ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3165.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3165/2022-196
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. H. , bytem v XY, zastoupeného JUDr. Petrem Prchalem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Drdlova 540/18, proti žalované VK COMPANY s. r. o. , se sídlem v Mostě, Kpt. Jaroše 29/2, identifikační číslo osoby 058 93 330, zastoupené Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem v Mostě, Jaroslava Průchy 1915/24, o zaplacení 68.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 22 C 274/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 14 Co 189/2021-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 4.986,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Petra Prchala, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 14 Co 189/2021-166, potvrdil rozsudek ze dne 22. 9. 2021, č. j. 22 C 274/2019-115, jímž Okresní soud v Mostě (dále jen „soud prvního stupně“) uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 68.000,- Kč s 9 % úroky z prodlení z dlužné částky od 28. 11. 2018 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu; odvolací soud současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaná jako prodávající a žalobce jako kupující uzavřeli dne 20. 8. 2018 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl ojetý osobní automobil zn. XY za sjednanou kupní cenu 68.000,- Kč. Žalovaná toto vozidlo inzerovala jako provozuschopné ve dvou inzerátech za cenu 70.000,- Kč a 83.000,- Kč s tím, že motor vozidla, které má najeto 150.000 km a novou STK platnou do dubna 2020, má tichý chod a řádný výkon, rozsáhlou vnitřní výbavu a vyměněnou celou řadu součástek. Kupující (žalobce) ve smlouvě potvrdil, že si vozidlo řádně prohlédl, byl seznámen s jeho závadami a technickým stavem, které bere na vědomí, a že byla provedena zkušební jízda. Ve smlouvě je výslovně uvedeno, že kupující přebírá vozidlo bez jakékoliv záruky, kupuje ho tak, jak stojí a leží a vzdává se svých práv z vad zboží; kupní smlouva je ve formě vytištěného formuláře s ručně dopsanými údaji o jejích účastnících, předmětu prodeje a kupní ceně a prohlášením prodávající (žalované), že poskytuje kupujícímu 14denní záruku na to, že vozidlo nemá extrémní únik motorového oleje s tím, že při shledání této závady bude vrácena kupní cena. Nedílnou součást smlouvy tvoří protokol o zkušební jízdě a předání vozidla, v němž je zakřížkováním tam uvedených možností a dále rukou vepsaným drobným textem uvedena celá řada vad (mj. nutnost výměny motoru, spojky a převodovky, údaj, že počet najetých kilometrů neodpovídá skutečnosti); protokol, který vyplnila žalovaná, obsahuje prohlášení, že kupující vykonal zkušební jízdu v délce 10 km a je seznámen s tím, že vozidlo je prodáváno na náhradní díly; současně je zde uvedeno, že pro některé z vad je kupujícímu poskytnuta sleva z kupní ceny 15.000,- Kč. Dne 4. 9. 2018 žalobce odstoupil od kupní smlouvy s odůvodněním, že po prohlídce vozidla autorizovaným servisem bylo zjištěno, že vozidlo není po technické ani emisní stránce způsobilé silničního provozu a není schopné sloužit účelu, pro který bylo zakoupeno, a že na vady, které vyplývají z přiloženého protokolu o servisní prohlídce, nebyl při uzavírání kupní smlouvy upozorněn. Žalovaná na odstoupení reagovala sdělením, že ho nepovažuje za platné, neboť vady vozidla byly vyjmenovány v kupní smlouvě i v protokolu o zkušební jízdě a předání vozidla a žalobce na ně dostal slevu 15.000,- Kč. S účinností od 8. 3. 2017 je předmětem podnikání žalované pronájem nemovitostí, bytů a nebytových prostor a dále výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona. Vady, které byly rukou drobným písmem jednatelem žalované sepsány v protokolu o zkušební jízdě a předání vozidla hodnotily soudy jako nejasné a nesrozumitelné. Odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že žalovaná uvedla žalobce v omyl ohledně skutečnosti, pro kterou kupní smlouvu uzavřel. Vozidlo zcela zjevně inzerovala jako provozuschopné, přestože fakticky provozuschopné nebylo (bylo určeno na náhradní díly) a žalobce je koupil za účelem používání k jízdě. Za podstatné odvolací soud označil zejména posouzení právního vztahu účastníků jako vztahu mezi spotřebitelem a podnikatelem. Zdůraznil, že pro hodnocení smlouvy jako spotřebitelské je rozhodné, jak se jeví charakter smluvní strany druhé straně (spotřebiteli). S přihlédnutím k okolnostem případu, kdy kupní smlouva byla uzavřena mimo obchodní prostory či sídlo žalované (konkrétně na veřejném parkovišti v XY), žalovaná se ve smlouvě i v protokolu o zkušební jízdě a předání vozidla označila jako podnikatelský subjekt (vozidlo bylo součástí jejího obchodního majetku), vůči žalovanému vystupovala jako profesionál se zkušeností s jednáním v právních vztazích (předložila veškeré smluvní dokumenty, nadto na formulářích, které její jednatel rukou doplnil), dovodil, že žalovaná vůči žalobci vystupovala jako podnikatel ve smyslu §421 odst. 1 a §420 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „o. z.“); vzhledem k místu uzavření smlouvy neměl žalobce možnost zkoumat, co je hlavním předmětem podnikatelské činnosti žalované (nadto prodej automobilu souvisel s podnikáním žalované do té míry, že se jednalo o způsob spravování jejího majetku). Z hlediska vystupování žalované vůči žalobci odvolací soud shledal nevýznamným, že prodej automobilů nepatří do předmětu podnikání žalované a na právní vztah účastníků aplikoval §1810 a násl. o. z.; přiklonil se přitom k přednostnímu posouzení oprávněnosti odstoupení žalobce od předmětné kupní smlouvy bez udání důvodu v prodloužené lhůtě podle §1829 odst. 2 o. z. Akcentoval, že ze zvláštní ochrany spotřebitelských vztahů (§1815 o. z.) vyplývá nemožnost vzdát se práv z vad zboží podle §1916 o. z. Za nadbytečné označil posouzení platnosti předmětné kupní smlouvy, neboť by vedlo ke stejnému výsledku - vypořádání účastníků podle zásad bezdůvodného obohacení (konkrétně §2993 o. z.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 o. s. ř. Za otázky, které „byly dosud dovolacím soudem řešeny“ označila otázky, „ zda je každá smlouva, která je uzavřena mezi subjektem zapsaným v obchodním rejstříku a nepodnikatelem, považována za spotřebitelskou “, a „ zda, pokud je od smlouvy odstupováno pro vady, lze v případě spotřebitelské smlouvy takové odstoupení vykládat jako odstoupení od spotřebitelské smlouvy, pro které není důvod podstatný “. Má za to, že domněnka zakotvená v §421 o. z., je domněnkou vyvratitelnou a nelze presumovat, že by každá smlouva, kterou uzavře subjekt zapsaný v obchodním rejstříku s nepodnikatelem, byla automaticky smlouvou spotřebitelskou. V případě, kdy je zřejmé, že osoba zapsaná v obchodním rejstříku smlouvu s nepodnikatelem neuzavírá v rámci své obvyklé podnikatelské činnosti, ani za účelem dosažení zisku nebo v rámci své obchodní činnosti, nemůže být taková smlouva spotřebitelská. V této souvislosti zdůrazňuje, že prodej vozidel není předmětem její podnikatelské činnosti, předmětnou kupní smlouvu s žalobcem neuzavřela v rámci své podnikatelské (případně obchodní) činnosti, ani za účelem dosažení zisku. Pro závěr, že mezi ní a žalobcem se jednalo o spotřebitelskou smlouvu, nesvědčí ani skutečnost, že podniká v bytě a nedisponuje prodejními plochami vhodnými pro prodej automobilů a formulářové smlouvy k prodeji vozidla si stáhla z internetu (vůči žalobci tudíž nevystupovala jako profesionál). Napadené rozhodnutí shledává v rozporu s rozsudkem sp. zn. 22 Cdo 679/2007, v němž Nejvyšší soud dovodil, že správa vlastního majetku není podnikáním. Dále namítá, že pokud žalobce od smlouvy odstoupil z důvodu tvrzených vad předmětu koupě, využil ustanovení NOZ, které umožňuje od smlouvy odstoupit pro vady věci, a zjevně nechtěl využít jiné možnosti ukončení smlouvy, a sice odstoupení od spotřebitelské smlouvy bez uvedení důvodu. Oba důvody jsou samostatnými způsoby ukončení smlouvy a soud měl hodnotit úkon podle jeho obsahu, nikoli podle toho, jak sám uznal za vhodné (a v daném případě v rozporu s obsahem předmětného úkonu). Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu a rozvedl argumenty na jejich podporu. Navrhl, aby dovolací soud „potvrdil rozhodnutí odvolacího soudu a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení“ .
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jako „o. s. ř.“) platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Závěr odvolacího soudu, že se v případě předmětné kupní smlouvy jednalo o spotřebitelský vztah, žalovaná (podle obsahu dovolání - §41 odst. 2 o. s. ř.) považuje za rozporný se závěry dovozenými v rozsudku ze dne 22. 4. 2008, sp. zn. 22 Cdo 679/2007, v němž Nejvyšší soud zaujal výkladové stanovisko k §2 odst. 1 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, který byl zrušen zákonem č. 89/2012 Sb., občanským zákoníkem, nadto ve skutkově zcela odlišné věci. Závěr, že správa vlastního majetku není výkonem podnikatelské činnosti podnikatelského subjektu, by se sice uplatnil i v nyní projednávané věc, pokud by šlo o jediné kritérium pro posouzení, zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy. K takovému posouzení však nemůže vést pouhá úvaha o tom, zda žalovaná jednala v rámci své podnikatelské činnosti nebo pouze spravovala svůj obchodní majetek. Odvolací soud v nyní projednávané věci posuzoval souhrn celé řady kritérií a nadto podle jiné (nové) právní normy. Podle nového občanského zákoníku (zejména §420 a 421 o. z.) je při posuzování toho, zda se jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, rozhodné zejména to, jak podnikatel v právním vztahu se spotřebitelem vystupuje navenek (Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054), 1. vydání, 2014, s. 394 - 408: M. Hulmák). Odvolací soud zcela správně vyhodnotil, že žalovaná vůči žalobci od samého počátku vystupovala jako právnická osoba, sama sebe tak označila ve smlouvě a v protokolu o zkušební jízdě a předání vozidla, které připravila, a žalobci předvedla a předala vozidlo mimo místo (sídlo) svého podnikání. V dané situaci tak nebylo v moci žalobce, aby si ověřil, zda žalovaná nevystupuje v postavení soukromé osoby (což by navíc bylo jen velmi obtížné, vzhledem k tomu, že se jednalo o právnickou osobu a nikoliv o fyzickou osobu – podnikatele). V řízení nebylo tvrzeno ani prokázáno, že by jednatel žalované jednal při prodeji vozidla jako fyzická osoba svým jménem. Pro posouzení vyvratitelné domněnky zakotvené v §420 odst. 2 je podstatné, zda se uvedená osoba chová fakticky jako podnikatel, resp. zda vystupuje jako podnikatel v konkrétním právním vztahu (srov. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654), 2. vydání, 2022, s. 1321 - 1323: J. Lasák). Zákon po spotřebiteli nevyžaduje, aby si při vstupu do právního vztahu s podnikatelem ověřoval předmět jeho podnikatelské činnosti. Nelze proto než uzavřít, že odvolací soud při posouzení charakteru právního postavení účastníků nepochybil, neboť se držel shora vyložených kritérií.
V případě otázky právní kvalifikace odstoupení od předmětné kupní smlouvy, žalovaná nedostála nárokům kladeným na vymezení přípustnosti dovolání (241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř.; srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, nebo ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSČR 114/2013, ze dne 29. 10. 2015, sen. zn. 29 NSČR 104/2015, nebo ze dne 31. 10. 2013, sen. zn. 29 NSČR 97/2013, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 383/2014, odmítl). Dovolací soud se jí proto nezabýval.
Protože dovolatelka nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu