ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2488.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 2488/2022-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně P. J. , bytem XY, zastoupené JUDr. Miroslavem Tenklem, advokátem se sídlem v Táboře, Děkanská 306/4, proti žalovanému P. K. , bytem XY, zastoupenému Mgr. Richardem Frommerem, advokátem se sídlem v Olomouci, Ostružnická 325/6, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 4 C 89/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 12. 4. 2022, č. j. 15 Co 46/2022-234, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobou ze 17. 5. 2019 se žalobkyně domáhala určení, že je podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální poloviny stavební parcely č. XY, jejíž součástí je jiná stavba, stavební parcely č. XY, jejíž součástí je stavba č. p. XY, a parcel č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, zapsaných u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro katastrální území a obec XY (dále jen „nemovitosti“).
Okresní soud v Táboře rozsudkem ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 C 89/2019-200, žalobu zamítl a žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 51.034 Kč.
Rozsudkem ze dne 12. 4. 2022, č. j. 15 Co 46/2022-234, Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozhodnutí soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobkyně je podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální poloviny nemovitostí, a žalovanému uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 45.254 Kč. Odvolací soud shledal, že spor, který Okresní soud v Táboře projednával pod sp. zn. 9 C 69/2017, a spor, o který jde v dané věci, mají „nejenomže obdobný, ale totožný“ skutkový základ, i když nelze říci, že – se zřetelem na žalující osobu a předmět, jehož se určení vlastnictví týká – jde o stejnou věc. Meritum obou sporů spočívalo v posouzení dokazováním zjištěných skutečností, za nichž byla uzavřena dne 14. 10. 2012 kupní smlouva, z hlediska jejího rozporu s dobrými mravy ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Z pohledu principu zakotveného v §13 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bylo rozumné očekávat, že v projednávané věci bude rozhodnuto o vlastnictví druhé poloviny nemovitostí stejně, jak již pravomocně rozhodl soud o první polovině. Soud prvního stupně zopakoval důkazy provedené ve sporu vedeném pod sp. zn. 9 C 69/2017 a nad jejich rámec vyslechl účastníky řízení a provedl důkaz čtením „několika málo listin …, které skutkový stav nijak zásadně neposunuly“ . Zabýval se – pokračuje odvolací soud – pouze věrohodností osoby žalobkyně, bez dalšího přijal jako prokázané to, co vypověděl žalovaný, a pominul skutková zjištění o událostech, které doprovázely uzavření kupní smlouvy. Hodnocení důkazů týkajících se těchto událostí nemůže vést k jinému závěru, než učinily soudy obou stupňů v řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 69/2017. Důsledky vyplývající z rozhodování o vzájemných právech a povinnostech se na žalobu o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, nevztahují (§457 obč. zák.).
V dovolání žalovaný za otázky, při jejichž řešení se podle jeho názoru odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího a Ústavního soudu, označil „vadnost“ žalobního petitu, která bez dalšího vylučovala vyhovění žalobě, a porušení zákazu překvapivosti v rozhodování odvolacího soudu.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud vyšel z toho, že po smrti V. F. zdědily J. F. (manželka zůstavitele a matka žalobkyně) a žalobkyně (dcera zůstavitele) každá ideální polovinu nemovitostí. Současně se zřízením věcného břemene doživotního a bezplatného užívání bytu v domě J. F. darovala ideální polovinu nemovitostí dceři (žalobkyni), která se po povolení vkladu práva s účinky k 7. 11. 2011 stala výlučnou vlastnicí nemovitostí. Dne 14. 10. 2012 uzavřela žalobkyně s žalovaným kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti, které za cenu sjednanou ve výši 2.950.000 Kč prodala žalovanému. Podle ujednání stran měla být kupní cena vypořádána následovně: hotovostní zálohou 442.500 Kč, platbou 1.180.000 Kč na účet č. XY, platbou 350.000 Kč na účet č. XY, platbou 300.000 Kč na účet žalobkyně č. XY a platbou 677.500 Kč na účet č. XY. Vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY, sp. zn. V-5815/2012, a vlastnické právo ve prospěch žalovaného bylo s účinky vkladu k 5. 11. 2012 zapsáno 9. 1. 2013. Listinou z 30. 1. 2017 (žalobkyni doručena 23. 2. 2017) J. F. odstoupila od darovací smlouvy.
V řízení vedeném u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 69/2017 se žalobou z 18. 4. 2017 J. F. proti žalovanému domáhala určení, že je podílovou spoluvlastnicí ve výši ideální poloviny nemovitostí. Jako předběžnou řešil soud prvního stupně otázku odstoupení od darovací smlouvy a uzavřel, že J. F. odvolala dar oprávněně (§2072 a násl. o. z.), takže se stala – opět – podílovou spoluvlastnicí nemovitostí. Rozsudkem ze dne 5. 3. 2019, č. j. 9 C 69/2017-209, soud prvního stupně žalobě o určení vlastnictví vyhověl a Krajský soud v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře rozsudkem ze dne 22. 8. 2019, č. j. 15 Co 210/2019-257, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy obou stupňů po rozsáhlém dokazování uzavřely, že kupní smlouva ze 14. 10. 2012 je absolutně neplatná, neboť obsah ujednání o způsobu úhrady kupní ceny ve spojení s okolnostmi, které ovlivnily právní jednání prodávající, se příčí dobrým mravům (§39 obč. zák.). Nejvyšší soud usnesením ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 24 Cdo 669/2020, dovolání žalovaného odmítl.
Určovací žaloba, jejíž úspěšnost předpokládá věcnou legitimaci účastníků řízení a naléhavý právní zájem na požadovaném určení, má preventivní povahu; jejím účelem je poskytnout ochranu právnímu postavení žalobce dříve, než dojde k porušení právního vztahu nebo práva. Poskytnutí preventivní ochrany představuje rozdíl mezi určovacím petitem žaloby a petitem požadujícím splnění povinnosti (např. vydání věci, vyklizení bytu, zaplacení peněžité částky nebo splnění jiné konkrétní povinnosti). Vzájemná vázanost práv a povinností účastníků neplatné smlouvy (srov. §457, §560 obč. zák.) se neprojeví při rozhodování o určovací žalobě podle §80 o. s. ř. Soud rozhodne o pozitivní nebo negativní žalobě o určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, aniž by žalobní petit sám nebo ve spojení se vzájemnou žalobou umožnil vyjádření vzájemné restituční povinnosti účastníků neplatné smlouvy. Určením vlastnictví soud nezakládá, nemění nebo neruší právní poměr nebo právo, neukládá žalovanému žádnou povinnost vynutitelnou exekucí, nýbrž deklaruje právní stav nastalý před rozhodnutím. Rozhodnutí o určení vlastnického práva k věcem nemovitým je rovněž podkladem pro vklad práva do katastru nemovitostí (§3 odst. 1 písm. a/, b/, c/, §6, §7, §11 až §18 zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/, ve znění pozdějších předpisů). Odkazuje-li žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 10. 1974, sp. zn. 3 Cz 49/1974 a na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 33 Odo 1615/2006, a ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2078/2011, pomíjí, že jejich právní závěry dopadají pouze na žaloby požadující splnění povinnosti.
Z ustálené judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu plyne, že rozhodnutí je překvapivé, jestliže ho nebylo možné na základě zjištěného skutkového stavu, postupu soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat, tedy jen tehdy, jestliže ho odvolací soud založí na skutečnostech, které účastníkům nebyly známy, nebo o nichž sice věděli, ale nepovažovali je za rozhodné pro právní nebo skutkové posouzení věci. Účastníci řízení musí mít možnost účinně argumentovat ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat, bez ohledu na to, zda jde o otázky právní nebo skutkové. V situaci, kdy soud hodlá své rozhodnutí založit na vyřešení otázky, kterou účastníci před tím vznesli ve svých podáních, není soud povinen účastníkům předem oznamovat, s jakým výsledkem a s jakým odůvodněním vznesenou otázku vyřeší. Rozhodnutí není nepředvídatelné, pokud účastníku muselo být známo, že právní kvalifikace soudu je možná a nic mu nebránilo, aby tomu přizpůsobil svou obranu v odvolacím řízení (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2022, sp. zn. II. ÚS 3275/21, ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 3076/20, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2723/2020, ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2020, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 27 Cdo 2704/2021).
Žalovaný byl účastníkem sporu vedeného u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 69/2017, znal skutkovou i právní argumentaci soudů obou stupňů v tomto řízení a muselo mu být známo, že rozdílnost závěrů rozsudku ze dne 5. 3. 2019, č. j. 9 C 69/2017-209, se závěry rozsudku ze dne 4. 11. 2021, č. j. 4 C 89/2019-200, založených na stejném skutkovém základě bude předmětem přezkumu odvolacího soudu v předmětné věci. O překvapivé rozhodnutí odvolacího soudu proto nejde.
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo kterou dovolací soud řešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné. Soudy obou stupňů neposuzovaly zjištěné skutečnosti z hlediska (omluvitelného) omylu jednající osoby (žalobkyně) a své rozdílné meritorní výroky o určení vlastnictví nezaložily na aplikaci §49a (§40a) obč. zák.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu