ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2729.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 2729/2022-118
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně C. B., se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupené JUDr. Alenou Šildovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 1067/25, proti žalované C. s. , se sídlem XY (identifikační číslo XY), zastoupené Mgr. Jiřím Jaruškem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Radniční 489/7, o 352.275,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 4 C 49/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 36 Co 368/2021-98, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2022, č. j. 36 Co 368/2021-98, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 28. 7. 2021, č. j. 4 C 49/2020-71, se ruší a věc se Obvodnímu soudu pro Prahu 7 vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 22.176 Kč s 9,75 % úroky z prodlení od 2. 1. 2019, částky 169.497 Kč s 9 % úroky z prodlení od 2. 10. 2018, částky 60.602,85 Kč s 8,05 % úroky z prodlení od 15. 11. 2017 a částky 100.000 Kč s 8,5 % úroky z prodlení od 1. 3. 2018. V případě prvních tří peněžních částek (252.275,85 Kč) šlo o cenu věcí (materiálu), které žalobkyně na základě objednávek dodala žalované, poslední peněžní částka (100.000 Kč) představuje peněžní zápůjčku, kterou žalovaná žalobkyni nevrátila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 2. 2022, č. j. 36 Co 386/2021-98, potvrdil rozsudek ze dne 28. 7. 2021, č. j. 4 C 49/2020-71, jímž Obvodní soud pro Prahu 7 vyhověl žalobě a žalované uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 105.386,50 Kč; současně žalobkyni přiznal na náhradě nákladů odvolacího řízení 24.296,80 Kč. Odvolací soud se v plném rozsahu ztotožnil s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Žalobkyně (prodávající, zapůjčitelka) má právo na zaplacení fakturované kupní ceny za dodání věcí (materiálu), které žalovaná (kupující, vydlužitelka) převzala, a právo na vrácení peněžité zápůjčky, kterou přenechala žalované (§2079 a násl., §2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Žalovaná v článku II bodu 2.1 dodatku ke smlouvě o převodu podílu uznala dluh co do důvodu i výše (§2053 o. z.). Dále uzavřel, že (aktivní) pohledávka, kterou žalovaná započetla proti (pasivním) pohledávkám uplatněným žalobou, není způsobilá k započtení, protože je nejistá ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. Aktivní pohledávka, kterou žalovaná nabyla od původního věřitele (J. P., který nebyl stranou koupě a zápůjčky), nepochází z právních vztahů, na nichž jsou založeny pasivní pohledávky. Aktivní pohledávka má základ v korporátním vztahu J. P. a žalobkyně založeném usnesením valné hromady (vyplacení podílu na zisku společníka za rok 2018). Základem pasivních pohledávek – sporných, ale co do objasnitelnosti vysoce likvidních (uznaných dlužnicí) – jsou právní vztahy účastnic z kupní smlouvy a ze smlouvy o zápůjčce. S ohledem na konkrétní okolnosti dané věci není podle odvolacího soudu spravedlivé, aby přiznání likvidních pasivních pohledávek bylo oddalováno či znemožňováno komplikovaným zkoumáním a posuzováním existence (zániku) ilikvidní aktivní pohledávky.
Přípustnost dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, žalovaná spojila s otázkou hmotného práva, kterou má za vyřešenou odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I když právní tituly pasivních pohledávek (koupě, zápůjčka) a právní titul aktivní pohledávky (výplata části podílu na zisku) nepředstavují totožný právní vztah, nelze přehlédnout, že účelem dodatku smlouvy o převodu podílu bylo vzájemné vyrovnání všech zainteresovaných subjektů (převodce, nabyvatele, žalobkyně a žalované). Dále namítla, že článek II bod 2. 1 dodatku smlouvy o převodu podílu, jímž se zavázala uhradit zažalované pohledávky žalobkyně, nelze pokládat za uznání dluhu, neboť k takovému právnímu jednání nesměřovala její vůle, nebylo-li zřejmé, že dojde k vyplacení podílu na zisku. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se s rozhodnutím odvolacího soudu ztotožnila a navrhla dovolání zamítnout, případně odmítnout.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva – neplatnosti jednostranného právního jednání, jímž žalovaná proti pasivním pohledávkám započetla svoji pohledávku za žalobkyní (§580 odst. 1, §586 o. z.) –, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu [§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)].
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná nejen tehdy, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, ale i tehdy, je-li jeho právní posouzení neúplné (při formulaci právních závěrů nezohlednil všechny relevantní skutečnosti, které po zhodnocení důkazů měl k dispozici).
Podle §1987 odst. 2 o. z. není k započtení způsobilá pohledávka nejistá nebo neurčitá.
Podle §98 o. s. ř. je vzájemným návrhem i projev žalovaného, jímž proti žalobci uplatňuje svou pohledávku k započtení, avšak jen pokud navrhuje, aby bylo přisouzeno více, než co uplatnil žalobce. Jinak soud posuzuje takový projev jen jako obranu proti návrhu.
Skutkový stav, z něhož odvolací soud vyšel a který v dovolacím řízení přezkumu nepodléhá (srov. §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ), je totožný s tím, který po provedeném dokazování zjistil soud prvního stupně.
Na základě objednávek J. P. – jednatele žalované – dodala žalobkyně žalované zboží za cenu sjednanou ve výši 252.275,85 Kč, kterou vyúčtovala fakturami č. 201810046 splatnou 1. 1. 2019, č. 201810030 splatnou 1. 10. 2019 a č. 17010036 splatnou 14. 11. 2017. Dne 18. 1. 2018 žalobkyně převedla na účet žalované 100.000 Kč s poznámkou „půjčka“ .
Smlouvou z 20. 2. 2019 převedl J. P. (převodce) na D. B. (nabyvatele) svůj obchodní podíl (30 %) ve společnosti žalobkyně. V článku III bodu 3.2 se strany dohodly, že smlouva nabude účinnosti „dnem, kdy valná hromada rozhodne o rozdělení zisku společnosti za rok 2018 převodci ve výši 1.065.000 Kč před zdaněním“ .
Dodatkem ke smlouvě o převodu podílu z 20. 2. 2019 uzavřeným „za vedlejší účasti“ I. B. (společníka žalobkyně), žalobkyně a žalované se žalovaná zavázala „bezodkladně po uzavření tohoto dodatku nejpozději do 10. 3. 2019“ zajistit úhradu pohledávek 22.176 Kč, 169.497 Kč, 60.602,85 Kč a 100.000 Kč (článek II bod 2.1). D. B. – jednatel žalobkyně – se zavázal: a) „bezodkladně po podání daňového přiznání společnosti“ svolat v termínu od 1. 4. 2019 do 30. 4. 2019 valnou hromadu společnosti, která schválí usnesení o rozdělení zisku tak, že J. P. připadne podíl na zisku ve výši 1.065.000 Kč před zdaněním (článek II bod 2.2); b) rozhodnout „bezodkladně po schválení výše uvedeného usnesení valné hromady společnosti o výplatě zisku“ J. P. tak, že částku 573.811,10 Kč (rozdíl mezi podílem na zisku po zdanění a zažalovanými pohledávkami) uhradí na jeho účet do 30. 4. 2019 a částku 352.275,85 Kč složí ve stejné lhůtě do úschovy JUDr. Věry Surmíkové, advokátky (schovatelky); z úschovy bude částka vyplacena na účet J. P. do pěti pracovních dnů ode dne předložení dokladu o úhradě dluhu ve výši 352.275,85 Kč na účet žalobkyně (článek II bod 2.3). V článku II bodu 2.4 strany ujednaly, že nárok J. P. na výplatu části zisku ve výši 352.275,85 Kč „automaticky zanikne“ , nepředloží-li schovatelce do 30. 6. 2019 doklad o úhradě dluhu. I dodatek měl nabýt účinnosti „dnem, kdy valná hromada rozhodne o rozdělení zisku společnosti za rok 2018 převodci ve výši 1.065.000 Kč před zdaněním“ .
Dohoda o advokátní úschově z 20. 2. 2019, kterou se schovatelkou uzavřeli J. P., D. B. a žalobkyně (složitelka), obsahovala ohledně pohledávky části podílu na zisku žalobkyně tatáž ujednání. Schovatelka se zavázala vyplatit do pěti pracovních dnů po marném uplynutí lhůty sjednané k předložení dokladu o úhradě dluhu, tj. po zániku práva na výplatu části zisku, částku 352.275,85 Kč zpět na účet, z něhož byla do úschovy složena, „nedohodnou-li se smluvní strany jinak“ (článek III bod 3.8).
Valná hromada žalobkyně se konala 23. 4. 2019 a přijala usnesení, jímž – mimo jiné – schválila vyplacení podílu na zisku J. P. podle dispozic shora (článek II bod 2.2, článek II bod 2.3).
J. P. byl podíl na zisku žalobkyně ve výši 573.811,10 Kč vyplacen, částku 352.275,85 Kč schovatelka příkazem z 11. 7. 2019 vrátila žalobkyni (složitelce), neboť převodce nedoložil doklad o úhradě dluhu žalobkyni v téže výši.
Smlouvou z 1. 11. 2019 postoupil J. P. žalované (postupnici) pohledávku za žalobkyní ve výši 352.275,85 Kč z titulu části podílu na zisku postupitele na základě dodatku č. 1 smlouvy o převodu podílu a usnesení valné hromady žalobkyně (dlužnice). Žalovaná následně jednostranně započetla tuto pohledávku proti pohledávkám, které žalobkyně uplatnila žalobou.
Žalobkyně vznesla v řízení námitku nezpůsobilosti pohledávky žalované k započtení z důvodu její nejistoty.
V rozsudku ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2021, velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu zdůraznil, že „započtení představuje způsob zániku závazků, k němuž dochází buď jednostranným právním jednáním jedné strany vůči druhé, anebo dohodou obou dotčených stran. Jednostranné započtení umožňuje započítávající straně vynutit si (a to bez ohledu na vůli druhé strany) uspokojení (vyrovnání) své pohledávky, aniž by byla nucena ji uplatnit u soudu. Občanský zákoník (i proto) upravuje řadu předpokladů, jejichž naplnění je nezbytné pro způsobilost jak aktivní pohledávky (tj. pohledávky užité k započtení), tak i pasivní pohledávky (tj. pohledávky, proti které je započítáváno) k (především jednostrannému) započtení“ . Smyslem a účelem ustanovení §1987 odst. 2 o. z. je ochrana věřitele pasivní pohledávky před tím, aby dlužník pasivní pohledávky zabránil jejímu uspokojení či toto uspokojení oddálil jednostranným započtením své sporné ( nejisté či neurčité ) pohledávky za věřitelem pasivní pohledávky, a dosáhl toho, že místo uspokojení pasivní pohledávky bude mezi stranami veden spor o existenci a výši aktivní pohledávky. Nejistou není pohledávka pouze proto, že ji dlužník (žalobkyně) odmítá uhradit, neboť ji považuje za neexistující (zaniklou), anebo že je nejednoznačná její právní kvalifikace. Nejistou nebo neurčitou ve smyslu §1987 odst. 2 o. z. je pohledávka (vysoce) ilikvidní, tj. pohledávka s vysokou mírou objektivní nejistoty v tom, zda vznikla, z jakého důvodu, popř. zda je splatná, kdo je jejím věřitelem či dlužníkem, jaká je její výše apod.
V projednávané věci není určující, že pasivní pohledávky žalobkyně vůči žalované vycházejí z kupní smlouvy a ze smlouvy o zápůjčce a aktivní pohledávka má základ v usnesení valné hromady o rozdělení zisku žalobkyně mezi společníky. Aktivní pohledávka postoupená J. P. (do 14. 5. 2019 společníkem žalobkyně) žalované, která ji uplatnila jako obranu proti žalobě (§98 věta druhá o. s. ř.), je dodatkem ke smlouvě o převodu podílu J. P. na D. B. (do 12. 3. 2019 společníka žalované) ve společnosti žalobkyně vázána na zaplacení dluhů z pasivních pohledávek žalobkyně, jež jsou předmětem řízení. Posouzení způsobilosti aktivní pohledávky k započtení spočívá v interpretaci článku II bodu 2.4 dodatku smlouvy o převodu podílu ve spojení s článkem III bodem 3.8 dohody o advokátní úschově, jejichž obsahem je ujednání o automatickém zániku práva na výplatu části zisku J. P. v případě, že nebude prokázána úhrada pasivních pohledávek žalobkyně. Zjištění aktivní pohledávky, jejíž výše sporná není, nevyžaduje rozsáhlé či složité dokazování, které by způsobilo neúměrné prodloužení řízení o žalobou uplatněných pohledávkách. Se zřetelem na okolnosti daného případu je spravedlivé, aby dříve, než dojde k přiznání pasivních pohledávek, bylo posouzeno, zda je jejich věřitelka (žalobkyně) povinna plnit dluh z aktivní pohledávky, přestože jejich právní tituly nejsou shodné.
Námitkou, že závazkem obsaženým v článku II bodu 2.1 dodatku smlouvy o převodu podílu neuznala dluhy z žalobou uplatněných pohledávek proto, že její vůle k takovému právnímu jednání nesměřovala, zpochybnila dovolatelka správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel. Dovolací soud je však vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o. s. ř., nelze napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož napadené rozhodnutí je v řešení dovoláním otevřené otázky v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně, Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil; protože kasační důvody se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i je a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
Vzhledem k tomu, že tímto rozhodnutím se řízení ve věci nekončí, bude i o náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnuto v konečném rozhodnutí soudu prvního stupně, popřípadě soudu odvolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 3. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu