ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2489.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2489/2022-186
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. H. , bytem v XY, zastoupeného Mgr. Alešem Vejrem, advokátem se sídlem v Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 135.284 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 50/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2020, č. j. 15 Co 68/2020-134, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 8.276,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Aleše Vejra, advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 1. 2020, č. j. 53 C 50/2019-116, uložil žalované zaplatit žalobci 135.284 Kč s 8,5% úroky z prodlení od 2. 3. 2018 do zaplacení, co do úroků z prodlení z částky 135.284 Kč za dobu od 24. 2. 2018 do 1. 3. 2018 žalobu zamítl a žalobci přiznal na náhradě nákladů řízení 79.063,55 Kč.
Rozsudkem ze dne 21. 7. 2020, č. j. 15 Co 68/2020-134, Krajský soud v Brně rozhodnutí soudu prvního stupně v odvoláním napadené části změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení 8,5% úroku z prodlení z částky 135.284 Kč za den 2. 3. 2018, a ve zbytku věci samé je potvrdil; žalované uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 98.968,05 Kč. Po právní stránce uzavřel, že smrtí M. J., na jejíž jméno byly vystaveny vkladní knížky, připadlo dědictví žalované (státu), která majetek nabyla ve stavu, v jakém byl ke dni smrti zůstavitelky, a to okamžikem právní moci rozhodnutí soudu v dědickém řízení, avšak s účinky ex tunc , tj. ke dni smrti zůstavitelky (§460, §462 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“). Vkladní knížka – pokračuje odvolací soud – nemá povahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu, sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Pokud ale „žalovaná o existenci tří vkladních knížek vedených Českou spořitelnou na jméno zůstavitelky M. J. nevěděla, tedy nečinila žádné kroky k tomu, aby tyto majetkové hodnoty, které jako odúmrť taktéž připadly státu, byly státu vyplaceny, přičemž důvodem, pro který začala žalovaná činit kroky k zajištění těchto hodnot, bylo právě nalezení předmětných vkladních knížek žalobcem a jejich poctivé odevzdání žalované (když jak již bylo výše uvedeno, bez tohoto jednání žalobce by se žalované uvedených hodnot nemuselo vůbec dostat)“ , je namístě prostřednictvím §10 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), aplikovat ustanovení §1056 o. z. Měnící výrok o věci samé zdůvodnil tím, že lhůta pro zaplacení nálezného uplynula až 2. 3. 2018 (§1968, §1970 o. z.).
V dovolání, kterým napadla potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, žalovaná uvedla, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání a řádně vyložila, v čem spočívá nesprávnost právního posouzení. Uplynutím stanovené doby se podle §2679 o. z. ruší závazek ze smlouvy o účtu, zanikají práva a povinnosti výstavce vkladní knížky i práva a povinnosti majitele účtu, ke kterému byla vkladní knížka vystavena. Zrušení závazků je spojeno s povinností výstavce vyplatit zůstatek peněžních prostředků s příslušenstvím majiteli vkladní knížky, a to bez zbytečného odkladu. Výstavce musí projevit iniciativu ke splnění své povinnosti, zejména jedná-li se o vkladní knížku na jméno. Nález a odevzdání vkladních knížek „nepřispěl k nabytí majetkové hodnoty ze strany státu,“ neboť žalovaná by v každém případě peněžní prostředky z účtu získala. Dovolatelka souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že vkladní knížka je pouhým potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu a žádnou majetkovou hodnotu sama o sobě nemá. Nejde o „věc“ , ale o právo majitele účtu, k němuž byla vkladní knížka vystavena, na výplatu (zůstatku) peněžních prostředků z tohoto účtu, tj. o pohledávku z účtu (§2676 odst. 1, §2679 o. z.). Ustanovení o nálezu (§1051 a násl. o. z.) se netýkají práv jako nehmotných věcí ve smyslu §496 odst. 2 o. z. a užití analogie ve smyslu §10 o. z. je vyloučeno. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 25. 11. 2021, č. j. 33 Cdo 3720/2020-156, dovolání zamítl a žalované uložil povinnost nahradit žalobci náklady řízení před dovolacím soudem. S poukazem na ustálenou rozhodovací praxi – rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2001, ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2501/2004, ze dne 27. 6. 2011, sp. zn. 33 Cdo 702/2010, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 144/2011, a ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 884/2013 – potvrdil závěr odvolacího soudu, že vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, ale je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu; sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá. Nelze ji ztotožnit s pohledávkou majitele účtu – jinými slovy, cenu (hodnotu) vkladní knížky nelze ztotožnit s výší peněžních prostředků na účtu. Majitel vkladní knížky, který je současně majitelem účtu, má právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků s příslušenstvím ke dni zrušení závazku (§2679 o. z.), ale pouze po předložení vkladní knížky (§2677 o. z.). Žalovaná byla vyznačena jako nová majitelka vkladních knížek s právem nakládat s peněžními prostředky na účtech až po doložení pravomocného rozhodnutí soudu o dodatečném projednání pozůstalosti, které by nebylo vydáno, pokud by žalobce nalezené vkladní knížky neodevzdal. Ze strany peněžního ústavu zákon po zrušení závazkového právního vztahu iniciativu při zjišťování majitele účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, nepředpokládá. Proto Nejvyšší soud analogickou aplikací dovodil, že je namístě použít ustanovení §1056 odst. 2 o. z. o ceně nálezu na vkladní knížku tak, že její hodnota (cena) se rovná výši peněžních prostředků na účtu, k němuž byla vystavena (§10 odst. 1 o. z.). Z hlediska zákonem chráněných hodnot (princip spravedlivé rovnosti) je nutné použít právní normu, která – obecně – na nález ztracené věci, jež nemá žádnou majetkovou hodnotu (peněžní prostředky jsou majetkem výstavce vkladní knížky), nedopadá.
Nálezem ze dne 15. 8. 2022, sp. zn. IV. ÚS 638/22, Ústavní soud rozhodnutí dovolacího soudu zrušil z důvodu porušení práva žalované (stěžovatelky) na řádně vedené soudní řízení (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a požadavku právní jistoty (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky). Uvedl, že zdůvodnění právního závěru Nejvyššího soudu trpí logickým rozporem: na jedné straně dovolací soud konstatoval, že vkladní knížka nemá povahu cenného papíru, je jen potvrzením peněžního ústavu o existenci a výši vkladu a sama o sobě žádnou majetkovou hodnotu nemá, resp. nelze ji ztotožnit s pohledávkou majitele účtu, na straně druhé zdůraznil, že bez předložení vkladní knížky nelze s peněžními prostředky na účtu nakládat, z čehož vyvodil (pro účely použití §1056 odst. 2 o. z.), že vkladní knížka má „hodnotu“ rovnající se výši peněžních prostředků na účtu. V posuzované věci „jde o výjimečnou situaci, ke které došlo pochybením v pozůstalostním řízení, přičemž k uplatnění pravidla zakotveného v §2679 občanského zákoníku tak dojít nemohlo a posoudit nynější věc podle tohoto ustanovení, kterého se dovolává stěžovatelka, nepřicházelo v úvahu“ . K právu nálezce Ústavní soud poznamenal, že „hodnotu nalezené věci je nutno posuzovat z pohledu vlastníka i nálezce, a v závislosti na tom použít buď pravidlo stanovené v §1056 odst. 1 větě první anebo pravidlo stanovené v §1056 odst. 2 větě druhé občanského zákoníku, což se nestalo. Ani nálezci ani stěžovatelce se proto v soudním řízení nedostalo ústavně souladné odpovědi na to, zda a jaké nálezci náleží nálezné a podle jakého ustanovení je třeba věc posoudit, ačkoli na tom závisela odpověď na dovolací otázku, byť v ní stěžovatelka vycházela pouze z toho, že nálezce nárok na nálezné vůbec nemá. To však v sobě zahrnuje potřebu – pro případ, že má takový nárok – odpovědět i otázku, zda je třeba jej posoudit podle §1056 odst. 2 věty první nebo naopak podle věty druhé téhož ustanovení“ .
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky, zda lze ve zjištěném skutkovém rámci nález vkladní knížky na jméno co do důsledků předvídaných v §1056 odst. 1 a odst. 2, ve spojení s §1063 věty první o. z. ztotožnit s nálezem věci (peněz) v hodnotě vkladu na účtu, k němuž byla vystavena. Tuto otázku hmotného práva dovolací soud dosud neřešil [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Odvolací soud vyšel z toho, že žalobce – nabyvatel domu z odúmrti zůstavitelky (kupní smlouva z 15. 7. 2016 ohledně věcí nemovitých /právní účinky vkladu 21. 10. 2016/, kupní smlouva z 26. 7. 2016 ohledně souboru movitých věcí v domě /vlastnictví nabyl dnem převzetí, tj. 21. 11. 2016/) – odevzdal 12. 5. 2017 Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, odloučené pracoviště v Břeclavi, vkladní knížky na jméno zůstavitelky, které při rekonstrukci domu nalezl, a současně požádal o nálezné. Okresní soud v Břeclavi usnesením z 26. 5. 2017, č. j. 41 D 354/2012-135, zahájil na základě podnětu žalované z 22. 5. 2017 dodatečné projednání pozůstalosti a usnesením ze 3. 10. 2017, č. j. 41 D 354/2012-156, které nabylo 9. 10. 2017 právní moci, projednal dědictví po M. J., zemřelé 2. 3. 2012, a to ohledně dodatečně objeveného majetku zůstavitelky. Potvrdil, že práva a povinnosti spojené s vkladními knížkami č. 1660124150/0800 (staré číslo 8604-202/14-028423-7), č. 1575150020/0800 (staré číslo 8604-202/12-212008-5) a č. 1661181130/0800 (staré číslo 8604-202/14-770370-8), vedenými na jméno zůstavitelky u České spořitelny, a. s., včetně práva nakládat se zůstatky vkladů na účtech ke dni její smrti ve výši 638.299,20 Kč, resp. 63.581 Kč a 720.751,40 Kč, připadlo státu (§462 obč. zák.). Česká spořitelna, a. s., na základě rozhodnutí o dodatečném projednání dědictví po M. J. vyznačila jako nového majitele vkladních knížek žalovanou, která tak byla oprávněna s peněžními prostředky na účtech nakládat (§2677 o. z.).
Podle §1051 o. z. se má za to, že si každý chce podržet své vlastnictví a že nalezená věc není opuštěná. Kdo věc najde, nesmí ji bez dalšího považovat za opuštěnou a přivlastnit si ji.
Podle §1052 odst. 1 o. z. vrátí nálezce ztracenou věc tomu, kdo ji ztratil, nebo vlastníkovi proti úhradě nutných nákladů a nálezného.
Podle §1056 odst. 2 o. z. činí nálezné desetinu ceny nálezu. Má-li však ztracená věc hodnotu jen pro toho, kdo ji ztratil, nebo pro jejího vlastníka, náleží nálezci nálezné podle slušného uvážení.
Dovolací soud k otázkám vztahujícím se k pohledávce majitele účtu potvrzeného vkladní knížkou vůči tomu, kdo vede účet (výstavci vkladní knížky), a k povaze vkladní knížky na jméno opakuje to, co uvedl v předcházejícím rozhodnutí, což Ústavní soud nezpochybnil: „… soudní praxe dovodila, že relativní majetková práva upravená v části IV. občanského zákoníku, a tedy ani závazkové právní vztahy definované poměrem věřitele a dlužníka nejsou věcmi v právním smyslu (§489, §1721 a násl. o. z.). Ze systematiky zákona vyplývá, že právo na plnění (pohledávka) není nehmotnou věcí, neboť to jeho povaha nepřipouští (§496 odst. 2, §979 o. z.). Ustanovení týkající se přivlastnění a nálezu (§1045 až §1065 o. z.) se proto nevztahují na pohledávku z účtu, k němuž byla vystavena vkladní knížka, neboť právo na plnění věřiteli (majiteli vkladní knížky) nepřipouští trvalý nebo opakovaný výkon (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 29 Cdo 479/2000, ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2598/2004 a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2957/2020). Vkladní knížka sama o sobě je spjata se specifickým účtem sjednaným stranami smlouvou o účtu, podle níž výstavce vkladní knížky zřídí do určité doby v určité měně účet pro majitele vkladní knížky a zaváže se umožnit vložení hotovosti na účet nebo výběr hotovosti z účtu. Po vložení hotovosti na účet vystaví ten, kdo vede účet, majiteli účtu vkladní knížku, kterou potvrdí vložení hotovosti na účet (§2662, §2676 o. z.). Majitelem vkladu (peněžních prostředků) je subjekt, který vede účet, a s peněžními prostředky na účtu nakládá – po předložení vkladní knížky – majitel účtu (§2677 o. z.)“ .
Z uvedeného plyne, že žalobce, i když měl vkladní knížky ve svém držení, s peněžními prostředky na příslušném účtu disponovat nemohl, tudíž je ani nemohl získat do svého vlastnictví. Vlastnicí pohledávky za peněžním ústavem ve výši zůstatku peněžních prostředků s příslušenstvím se stala ke dni smrti zůstavitelky žalovaná. Chybou pozůstalostního řízení však výstavkyně (Česká spořitelna, a. s.) pro absenci rozhodnutí soudu nevyznačila žalovanou jako novou majitelku vkladních knížek.
Hodnotu nalezené věci je nutné posuzovat z pohledu vlastníka i nálezce a v závislosti na tom použít buď pravidlo stanovené v §1056 odst. 2 větě první, nebo pravidlo stanovené v §1056 odst. 2 větě druhé o. z. Cenu vkladních knížek (nálezu), tj. věcí bez majetkové hodnoty, nelze ztotožnit s výší peněžních vkladů; aplikace ustanovení první věty proto nepřipadá v úvahu. V projednávané věci je třeba postupovat podle věty druhé, podle níž nálezci náleží nálezné podle slušného uvážení. Obecně lze říci, že ani v tomto případě by nález vkladních knížek pro vlastníka vzhledem k §2679 o. z. („[p] okud majitel vkladní knížky nenakládá s peněžními prostředky na účtu po dobu dvaceti let ani nepředloží vkladní knížku k doplnění záznamů, ruší se závazek uplynutím této doby; majitel vkladní knížky má právo na výplatu zůstatku peněžních prostředků na účtu včetně úroků ke dni zrušení závazku“ ), žádnou hodnotu neměl. Nicméně, ve specifických podmínkách projednávané věci, kdy v důsledku chybně provedeného pozůstalostního řízení aplikace §2679 o. z. není možná, představoval nález ztracených vkladních knížek pro žalovanou hodnotu rovnající se výši finančních prostředků na účtech uložených. Pouze a jedině na základě nálezu vkladních knížek a jejich poctivého odevzdání žalobcem zahájila žalovaná dodatečné pozůstalostní řízení, jehož výsledkem bylo deklarování jejího vlastnictví k výše uvedeným vkladům na účtech; jinak řečeno, nabytí peněžních prostředků ve výši 1.352.839,40 Kč bylo přímým důsledkem poctivě odevzdaných věcí (vkladních knížek).
Otázkou zůstává výše nálezného. Aplikované ustanovení jeho výši odvozuje od „slušného uvážení“ . Jde o pojem relativně neurčitý, jehož konkrétní naplnění je přenecháno soudu. Na něm je, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byť soudní judikatura k výkladu tohoto pojmu ve vztahu k určení výše nálezného doposud mlčí, lze analogicky užít judikaturu vztahující se ke shodnému pojmu užitého v úpravě poměrů spoluvlastnictví. Z ní vyplývá, že jde o uspořádání poměrů tak, aby byl respektován požadavek spravedlivého a racionálního řešení. Rozhodnutí soudu, jež bude výsledkem založeným na takovém uvážení, má odrážet individuální okolnosti každého jednotlivého případu. Jakékoliv zevšeobecnění závěrů přijatých v konkrétním rozhodnutí pak bude pro rozhodovací praxi jen velmi obtížné a jejich přenositelnost do poměrů jiné právní věci omezená. Bude proto vždy na soudu, aby v každém jednotlivém případě identifikoval všechny relevantní okolnosti, které by mohly mít pro jeho rozhodování význam, jejich váhu porovnal a vybral ty, popřípadě pouze jedinou, jimž s respektem k hledisku slušného uvážení přizná prioritu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 2725/2017).
Jak uvedeno výše, specifická povaha projednávané věci je dána pochybením v pozůstalostním řízení, v jehož důsledku nebyly tři ze čtyř nalezených vkladních knížek do pozůstalosti zahrnuty. Žalovaná by tak bez poctivého nálezce (žalobce) majetkové hodnoty spojené s existencí vkladních knížek nenabyla; jen díky žalobci se stala majitelkou účtů. Za těchto okolností by bylo nespravedlivé žalobci nepřiznat nálezné, jehož výše určená podle §1056 odst. 2 věty druhé o. z. činí desetinu z vkladů majitelky vkladních knížek, tj. 10 % z peněžních prostředků, které žalovaná nabyla.
Přestože odvolací soud otázku předloženou dovolacímu přezkumu nevyřešil správně, dovodil-li, že cenou vkladních knížek je bez dalšího výše peněžních vkladů (§1056 odst. 2 věta první o. z.) a nikoliv hodnota vycházející z hypotézy §1056 odst. 2 věty druhé o. z., Nejvyšší soud dovolání žalované zamítl; posouzení práva na nálezné „podle slušného uvážení“ vede k témuž výsledku (§243d písm. a/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v rozhodném znění (dále jen „advokátní tarif“), tj. částkou 6.540 Kč; součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1, 4 advokátního tarifu) a částka 1.436,40 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 2. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu