ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3178.2021.1
sp. zn. 33 Cdo 3178/2021-147
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně J. K. , bytem v XY, zastoupené JUDr. Vítězslavem Květenským, advokátem se sídlem v Praze 8, Křižíkova 16, proti žalovanému J. H. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 34 C 399/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 107/2021-101, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 107/2021-101, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 12. 2020, č. j. 34 C 399/2019-70, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 1. 2021, č. j. 34 C 399/2019-76, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 2.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z toho, že žalobkyně poskytla v březnu 2018 žalovanému částku 2.000.000,- Kč pro účely jeho majetkového vypořádání s bývalou manželkou R. H.; u dohody o poskytnutí peněz, jakož i při jejich předání nebyl mimo žalobkyně a žalovaného nikdo jiný přítomen. Žalobkyně vyzvala žalovaného ke vrácení částky 2.000.000,- Kč do 31. 3. 2019, neboť nebyla sjednána lhůta pro vrácení peněz. V řízení o vypořádání společného jmění bývalých manželů H. vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 8 C 560/2013, bylo vypořádáno jejich spoluvlastnictví rozsudkem ze dne 1. 3. 2017, č. j. 8 C 560/2013-132, tak, že do výlučného vlastnictví bývalé manželky byl přikázán rodinný dům v XY oproti její povinnosti vyplatit žalovanému na vypořádání částku 2.150.000,- Kč. Podle protokolu o jednání před Krajským soudem v Praze ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. 28 Co 322/2017, a z výpisu z bankovního účtu žalovaného se podává, že žalovaný získal peníze a s bývalou manželkou se dohodl na tom, že sporná nemovitost bude přikázána do jeho výlučného vlastnictví, přičemž jí vyplatí vypořádací podíl. Soud prvního stupně neuvěřil svědkyním P. J., J. K., I. T., A. P. a V. K., že žalobkyně žalovanému poskytla částku 1.500.000,- Kč jako dar, popř. že mu takovou sumu jako dar nabízela, neboť šlo o zprostředkovanou informaci, u dohody ani předání peněz žádná ze svědkyň nebyla a jejich svědectví byla částečně tendenční s velmi omezenou věrohodností. Významnou neshledal výpověď svědka J. T., který vypovídal o tom, co slyšel, tedy vnímal zprostředkovaně. Výpověď žalovaného shledal nevěrohodnou a výpověď žalobkyně posuzoval z toho pohledu, že má zájem na výsledku sporu. Uzavřel, že co do skutkového stavu věci v řízení panoval značný stav nejistoty, který se dokazováním nepodařilo odstranit. Účastníkům řízení se nepodařilo prokázat jejich vlastní skutkovou verzi (že šlo o zápůjčku nebo o dar), jaká byla jejich vůle při poskytnutí peněz a právní důvod, na základě kterého došlo k předání sporné částky. Podle soudu prvního stupně je třeba tuto situaci klást k tíži příjemci plnění – tj. žalovanému. Bylo totiž na něm, aby si tvrzený dar v tak vysoké výši nechal písemně potvrdit. Ze shora uvedených důvodů proto poskytnuté plnění považoval soud prvního stupně za bezdůvodné obohacení.
Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 14. 7. 2021, č. j. 21 Co 107/2021-101, změnil rozsudek soud prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení částky 2.000.000,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Po zopakování výslechu svědků J. T., R. H., P. J., J. K., I. T., A. P. a V. K., vyvrátil závěry soudu prvního stupně, že se ani jednomu z účastníků nepodařilo prokázat, jaká byla jejich vůle při poskytnutí (a převzetí) finančního obnosu; výpovědi svědků o skutečnostech, jimž nebyli osobně přítomni, odvolací soud posuzoval jako nepřímé důkazy. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, a jeho usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, a ze dne 12. 10. 2007, sp. zn. 4 Tdo 1171/2017, zdůraznil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost). To, zda byla určitá skutečnost prokázána masou nepřímých důkazů, je výsledkem hodnocení důkazů podle §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soudu prvního stupně vytýká, že provedené důkazy hodnotil v rozporu s §132 o. s. ř., a dospěl tak k nesprávným skutkovým závěrům. Vlastním hodnocením výslechů svědkyň R. H., P. J., I. T., A. P., V. K. a svědka J. T. dospěl k závěru, že vztah účastníků řízení byl v minulosti velmi dobrý a že žalovaný měl problém získat peníze na vyplacení bývalé manželky v rámci vypořádání společného jmění manželů. Poté, co za přítomnosti své partnerky P. J. celou věc řešil s žalobkyní, se tato sama nabídla, že mu peníze daruje se slovy, že „za zkroucenou hubu paní H. mi to stojí, chtěla bych vidět, jak se tváří.“ Odvolací soud tak nabyl jistoty o tom, že žalobkyně žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč, a že je tedy pravdivá skutková verze žalovaného. Žalovaný řešil svou nepříznivou životní situaci se svými blízkými (se svou přítelkyní P. J., se sestrami A. P. a V. K. či s bývalou manželkou svého synovce I. T.). Výpovědi shora uvedených svědkyň byly spontánní, jejich obsah byl konzistentní a ve svém souhrnu tvořily uzavřený řetězec vedoucí k závěru, že žalobkyně darovala žalovanému 1.500.000,- Kč. Svědkyně sice získaly informace, o nichž vypovídaly, zprostředkovaně, jelikož u předání peněz byli jen účastníci řízení, avšak nelze je označit za tendenční s velmi omezenou pravděpodobností. V tomto světle pak výpověď svědka J. T. stojí zcela osamoceně. Podle odvolacího soudu účastníci řízení ústně uzavřeli darovací smlouvu podle §2055 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Z těchto důvodů změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně (dále též „dovolatelka“), které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. Má za to, že skutková zjištění odvolacího soudu jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, došlo k deformaci zjištění z provedených důkazů a k vyvození takových skutkových závěrů, které z provedených důkazů nevyplývají. Naplnění předpokladu přípustnosti dovolání shledává v rozporu rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, představovanou jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, neboť odvolací soud v bodu 15 odůvodnění svého rozsudku přijal závěr, podle něhož k tomu, aby „soud měl určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit“ . Naopak judikatura Nejvyššího soudu je dlouhodobě zajedno, že „[S]kutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“ (viz rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013) . Odvolací soud nemohl „nabýt jistoty“, že žalovanému darovala částku 1.500.000,- Kč, neboť u jednání dne 15. 9. 2020 svědkyně R. H. výslovně uvedla, že „paní K. půjčila, aby mě mohl manžel vyplatit, teď to nemíní vrátit. To jsem se dozvěděla tak, že zhruba v únoru 2019 mě paní K. telefonicky kontaktovala, jestli vím číslo na bývalého manžela, že on nechce peníze vrátit.“ Ve prospěch skutkové verze žalobkyně, že poskytnuté finanční prostředky představovaly půjčku a nikoliv dar, tak vypovídají svědkyně R. H. a svědek J. T. O tom, že nešlo o dar, svědčí i okolnost, že žalovaný nepodal přiznání k darovací dani či dani z příjmu, což jednoznačně prokazuje, že se k poskytnuté částce nechoval jako k daru, který musí být podle zákona zdaněn, nýbrž jako k plnění představující (zá)půjčku. Při hodnocení výpovědi družky žalovaného odvolací soud nepřihlédl (a tedy nehodnotil) její zjevně negativní vztah k žalobkyni a k jejímu zájmu na výsledku řízení (tzn. pomoci žalovanému). Jde-li o hodnocení výpovědi svědka J. T., zde odvolací soud bez bližšího vypořádání se s ní pouze uzavřel, že ve světle zbývajících důkazů (výpovědí jiných svědkyň) je jeho výpověď osamocena. Shora uvedené vede podle dovolatelky k tomu, že je zde extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a provedenými důkazy, zejména výpovědí svědka J. T. a R. H., jakož i té části výpovědi žalovaného, podle níž údajný dar nezdanil, a tudíž se k převzaté částce jako k daru nechoval. S tímto odůvodněním dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, přičemž aby zvážil možnost přikázání věci jinému senátu téhož krajského soudu.
Žalovaný navrhl dovolání pro nepřípustnost odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s. ř.“).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání je přípustné pro posouzení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména jeho rozsudkem ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, v němž dovolací soud přijal závěr, podle něhož „[S]kutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost)“. Rozhodnutí odvolacího soudu je naopak založeno na závěru, že k tomu, aby „soud měl určitou skutečnost za prokázanou, dostačuje, aby předmětný skutkový závěr bylo možné s velkou mírou pravděpodobnosti připustit“ .
Dovolání je důvodné.
Dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Nicméně je-li dovolání přípustné, přihlíží dovolací soud též k vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §213 o. s. ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (odst. 1). Odvolací soud může zopakovat dokazování, na základě kterého soud prvního stupně zjistil skutkový stav věci; dosud provedené důkazy zopakuje vždy, má-li za to, že je z nich možné dospět k jinému skutkovému zjištění, než které učinil soud prvního stupně (odst. 2).
Ústavní soud v nálezu ze dne 12. 10. 2004, sp. zn. IV. ÚS 57/04, uvedl, že skutková zjištění (zjištění skutkového stavu) jsou v občanském soudním řízení výsledkem provedení důkazů (§122 o. s. ř.) a jejich hodnocení (§132 o. s. ř.). Z uvedeného plyne a contrario závěr, že skutková zjištění může činit toliko ten soud, který důkaz provedl (s výjimkou podle §122 odst. 2 o. s. ř.). Dodržení zásady přímosti je tudíž jedním z pojmových znaků důkazního řízení. Jak ustálená judikatura (viz zejména Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek 64/66, R 92/68, Soudní judikatura 11/2001), tak i doktrína (viz kupř. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: 2003, s. 967) pak z uvedených ustanovení občanského soudního řádu ve spojení s důsledky plynoucími ze zásady ústnosti (§115, §214 odst. 1 o. s. ř.) a přímosti (§122 odst. 1, §211, §213 o. s. ř.) v občanském soudním řízení interpretují ustanovení §213 odst. 1 o. s. ř. v tom smyslu, že je zásadně nepřípustné, aby odvolací soud, jestliže se chce odchýlit od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, tyto důkazy hodnotil jinak, aniž by je sám opakoval (srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2006, sp. zn. II. ÚS 363/06, nález Ústavního soudu ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 1180/14, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 23 Cdo 1128/2013).
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2983/08, se podává, že „ [H]odnocení důkazů bez jejich provedení soudem (nejsou-li dány důvody dožádání) zakládá porušení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy v důsledku porušení zásady přímosti, dle níž dokazování provádí soud, jenž rozhoduje ve věci, a to při jednání, ke kterému předvolá účastníky řízení, přičemž rozhodnutím ve věci je i změna rozhodnutí nalézacího soudu soudem odvolacím v odvolacím řízení. Smyslem a účelem zásady přímosti je objektivita a nezávislost soudního rozhodování, jakož i zabezpečení práva účastníků řízení k provedeným důkazům se vyjádřit. “
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi důsledně zdůrazňuje, že důkaz výslechem osob je vzhledem k jeho specifikům třeba zopakovat vždy, na rozdíl od důkazů listinných, kde se Nejvyšší soud přiklání k názoru, že obecně postavený požadavek na opakování důkazů listinami je věcně neopodstatněný, a tudíž formalistický (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1940/2000 ze dne 23. 1. 2001, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 803/2005 ze dne 23. 8. 2006, a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Odo 1509/2006 ze dne 18. 2. 2009).
V nálezu ze dne 3. 6. 2020, sp. zn. II.ÚS 2310/19, Ústavní soud odůvodnil a přijal závěr, podle něhož „[J]estliže hodlá odvolací soud přehodnotit důkaz svědeckou výpovědí provedený u soudu prvního stupně, musí tento důkaz zopakovat. Nezopakuje-li důkaz svědeckou výpovědí, a přesto jej přehodnotí (srov. §213 odst. 2 o. s. ř.), poruší v souvislosti se zásadou přímosti a ústnosti právo stěžovatele na spravedlivý proces.“
Má-li odvolací soud za to, že na základě důkazů provedených soudem prvního stupně, jež byly podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, lze dospět k jinému skutkovému zjištění, je nepřípustné, aby se odchýlil od hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně, aniž by je sám provedl, a zjednal si tak rovnocenný podklad pro případně odlišné zhodnocení důkazu. To znamená, že odvolací soud je povinen ohledně skutečnosti, o níž má pochybnosti, zopakovat dokazování jako celek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1890/2007).
Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 21 Cdo 560/2006, Nejvyšší soud přijal závěr, podle něhož „[V]yhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá (…) posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Při důkazu výpovědí svědka musí soud vyhodnotit věrohodnost výpovědi s přihlédnutím k tomu, jaký má svědek vztah k účastníkům řízení a k projednávané věci a jaká je jeho rozumová a duševní úroveň, k okolnostem, jež doprovázely jeho vnímání skutečností, o nichž vypovídá, vzhledem ke způsobu reprodukce těchto skutečností a k chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky apod.) a k poznatkům získaným na základě hodnocení jiných důkazů (do jaké míry je důkaz výpovědi svědka souladný s jinými důkazy, zda jim odporuje, popřípadě zda se vzájemně doplňují); celkové posouzení z uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.“
Na tato východiska Nejvyšší soud navázal v rozsudku ze dne 14. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2516/2008. V něm uzavřel, že „[H]odnocení výpovědi svědka i účastníka z hlediska její věrohodnosti je v souladu se zásadou přímosti občanského soudního řízení (§122 odst. 1 o. s. ř.) věcí soudu, který provádí dokazování, a ke způsobu tohoto hodnocení by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě, že by soud hodnotil věrohodnost výpovědi na základě skutečností, které se dle obecných zkušeností k věrohodnosti výpovědi nevztahují. Věrohodnost výpovědi svědka nebo účastníka lze hodnotit i s přihlédnutím ke způsobu, jakým svědek nebo účastník soudu sděluje zjišťované skutečnosti a k jeho chování při výpovědi (viz též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech, 1998, č. 7). Zjistí-li soud okolnosti, které mohou ovlivnit svědkovu věrohodnost (např. má příbuzenský poměr k účastníkům), neznamená to nezpůsobilost svědčit; tyto okolnosti vezme soud v úvahu při hodnocení svědkovy výpovědi (viz Občanský soudní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2009, díl I., s. 580). … Samotná okolnost, že jde o osoby, které mají k žalované vztah, nemůže mít za následek hodnocení jejich výpovědí jako nevěrohodných.“
Nelze pominout, že ohledně chování svědka při výslechu je pro soud významná zejména jeho přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi a ochota odpovídat na otázky. Jako negativní je vnímáno např. jeho nejisté chování, nebo nedokáže-li některé skutečnosti věrohodně vysvětlit (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97); důvodem těchto jevů nemusí být to, že při své výpovědi lže. Nervozita může pramenit již z toho, že se při své výpovědi nachází v pro něj nezvyklé a nepříjemné situaci, případně si na některé skutečnosti opravdu nedokáže vzpomenout. Vnější obraz jeho výpovědi ovlivňuje např. i věk, zdravotní a psychický stav. Všechny tyto vlivy je třeba vzít v úvahu a případně uvést na pravou míru při přijetí závěru o jeho (ne)věrohodnosti. Shora uvedené vystihuje okolnost, že při hodnocení důkazu výslechem svědka spolupůsobí vedle věcného obsahu jeho výpovědí i další skutečnosti, které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodností výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (například ona přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota její výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.).
V nyní souzené věci odvolací soud s poukazem na svědecké výpovědi P. J., I. T., A. P., V. K. uzavřel, že žalovaný prokázal uzavření darovací smlouvy mezi ním a žalobkyní; dospěl tak při hodnocení důkazů k závěru od soudu prvního stupně odlišnému, aniž ovšem rozhodující důkazy řádně zopakoval.
Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 29 Cdo 402/2010, platí, že „[J]inou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je i to, že odvolací soud vyšel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž postupoval podle ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popř. aniž dokazování doplnil.“
Povinnost zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně v odvolacím řízení (§213 odst. 2 o. s. ř.) znamená, provést znovu dokazování způsobem, jaký předepisuje zákon, což v případě opakování výpovědi svědka znamená postupovat podle §126 odst. 3 o. s. ř. Svědek tak má před odvolacím soudem nejprve souvisle a spontánně (vlastním slovy) vypovědět vše, co ví o předmětu výslechu; až poté mu mohou být pokládány otázky směřující k tomu, co je pro rozhodnutí ve věci podstatné.
Tomu ovšem neodpovídá postup odvolacího soudu, jenž sice nařídil opakování výslechu před soudem prvního stupně slyšených svědků R. H., P. J., I. T., A. P., V. K. a J. T., avšak spokojil se při novém výslechu těchto svědků s tím, že všichni odkázali na svou výpověď před soudem prvního stupně. Tím ovšem – v rozporu se zásadou přímosti - nemohl odvolací soud hodnotit všechny rozhodující okolnosti (o nichž je pojednáno shora), k nimž má soud při hodnocení věrohodnosti a pravdivosti svědecké výpovědi přihlédnout. Závěr odvolacího soudu, že „výpovědi shora uvedených svědkyň byly spontánní, jejich obsah byl konzistentní a ve svém souhrnu tvořily uzavřený řetězec vedoucí k závěru, že žalobkyně darovala žalovanému 1.500.000,- Kč,“ neodpovídá průběhu jejich výpovědi před odvolacím soudem, neboť svědkyně k předmětu výpovědi vlastními slovy (spontánně) nic neřekly, pouze odkázaly na obsah své výpovědi před soudem prvního stupně, což je v zásadním rozporu s tím, jak má být podle zákona prováděn výslech svědka.
Jestliže odvolací soud řádně nezopakoval důkazy výslechem svědků, na jejichž základě dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení nebyla uzavřena smlouva o zápůjčce, nýbrž darovací smlouva, nedodržel postup podle §213 odst. 2 o. s. ř. Tím zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř., k níž dovolací soud přihlédl z úřední povinnosti.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu