ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3717.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 3717/2022-367
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně AGENTURY ZVONEK CZ s.r.o. , se sídlem ve Zlíně, Pod Nivami 330, identifikační číslo 26227967, zastoupené Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Hřebíčkova 1320, proti žalované H. Š. , bytem XY, zastoupené Mgr. Monikou Janouškovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Na Děkance 2109/1, o zaplacení 325 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 33/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, se ruší a věc se vrací Krajskému soudu v Brně - pobočce ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. 1. 2022, č. j. 28 C 33/2021-260, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení (výrok I.), co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni dalších 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 3. 8. 2022, č. j. 59 Co 88/2022-315, odvolání žalobkyně proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok I.), odvolání žalované proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně odmítl (výrok II.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a ve výroku II. změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 162 500 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 1. 10. 2020 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně (v postavení zprostředkovatele) a žalovaná (v postavení zájemce) uzavřely dne 28. 1. 2020 „smlouvu o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k převodu vlastnictví k nemovitosti“; smlouva byla uzavřena s účinností od 1. 3. 2020 na dobu určitou do 31. 10. 2021. Předmět zprostředkování a poskytnutí služeb byl sjednán v bodě 1 předmětné smlouvy, v němž žalovaná prohlašuje, že je výlučným vlastníkem nemovitostí: jednotky č. XY, způsob užití byt, v budově č. p. XY ve XY, postavené na pozemku par. č. XY a souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/866141 na společných částech budovy č. p. XY ve XY, postavené na pozemku par. č. XY, a souvisejícího spoluvlastnického podílu o velikosti 22094/66141 na pozemku par. č. XY - nádvoří a na pozemku č. XY, vše zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Zlínský kraj, Katastrální pracoviště XY . Součástí je sklepní kóje č. XY a parkovací stání č. XY v přízemí domu č. p. XY dle prohlášení vlastníka. V bodě 7 smlouvy se žalovaná (klientka) zavázala uvést ve smlouvě a při následné vzájemné komunikaci správné a pravdivé údaje a při jejich změně je aktualizovat. Dále se zavázala poskytnout zprostředkovateli nezbytnou součinnost potřebnou ke sjednání a uzavření zprostředkovávané smlouvy se zájemcem, účastnit se jednání s ním a zprostředkovatelem a umožnit zprostředkovateli provádět prohlídky bytové jednotky a jejích součástí. Smluvní strany se dohodly, že klientka zaplatí zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši sjednané provize podle článku 3 smlouvy, která činí 5 % z požadované ceny za nemovitosti, jestliže poruší smlouvu tím, že neuzavře zprostředkovávanou smlouvu se zájemcem, nebo ve smlouvě uvede jakékoliv nepravdivé údaje, nebo neposkytne zprostředkovateli součinnost podle článku 7.2 smlouvy, nebo poruší ujednání v článku 5 smlouvy. Žalovaná se stala výlučným vlastníkem předmětné bytové jednotky na základě kupní smlouvy ze dne 8. 9. 2014, v níž je jako součást uvedeno parkovací stání č. XY; podle dodatku č. 1 kupní smlouvy ze dne 24. 11. 2017 náleží k bytové jednotce garážové stání č. XY (o větší výměře než původní parkovací stání č. XY). Kupní smlouvou ze dne 27. 11. 2017 převedla žalovaná garážové stání č. XY na R. F. Při schůzce konané dne 18. 10. 2019 žalovaná žalobkyni zatajila, že parkovací stání č. XY bylo vyměněno za garážové stání č. XY, které za úplatu přenechala R. F.. Do února 2020 bylo žalované umožněno bezplatně užívat parkovací stání č. XY, které v listopadu 2019 při prohlídce jako součást bytu ukázala zájemci J. D.. Smlouva o zprostředkování nebyla žalovanou ani její zástupkyní připomínkována v části vymezení předmětu zprostředkování a poskytování služeb. Žalovaná tedy žalobkyni při podpisu smlouvy neposkytla úplné a pravdivé informace týkající se parkovacího stání náležejícího k „předmětné nemovitosti“.
Na podkladě těchto zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil smlouvu, kterou účastnice řízení uzavřely, jako platnou smlouvu o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti k převodu vlastnictví k nemovitosti podle §2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že má charakter spotřebitelské smlouvy. Dovodil, že nečetla-li žalovaná - jak tvrdí - smlouvu před podpisem a pouze předpokládala, že do jejího textu byly zapracovány veškeré námitky její zástupkyně, nelze hovořit o omluvitelném omylu, který by ji opravňoval dovolat se neplatnosti právního jednání. Protože žalovaná porušila povinnost uvést ve smlouvě správné, pravdivé a úplné údaje (resp. nepravdivě v ní uvedla, že k převáděné bytové jednotce patří parkovací místo), má žalobkyně právo na smluvní pokutu ve výši 325 000 Kč (tj. 5 % z požadované ceny nemovitosti). Oproti soudu prvního stupně odvolací soud neshledal důvody pro moderaci smluvní pokuty; její výši shledal přiměřenou, odpovídající významu a hodnotě zajišťované povinnosti. Nepřisvědčil ani námitce žalované, že uplatnění nároku na zaplacení smluvní pokuty je v rozporu s dobrými mravy a že ze strany žalobkyně se jednalo o šikanózní výkon práva. Dovodil, že žalobkyně sjednáním smluvní pokuty nesledovala poškození žalované, nýbrž pouze zajištění splnění jejích povinností. Současně připomněl, že právní úprava smluvní pokuty podle §2048 o. z. je založena na objektivním principu; povinnost k zaplacení tedy vzniká bez ohledu na zavinění a bez možnosti liberace. Nedůvodnou shledal i námitku relativní neplatnosti smlouvy, kterou uplatnil manžel žalované podle §747 o. z.; akcentoval, že nárok žalobkyně na smluvní pokutu vznikl již před uplatněním námitky relativní neplatnosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že se při posouzení nároku žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty dopustil chybného řešení několika hmotněprávních otázek; přípustnost dovolání vymezila pro každou otázku zvlášť. Má za to, že odvolací soud nerespektoval závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021, jestliže „ porušil výkladové metody právního jednání“ a učinil nesprávný závěr o obsahu smlouvy o službách realitní kanceláře ke zprostředkování příležitosti převést vlastnické právo k nemovitostem. Nadále prosazuje, že ji žalobkyně ujistila, že do smlouvy byly zapracovány všechny připomínky její právní zástupkyně, a pokud smlouvu podepsala, pak svou vůli podepsat vztahovala právě na takový smluvní obsah, o němž byla žalobkyní ujištěna. Odvolacímu soudu vytýká, že se interpretací a zjišťováním obsahu smluvních ujednání, jež měly založit její povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu, vůbec nezabýval. Další v dovolání formulované právní otázky má dovolatelka za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešené. Především jde o otázku, „ zda musí být omyl omluvitelný, aby se mohl jednající v omylu dovolat neplatnosti “, která nebyla v poměrech nového občanského zákoníku řešena, a pokud by měla být řešena stejně jako v rozhodnutích Nejvyššího soudu odkazujících na zákon č. 40/1964 Sb., pak požaduje, aby byla nyní posouzena jinak. Dále jde o otázku, „ zda má být při posuzování omluvitelnosti omylu jednajícího přihlédnuto též k chování adresáta projevu, jenž se na omylu jednajícího podílel. “ Dovolatelka je přesvědčena, že k takovému jednání musí soud přihlédnout. V souvislosti s námitkou, že odvolací soud nemohl žalobkyni přiznat nárok na zaplacení smluvní pokuty podle ujednání, které je zakázané podle §1813 o. z., dovolatelka formuluje otázku „ zda je soud povinen přihlížet k zakázanému ujednání ve smyslu ustanovení §1813 o. z. ex officio, nebo jen tehdy, jestliže účastník jeho nepřiměřenost namítne .“ Byť otázku „ zda vznesení námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky “ má žalovaná za dosud neřešenou, podpůrně odkazuje na rozhodnutí ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, v němž Nejvyšší soud dovodil, že nevznikl-li platně závazek hlavní pro absolutní neplatnost smlouvy, nemůže dojít k porušení povinnosti ze smlouvy a nemohou ani nastat sankční důsledky takto sjednané smluvní pokuty. Tyto závěry se podle ní uplatní i v nyní posuzovaném případě. Srozuměna dovolatelka není ani se závěrem odvolacího soudu o přiměřenosti smluvní pokuty, a v této souvislosti požaduje, aby dovolací soud posoudil otázku okolností rozhodných pro přiměřenost smluvní pokuty odlišně od své dosavadní judikatury, reprezentované např. rozsudkem ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3249/2019. Soud by totiž měl při posuzování přiměřenosti smluvní pokuty zkoumat též později nastalé skutečnosti, nikoli pouze okolnosti v okamžiku sjednání smluvní pokuty.
Žalobkyně se vyjádřila ke všem dovolacím námitkám a navrhla, aby dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že přípustnost dovolání nemůže založit právní otázka, jejíž řešení vyplývá přímo ze zákona a nečiní v praxi soudů výkladové těžkosti (srov. usnesení ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 32 Cdo 803/2019, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3323/2020, ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 2063/2021, a ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1828/2021). To platí o otázce „zda vznesení námitky relativní neplatnosti má vliv na existenci smluvní pokuty, na jejíž zaplacení vznikl nárok před uplatněním námitky“, která – podle přesvědčení dovolatelky – v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Ze zákona vyplývá a je notorietou, že ujednání o smluvní pokutě má akcesorickou povahu, neboť vzniká ve vazbě na hlavní závazek a zaniká splněním utvrzované povinnosti. Ujednáním o smluvní pokutě se zakládá podmíněný závazek jedné či obou smluvních stran poskytnout věřiteli určité plnění. Odvolací soud správně poukázal na to, že k otázce akcesorické povahy smluvní pokuty se ve své rozhodovací praxi Nejvyšší soud vyjadřoval již opakovaně, např. v rozhodnutí ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. 33 Odo 131/2003, ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2463/2010, nebo ze dne 18. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4048/2013. Uvedl, že smluvní pokuta je samostatným majetkovým nárokem; vznikne-li na ni nárok ještě před zánikem hlavního závazku, vzniká mezi smluvními stranami v důsledku porušení smluvní povinnosti nový právní vztah, proto na jeho existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv. Odkaz žalované na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, je nepřiléhavé, neboť se zabývá dopadem absolutní neplatnosti závazku na platnost smluvní pokuty.
To, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není správné, nelze poměřovat výhradami, které vycházejí z jiného než odvolacím soudem zjištěného skutkového stavu, a to i kdyby šlo zprostředkovaně o námitky právní. Skutkový základ věci přezkumu v dovolacím řízení nepodléhá, je pro dovolací soud závazný. Výhradou k dokazování, ani prosazováním vlastní skutkové verze, že žalovaná byla zástupcem žalobkyně ujištěna o tom, že do smlouvy byly zapracovány veškeré připomínky její právní zástupkyně, a proto již nečetla obsah smlouvy, k níž připojila svůj podpis, dovolatelka nenapadá právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, nýbrž mu vytýká, že právní posouzení založil na nesprávně zjištěném skutkovém stavu věci; oproti odvolacímu soudu prosazuje, že chtěla smlouvu podepsat v jiném znění, než ve kterém ji skutečně podepsala. Vychází-li kritika právního posouzení věci z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. Stejně tak ani způsob a výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Uvedené platí také pro výhrady k posuzování omluvitelnosti omylu, jimiž dovolatelka prosazuje, že mělo být rovněž přihlédnuto k chování žalobkyně, která se na jejím omylu podílela. Jak bylo odvolacím soudem prokázáno, právní zástupkyně žalované neměla k části specifikující předmět zprostředkování, tj. vymezení bytové jednotky včetně parkovacího stání, výhrady, přičemž právě v tomto bodě žalovaná uvedla nepravdivé informace, které vedly žalobkyni k uplatnění sankce smluvní pokuty. Nad rámec uvedeného považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy. Podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků však je, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření jednání. Interpretace obsahu právního jednání soudem totiž nemůže nahrazovat či měnit již učiněné projevy vůle; použití zákonných výkladových pravidel směřuje pouze k tomu, aby obsah právního jednání vyjádřeného slovy byl vyložen v souladu se stavem, který existoval v době jejich smluvního ujednání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2123/2022). Nelze přisvědčit námitce, že se odvolací soud vůbec nezabýval výkladem ujednání o povinnostech utvrzených smluvní pokutou. Uzavřel-li, že žalovaná porušila smluvní pokutou zajištěnou smluvní povinnost, musel mít vědomost o tom, jaká povinnost byla sjednána, resp. jaké povinnosti byly sjednány a utvrzeny sankcí. Odvolací soud se nejprve - logicky vzato - musel seznámit s obsahem předmětné smlouvy, aby mohl učinit závěr, že žalovaná smluvní povinnost porušila. Vztahuje-li žalovaná tuto otázku ke své povinnosti poskytovat zprostředkovateli nezbytnou součinnost, pomíjí, že na závěru, že porušila rovněž tuto povinnost, resp. že pro její porušení bylo žalobkyni přiznáno právo na smluvní pokutu, napadené rozhodnutí nespočívá. Odvolací soud se tudíž v této otázce nemohl odchýlit - jak dovolatelka namítá - od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozhodnutím ze dne 26. 11. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2154/2021.
Za dosud - v poměrech nového občanského zákoníku - neřešenou má žalovaná otázku, „ zda musí být omyl omluvitelný, aby se mohl jednající v omylu dovolat neplatnosti .“ Domnívá se, že judikatura vytvořená k této otázce za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, je nepoužitelná. Již v dovolatelkou zmíněném rozhodnutí ze dne 17. 12. 2019 se Nejvyšší soud vyjádřil k současné použitelnosti dosavadní judikatury k otázce omluvitelnosti omylu; dospěl k závěru, že není důvod nereflektovat právní názor, že o omluvitelný omyl, kterým je pravidelně omyl jednající osoby týkající se skutkových okolností (error facti), nepochybně nejde, byl-li omyl jednající osoby zaviněn její nedbalostí při využití možnosti ověřit si skutečnosti rozhodné pro uskutečnění zamýšleného právního úkonu. Jinak řečeno, o omyl, který lze omluvit, nepůjde tehdy, měla-li jednající - a omylu se posléze dovolávající - osoba možnost se takovému omylu vyhnout vlastní přiměřenou pečlivostí při seznání skutečností pro uskutečnění právního úkonu rozhodujících. Nelze akceptovat, že by bylo možné účinně se dovolat neplatnosti pro omyl podle §49a obč. zák. za situace, kdy by omylu se dovolávající osoba zanedbala pro ni ve věci objektivně existující možnost přesvědčit se o pravém stavu věci, a bez příčiny se ve svém úsudku nechala mylně ovlivnit případnými dojmy, náznaky řešení, resp. hypotézami o vlastnostech předmětu zamýšleného právního úkonu.“ Dovolací soud neshledává důvod se od této své judikatury odchylovat. Ustálená judikatura Nejvyššího soudu koresponduje s právní literaturou a je konstantně respektována. Nadto nelze přehlédnout, že žalovaná staví své obranné tvrzení na tom, že zavinění na vyvolání omylu bylo způsobeno i žalobkyní, což odvolací soud nedovodil.
Přisvědčit však lze dovolací námitce, že odvolací soud nerespektoval rozhodovací praxi dovolacího soudu reprezentovanou např. rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012, jestliže rezignoval na zjišťování naplnění podmínek uvedených v §1813 o. z. (tedy řádně neposuzoval, zda ujednání o smluvní pokutě nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele); z uvedeného plyne, že z hlediska této právní otázky je dovolání přípustné.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Podle §1813 o. z., má se za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.
Podle §1815 o. z., k nepřiměřenému ujednání se nepřihlíží, ledaže se jej spotřebitel dovolá.
Smyslem zmíněných ustanovení je ochrana spotřebitelů proti zneužívání moci podnikateli a proti nepřiměřenému omezení jejich práv. Cílem není dosažení rovného postavení smluvních stran, pokud jde o práva a povinnosti; předpokladem je pouze významná nerovnost v právech a povinnostech, navíc pouze ve spojení s porušením požadavku přiměřenosti; nepřezkoumává se vzájemný poměr plnění. Spotřebitel je svobodný i v možnosti učinit pro sebe nevýhodné rozhodnutí.
Odvolací soud se sice (logicky vzato bez znalosti závěrů přijatých a odůvodněných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022) zabýval přiměřeností smluvní pokuty a s tím souvisejícím oprávněním soudu smluvní pokutu moderovat ve smyslu ustanovení §2051 o. z., přičemž své úvahy v napadeném rozhodnutí náležitě zdůvodnil (na podkladě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že sjednaná sankce nebyla nepřiměřená a proto není důvod ji moderovat), posouzení /ne/přiměřenosti smluvní pokuty však v sobě nezahrnuje závěr o tom, zda ujednání o smluvní pokutě nezakládá v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované coby spotřebitelky (§1813 o. z.). Právní posouzení tak zůstalo neúplné a tudíž nesprávné.
V této souvislosti je namístě připomenout, že dovolatelkou formulovanou otázku „ zda je soud povinen přihlížet k zakázanému ujednání ve smyslu §1813 o. z., resp. §1814 o. z. ex officio, nebo jen tehdy, jestliže účastník nepřiměřenost namítne “, není třeba zodpovídat, neboť Nejvyšší soud ji vyřešil např. již v dovolatelkou zmiňovaném rozsudku ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021. Konstatoval, že již ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. sp. zn. Cpjn 200/2013, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 102/2013, uvedl, že výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé , tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie (dále jen jako „SDEU“) již vyjasněnou ve světle jeho judikatury a nevzbuzující pochybnosti. V rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci Mohamed Aziz proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), C-415/11, SDEU vyložil, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění používání zneužívajících klauzulí. V projednávané věci odvolací soud žádné posouzení, jež má svůj základ ve výše uvedených kritériích, neučinil.
Protože rozsudek odvolacího soudu není, jak vyplývá z výše uvedeného, správný a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Soudy nižších stupňů jsou vázány právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O nákladech řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. 5. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu