ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.288.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 288/2023-328
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně AT Rudná s.r.o., se sídlem Praha 2, Vinohradská 365/10, identifikační číslo osoby 48588652, zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem se sídlem Praha 5, U Demartinky 152/1, proti žalovaným 1) I, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kapounem, advokátem se sídlem Praha 10, Dvouletky 1821/16, a 2) T. L. , bytem XY, zastoupenému JUDr. Monikou Linhartovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Široká 25/6, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 18 C 48/2018, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2022, č. j. 22 Co 112/2022-262, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 13. 9. 2022, č. j. 22 Co 112/2022-262, potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 29. 11. 2021, č. j. 18 C 48/2018–211, jímž bylo určeno, že pozemek parc. č. XY, orná půda, v k. ú. XY (dále jen „sporný pozemek“), je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně vlastnické právo k spornému pozemku nabyla na základě notářského zápisu ze dne 6. 11. 1992. Ke změně zápisu vlastnického práva v katastru nemovitostí došlo v důsledku rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č. j. 47 Cm 62/2005-34 (u něhož byla vyznačena právní moc 4. 3. 2006), jímž bylo rozhodnuto o nahrazení projevu vůle žalobkyně k uzavření kupní smlouvy s žalovanou na základě smlouvy o smlouvě budoucí kupní. Uvedený rozsudek žalobkyně napadla (dne 23. 10. 2006) žalobou pro zmatečnost a (dne 18. 7. 2007) žalobou na obnovu řízení. Obě žaloby byly (dne 11. 1. 2016) zamítnuty z důvodu jejich předčasnosti, neboť rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2006, č. j. 47 Cm 62/2005-34, nebyl žalobkyni řádně doručen, tudíž nenabyl právní moci. Zmíněný rozsudek byl (dne 7. 2. 2018) doručen žalobkyni a k odvolání ho zrušil Vrchní soud v Praze; řízení bylo následně přerušeno.
Odvolací soud dovodil, že za stavu, kdy se žalovaná nestala vlastníkem sporného pozemku na základě kupní smlouvy (rozsudek o nahrazení projevu vůle k jejímu uzavření nenabyl právní moci), ani na základě vydržení, nemohl žalovaný odvozovat své vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu (v rozsahu 3/5) k spornému pozemku z jejího právního postavení, tedy z kupní smlouvy uzavřené mezi žalovanou a žalovaným dne 8. 2. 2018 (zásada, že nikdo nemůže na jiného převést více práv, než má sám). Vzhledem k tomu, že v době uzavření kupní smlouvy ze dne 8. 2. 2018 skutečný právní stav neodpovídal stavu evidovanému v katastru nemovitostí, odvolací soud se zabýval tím, zda se žalovaný stal vlastníkem daného podílu na základě aplikace ustanovení §984 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Stěžejním bylo posouzení dobré víry žalovaného v době převodu, když ostatní podmínky vyžadované v §984 o. z. měl za splněné. S ohledem na učiněná zjištění, že žalovaný je právní profesionál, že jako zástupce správce konkurzní podstaty zahraniční mateřské společnosti (na jejíž majetek byl v roce 1995 prohlášen konkurz) měl na poměry žalobkyně v minulosti zásadní vliv, že mu byly známy okolnosti sporu o výkon práv uvnitř žalobkyně, že dlouhodobě a úzce spolupracuje s I. C. (jednatel a společník žalované), a s přihlédnutím k tomu, že zmíněné řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení skončilo těsně před uzavřením předmětné kupní smlouvy (pravomocně skončeno dne 24. 1. 2018, k doručení rozsudku v řízení o nahrazení projevu vůle došlo dne 7. 2. 2018, k uzavření předmětné kupní smlouvy došlo den poté - 8. 2. 2018), měl odvolací soud za prokázané (uzavřel), že žalovaný věděl, že vlastnické právo žalované je dotčeno (zpochybněno) závěry soudů v řízeních o žalobách podaných žalobkyní, a proto mu nelze přiznat pozitivní účinky materiální publicity katastru nemovitostí ve smyslu §984 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též jako „dovolatel“) dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí.
Žalovaný v podaném dovolání vytýká odvolacímu soudu, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 21 Cdo 4540/2018 a sp. zn. 22 Cdo 2087/2020) při řešení otázek (1) „zda lze odepřít ochranu nabyvateli jednajícímu v dobré víře o vlastnickém právu převodce v situaci, kdy zápis v katastru nemovitostí žádné pochybnosti neobsahoval, přičemž důvod, pro který převodce vlastníkem nebyl, nabyvatel z katastru nemovitostí zjistit nemohl a v řízení nebylo prokázáno, že se o něm dozvěděl; (2) zda v případě, že se nabyvatel a převodce znají, resp. nejsou cizími osobami, je nabyvatel povinen činit aktivní kroky nad rámec běžné (obvyklé) opatrnosti ve smyslu ustanovení §984 o. z., aby se ujistil, že stav zápisu ohledně vlastnického práva převodce je v souladu se skutečností; (3) zda je z hlediska dobré víry významné, že nabyvatel věděl o vnitřních sporech předchozího vlastníka (spor o vlastnictví většinového obchodního podílu), které však nebránily převodu vlastnického práva k předmětnému pozemku na převodce“.
Přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, „ zda je nabyvatel povinen činit aktivní kroky nad rámec běžné (obvyklé) opatrnosti, pokud jde o ověření správnosti stavu zápisu v případě, že vlastnickým titulem převodce nebo součástí vlastnického titulu je rozhodnutí soudu opatřené doložkou právní moci“.
S poukazem na to, že na příslušném listu vlastnictví byl (u sporného pozemku) jako nabývací titul uveden rozsudek Krajského soudu v Praze sp. zn. 47 Cm 62/2005, že doložka právní moci (i vykonatelnosti) má charakter veřejné listiny a potvrzuje pravdivost v ní uvedených údajů, namítá, že nemohl objektivně zjistit, že dotyčný rozsudek nenabyl právní moci, neboť nebyl účastníkem řízení o žalobách na obnovu a pro zmatečnost, ani zástupcem žádného z účastníků. Žádné objektivní okolnosti, které by zpochybňovaly jeho dobrou víru, neexistovaly, avšak soudy obou stupňů se věcí z hlediska zachování jeho běžné opatrnosti vůbec nezabývaly. Nebylo prokázáno, že při nabytí spoluvlastnického podílu na sporném pozemku nezachoval běžnou (obvyklou) opatrnost. Důvody, jimiž odvolací soud nedostatek jeho dobré víry zdůvodnil, považuje pro její posouzení za nerozhodné. Z odkazovaného rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2087/2020 dovozuje, že z hlediska posouzení jeho dobré víry bylo bezvýznamné, že se zná s jednatelem žalované I. C. Na podporu své argumentace poukázal též na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2219/12 a sp. zn. III. ÚS 3644/19.
Dále namítá vadu řízení spočívající v porušení jeho ústavou zaručeného práva na zákonného soudce. Za situace, kdy o přidělení dvou zastupujících soudců (za původní členy senátu) bylo rozhodnuto v den konání odvolacího jednání, věc „ fakticky rozhodoval jediný soudce“ (referující předsedkyně senátu), zastupující členové „neměli možnost se s věcí vůbec seznámit“ , mělo být odvolací jednání odročeno. Z uvedených důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání argumentaci dovolatele podpořila.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §984 o. z. není-li stav zapsaný ve veřejném seznamu v souladu se skutečným právním stavem, svědčí zapsaný stav ve prospěch osoby, která nabyla věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby k tomu oprávněné podle zapsaného stavu. Dobrá víra se posuzuje k době, kdy k právnímu jednání došlo; vzniká-li však věcné právo až zápisem do veřejného seznamu, pak k době podání návrhu na zápis.
Citované ustanovení upravuje zásadu materiální publicity veřejných seznamů, která umožňuje, aby při splnění zákonem stanovených podmínek došlo k nabytí věcného práva od neoprávněného. Dobrou víru občanský zákoník presumuje (§7 o. z.); důkazní povinnost leží na osobě, která tvrdí, že nabyvatel nejednal v dobré víře. Má-li být existence dobré víry ve smyslu §984 odst. 1 o. z. vyvrácena, pak se to musí stát skutečnostmi vyvracejícími přímo dobrou víru o stavu zapsaném ve veřejném seznamu. Takový závěr musí být řádně odůvodněn, jinak dochází k porušení práva na soudní ochranu i práva vlastnického zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních právo a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. III. ÚS 3644/19).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 21 Cdo 4540/2018, vyložil, že „ustanovení §984 odst. 1 o. z. je promítnutím zásady materiální publicity veřejných seznamů v právním řádu, která umožňuje, aby za stanovených podmínek došlo k nabytí práva od neoprávněného, tedy od osoby, která ačkoli je ve veřejném seznamu zapsána jako osoba oprávněná, podle skutečného stavu věcí osobou oprávněnou není. Právní úprava tu sleduje ochranu těch, kdo nabydou věcné právo za úplatu v dobré víře od osoby, která je podle stavu zápisů ve veřejném seznamu oprávněna takové právo zřídit. Podmínkou takového nabytí práva je úplatnost nabývacího právního jednání a dobrá víra nabyvatele v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem (v to, že osoba zapsaná ve veřejném seznamu jako oprávněná osoba je oprávněnou osobou i podle skutečného právního stavu).
Dobrá víra je – obecně vzato – vnitřní přesvědčení osoby, že nejedná bezprávně. Jde o psychický stav jednající osoby, který sám o sobě nemůže být předmětem dokazování. Na dobrou víru lze usuzovat z konkrétních vnějších skutečností, jejichž prostřednictvím se toto vnitřní přesvědčení projevuje navenek a které dokazovány být mohou. Otázku dobré víry je třeba posuzovat nejen ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) smluvní strany, ale především se zřetelem k objektivním okolnostem. Při hodnocení dobré víry nabyvatele věcného práva v soulad zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 o. z. je vždy třeba brát v úvahu, zda smluvní strana při běžné (obvyklé) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat (od každého očekávat), neměla, popřípadě nemohla mít důvodné pochybnosti o tom, že údaje uvedené ve veřejném seznamu (v katastru nemovitostí) odpovídají skutečnému právnímu stavu, tedy i o tom, že osoba zapsaná jako vlastník v katastru nemovitostí je skutečným vlastníkem věci.
K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud následně přihlásil např. v rozsudku ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 2769/2018, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 69/2020, v rozsudku ze dne 2. 6. 2020, sp. zn. 21 Cdo 3017/2019, nebo v rozsudku ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3962/2019.
Běžná (obvyklá) opatrnost smluvní strany při nabývání věcného práva zásadně nezahrnuje její povinnost činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistila, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčila nahlédnutím do něj, je vskutku v souladu se skutečným právním stavem a že nedošlo ke změně oprávněné osoby, aniž by se tato změna promítla ve veřejném seznamu. Požadavek na takové ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem by byl v rozporu s ustanovením §980 odst. 2 o. z., které zakládá domněnku souladu stavu zapsaného ve veřejném seznamu se skutečným stavem. Vyloučení potřeby šetření skutečného právního stavu je ostatně smyslem materiální publicity veřejných seznamů, vyjádřené zejména v ustanovení §984 odst. 1 o. z. Uvedené však neplatí, jsou-li tu objektivní okolnosti vzbuzující pochybnosti o souladu mezi stavem zapsaným ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem. V takovém případě naopak je na nabývající osobě, aby si ověřila (aktivně zjišťovala), zda zápis ve veřejném seznamu je v souladu se skutečným stavem (srov. také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
V usnesení ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, Nejvyšší soud zdůraznil, že dobrá víra nabyvatele se opírá o zápis v katastru nemovitostí a je presumována (§7 o. z.). Vychází z důvěry jednotlivců v akty veřejné moci; poskytuje ochranu tomu, kdo jednal v důvěře v zápis v katastru nemovitostí, na jehož obsah neměl a nemohl mít vliv, na rozdíl od skutečného („naturálního“) vlastníka. Jde o speciální případ omylu (o skutečném právním stavu) vyvolaného státním orgánem, jednání nabyvatele je projevem důvěry jednotlivců v akty veřejné moci (zde katastrálního úřadu). Nabyvatel není v zásadě povinen činit aktivní kroky (šetření) směřující k tomu, aby se ujistil, že stav zápisů ve veřejném seznamu, o němž se přesvědčil nahlédnutím do něj, je v souladu se skutečným právním stavem; jsou-li mu ovšem známy skutečnosti, které knihovní stav objektivně znejišťují, pak lze po něm přiměřenou „investigativní“ aktivitu požadovat.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že Nejvyšší soud zpochybní úvahy odvolacího soudu o tom, zda nabyvatel věcného práva byl v dobré víře ohledně souladu zápisu ve veřejném seznamu se skutečným právním stavem ve smyslu ustanovení §984 odst. 1 o. z., jen za předpokladu, že by tyto úvahy byly zjevně nepřiměřené či nebyly řádně odůvodněny (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2087/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 221/2021, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 24 Cdo 688/2021).
V projednávané věci odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož žalovaný nemohl nabýt vlastnické právo ke spoluvlastnickému podílu sporného pozemku podle §984 o. z., když nebyla splněna podmínka jeho dobré víry. Dovodil, že ochrana dobrověrného nabyvatele nemovitostí ve smyslu §984 odst. 1 o. z. žalovanému nesvědčí, neboť spoluvlastnický podíl na sporném pozemku nenabyl od osoby k jeho převodu oprávněné dle zapsaného stavu a ke dni podání návrhu na vklad svého vlastnického práva do katastru nemovitostí nemohl být v dobré víře proto, že věděl, že žalovaná není vlastníkem sporného pozemku z důvodu, že odpadl právní důvod nabytí vlastnického práva k němu. Tento úsudek je souladný s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, podle níž „ dobrá víra svědčí tomu, kdo nevěděl a při obvyklé opatrnosti vědět nemohl, že došlo ke změně oprávněné osoby v důsledku mimoknihovního nabytí práva, že zde nebyl způsobilý právní důvod nabytí vlastnického práva nebo že tento právní důvod dodatečně odpadl“ . Odvolací soud správně rozpoznal, že podle zjištěného skutkového stavu věci žalovaný v době uzavření kupní smlouvy věděl, že žalovaná neměla právo sporný pozemek převést, neboť rozsudek, který (spolu se smlouvou o smlouvě budoucí) představoval nabývací titul, nebyl pravomocný, na což poukazuje i časová souslednost: řízení o žalobě pro zmatečnost a na obnovu řízení bylo pravomocně skončeno dne 24. 1. 2018 (přičemž tam soudy dospěly k závěru, že rozsudek v řízení o nahrazení projevu vůle nebyl řádně doručen – tudíž není pravomocný), onen rozsudek byl žalobkyni řádné doručen 7. 2. 2018 a předmětná kupní smlouva byla uzavřena 8. 2. 2018.
K dovolacím námitkám:
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatele týkající se jeho dobré víry v zápis v katastru nemovitostí při nabytí podílu na sporném pozemku mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Dovolatel formulaci k přezkumu předestřených otázek (a jejich řešení) zakládá na odlišném skutkovém rámci, prosazuje-li, že v řízení nebyla prokázána jeho vědomost o tom, že stav zápisu v katastru nemovitostí neodpovídal stavu skutečnému. Svými námitkami tak ve skutečnosti nenapadá právní posouzení věci, ale správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při svém právním posouzení vycházel. Odvolací soud však rozhodl poté, co zjistil, že žalovaný věděl, že vlastnické právo žalované – převodkyně – je dotčeno závěry soudů v rámci řízení vedených žalobkyní ke zpochybnění převodu vlastnictví sporného pozemku na žalovanou.
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí na závěru, zda žalovaný jako nabyvatel byl povinen činit aktivní kroky nad rámec běžné opatrnosti nebo zda měl zkoumat ověřování souladu mezi zápisem ve veřejném seznamu a skutečným právním stavem, není založeno, neprosadí se námitky dovolatele vztahující se k tomu formulovaným otázkám. V souzené věci totiž dovolatel o okolnostech prolamujících presumpci jeho dobré víry (již) věděl (díky svému postavení zástupce správce konkurzní podstaty zahraniční mateřské společnosti žalobkyně ve spojení s jeho známostí s jednatelem žalované).
K vadám řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; protože tato podmínka naplněna není, jsou bezcenné výtky, že odvolací soud měl (z důvodu změny v obsazení senátu) odvolací jednání odročit, nebo že byl nesprávně obsazen.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu žalovaného na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o dovolání. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí [§243 písm. a) o. s. ř.]. O odkladu vykonatelnosti či právní moci napadeného rozhodnutí podle §243 o. s. ř. lze uvažovat teprve tehdy, jsou-li splněny podmínky dovolacího řízení, dovolání je bezvadné a alespoň na základě předběžného posouzení se dovolání jeví jako pravděpodobně úspěšné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu