, měla by se smlouva řídit právem země, s níž je nejúžeji spojena . Při určování takové země by mělo být zohledněno mimo jiné, zda má dotčená smlouva velmi úzký vztah k jiné smlouvě nebo smlouvám (bod 21).
Vzhledem k tomu, že nařízení č. 1215/2012 zrušuje a nahrazuje nařízení č. 44/2001, platí výklad provedený Soudním dvorem ve vztahu k ustanovením posledně uvedeného nařízení rovněž pro nařízení č. 1215/2012, pokud předmětná ustanovení obou těchto unijních předpisů lze považovat za rovnocenná (rozsudek SDEU ze dne 15. listopadu 2018, věc Kuhn, C-308/17).
Podle bodu 7 Preambule nařízení č. 593/2008 by věcná působnost a ustanovení tohoto nařízení měly být v souladu s nařízením č. 44/2001. V rozsahu, v němž bylo posledně uvedené nařízení zrušeno a nahrazeno nařízením č. 1215/2012, platí tento cíl soudržnosti rovněž pro uvedené nařízení (viz rozsudek SDEU ze dne 8. května 2019, věc Kerr, C-25/18).
Aby mohla být nařízení jednotně aplikována ve všech členských státech Evropské unie, nesmějí být v nich použité pojmy vykládány ve světle národního práva, ale musejí být vykládány autonomně, a to zaprvé s přihlédnutím k cílům a systematickému uspořádání nařízení a za druhé s přihlédnutím k obecným principům vyvozeným ze všech národních právních řádů (viz rozsudek Soudního dvora ze dne 14. října 1976 ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG v. Eurocontrol, sp. zn. 29/76).
Shrnuto:
Nařízení Řím I stanoví pravidla v prostoru zemí EU pro určování, které vnitrostátní právo se použije na smluvní závazkové vztahy v občanských a obchodních věcech, jež zahrnují více než jednu zemi.
Nedohodly-li se strany smlouvy na rozhodném právu, řídí se kolizní pravidla druhem smlouvy, přičemž u smlouvy o poskytování služeb se řídí právem země, v níž má poskytovatel služeb obvyklé bydliště. Pokud má smlouva užší vazbu k jiné zemi, než jak to stanoví tato pravidla (článek 4 odst. 1 a 2 Nařízení Řím I), použije se právo této jiné země.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 6, §8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 15.380,- Kč. Při výpočtu odměny dovolací soud vycházel z tarifní hodnoty představované výší peněžitého plnění v cizí měně (72.360,25 EUR), které za tímto účelem přepočítal směnným kurzem vyhlášeným Českou národní bankou ke dni 13. 1. 2022 (24,460 Kč/EUR), kdy advokát žalobce učinil zmíněný úkon právní služby (shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2837/2012, nebo ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012). Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 3.292,80 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, 151 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu