ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3497.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 3497/2023-272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Nárokuj s.r.o. , se sídlem Veselí nad Moravou, Karlova 471, identifikační číslo osoby 09514678, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem Veselí nad Moravou, Karlova 252, proti žalované Provident Financial s.r.o. , se sídlem Praha 4, Krč, Olbrachtova 2006/9, identifikační číslo osoby 25621351, zastoupené Mgr. Andreou Stachovou, advokátkou se sídlem Praha, Valentinská 92/3, o zaplacení 63 680 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 21 C 459/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2023, č. j. 23 Co 180/2023-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení v záhlaví uvedené částky a příslušenství; žalobu odůvodnila tak, že žalovaná poskytla jejímu právnímu předchůdci jako spotřebiteli finanční prostředky (částku 66 000 Kč), a to na základě smlouvy uzavřené dne 24. 8. 2015, která je z důvodu porušení povinnosti řádného posouzení úvěruschopnosti žalovanou neplatná, proto požaduje úhradu všeho, co její předchůdce nad rámec poskytnuté částky uhradil.
Městský soud v Praze (odvolací soud) v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 6. 3. 2023, č. j. 21 C 459/2021-194, jímž Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zamítl žalobu o zaplacení 63 680 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, jeho nákladový výrok změnil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud (poté, co zopakoval dokazování) vyšel ze zjištění, že právní předchůdce žalobkyně uzavřel se žalovanou smlouvu o zápůjčce 66 000 Kč, podle níž se zavázal zápůjčku spolu s úrokem ve výši 14 268 Kč, s poplatkem za administrativní činnosti ve výši 16 659 Kč a s poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 37 508 Kč vrátit v týdenních splátkách po 1 345 Kč.
Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že je dotyčná smlouva neplatná z důvodu, že žalovaná řádně neposoudila úvěruschopnost předchůdce žalobkyně.
Ujednání o poplatku za hotovostní režim (za okamžité a hotovostní poskytnutí zápůjčky) vzhledem k jeho výši, která „ převyšuje o více než 50 % jistinu zápůjčky “, vyhodnotil jako neplatné pro rozpor s dobrými mravy a jako zneužívající, neboť v rozporu s požadavkem poctivosti zakládá významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch spotřebitele; volba hotovostního (a zároveň okamžitého) poskytnutí finančních prostředků s sebou automaticky (bez racionálního opodstatnění) přináší hrazení zápůjčky dlužníkem formou hotovostního inkasa a znamená zbytečné navýšení ceny zápůjčky (takový poplatek představuje fakticky skrytý úrok, který měl být součástí informace o RPSN). Posledně uvedené však nemá za následek neplatnost smlouvy, navíc s přihlédnutím k tomu, že předchůdce žalobkyně tuto skutečnost ani neuplatnil.
Z důvodu neplatnosti ujednání o poplatku za hotovostní režim splátek tak sice žalovaná získala bezdůvodné obohacení ve výši 37 508 Kč, odvolací soud však shodně se soudem prvního stupně dovodil, že ze strany žalobkyně jde o nepoctivé jednání a o zjevné zneužití práva nepožívající právní ochrany podle §8 o. z.; žalobkyně za účelem svého zisku využila bývalou obchodní zástupkyni žalované, která v souvislosti se sjednáním postupní smlouvy s předchůdcem žalobkyně využila znalostí klientů žalované, nesdělila předchůdci žalobkyně informaci o výši bezdůvodného obohacení ani údaj o výši úplaty. Za zásadní odvolací soud považuje zatajení a nedoložení výše úplaty za postoupení žalobkyní v tomto řízení, přičemž právní předchůdce žalobkyně jakoukoliv konkrétní dohodu o úplatě za postoupení popřel. Jednání žalobkyně tak odvolací soud neshledal souladným s hlavním smyslem úpravy zákona o spotřebitelském úvěru a relevantní evropské úpravy, jímž je ochrana spotřebitele jakožto slabší strany.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, některé z otázek hmotného a procesního práva požaduje vyřešit a posoudit jinak a některé dovolací soud dosud neřešil. Namítá, že bylo zasaženo do jejího práva na spravedlivý proces a do práva vlastnit majetek.
1) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelka odkazuje na Nález Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 2700/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2571/2010, a na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017) v otázce „zda je možné konstatovat porušení zákona ze strany poskytovatele úvěru, avšak umožnit mu, aby si ponechal bezdůvodné obohacení, které nabyl v přímé souvislosti porušením základních povinností poskytovatele spotřebitelských úvěrů stanovených zákonem, jež by jinak nezískal, neboť by s ním spotřebitel smlouvu neuzavřel“ . Dovolatelka poukazuje na to, že to byla žalovaná, kdo jednal zjevně v rozporu se zákonem, když předchůdci žalobkyně - spotřebiteli - předložila zjevně nevýhodnou smlouvu a současně porušila vícero jednáními zákon o spotřebitelském úvěru, neboť řádně nezkoumala a neposoudila úvěruschopnost spotřebitele, uvedla ve smlouvě nesprávnou výši RPSN, zatajila skutečnou výši úroku, před podpisem smlouvy uvedla předchůdce žalobkyně v omyl sdělením o výši celkově hrazené částky, účtovala mu poplatek za hotovostní inkaso, ač část zápůjčky měla být vyplacena na účet věřitele dlužníka. Důkazem nepoctivého a nekalého jednání žalované je dále účtování ničím neodůvodněného poplatku za administrativní činnost; žalovaná zneužila dlouhodobou finanční tíseň předchůdce žalobkyně, když věděla o jeho dalších jiných závazcích – v tomto kontextu považuje za nesprávný závěr soudů, že řádně zkoumala a posoudila úvěruschopnost předchůdce žalobkyně. Soudy se uchýlily ke spekulacím a nesmyslnému obviňování žalobkyně z nepoctivého jednání a zneužívání práva, ač to byla žalovaná, kdo jednal zjevně v rozporu se zákonem. Dovolatelka je přesvědčena, že žalované, která porušila závažným způsobem zákon a nejednala s odbornou péčí, měla být uložena povinnost vydat bezdůvodné obohacení, neboť nebude-li sankcionována, bude utvrzena v tom, že se jí vyplatí nadále nepoctivě a v rozporu se zákonem se obohacovat poskytováním nemravných půjček a úvěrů, přičemž snaha dosáhnout potrestání těchto nepoctivých a mnohdy lichvářských poskytovatelů úvěrů se nevyplatí, neboť soudy poskytnou ochranu těm, co jako první porušili zákon.
2) Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozsudku ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3370/2017) v otázce „zda je možné konvalidovat porušení povinnosti poskytovatele úvěru a porušení zákona a tím neuložit žalované povinnost vydat bezdůvodné obohacení, byť právnímu nástupci osoby poškozené“ . Argumentuje tím, že ani případné nepoctivé jednání třetí osoby nemůže mít vliv na povinnost toho, kdo porušil zákon, aby vydal bezdůvodné obohacení, ani nemůže jeho protiprávní jednání ospravedlnit.
3) Jako doposud neřešenou předkládá k posouzení otázku aplikace §8 a §433 o. z. na jednání dovolatelky, případně - jde-li o otázku již vyřešenou - požaduje, aby ji dovolací soud vyřešil jinak než soud odvolací.
4) Odvolací soud nesprávně vyřešil dovolacím soudem dosud neřešenou otázku údajného nepoctivého jednání ze strany žalobkyně. Dovolatelka nalézacím soudům vytýká, že neřešily, resp. vědomě přehlížely „zásadní a závažné porušování povinností poskytovatele úvěrů žalovanou“. Ač tedy žalovaná uvedla spotřebitele v omyl, nebude naplněn smysl a účel směrnice a zákona o spotřebitelském úvěru. Dále namítá, že se soudy upnuly na jednání svědkyně K. a související jednání žalobkyně, aniž poměřovaly protiprávní jednání žalované vůči spotřebiteli.
5) A konečně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp.zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a rozsudky Soudního dvora Evropské unie ve věci CA Consumer Finance SA proti Ingrid Bakkaus a další, C-449/13, a ve věci LCL Le Crédit Lyonnais, SA, proti Fesihu Kalhanovi, C-565/12) při posouzení otázky řádného zkoumání a posouzení úvěruschopnosti. Správnosti závěru odvolacího soudu, že žalovaná posoudila úvěruschopnost předchůdce žalobkyně dostatečně a řádně, oponuje tím, že si žalovaná nevyžádala vůbec žádné podklady od spotřebitele a ani si žádným způsobem neověřila výši jeho příjmů a výdajů. Tvrzení žalované, že její obchodní zástupce nahlédnul do potřebných dokumentů, považuje za nedostačující a nepodložená, neboť je evidentní rozpor mezi skutečným stavem a údaji zapsanými obchodním zástupcem na kartě klienta.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval přípustností dovolání.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, dovolatelka má za to, že přípustnost jejího dovolání je bez dalšího dána tím, že jde o spor týkající se spotřebitelské smlouvy. Opomíjí však, že i když se nejedná o některou z výluk podle ustanovení §238 odst. 1 o. s. ř., vždy musí být naplněn některý z předpokladů přípustnosti podle §237 o. s. ř.
Platí, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena, a na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatelka v dovolání označila.
Otázka „zda je možné konstatovat porušení zákona ze strany poskytovatele úvěru, avšak umožnit mu, aby si ponechal bezdůvodné obohacení, které nabyl v přímé souvislosti porušením základních povinností poskytovatele spotřebitelských úvěrů stanovených zákonem, jež by jinak nezískal, neboť by s ním spotřebitel smlouvu neuzavřel“ přípustnost dovolání nezakládá nejen proto, že na jejím řešení není napadené rozhodnutí založeno, ale její řešení navíc není součástí žalobkyní označených rozhodnutí, od nichž se měl odvolací soud odchýlit.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že jednání žalobkyně, která uplatňuje postoupený nárok svého předchůdce vyplývající z jeho postavení spotřebitele, aniž za toto postoupení byla sjednána férová odměna, shledal v rozporu s hlavním smyslem spotřebitelské ochrany jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud při posouzení jejího jednání nezohlednil protiprávní jednání žalované, přehlíží, že v případě žalované šlo o protiprávní jednání nikoliv vůči samotné žalobkyni (v souvislosti se samotným uplatněním nároku), ale vůči jejímu právnímu předchůdci v souvislosti s uzavřením smlouvy, což odvolací soud ve svých úvahách neopomenul. To je ostatně v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie (SDEU), podle níž sama okolnost, že účastníky sporu jsou již pouze nástupce spotřebitele (podnikatel) a poskytovatelka, není překážkou pro použití nástroje spadajícího do unijního spotřebitelského práva (směrnice), jelikož rozsah působnosti aplikované směrnice nezávisí na totožnosti účastníků dotčeného sporu, ale na postavení smluvních stran (srov. rozsudek SDEU ze dne 18. 11. 2020 ve věci Ryanair DAC proti DelayFix, dříve Passenger Rights sp. z o. o., C-519/19). Posouzení, zda je výkon práva uplatněného žalobkyní v této věci v rozporu s dobrými mravy, nezávisí na tom, který z účastníků sporu porušil práva či zájmy předchůdce žalobkyně (spotřebitele) ve větší míře – zda žalobkyně tím, že nesjednala férovou odměnu za postoupení nároku, nebo žalovaná tím, že se spotřebitelem uzavřela smlouvu obsahující nepřiměřené ujednání. Pro skutkovou i právní odlišnost porovnávaných kauz se v projednávané věci neuplatní ani závěry rozsudku ze dne 11. 1. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5089/2017, v němž se Nejvyšší soud zabýval otázkou vědomého plnění nedluhu jakožto důvodu výluky z bezdůvodného obohacení.
Přípustnost dovolání nezakládá ani druhá dovolatelkou předestřená otázka, neboť na otázce konvalidace porušení povinnosti poskytovatele úvěru není napadené rozhodnutí založeno.
Domáhá-li se dovolatelka přezkumu (třetí) „ otázky aplikace §8 a §433 o. z. “, pak dovolání v této části nesplňuje zákonné požadavky na vymezení přípustnosti již proto, že v rozporu s §237 o. s. ř. není uvedena žádná konkrétní právní otázka (ať už hmotného nebo procesního práva), která nebyla dosud dovolacím soudem řešena. Taková otázka se nepodává ani z obsahu dovolání. Vymezení dovolacího důvodu spočívá pouze na tvrzení, že „ žalobkyně nemohla své hospodářské postavení zneužít vůči žalované, že nemohlo dojít k nedůvodné rovnováze ve vzájemných právech a povinnostech stran, a že by měl dovolací soud rozhodnout tak, že není možné ve sporu s profesionálem uzavřít, že tento je ve sporu slabší stranou “, což se zcela míjí s tím, jak věc právně posoudil odvolací soud. Nadto v dovolání použitá formulace „ že jde o otázku, která doposud nebyla dovolacím soudem řešena, a pokud by již řešena byla, tak by ji měl dovolací soud vyřešit jinak“ nepředstavuje řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. i proto, že žalobkyně označuje dvě v úvahu přicházející alternativy přípustnosti dovolání, ač z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání (splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné). Neuvádí ani žádná konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu, od jejichž závěrů by se měl dovolací soud v této věci a pro obdobné budoucí případy odchýlit.
Pro otázku čtvrtou, která je parafrází otázky první, platí již výše uvedené.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Namítá-li dovolatelka, že se odvolací soud při posouzení otázky posouzení úvěruschopnosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, pak tento svůj závěr zakládá na odlišném skutkovém terénu – oproti odvolacímu soudu, který vyšel ze zjištění, že žalovaná před uzavřením smlouvy provedla nejen lustraci v databázi BRKI/NRKI, ale že předchůdce žalobkyně předkládal obchodní zástupkyni žalované doklady prokazující náklady související s bydlením (prostřednictvím poukázek SIPO) a uvedl při tom i další náklady včetně svých dalších (jiných) závazků - prosazuje, že žalovaná si výši příjmů ani výdajů předchůdce žalobkyně řádně neověřila.
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Žalobkyně napadla rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu, tedy i výroky o nákladech řízení, proti nimž však dovolání není přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 12. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu