ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.583.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 583/2022-523
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce P. H. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Markem Plajnerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Lazarská 11/6, proti žalované FRAPE FOODS, s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Chodově, Kloboukova 1231/75, identifikační číslo 25227351, zastoupené Mgr. Petrem Šindelářem, LL.M. advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, o vydání osobního automobilu nebo zaplacení 549.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 60 C 389/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2021, č. j. 39 Co 148/2021-491, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.068,00 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Marka Plajnera, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 17. 10. 2012 se žalobce po žalované domáhal vydání osobního automobilu nebo zaplacení částky 549.000,- Kč s příslušenstvím. Odůvodnil ji tvrzením, že se koncem roku 2010 zúčastnil sběratelské a marketingové vědomostní soutěže „Knuspi plán“ organizované žalovanou. Hlavní cenou měl být automobil XY model XY v hodnotě 549.000,- Kč. Žalobce náležitě vyplnil celkem 8 hracích karet a dne 1. 1. 2011 (první možný den) je odeslal na stanovenou adresu. Dne 12. 1. 2011 mu byly doručeny elektronickou poštou unikátní kódy pro přihlášení do soutěže a na webových stánkách tipoval odpovědi na soutěžní otázku. Počátkem dubna 2012 žalobce zjistil, že výsledková listina byla již zveřejněna. Ačkoliv jeden z jím zaslaných tipů byl správnou odpovědí, jeho jméno na výherní listině nebylo. Podle výsledkové listiny jediný správný tip zaslal P. S., jemuž byl automobil XY dne 2. 5. 2012 předán. To, že byl žalobce ze soutěže vyřazen proto, že v listopadu 2011 došlo ve výrobním závodě k odcizení desetibodových kupónů určených pro soutěžní výrobky, a že žalovaná rozhodla, že veškeré hrací karty doručené v období leden až únor 2011 budou ze soutěže vyloučeny, nebylo žalobci žalovanou oznámeno. Podle pravidel platných v době hlasování žalobce nebylo možné soutěžící (včetně žalobce) ze soutěže vyřadit; podle změněných pravidel se tak nemohlo stát bez předchozí výzvy k doložení nákupu propagovaných výrobků. Pokud by v důsledku pochybení žalované nedošlo k vyřazení žalobce z okruhu soutěžících, stal by se jistě tím, kdo splnil podmínky, na které byla vázána výhra v podobě automobilu XY v hodnotě 549.000,- Kč, jako první. Okamžikem splnění podmínek příslibu vznikl mezi účastníky řízení závazkový právní vztah opravňující žalobce požadovat vydání osobního automobilu. Žalovaná je pak odpovědná za škodu vzniklou žalobci tím, že mu nebyla vydána výhra v hodnotě 549.000,- Kč; o tuto hodnotu se totiž majetek žalobce nerozmnožil.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, č. j. 60 C 389/2015-381, uložil žalované povinnosti vydat žalobci osobní automobil tovární značky XY, model XY, s tím, že žalovaná se zprostí povinnosti vydat osobní automobil, zaplatí-li žalobci částku 549.000,- Kč; soud prvního stupně rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 28. 11. 2016, č. j. 60 C 389/2015-219, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen „odvolací soud“) ze dne 13. 9. 2017, č. j. 39 Co 111/2017-215, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č. j. 33 Cdo 2019/2018-338, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Na základě závazného právního názoru dovolacího soudu soud prvního stupně žalobce vyzval k opravě neurčitého žalobního zadání. Podáním ze dne 2. 9. 2020 žalobce specifikoval svůj požadavek na vydání vozidla „XY“, a současně vyjádřil ochotu přijmout od žalované plnění v podobě finančního ekvivalentu ve výši 549.000,- Kč. Podle soudu prvního stupně bylo jednoznačně prokázáno, že žalobce splnil podmínky soutěže a mezi ním a žalovanou vznikl závazkový právní vztah. Námitku promlčení vznesenou žalovanou nepovažoval soud prvního stupně z blíže rozvedených důvodů za opodstatněnou.
Městský soud v Praze (v pořadí druhým) rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, č. j. 39 Co 148/2021-491, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o vydání osobního automobilu tovární značky XY, model XY, v hodnotě 549.000,- Kč zamítl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 549.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2019/2018, zdůraznil, že žalobce se žalobou ze dne 17. 10. 2012 domáhal vydání osobního automobilu nebo zaplacení částky 549.000,- Kč. Z takto formulovaného petitu bylo zřejmé, že žalobce uplatnil požadavek jak na naturální tak i relutární plnění, v důsledku čehož došlo ke stavení promlčecí lhůty u obou takto uplatněných žalobních požadavků ve smyslu §100 a §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) již podáním žaloby a bez významu je skutečnost, že žalobce žalobu upřesnil až dodatečně. Námitka promlčení vznesená žalovanou tak není důvodná. Odvolací soud dodal, že podle pravidel platných v okamžiku, kdy žalobce splnil podmínky veřejného příslibu, žalovaná nemohla vyloučit účastníka ze soutěže.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), spojuje s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek procesního i hmotného práva, které odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4986/2014, a ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006, má dovolatelka za to, že právo uplatňované žalobcem formou eventuálního petitu je promlčeno, a rozsudek odvolacího soudu odporuje v řešení otázky hmotného práva citované judikatuře dovolacího soudu. Žalobce již v roce 2012 věděl, že žalovaná osobní automobil, který byl výhrou v soutěži, nemá, neboť jej předala jinému výherci, i to, že označený model vozu se již od roku 2013 nevyrábí; proto se současně domáhal zaplacení částky 549.000,- Kč jako náhrady škody, která mu vznikla zaviněným protiprávním jednáním žalované. Tento požadavek uplatnil již v žalobě ze dne 17. 10. 2012 a to, že žalobní plnění požaduje formou eventuálního petitu, upřesnil podáním ze dne 2. 9. 2020 a naposledy u jednání před soudem prvního stupně dne 25. 1. 2021. Závazek z veřejného příslibu (předat vozidlo) zanikl a žaloba tak mohla být úspěšná jen v rozsahu požadavku na zaplacení škody ve výši 549.000,- Kč. Věděl-li žalobce při podání žaloby, že nemůže být úspěšný s primárním požadavkem na vydání věci (vozidla), měl se domáhat práva na náhradu škody ve výši 549.000,- Kč. Jelikož tak neučinil a žalovaná u jednání dne 25. 1. 2021 vznesla námitku promlčení, nemohl být žalobce úspěšný se svým požadavkem na náhradu škody uplatněným in eventum .
V rovině procesního práva dovolatelka soudu prvního stupně vytýká, že přestože po kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2019/2018, žalobce upřesnil svým podáním ze dne 2. 9. 2020, že „požaduje po žalované vydat osobní automobil tovární značky XY, model XY, v hodnotě 549.000,- Kč, a pro případ, že to nebude možné, v téže lhůtě uhradit žalobci částku 549.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75% ročně z částky 549.000,- Kč ode dne 6. 8. 2012, tj. ode dne, kdy žalobce vyzval žalovanou k vydání věci, do zaplacení“ , soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2021, sp. zn. 60 C 389/2015-381, uložil žalované povinnost vydat žalobci automobil tovární značky XY, model XY, s tím, že této povinnosti se žalovaný zprostí, zaplatí-li žalobci ve stejné lhůtě částku 549.000,- Kč. Přestože byla žaloba formulována s eventuálním petitem, soud prvního stupně ji posuzoval jako žalobu s tzv. alternativou facultas . Tím ovšem rozhodl o něčem jiném, něž co žalobce požadoval. Odvolací soud pochybení soudu prvního stupně korigoval tak, že rozsudkem ze dne 25. 10. 2021, sp. zn. 39 Co 148/2021-491, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, žalobu o vydání osobního automobilu tovární značky XY, model XY, v hodnotě 549.000,- Kč zamítl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 549.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení. Podle přesvědčení dovolatelky soud prvního stupně řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť samosoudkyně nepřípustně poskytla žalující straně poučení o tom, jak má znít žalobní petit, a tím překročila meze poučovací povinnosti soudu podle §5 a §118a o. s. ř. V té souvislosti odvolacímu soudu vytýká, že z procesního pochybení soudu prvního stupně nevyvodil žádné závěry. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu spolu s rozsudkem soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout. Vytýká-li dovolatelka soudu prvního stupně procesní pochybení při vyhodnocení žalobního žádání (tj. zda šlo o eventuální petit, alternativní petit nebo o tzv. alternativu facultas ), pak přehlíží, že odvolací soud vlastním výrokem rozhodl o tom, co žalobce požadoval, a tím napravil procesní pochybení soudu prvního stupně. Žalobce zdůrazňuje, že nikdy nepožadoval vydání konkrétního, přesně identifikovaného, automobilu, ale jakéhokoliv auta značky XY, model XY v hodnotě 549.000,- Kč, tedy takového, který odpovídá popisu hlavní výhry v soutěži „Knuspi plán“ pořádané žalovanou. Již od počátku soudního řízení požadoval pro případ, že vydání vozu nebude možné, náhradu škody ve výši 549.000,- Kč. V době, kdy tento eventuální požadavek uplatnil u soudu, nebylo toto právo promlčeno. Soutěž trvala do 15. 3. 2012 a k předání hlavní výhry jinému soutěžícímu došlo 2. 5. 2012. Nejdříve od tohoto data mohla začít běžet promlčecí lhůta, přičemž k jejímu stavení došlo podáním žaloby dne 17. 10. 2012. K promlčení práva na náhradu škody tak nemohlo dojít.
Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (opět jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Dovolání není přípustné.
Žalobou ze dne 17. 10. 2012 se žalobce domáhal výroku soudu, že žalovaná je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat žalobci osobní automobil tovární značky XY, model XY, ve stejné kvalitě, v jaké byl, takový osobní automobil hlavní výhrou v marketingové vědomostní soutěži „Knuspi plán“ pořádané a organizované žalovaným, nebo v téže lhůtě uhradit žalobci částku ve výši 549.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 549.000,- Kč ode dne 6. 8. 2012 do zaplacení. Jestliže podáním ze dne 2. 9. 2020 žalobce upřesnil, že se domáhá výroku soudu o tom, že „žalovaný je povinen do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku vydat (…) osobní automobil tovární značky XY, model XY v hodnotě 549.000,- Kč, a pro případ, že to nebude možné, v téže lhůtě uhradit žalobci částku ve výši 549.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení …“ dal jednoznačně najevo, že primárně požaduje vydání osobního automobilu a pouze pro případ, že by to nebylo možné požaduje náhradu škody ve výši 549.000,- Kč. Tímto okamžikem (podáním žaloby) došlo ke stavení běhu promlčecích lhůt a rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v souladu se závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4986/2014, a ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2883/2006.
Pro řešení otázky hmotného práva, jak byla dovolatelkou vymezena, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
Vytýká-li dovolatelka, že v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1239/2007, soud prvního stupně rozhodl o něčem jiném, než žádal žalobce (místo požadavku na eventuální žalobní žádání rozhodl o alternativa facultas ), pak přehlíží, že toto procesní pochybení napravil odvolací soud dovoláním napadeným rozsudkem. Z tohoto důvodu nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 1239/2007, a z této příčiny nemůže být založena přípustnost dovolání.
Výhradami, že odvolací soud (a potažmo i soud prvního stupně) nerespektoval závazný právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v jeho rozsudku ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 33 Cdo 2019/2018, že je jeho rozsudek nepřezkoumatelný, a že žalobci bylo poskytnuto poučení v rozporu s ustanovením §5 a §118a o. s. ř., dovolatelka namítá, že odvolací soud řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží však, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud její dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 1. 2023
JUDr. Václav Duda
předseda senátu