ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3206.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3206/2022-73
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) P. G. a b) M. G. , obou bytem v XY, zastoupených Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti žalované Smartwings, a. s ., se sídlem v Praze 6, K Letišti 1068/30 (identifikační číslo osoby 256 63 135), o zaplacení 800 euro s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 285/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2022, č. j. 28 Co 90/2022-54, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 28 Co 90/2022-54, potvrdil rozsudek ze dne 13. 10. 2021, č. j. 18 C 285/2021-34, ve spojení s opravným usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 18 C 285/2021-49, jímž Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl žalobu, kterou se žalobci po žalované domáhali zaplacení 800 euro se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10% ročně za dobu od 7. 4. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci se zúčastnili dne 26. 7. 2019 letu č. QS2810 z Prahy do Monastiru; ačkoli byl přílet letadla do cílové stanice stanoven na 17:05 hodin, letadlo zde ve skutečnosti přistálo až ve 20:32 hodin, tedy přílet byl o více než 3 hodiny opožděn. Dne 20. 3. 2020 žalobci žalovanou vyzvali k zaplacení náhrady z důvodu zpoždění letu. Žalovaná žalobcům odmítla plnit namítajíc, že právo neuplatnili včas. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud po právní stránce přisvědčil soudu prvního stupně, že žalobci neuplatnili právo na náhradu škody, která jim vznikla tím, že přeprava nebyla provedena včas, bez zbytečného odkladu, nejpozději však do 6 měsíců (§2553 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. z.“), a protože žalovaná namítla, že právo nebylo uplatněno včas, nelze žalobcům právo přiznat. Akcentoval, že mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtě podle §2553 odst. 3 o. z., patří i žalobci uplatněné právo garantované nařízením Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě (dále jen „Nařízení“). Připomněl, že otázka, zda tento předpis umožňuje aplikaci právního řádu členských států v otázce notifikace (v České republice upravené ustanovením §2553 odst. 3 o. z.), byla již vyřešena Evropským soudním dvorem v rozhodnutí sp. zn. C-139/11, Joan Cuadrench Moré proti Koninklijke Luchtvaart Maatschappij NV, v němž soud konstatoval, že promlčecí lhůty jsou vždy upraveny vnitrostátními předpisy jednotlivých členských států a proto se mohou mezi jednotlivými státy lišit. Nepřisvědčil žalobcům, že k výplatě náhrady za zpoždění letu mělo ze strany dopravce (žalované) dojít bez dalšího, jestliže byly naplněny podmínky dané Nařízením. Konstatoval, že Nařízení jako přímo použitelný unijní předpis stanoví, jaká práva cestujícím při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, a vnitrostátní předpis určuje, jak je mají cestující uplatnit. Řečeno jinak, při neexistenci unijní právní úpravy přísluší každému členskému státu (a jeho vnitrostátním právním předpisům), aby určil pravidla pro uplatnění práv, která jednotlivcům z unijního práva vyplývají. Lhůta stanovená pro uplatnění práv v České republice občanským zákoníkem je přiměřená a efektivní.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z toho, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně, a) „ zda lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu §2553 o. z“., b) „ zda lze označit za správný postup soudu, kdy se bez dostatečného zdůvodnění odchýlí od ustanovení unijního právního aktu a ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie“ , c) „ zda lze připustit, aby vnitrostátní soud bez opory v unijním právním aktu či ustálené rozhodovací praxi Soudního dvora Evropské unie rozšiřoval podmínky ztěžující uplatnění nároků spotřebitelů v neprospěch spotřebitelů v rozporu s jejich smyslem a účelem“, a d) „ zda lze považovat za eurokonformní výklad Nařízení a §2553 o. z., že nárok ze zpožděného (či zrušeného) letu se promlčí za 6 měsíců“ . Namítají, že napadané rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a odvolacímu soudu vytýkají, že porušil jejich ústavně zaručená základní práva a svobody dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo práva, které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Otázka, zda lze přímo použitelný předpis Evropské unie považovat za „přepravní řád“ ve smyslu §2553 o. z., takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá.
Argumentace, kterou dovolatel spojuje se zbylými jím formulovanými otázkami, směřuje ke zpochybnění závěru odvolacího soudu, že žalobcům nelze právo na náhradu škody, která jim vznikla tím, že (nepravidelná) přeprava nebyla provedena včas, přiznat, protože nebylo uplatněno ve lhůtě stanovené v §2553 odst. 3 o. z., a žalovaná to namítla. Protože tuto právní otázku dovolací soud dosud neřešil (§237, §239 o. s. ř.), je pro její řešení dovolání přípustné. Sluší se připomenout, že podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1922/20, jde ve sporu o náhradu škody podle Nařízení o spotřebitelský vztah.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §2553 odst. 2 a 3 o. z., při nepravidelné přepravě osob nahradí dopravce škodu vzniklou cestujícímu tím, že přeprava nebyla provedena včas; podmínky a rozsah náhrady stanoví přepravní řády, uvedená práva musí cestující uplatnit u dopravce bez zbytečného odkladu. Nebylo-li takové právo uplatněno nejpozději do šesti měsíců, soud je nepřizná, namítne-li dopravce, že právo nebylo uplatněno včas.
K pojmu lhůty „bez zbytečného odkladu“ se Nejvyšší soud vyslovil již mnohokrát, například v rozsudcích ze dne 12. 6. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2869/2007, ze dne 29. 6. 2010, sp. zn. 33 Cdo 1508/2008, a ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4634/2008, nebo v usnesení ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 113/2012; závěry, které zde přijal a odůvodnil, jsou použitelné i pro úpravu občanského zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 2014. Nejvyšší soud dovodil, že takto vymezená lhůta přímo neurčuje, v jakém konkrétním časovém okamžiku je třeba povinnost plnit či jinak konat, a jde tak o neurčitou lhůtu. Její podstatu vymezuje již její slovní vyjádření. Z časového určení „bez zbytečného odkladu“ vyplývá, že jde o velmi krátkou lhůtu, jíž je míněno bezodkladné, neprodlené, bezprostřední či okamžité jednání směřující ke splnění povinnosti či k učinění právního úkonu (jednání) či jiného projevu vůle, přičemž doba trvání lhůty závisí vždy na okolnostech konkrétního případu. Takové posouzení lhůty „bez zbytečného odkladu“ zcela koresponduje s právními závěry, k nimž dospěl Nejvyšší soud ve své judikatuře při řešení konkrétních případů. Rovněž tak Ústavní soud (srov. nález ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. IV. ÚS 314/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu č. 38, ročník 2005, pod číslem 159) vysvětlil, že vágní pojem „bez zbytečného odkladu“ je třeba vykládat s ohledem na okolnosti konkrétního případu s tím, že v každém konkrétním případě je třeba vždy zkoumat, zda dlužník bezodkladně využil všechny možnosti pro splnění této povinnosti, případně jaké skutečnosti mu v tom bránily. Rovněž tak podle judikatury Nejvyššího správního soudu (srov. např. jeho rozsudky ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. 6 As 1/2008, ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 20/2010, a ze dne 12. 8. 2010, sp. zn. 9 Afs 21/2010) jde o lhůtu v řádu dnů, maximálně týdnů, tedy v co nejkratším časovém úseku, přičemž v praxi je nutno tento pojem vykládat podle konkrétního případu (tedy „ ad hoc “) v závislosti od účelu, který chce zákonodárce konkrétním ustanovením za pomoci tohoto pojmu dosáhnout.
V odborné literatuře panuje shoda na tom, že znění ustanovení §2553 odst. 3 o. z. („není-li právo z přepravní smlouvy uplatněno v uvedené lhůtě, zaniká“) je třeba interpretovat v souladu s §2580 o. z. tak, že právo na náhradu škody neprekluduje, nýbrž se promlčuje (Sedláček, P. Komentář k §2553. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§2055–3014). Praha: C. H. Beck, 2014, s. 993, marg. č. 10-12. nebo Hrádek, J. Komentář k §2553. In: Hrádek, J. Smlouvy o přepravě v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 46–47, marg. č. 195.).
Podle §609 věty první o. z., nebylo-li právo vykonáno v promlčecí lhůtě, promlčí se a dlužník není povinen plnit. Institut promlčení stimuluje věřitele, aby v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt vykonávali svá práva včas (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 846/2006, ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3825/2011, ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3515/2015 nebo ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 33 Cdo 5165/2015). Naznačené působení na věřitele – jejich motivace k aktivnímu postupu při výkonu práv – však není cílem samo o sobě, ale je vedeno zájmem na ochraně dlužníků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1295/2014), resp. též domnělých dlužníků, tedy osob, které věřitelé ve svých žalobních tvrzeních za dlužníky označují, ač podle hmotného práva nositeli předmětných povinností nejsou. Tato ochrana je zdůvodněna ohledy důkazními a ohledy ekonomickými (viz Brim, L. Komentář k §609. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§1−654). 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022, s. 1950, marg. č. 41).
Odvolací soud podle názoru dovolacího soudu nepochybil, jestliže mezi práva, která musí cestující u dopravce uplatnit ve lhůtě podle §2553 odst. 3 o. z. podřadil i právo na náhradu, kterou cestujícím, jejichž let byl významným způsobem zpožděn, garantuje Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES č. 261/2004, jímž se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů, a nařízení Rady č. 2027/97, o odpovědnosti leteckého dopravce v případě nehod, ve znění nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 889/2002, jakožto předpis upravující práva cestujících vůči leteckému dopravci. Ostatně v odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku se odvolací soud s otázkou aplikace právního řádu členských států náležitě zabýval, své závěry o eurokonformnosti výkladu podpořil odkazy na konkrétní rozhodnutí Evropského soudního dvora a přesvědčivě se vypořádal i s opakovanými námitkami žalobců, že §2553 odst. 3 o. z. hovoří toliko o „škodě“, nikoliv o „újmě“ a že uplatněný nárok přestavuje odškodnění nepohodlí způsobeného cestujícímu, tedy nemajetkovou újmu. Na tento vyčerpávající výklad odvolacího soudu nelze než odkázat.
Přisvědčit lze právnímu závěru odvolacího soudu, že Nařízení jako přímo použitelný unijní předpis stanoví, jaká práva cestujícímu při zpoždění letu vůči dopravci vznikají, že při neexistenci právní úpravy Unie přísluší každému členskému státu (a jeho vnitrostátnímu právnímu řádu), aby určil pravidla pro uplatnění práv , která jednotlivcům vyplývají z unijního práva. Tato pravidla musí být v souladu se zásadou efektivity a rovnocennosti, neměla by být formulována nebo uplatňována způsobem, který nadměrně ztěžuje či prakticky znemožňuje výkon práva na odškodnění zaručeného unijním předpisem, či být formulována nebo uplatňována méně příznivým způsobem než pravidla, kterými se řídí obdobné situace ve vnitrostátním právu. Lhůty, v nichž musí být podány žaloby, jejichž předmětem je získání náhrady škody podle čl. 5 a7 Nařízení se v jednotlivých členských státech mohou lišit a lhůta k uplatnění práva u přepravce (rozhodná i z hlediska následného uplatnění práva u soudu) stanovená v České republice občanským zákoníkem je přiměřená a efektivní, neboť cestující je povinen své právo, které má směřovat k okamžitému a standardizovanému odčinění jeho újmy způsobené zpožděním letu (tedy újmy, která je pro něho jako i všechny ostatní dotčené cestující totožná a o níž se dozvídá již v okamžiku zpoždění letu), uplatnit u dopravce bezodkladně, nejpozději však do šesti měsíců. Eurokonformnost tohoto výkladu Nařízení a ustanovení §2553 o. z. byla potvrzena již Ústavním soudem, který ve skutkově obdobné věci neshledal důvod pro kasační zásah (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2022, č. j. III. ÚS 1614/22).
V posuzované věci byla přeprava provedena dne 26. 7. 2019, žalobci právo u žalované uplatnili teprve dne 20. 3. 2020, aniž jim významná překážka bránila uplatnit je dříve, resp. včas (nejde o případ uvedený v čl. 15 Nařízení). Pokud odvolací soud v dané situaci vztáhl promlčení až k uplynutí šestiměsíční lhůty, jejíž počátek určuje, kdy se žalobci dozvěděli o vzniku práva na odškodnění (okamžik uskutečnění zpožděného letu), zjevně nevybočil z (přísnějšího) požadavku, který na výklad pojmu „bez zbytečného odkladu“ s ohledem na okolnosti konkrétního případu klade výše citovaná judikatura. Závěr odvolacího soudu, že právo na náhradu škody nelze žalobcům přiznat, neboť je uplatnili po uplynutí promlčecí lhůty a žalovaná úspěšně uplatnila námitku promlčení, tak obstojí.
Vzhledem k tomu, že se žalobcům prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž Nejvyšší soud neshledal ani jiné vady, k jejichž existenci u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), dovolání podle §243d písm. a/ o. s. ř. zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žalované, která by na jejich náhradu měla v zásadě právo, žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu