ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.645.2023.1
sp. zn. 33 Cdo 645/2023-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. H., bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Růžičkou, advokátem, se sídlem Brno, Pekařská 1004/26, proti žalované ALEXANDRIA a. s. , se sídlem Praha 7, Poupětova 1128/22, identifikační číslo osoby 25661507, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem Ph.D., advokátem se sídlem Vyškov, Pivovarská 58/8, o zaplacení 13 683,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 30 C 264/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 10. 2022, č. j. 15 Co 203/2020-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 371,60 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta Mgr. Jana Růžičky.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 7 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 2. 2020, č. j. 30 C 264/2019-38, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 13 683,50 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % ročně od 9. 2. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do povinnosti žalované zaplatit žalobci 10 946,50 Kč s úrokem z prodlení od 9. 2. 2019 do zaplacení (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 10. 2022, č. j. 15 Co 203/2020-122, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Ztotožnil se se skutkovými i s právními závěry, jež učinil soud prvního stupně.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje tom, že se odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (resp., jak je patrno z dalšího obsahu dovolání, od závěrů, jež dovolací soud učinil při předchozím posouzení v této věci) při řešení otázky rozsahu relevantních okolností, které je třeba posoudit pro učinění závěru, zda zájezd měl vlastnosti odpovídající uzavřené smlouvě (zda nemá vady). Dále předkládá k posouzení otázku dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, za jakých podmínek má pořadatelem poskytnutá náprava vady zájezdu (přijaté opatření) vliv na posouzení, že zájezd nemá vlastnosti podle uzavřené smlouvy, resp. na povinnost pořadatele poskytnout slevu z ceny zájezdu. Konečně formuluje otázku, zda je odvolací soud povinen se řídit závazným názorem dovolacího soudu.
Za odchýlení od ustálené rozhodovací praxe dovolatelka považuje „samotné odůvodnění napadeného rozsudku“; odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že při právním posouzení (v souvislosti s existencí vytýkaných vad) nevzal v úvahu veškeré k tomu relevantní okolnosti (nevyhodnotil řádně všechny informace, jež pořadatel zájezdu zákazníkovi sdělil, pominul, že v koupelně za účelem vytření vody byla umístěna velká stěrka). Nesouhlasí se zjištěním, že v pokoji byl neodtékající odpad; bylo-li žalobci nabídnuto odpovídající řešení (spočívající dle dovolatelky v běžném požadavku, aby po použití sprchy setřel zůstavší vodu), pak pouze mokrá podlaha vadu zájezdu nepředstavuje. Dovolatelka má za to, že je-li nabídnuto „odpovídající řešení“, chybí příčinná souvislost mezi okolnostmi, za nichž pořadatel za vzniklou újmu odpovídá, a vznikem újmy na straně poškozeného, odvolací soud tak nesprávně aplikoval ustanovení §2537 a 2540 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2018. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že aniž respektoval závazný pokyn dovolacího soudu, aby se znovu vypořádal i s argumentací žalobce, bez dalšího potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Konečně namítá, že při svém rozhodování vyšel ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, resp. mu vytýká, že odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, jež převzal, učinil chybný právní závěr o odpovědnosti dovolatelky za vady zájezdu na základě vadného skutkového závěru o existenci vady.
Žalobce navrhl dovolání odmítnout.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud převzal jak skutkové, tak i právní závěry soudu prvního stupně, který zjistil, že smlouvou o zájezdu uzavřenou dne 29. 10. 2017 se žalovaná (pořadatelka) zavázala pro žalobce (zákazníka) obstarat předem připravený soubor služeb cestovního ruchu - zájezd v termínu od 19. 8. 2018 do 2. 9. 2018, destinace: Bulharsko – Primorsko - hotel Flirt**, ubytování: 1 dvoulůžkový pokoj s možností 2 přistýlek – 2 dospělé osoby 2 pevná lůžka se snídaní a 2 děti (2-12 let) 2 přistýlky se snídaní, příplatek za rodinný pokoj FR 2+2, cestovní pojištění, letecká doprava, za souhrnnou cenu 54 734,- Kč. Žalobce během pobytu opakovaně reklamoval kvalitu služeb hotelu – neodtékající vodu ve sprše, jednotvárné a studené snídaně s omezeným výběrem, a to, že pokoj je přímo nad venkovní diskotékou – hluk do 23. hodiny. Po právní stránce dovodil, že žalobce, který závady zájezdu řádně a včas reklamoval, má právo na slevu z ceny zájezdu (§2540 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“), a to za snídaňovou nabídku neodpovídající očekávatelnému standardu ve výši 5 % (2 736,70 Kč), za neodtékající vodu v koupelně ve výši 10 % (5 473,40 Kč) a za zvýšený hluk ve výši 10 % (5 473,40 Kč).
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud; skutkový stav, na němž odvolací soud založil meritorní rozhodnutí, přezkumu nepodléhá a pro dovolací soud je závazný. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 a §211 o. s. ř.), jehož výsledkem jsou skutková zjištění rozhodná pro aplikaci právní normy, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Námitky dovolatelky týkající se žalobcem uplatněných vad zájezdu mají základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu. Z toho, že žalovaná v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005. sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15, nebo ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – ani předepisovat nemůže – pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá skutkový závěr, že teplé pokrmy byly servírovány studené, že v prostoru koupelny, kde se nacházelo WC i sprchový kout, neodtékala voda, a pokoj žalobce byl umístěn a orientován přímo nad provozovnou s živou hudbou. Není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jejichž hodnocení není založeno na libovůli. Žalovaná svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Posouzení odpovědnosti žalované za vady zájezdu je v souladu s tím, co dovolací soud uvedl v předchozím rozhodnutí, že pořadatel (zájezdu) má povinnost plnit tak, aby zájezd měl vlastnosti, o nichž zákazníka ujistil nebo které zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával. Nedostatky či závady, jež zakládají rozpor poskytnutého plnění s těmi vlastnostmi zájezdu, o nichž pořadatel zákazníka ujistil nebo které zákazník vzhledem k nabídce a zvyklostem důvodně očekával, jsou vadou zájezdu. Nejvyšší soud zavázal odvolací soud, aby v případě, že se nebude cítit býti vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně (§213 odst. 1 o. s. ř.), a bude-li mít za to, že z dosud provedených důkazů lze dospět k jiným skutkovým zjištěním, než která učinil soud prvního stupně, zopakoval dokazování (§213 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud, jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, při posouzení věci vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Dovolací argumentace žalované, že „ toto nebylo zjištěno “ nebo že „ odvolací soud vycházel ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování “, není zpochybněním právního posouzení věci odvolacím soudem, ale je založena na zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z provedeného dokazování.
Argumentuje-li dovolatelka, že v případě mokré podlahy o vadu nešlo, neboť žalobci bylo nabídnuto odpovídající řešení spočívající v požadavku, aby po použití sprchy setřel zůstavší vodu, pak zjevně přehlíží, že odstranění neodtékající vody (setření zůstavší vody) mohlo vést pouze k odklizení důsledku vady, nikoliv k její nápravě, jak prosazuje. Navíc řešení uvedené otázky dovolatelka opět buduje na vlastní skutkové verzi, že podlaha po použití koupelny zůstala pouze mokrá, ač z provedeného dokazování vyplynulo, že voda v koupelně neodtékala.
Prostřednictvím otázky, zda je odvolací soud povinen se řídit závazným názorem dovolacího soudu, žalovaná namítá, že odvolací soud nerespektoval závazný právní názor dovolacího soudu. Této námitce přisvědčit nelze. Jak již bylo zmíněno, odvolací soud byl vázán pokynem dovolacího soudu, aby v případě, že při posouzení věci bude vycházet z odlišného skutkového terénu, než jak zjistil soud prvního stupně, zopakoval dokazování. Odvolací soud přitom zcela vycházel ze skutkových závěrů učiněných soudem prvního stupně. K tomu se sluší poznamenat, že i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) zastává názor, že ačkoliv čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod soudy zavazuje, aby svá rozhodnutí odůvodňovaly, nemůže být tento závazek chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, a proto rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být analyzován ve světle okolností každého případu [srov. rozsudky ESLP ve věcech Van de Hurk versus Nizozemsko ze dne 19. 4. 1994 (stížnost č. 16034/90), Ruiz Torija versus Španělsko ze dne 9. 12. 1994 (stížnost č. 18390/91), Higgins versus Francie ze dne 19. 2. 1998 (stížnost č. 20124/92, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1998-1) a Hirvisaari versus Finsko ze dne 27. 9. 2001 (stížnost č. 49684/99)]. Odvolací soud se tak při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění rozhodnutí nižšího soudu [viz rozsudek ESLP ve věci Helle versus Finsko ze dne 19. 12. 1997 (stížnost č. 20772/92)]. Shodně judikuje i Ústavní soud (srov. odůvodnění nálezu ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 266/03).
Nepředložila-li dovolatelka k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu