ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3565.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3565/2022-928
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. B. , se sídlem XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Dlouhá 3458/2a, proti žalovanému městu C. , se sídlem městského úřadu XY (identifikační číslo osoby XY), zastoupenému JUDr. Pavlem Jiřičkou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Pařížská 227/20, o 2 153 975,51 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 7 C 103/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 17 Co 234/2019-902, ve spojení s opravným usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 17 Co 234/2019-911, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, č. j. 7 C 103/2011-653, zamítl žalobu o zaplacení 2 402 073,85 Kč, úroků z prodlení z částky 2 681 772,01 Kč od 24. 2. 2010 do zaplacení a úroků ve výši 10 % ročně z částky 2 713 152,01 Kč od 15. 1. 2010 do zaplacení a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému k rukám jeho zástupce na náhradě nákladů řízení 637 379,60 Kč.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 26. 5. 2022, č. j. 17 Co 234/2019-902, ve spojení s opravným usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 17 Co 234/2019-911, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do úroků z prodlení z částky 279 698,16 Kč od 24. 2. 2010 do zaplacení a úroků ve výši 10 % ročně z částky 279 698,16 Kč od 15. 1. 2010 do zaplacení, přičemž řízení v tomto rozsahu zastavil; v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 248 098,34 Kč s úroky z prodlení od 24. 2. 2010 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci 248 098,34 Kč se specifikovanými úroky z prodlení. V části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 2 153 975,51 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 14. 11. 2007 smlouvu o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“); uzavření smlouvy odsouhlasila rada obce usnesením č. 186/07. Na základě této smlouvy měl žalobce provádět zimní údržbu na pěších a místních komunikacích v obci (posléze městu) C. (dne XY byla obec rozhodnutím předsedkyně Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR povýšena na město ) a na místních komunikacích v obcích Žandov, Stradov a Český Újezd a Střížovice. Přesný popis zimní údržby byl ve smlouvě výslovně uveden. Sjednané dílo mělo být prováděno nepřetržitě v termínech od 15. 11. 2007 do 31. 3. 2008, dále od 15. 11. 2008 do 31. 3. 2009 a od 15. 11. 2009 do 31. 3. 2010. Cena byla sjednána paušální částkou 90 000 Kč + 19 % DPH za kalendářní měsíc. Smlouvě o dílo ze dne 14. 11. 2007 předcházely smlouvy uzavřené účastníky již v minulosti. V období let 2008-2009 tehdejší starosta obce R. H. u žalobce objednal další práce nad rámec předmětné smlouvy o dílo (například opravy komunikací, menší stavební práce a údržbu zeleně); tyto byly sjednávány prostřednictvím tzv. objednávkového systému, přičemž jejich cena během zadání většinou nebyla známa, nebyla k nim vytvořena žádná projektová dokumentace a nebyl ani veden stavební deník. Tyto práce byly následně žalovanému vyfakturovány dvanácti různými fakturami. Z důvodu nepříznivé finanční situace obce a četnosti jejích neuhrazených pohledávek bylo na zasedání rady obce C. dne 25. 11. 2009 mimo jiné projednáno případné uznání dluhu vůči věřitelům obce. Výsledkem tohoto jednání bylo uznání dluhu vůči žalobci za neuhrazené práce zimní údržby. Dne 4. 12. 2009 J. Ř., který byl starostou obce C. od 2. 11. 2009, kdy ve funkci vystřídal dřívějšího dlouholetého starostu R. H. (ten byl v dubnu 2012 odsouzen k pětiletému odnětí svobody za pokus o dotační podvod, zneužívání pravomoci veřejného činitele a porušování povinnosti při správě cizího majetku) podepsal uznání závazku obce C. vůči žalobci ve výši 2 913 152,01 Kč za faktury vystavené v období od 1. 1. 2008 do 30. 11. 2009. Následně dne 14. 1. 2010 J. Ř. jako (tehdejší) starosta obce podepsal dohodu o splátkách částky 2 913 152,01 Kč, kterou byla obec C. žalobci zavázaná uhradit z titulu vystavených faktur. Kontrolní výbor obce provedl kontrolu závazků obce a ve své výsledné zprávě z 3. 2. 2010 doporučil vyžádat od žalobce potřebné doklady vztahující se k dodatečným pracím, které jsou uvedeny v jím vystavených fakturách; současně doporučil dluh z těchto faktur zatím neuznávat. Uznání dluhu obce C. vůči žalobci ve výši 2 913 152,01 Kč nebylo radou obce schváleno. Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že uznání dluhu ze 4. 12. 2009 i dohoda o úhradě dlužných částek ze 14. 1. 2010 jsou neplatné právní úkony, neboť byly tehdejším starostou obce podepsány bez předchozího schválení radou obce. Schválit uznání závazku bylo v pravomoci rady obce, přičemž starosta obce byl oprávněn toliko zastupovat obec navenek, nikoli formovat její vůli. Souhlas rady obce nebyl udělen ani na jejím zasedání dne 25. 11. 2009; z provedeného dokazování vyplynulo, že uznání závazku se týkalo pouze prací zimní údržby a nikoli neuhrazených faktur ve výši 2 913 152,01 Kč. Protože smlouvy uzavřené se žalobcem na základě objednávek učiněných bývalým starostou obce R. H. shledaly soudy neplatnými, je namístě na plnění poskytnuté žalobcem žalovanému pohlížet jako na bezdůvodné obohacení žalovaného. Žalobce se (po částečném zpětvzetí) domáhal po žalovaném zaplacení částky 2 433 453,85 Kč z jedenácti jím vystavených faktur. Oproti soudu prvního stupně, který dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat ani jednu z jím fakturovaných částek, odvolací soud uzavřel, že žalobci se podařilo prokázat, že pro žalovaného provedl zimní údržbu dle smlouvy o dílo ze dne 14. 11. 2007 v hodnotě 107 100 Kč, dále těžbu, převoz a uložení pražců v hodnotě prací 108 766 Kč a 32 232,34 Kč; fakturované částky za tyto práce žalobci přiznal. Protože ohledně ostatních vymáhaných pohledávek žalobce neprokázal provedení prací a jejich rozsah - a nebylo tudíž možné stanovit jejich hodnotu - odvolací soud posoudil nároky na jejich zaplacení jako neoprávněné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Namítá, že odvolací soud nerespektoval nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2736/19, jestliže skutková zjištění týkající se prací provedených pro žalovanou, resp. jejich rozsah hodnotil jako nedostatečná pro zadání znaleckého posudku. Odvolacímu soudu vytýká, že přesvědčivě nezdůvodnil v každém jednotlivém případě, proč znalecký posudek nelze vyhotovit. Dále namítá, že rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3130/2005, kterým soudy obou stupňů podpořily svou argumentaci, na daný případ nedopadá, neboť v tam posuzovaném případě neměl starosta obce vůbec k dispozici rozhodnutí rady obce, o které by své jednání mohl opřít. Za dovolacím soudem dosud neřešené označuje otázky „ platnosti jednání starosty pokud orgán obce právní úkon příslušející starostovi schválil, avšak ve schválení neuvedl přesnou peněžitou částku “ a „ zda v případě smluv, u nichž zákon připouští ústní nebo konkludentní formu, jsou platné smlouvy vzniklé akceptací objednávky učiněné obcí, pokud jsou objednávky činěny ze sídla obce osobami, které jsou obvykle oprávněny za obec jednat .“ Je přesvědčen, že názor, podle kterého je pro každý jednotlivý obchodní případ nutný předchozí souhlas obce, je přepjatě formalistický a vylučuje použití §16 obch. zák. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel sice zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že uznání dluhu žalovaného ve výši 2 913 152,01 Kč, které učinil vůči žalobci bývalý starosta obce C. J. Ř., je absolutně neplatným právním úkonem, činí tak ale za užití argumentace založené na nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem věci, z něhož odvolací soud vycházel. Výhradou k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že rada obce uznání dluhu vůči žalobci schválila, a že o výši uznaného dluhu nelze mít pochyb (byla prokázána), dovolatel nezpochybnil právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávném zjištění, že rada obce odsouhlasila pouze uznání dluhu za neuhrazené práce zimní údržby nikoli uznání dluhu žalovaného vůči žalobci ve výši 2 913 152,01 Kč za práce fakturované v období od 1. 1. 2008 do 30. 11. 2009. Skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, však je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; je pro dovolací soud závazný. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení; to platí pro výtku dovolatele, že odvolací soud pochybil, neuvěřil-li jeho tvrzení, že uznání dluhu v plné výši rada obce odsouhlasila, přestože bylo podpořeno výpovědí svědka P. V., a že odvolací soud nehodnotil ani ostatní provedené důkazy správně z hlediska závažnosti a věrohodnosti.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2736/19 je zcela nepřiléhavý. Ústavní soud v něm dovodil, že za situace, kdy obecný soud předmětné důkazy neprovedl, bylo jeho povinností stručně, leč s náležitou mírou konkretizace, vyložit, z jakého důvodu tak neučinil. Odvolací soud vyčerpávajícím způsobem zdůvodnil, proč k dokazování znaleckým posudkem nepřistoupil; poukázal na výpověď znalce Ing. Doležala, jehož znalecký posudek si nechal vypracovat a předložil k důkazu žalobce. Znalec Ing. Doležal při jednání soudu dne 12. 10. 2021 vymezil rozsah údajů nezbytných pro zpracování znaleckého posudku. Protože tyto údaje zjištěny a prokázány nebyly, soud nepřistoupil k dokazování znaleckým posudkem ve smyslu požadavků žalobce. K námitce, že bylo povinností soudu nechat vypracovat znalecký posudek, se sluší připomenout, že důkazní břemeno tvrzení je na žalobci.
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, musí jít o takové otázky, na nichž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen. Otázka „ zda v případě smluv, u nichž zákon připouští ústní nebo konkludentní formu, jsou platné smlouvy vzniklé akceptací objednávky učiněné obcí, pokud jsou objednávky učiněny ze sídla obce osobami, které jsou obvykle oprávněny za obec jednat “ takovou otázkou není, protože na jejím posouzení napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud správně dovodil, že uzavřít smlouvu bylo možné jen s předchozím souhlasem rady či zastupitelstva obce. Pokud tak činil starosta bez tohoto souhlasu, pak se jednalo o právní úkony od počátku neplatné (§103 odst. 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích). Nadto dovolací soud považuje za vhodné připomenout, že již odvolací soud poukázal na skutečnost, že obec C. schválila pravidla, při jejichž dodržení byl starosta či jiný zaměstnanec obce oprávněn činit za obec právní úkony vymezené druhově, tato pravidla byla schválena v podobě Směrnice o nařizování a schvalování hospodářských a účetních případů a oběhů účetních dokladů. Podle této směrnice byl starosta oprávněn uzavírat veškeré smlouvy až po projednání a schválení v radě obce a zastupitelstvu obce.
Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 2. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu