ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.940.2022.3
sp. zn. 33 Cdo 940/2022-450
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobců a) M. L. , bytem XY, a b) J. F. , bytem XY, zastoupených Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem se sídlem Sušice, nábřeží Karla Houry 180, proti žalované Wolf place s.r.o. , se sídlem Karlovy Vary, Rybáře, Hybešova 167/18, identifikační číslo osoby 04788877, zastoupené Mgr. Hynkem Švarcem, advokátem se sídlem Praha 9, Kolbenova 609/38, o určení vlastnického práva, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 19 C 310/2017, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 23. 4. 2021, č. j. 19 C 310/2017-344, určil, že jedinými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití – bydlení, a pozemku parc. č. XY zahrada, jsou žalobci, a to žalobkyně se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 2/3 uvedených nemovitostí a žalobce se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 1/3 uvedených nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 24. 11. 2021, č. j. 62 Co 305/2021-383, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení, že jedinými spoluvlastníky nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro XY, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY pro obec XY a katastrální území XY, a to pozemku parc. č. XY zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY, způsob využití – bydlení, a pozemku parc. č. XY zahrada, jsou žalobci, tedy žalobkyně se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 2/3 uvedených nemovitostí a žalobce se spoluvlastnickým podílem o velikosti ideální 1/3 uvedených nemovitostí, zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako klient uzavřela dne 25. 3. 2014 se společností Zemská finanční s.r.o. jako zprostředkovatelem smlouvu, podle které jí měla být zprostředkována příležitost získat úvěr 350 000 Kč a zprostředkovateli za to měla náležet odměna ve výši 15 % z poskytnutého úvěru. Dne 2. 4. 2014 žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru sepsanou ve formě notářského zápisu se společností B. jako věřitelem, kterou zastupoval předseda představenstva J. J. Spolu se smlouvou o úvěru uzavřela žalobkyně dne 2. 4. 2014 jako zástavní dlužník se společností B. jako zástavním věřitelem smlouvu o zřízení zástavního práva ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně na sporných nemovitostech; zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávek B. plynoucích z úvěrové smlouvy uzavřené tentýž den. Žalobkyně sjednané splátky 6 580 Kč měsíčně řádně hradila od května 2014 do července 2017. Dne 3. 10. 2016 uzavřela žalobkyně jako dlužník a J. J. jako věřitel smlouvu o úvěru, na základě které se J. J. zavázal poskytnout žalobkyni úvěr ve výši 92 000 Kč, který měla vrátit spolu se sjednaným úrokem 18,94 % ročně ve 240 rovnoměrných měsíčních splátkách po 1 487 Kč. Rovněž tato smlouva o úvěru byla sjednána s doložkou vykonatelnosti notářského zápisu a pohledávka J. J. byla zajištěna zástavním právem ke spoluvlastnickému podílu žalobkyně na sporných nemovitostech. J. J. pohledávku za žalobkyní postoupil na společnost Cordtrade s.r.o. V srpnu 2017 vázly na sporných nemovitostech tři závazky, z nichž dva byly od června 2017 vymáhány exekučně. Jednalo se o dluhy žalobkyně, a to (i) vůči B. ve výši 1 733 808 Kč (vzniklé v souvislosti se zesplatněním úvěru v původní výši 450 000 Kč), (ii) vůči Kooperativa pojišťovna, a.s. ve výši 1 734 Kč s příslušenstvím a (iii) zástavní právo ve prospěch Cordtrade s.r.o. zřízené k zajištění závazku ze smlouvy o úvěru v původní výši jistiny úvěru 92 000 Kč. Dne 8. 8. 2017 byla mezi žalobkyní a B. uzavřena dohoda o narovnání, ve které bylo ujednáno, že v případě úhrady dluhu žalobkyně ve výši 1 733 080 Kč do 31. 8. 2017 dojde k výmazu zástavního práva zřízeného ve prospěch B. váznoucího na sporných nemovitostech. Žalobkyně byla v záležitosti řešení dluhů vůči B. kontaktována D. K., která situaci řešila na základě požadavku J. J. D. K. situaci žalobkyně řešila dále s J. K., se kterým již dříve spolupracovala při řešení dluhů dlužníků vůči společnostem B. a Cordtrade s.r.o. V srpnu 2017 podepsala žalobkyně za sebe a na základě plné moci i za žalobce sadu smluv a dokumentů, jejichž znění připravili právníci žalované. Dle těchto smluv měla žalovaná uhradit dluhy žalobkyně v tu dobu již exekučně vymáhané, aby byly sporné nemovitosti prosty právních vad a jako takové je mohla žalovaná od žalobců odkoupit. Žalovaná tedy před samotnou koupí uhradila 71 126 Kč a 10 464 Kč za účelem vyplacení dluhů žalobkyně již vymáhaných exekučně, dále částku 1 733 080 Kč za účelem vyplacení dluhu žalobkyně vůči B. a částku 184 760 Kč za účelem vyplacení dluhu žalobkyně vůči Cordtrade s.r.o. Následně žalovaná uzavřela se žalobci kupní smlouvy, kterými žalobci převedli své vlastnické právo ke sporným nemovitostem za kupní cenu 3 300 000 Kč, přičemž žalobkyně měla za spoluvlastnický podíl o velikosti id. 2/3 na sporných nemovitostech získat 2 200 000 Kč, žalobce měl za spoluvlastnický podíl o velikosti id. 1/3 na sporných nemovitostech získat 1 100 000 Kč. Způsob úhrady kupní ceny byl sjednán tak, že kromě částek, které žalovaná uhradila žalobkyni na uspokojení jejích dluhů (tj. vedle 71 126 Kč, 10 464 Kč, 1 733 080 Kč a 184 760 Kč, což dohromady činí 1 999 430 Kč), byla do kupní ceny 2 200 000 Kč zbývající částka 200 570 Kč žalovanou poukázána na účet D. K. Kupní cena náležející žalobci ve výši 1 100 000 Kč byla žalovanou dle kupní smlouvy uhrazena tak, že částka 210 000 Kč byla uhrazena na účet L. K., částka 250 000 na účet S. Ř., částka 600 000 Kč na účet Z. K. a částka 40 000 Kč na účet D. K. Žalobkyně před uzavřením kupní smlouvy písemně uznala, že dluží S. Ř. částku 250 000 Kč a L. K. 210 000 Kč. Částku došlou na účet Z. K. si žalobkyně později se svou tetou vybrala a měla ji k dispozici. V rámci smluvní dokumentace vyhotovené žalovanou byla připravena a žalobkyní úředně podepsaná i smlouva o smlouvě budoucí, podle které měla žalovaná vyčlenit v budově nabyté od žalobců samostatné bytové jednotky a zřídit k nim ve prospěch žalobců věcná břemena bezplatného doživotního užívání. Poté, co žalovaná sporné nemovitosti nabyla, objednala v říjnu 2017 zpracování prohlášení vlastníků o vyčlenění jednotek v budově u advokáta JUDr. Václava Vladaře a mělo dojít i k zaměření prostor v budově. Žalobci nicméně odmítli se žalovanou dále komunikovat a podali nyní projednávanou žalobu. Ohledně ceny sporných nemovitostí soud prvního stupně zjistil, že k datu uskutečnění prodeje činila obvyklá cena sporných nemovitostí 13 600 000 Kč; při zohlednění hodnoty věcného břemene umožňujícího žalobcům jako prodávajícím bezplatné doživotní užívání dvou bytů v budově by obvyklá cena sporných nemovitostí zatížených tímto věcným břemenem činila 8 800 000 Kč.
Na základě takto zjištěného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že obě kupní smlouvy, jimiž žalovaná nabyla od žalobců jejich spoluvlastnické podíly ke sporným nemovitostem, je třeba hodnotit jako lichevní, a tudíž neplatné [§1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“)]. Vyslovil názor, že žalovaná zneužila zvláštního stavu, v němž se žalobkyně nacházela, když se před prodejem nemovitostí ocitla v tísni a hrozilo jí zpeněžení nemovitostí v dražbě a ztráta jediné možnosti bydlení. Uzavřel, že žalobci jsou osobami rozumově slabšími, nezkušenými, vyššího věku, kteří učinili majetkové dispozice, které pro ně byly značně nevýhodné, v naději, že tím odvrátí bezprostředně hrozící vážnou obtíž, zatímco žalovaná jednala v rámci své obvyklé obchodní činnosti, byla si vědoma situace žalobců a nabyla od nich majetkové hodnoty, které jsou v hrubém nepoměru k jejímu plnění.
Odvolací soud, který zcela převzal skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, po právní stránce učinil následující právní závěry:
Dovodil, že v projednávaném případě nejsou naplněny znaky lichevní smlouvy podle §1796 o. z. Při zjištění, že obvyklá cena sporných nemovitostí nezatížených věcným břemenem činí 13 600 000 Kč a po odečtení hodnoty věcného břemene ve výši 4 800 000 Kč pak obvyklá cena nemovitostí zatížených věcným břemenem činí 8 800 000 Kč, nesouhlasil s právním závěrem soudu prvního stupně, že uhradila-li žalovaná za sporné nemovitosti kupní cenu 3 300 000 Kč, je tu dán hrubý nepoměr mezi těmito cenami, když podle judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu lze při stanovení hrubého nepoměru použít jako vodítko kritérium dvojnásobného překročení plnění dlužníka k protiplnění věřitele. Odvolací soud mechanické porovnání kupní ceny hrazené žalovanou s obvyklou cenou sporných nemovitostí nepovažoval za postačující a uvedl, že cena stanovená kupními smlouvami je cenou smluvní, stanovenou účastníky kupní smlouvy po vzájemné dohodě; navíc soud prvního stupně nevzal v potaz další plnění, které se žalobcům od žalované vedle kupní ceny dostalo. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že (i) žalovaná zajišťovala kompletní právní servis přípravy všech smluv, dále realizaci celého prodeje, přičemž zejména zajištění přípravy všech uzavíraných smluv je vysoce odbornou záležitostí, jejíž příprava je finančně poměrně nákladná a s ohledem na složitost a obsáhlost smluv je k takové činnosti potřeba využít služeb advokáta, a dále že (ii) podle uzavřené smlouvy o budoucí smlouvě o zřízení věcného břemene má žalovaná hradit veškeré náklady spojené se zřízením obou těchto věcných břemen pro žalobce, tedy s rozdělením budovy na samostatné jednotky a s tím související prohlášení vlastníka, a poté připravit smlouvy o zřízení věcného břemene - služebnosti bezplatného doživotního užívání bytu.
Odvolací soud dále akcentoval, že žalovaná v souvislosti s uzavřením obou kupních smluv poskytla žalobcům servis v podobě „oddlužení“ žalobkyně, které reálně hrozil prodej jejích spoluvlastnických podílů na sporných nemovitostech, přičemž lze dovozovat, že v případě, že by k prodeji v dražbě došlo, byl by pro ni nepochybně podstatně méně výhodný, než v případě uzavřené kupní smlouvy.
Odvolací soud uzavřel, že výše uvedené okolnosti je nutno rovněž vzít do úvahy při stanovení objektivních znaků lichvy podle §1796 o. z. a při porovnání vzájemných plnění účastníků kupní smlouvy; má za to, že za dané situace byla pro žalobkyni nabídka uzavření kupní smlouvy spolu s navazujícím zřízením věcného břemene v podobě doživotního užívání bytu oběma žalobci výhodnou formou řešení jejích dluhů za stavu, kdy exekuce dražbou nemovitosti již byla nařízena. Konstatoval, že ačkoliv tato plnění žalované nelze ocenit, objektivní znak lichevní smlouvy v podobě hrubého nepoměru plnění poskytnutého oběma žalobcům oproti hodnotě převáděného majetku splněn není.
Odvolací soud dále dovodil, že v posuzovaném případě nejsou splněny ani subjektivní znaky lichevní smlouvy, neboť bylo prokázáno, že žalobkyně není osobou nezkušenou a neznalou, která by nevěděla, jaké právní jednání činí a nelze ani dovodit, že by jednala v rozrušení či v lehkomyslnosti, neboť si musela být vědoma svých závazků vyplývajících pro ni z právních jednání v podobě „braní si úvěru“.
Odvolací soud nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně jednala v tísni, protože tíseň nelze dovozovat z toho, že jednala pod tlakem dvou exekucí a smluvních zástavních práv zatěžujících sporné nemovitosti, jelikož tento stav si způsobila svým vlastním jednáním (braním si půjček, které nesplácela). U žalobce znak tísně naplněn není proto, že dluhy žalobkyně jeho tíseň nezakládaly, sám žádné dluhy neměl a o svůj spoluvlastnický podíl na sporných nemovitostech se bát nemusel.
S ohledem na výše uvedené odvolací soud vyhodnotil obě kupní smlouvy jako platná právní jednání, na základě kterých se žalovaná stala vlastnicí sporných nemovitostí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při hodnocení kupních smluv jako smluv lichevních. Odvolacímu soudu vytýkají, že nevzal v potaz tíseň žalobkyně s ohledem na hrozbu prodeje „střechy nad hlavou“ exekutorem v dražbě, kdy žalovaná tohoto zvláštního stavu zneužila ke svému obohacení; v této souvislost odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4665/2009. Dále jsou přesvědčeni, že závěr odvolacího soudu, že zde neexistuje hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními účastníků, není objektivně zdůvodněn. Nesouhlasí rovněž s tím, že soud prvního stupně provedl toliko mechanické posouzení vzájemně poskytnutých plnění. Naopak soudu prvního stupně přisvědčují a považují jeho závěry za logicky vysvětlující, proč se v daném případě naopak o hrubý nepoměr v plnění účastníků jednalo. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu je nepřezkoumatelné, když za situace, že soud prvního stupně shledal tíseň a rozumovou slabost na straně žalobců a odvolací soud zcela převzal jeho skutková zjištění, následně odvolací soud uzavírá, že nelze hovořit o tísni na straně žalobců či jejich rozumové slabosti. Prosazují, že se nacházeli v tísni, která byla profesionálně zneužita žalovanou, a že jsou osobami nezkušenými, tudíž jsou naplněny subjektivní znaky lichvy, a vzhledem k hrubému nepoměru vzájemných plnění účastníků jsou rovněž naplněny i objektivní znaky lichvy.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání žalobců navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobců odmítl, jelikož je napadené rozhodnutí odvolacího soudu věcně správné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.
Předmětem řízení v dané věci je požadavek žalobců na určení, že jsou jedinými spoluvlastníky nemovitostí, neboť je převedli na žalovanou na základě kupních smluv, které jsou ve smyslu §1796 o. z. lichevními (a tedy absolutně neplatnými) smlouvami.
Žalobci v dovolání zpochybňují správnost hodnocení subjektivních a objektivních znaků lichvy odvolacím soudem. Nesprávnost právního posouzení spatřují v tom, že odvolací soud neshledal hrubý nepoměr ve vzájemných plnění účastníků, a že nedovodil zneužití tísně, rozumové slabosti a nezkušenosti žalobců žalovanou, která jako profesionál obdobné obchodní případy prováděla opakovaně, zatímco pro žalobce v pokročilém věku se jednalo o první prodej nemovitostí za situace, kdy žalobkyni hrozil nedobrovolný prodej spoluvlastnického podílu na sporných nemovitostech v exekuční dražbě. Dále mu vytýkají, že ačkoliv měl převzít veškerá skutková zjištění soudu prvního stupně, neřídil se jimi, resp. rozhodl v rozporu s nimi, čímž dovolatele neodůvodněně znevýhodnil.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť odvolací soud se při posouzení účastníky uzavřených kupních smluv jako smluv lichevních odchýlil od ustálené judikatury.
Podle §1796 o. z. je neplatná smlouva, při jejímž uzavírání někdo zneužije tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti, rozrušení nebo lehkomyslnosti druhé strany a dá sobě nebo jinému slíbit či poskytnout plnění, jehož majetková hodnota je k vzájemnému plnění v hrubém nepoměru.
K lichevním smlouvám se judikatura Nejvyššího soudu vyjádřila již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Ačkoliv tento zákon lichevní smlouvy výslovně neupravoval, judikatura dovodila, že „lichevní jsou takové smlouvy, které smluvní strana uzavře zneužívaje něčí nezkušenosti, tísně nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, přičemž dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru. O lichevní smlouvu podle občanského práva jde v případě, kdy jednající z okolností věci věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora, a tuto okolnost využil; nevyžaduje se, aby jeho jednání bylo současně v trestním řízení označeno za trestný čin“ (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001).
Při srovnání těchto judikatorních závěrů se současnou právní úpravou je zřejmé, že jde o v zásadě totožné pojetí lichevních smluv, kde toliko současná úprava výslovně zmiňuje navíc znak „lehkomyslnosti druhé strany“, což ostatně reflektovala i navazující judikatura Nejvyššího soudu.
Uvedené závěry o znacích lichvy tak lze vzhledem k jejímu vymezení v §1796 o. z. aplikovat i v poměrech o. z., což potvrzují i závěry komentářové literatury. „Lichva zapovídá zneužití subjektivního stavu slabosti protistrany – případy, kdy poškozený nemůže dostatečně hájit své zájmy. Předpokládá: (i) existenci smlouvy, (ii) hrubý nepoměr mezi plněním a protiplněním (posuzovaný k okamžiku uzavření smlouvy), (iii) existenci některé (postačí byť jen jedna) tzv. subjektivní slabosti poškozeného (posuzované k okamžiku uzavření smlouvy), (iv) zneužití tohoto stavu lichvářem“ (Janoušek, M. §1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874).
V rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009 (na jehož závěry ve své rozhodovací praxi opakovaně odkázal), Nejvyšší soud k problematice tzv. lichevních smluv vyložil následující právní závěry:
Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde vskutku o hrubý nepoměr vzájemného plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem, které ať již přímo či nepřímo – společně s naplněním alespoň jednoho (z níže rozvedených) subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Pokud takové okolnosti objektivního charakteru zaznamenány nebudou, soud přistoupí k posouzení hodnot těchto vzájemných plnění, kdy úvahy o hrubém nepoměru ve smyslu též výše připomenuté judikatury může zakládat skutkové zjištění o poskytnutém plnění, které představuje např. polovinu hodnoty plnění druhou smluvní stranou, tedy v podmínkách sledované smlouvy o převodu nemovitosti např. v situaci, kdy prodávající (vlastník nemovitosti) převádí vlastnického právo k nemovitosti nikoliv za cenu obvyklou (neboli tržní), ale za polovinu této jinak obvyklé (tržní) ceny.
Vedle popsaných objektivních znaků (existence smlouvy a hrubého nepoměru ve vzájemném plnění) je lichevní smlouva charakterizována i některým ze subjektivních znaků, které lze v tomto směru podpůrně vymezit z přečinu lichvy ve smyslu §218 tr. zák. Mezi tyto znaky náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost, přičemž alespoň jeden z těchto znaků musí být v konkrétním případě naplněn a ve vztahu k popsanému hrubému nepoměru musí být také v příčinné souvislosti, tj. uvedený stav „poškozeného“ je alespoň jednou z příčin, kdy lichevním jednáním postižený účastník vstoupil do nevýhodného vztahu s účastníkem, který tímto zákonem nedovoleným způsobem na uvedeném majetkovém transferu pro již zmíněný hrubý nepoměr ve vzájemném plnění profituje, anebo kdo takové plnění (profit) poskytne nebo slíbí jinému. Z uvedeného také vyplývá, že lichvář musí jednat úmyslně alespoň v nepřímém úmyslu (ve smyslu §15 odst. 1 písm. b/ tr. zák. trestný čin je spáchán úmyslně také tehdy, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn; přitom podle druhého odstavce téhož zákonného ustanovení „srozuměním“ se rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem). Bude pak v konkrétním případě věcí soudu, aby při posuzování subjektivní stránky lichevní smlouvy, resp. lichevního jednání ve světle skutkových okolností pečlivě posoudil, zda byl vskutku naplněn alespoň jeden z výše vyložených subjektivních znaků, a pokud ano, aby ve spojitosti s naplněnou objektivní stránkou lichevního jednání též zjistil příčinnou souvislost mezi subjektivní a objektivní stránkou věci, a měl též za prokázané, že osoba takto popsaným způsobem profitující z lichevní smlouvy jednala úmyslně, tedy vědomě těžila z takto nepříznivé situace na straně převodce a tímto svým výkonem práv z realizované smlouvy se dopustila jednání, které koliduje s dobrými mravy, v důsledku čehož je lichevní smlouva absolutně neplatná podle §39 obč. zák.
V rozsudku ze dne 13. 12. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2737/2021, Nejvyšší soud dovodil, že stejně jako se naznačuje z citované judikatury, která předznamenává výčet subjektivních znaků zkratkou „např.“, se i odborná a komentářová literatura shodují, že výčet subjektivních znaků v §1796 o. z. je pouze demonstrativní [srov. např. Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 198–199; Petrov, J. §1796 Lichva. In: Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). Praha: C. H. Beck, 2014, str. 336; Janoušek, M. §1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1875–1876].
Literatura rovněž zdůrazňuje, že aplikované ustanovení o lichvě nesměřuje primárně k ochraně majetkové sféry, nýbrž směřuje k ochraně svobody vyjednávání o smlouvě (viz např. Janoušek, M. §1796 Lichva. In: Petrov, J. a kol. Občanský zákoník: komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 1874).
Pro posouzení, zda jde v konkrétním případě o lichevní smlouvu, je třeba zohlednit všechny právně významné skutečnosti.
K objektivním znakům lichvy:
Objektivním znakem lichvy se rozumí, že hodnota poskytnutého a přijatého plnění musí být ve vzájemném hrubém nepoměru. Pro určení, co se rozumí hrubým nepoměrem, je třeba vycházet i z pravidla o neúměrném zkrácení (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1993/2001, a ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013). V poměrech současné právní úpravy (§1793 o. z.), která nestanoví žádnou konkrétní hranici představující neúměrné zkrácení (laesio enormis), lze za výchozí pravidlo považovat zákaz zkrácení přes polovic. Jinak řečeno, hrubým nepoměrem vzájemných plnění bude hranice přibližně do poloviny vzájemných plnění, od níž se soud odchýlí jen tehdy, budou-li pro to zvláštní důvody. Při porovnání vzájemných plnění (test disparity) se vychází z obvyklé ceny v daném místě a čase (§492 o. z.). Jde primárně o porovnání poměru obvyklé ceny plnění a protiplnění, ale hrát roli mohou i další okolnosti. Není totiž vyloučeno, aby v konkrétním případě soud hrubý nepoměr shledal i tam, kde poměr vzájemných plnění bude uvedené rozpětí přesahovat, půjde však o výjimečné situace, kdy by odmítnutí nároku zkráceného znamenalo přílišnou tvrdost nebo pokud i poměr přesahující polovinu vzájemných plnění (resp. uvedené rozpětí) bude v konkrétním případě shledán odporujícím zásadám spravedlnosti. Nemá-li dojít k nepřípustnému ohrožení právní jistoty stran smlouvy, mělo by být dotyčné ustanovení vykládáno restriktivně s důsledkem, že v pochybnostech by se měl soud přiklonit k závěru, že o neúměrné zkrácení nejde. Tuto restrikci je proto třeba vztáhnout i na další posuzované okolnosti. Z povahy kritéria pro posouzení neúměrného zkrácení je zřejmé, že hrát roli mohou pouze okolnosti týkající se ve smlouvě sjednaného poměru výše plnění v daném místě a čase. Důkazní břemeno je na straně toho, kdo zkrácení tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2022, sp. zn. 33 Cdo 42/2021, uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 96/2022).
Z dokazování provedeného před soudem prvního stupně bylo nepochybně zjištěno, že obvyklá cena sporných nemovitostí k datu uskutečnění prodeje činila 13 600 000 Kč, po odečtení hodnoty věcného břemene činila 8 800 000 Kč a žalobkyně oproti hodnotě 2/3 sporných nemovitostí obdržela 2 200 000 Kč, žalobce oproti hodnotě 1/3 sporných nemovitostí obdržel 1 100 000 Kč.
Odvolací soud dovodil, že nejsou naplněny objektivní znaky lichvy, jelikož plnění poskytnutá ze strany žalované (krom kupní ceny šlo o náklady na vyhotovení smluvní dokumentace a servis v podobě oddlužení žalobkyně), kterých se žalobcům kupními smlouvami dostalo (ač tyto nelze ocenit), nezakládají hrubý nepoměr oproti hodnotě převáděných nemovitostí. Uzavřel, že jelikož žalobkyni hrozil nucený prodej jejího spoluvlastnického podílu na nemovitostech v exekuční dražbě, byl by jeho prodej v dražbě pro ni nepochybně podstatně méně výhodný než v případě uzavřené kupní smlouvy.
Uvedené závěry neobstojí nejen z důvodu, že nejsou skutkově podloženy (soud prvního stupně žádné zjištění o poskytnutí plnění nad rámec kupní ceny neučinil a odvolací soud žádné dokazování neprováděl), ale i proto, že v případě nucené dražby uskutečněné podle o. s. ř. (resp. exekučního řádu) by byla jako výchozí kupní cena pro dražbu sporných nemovitostí použita cena obvyklá bez zohlednění věcných břemen (tj. cena 13 600 000 Kč), a není zřejmé, z čeho odvolací soud čerpá přesvědčení, že by žalobkyně obdržela méně, než obdržela od žalované. Argumentace o poskytnutí servisu žalované v podobě oddlužení žalobkyně neobstojí, jestliže by i v případě nucené dražby sporných nemovitostí (resp. toliko podílu žalobkyně) byl výtěžek použit na úhradu dluhů. Nejsou žádné pochybnosti, že oba žalobci neobdrželi ani zdaleka polovinu jimi poskytnutých plnění; ani z okolností ohledně uzavření kupních smluv nevyplývá, že by žalovaná poskytla žalobcům další plnění, jež by bylo způsobilé vyvolat pochybnosti o neúměrném zkrácení. Z řečeného vyplývá, že se nemůže prosadit právní závěr odvolacího soudu, že objektivní znak lichevní smlouvy v podobě hrubého nepoměru plnění poskytnutého oběma žalobcům oproti hodnotě převáděného majetku naplněn není; právní posouzení je v této části nesprávné a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn důvodně.
Ač žalobci dále namítají, že odvolací soud dospěl ke skutkovým zjištěním, které jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, z předestřené dovolací argumentace je zřejmé, že ve skutečnosti odvolacímu soudu vytýkají, že jeho závěry týkající se posouzení subjektivních znaků lichvy jsou v rozporu se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Dovolatelé tak předestřenou argumentací ve vztahu k posouzení otázky naplnění subjektivních znaků lichvy uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, namítají-li, že odvolací soud ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry, resp. že při právním posouzení nezohlednil všechny relevantní skutečnosti. I tato jejich námitka je opodstatněná.
K subjektivním znakům lichvy:
Pokud jde o posouzení subjektivních znaků lichvy, soud prvního stupně jejich naplnění u žalobkyně shledal v tom, že se reálně nacházela v tísni (v mimořádně tíživé situaci vyvolané naléhavou potřebou, jejíž splnění není v možnostech jednající osoby); vycházel přitom ze zjištění, že reálně hrozil prodej podílu žalobkyně na dotyčné nemovitosti v dražbě na základě vedené exekuce (případně prodej zástavy), tudíž jí hrozila ztráta bydlení; žalobkyně byla osobou nezkušenou, co se týče vyřizování zásadních majetkových záležitostí, přičemž na základě jejího výslechu rovněž seznal, že jde o osobu rozumově slabou. U žalobce o jeho rozumové slabosti neměl pochybnosti, neboť plně důvěřoval žalobkyni (své sestře), jíž zmocnil ke všem jednáním. Podle soudu prvního stupně tíseň, nezkušenost a rozumová slabost omezovaly oba žalobce v jejich svobodném rozhodování při nakládání s majetkem a zároveň je učinily přístupnými k majetkovým dispozicím, které pro ně byly jednoznačně nevýhodné a ke kterým by jinak nepřikročili, přičemž žalovaná tohoto stavu zneužila.
Odvolací soud učinil závěr právě opačný, že žádný ze subjektivních znaků lichvy naplněn není, jelikož žalobkyně osobou neznalou či nezkušenou není, nejednala v rozrušení či lehkomyslnosti, ale ani v tísni, kterou nelze dovozovat z toho, že jednala pod tlakem dvou exekucí a nadto dvou zástavních práv, neboť tento stav si zavinila sama tím, že si brala půjčky, které nesplácela. Odvolací soud neshledal opodstatnění pro přezkum platnosti uzavřených smluv o půjčce z hlediska výše úvěru, zohlednil však dlouhou dobu splatnosti a dodal, že nebylo prokázáno, že by žalovaná byla s osobami věřitelů žalobkyně jakkoliv spojena, tedy nelze jí činit odpovědnou za platnost či neplatnost právních jednání, z nichž vznikly dluhy žalobkyně. U žalobce vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že o jeho rozumové slabosti nelze ani v nejlepším pochybovat, přičemž ani v jeho případě není naplněn znak tísně, neboť sám žádné dluhy neměl a jeho spoluvlastnický podíl exekucemi postižen nebyl.
Závěry, jež učinil odvolací soud, neobstojí z následujících důvodů:
Předně je třeba uvést, že „ …o tíseň se jedná nejen v případě, kdy je někdo ohrožen ve své fyzické či ekonomické existenci nebo prakticky donucen k určitému jednání (srov. §587 o. z.). Postačí taková vážná nesnáz, že strana přistoupí na lichevní smlouvu jako na „menší zlo“. Tíseň může existovat byt i jen v představě postiženého: použitelnost ustanovení §1796 o. z. může založit i situace, kdy někdo zneužije toho, že jiný mylně vychází ze skutečností zakládajících tíseň. (…) V poměrech nové právní úpravy znak tísně ani jiné relevantní slabosti nelze vykládat tak restriktivně, jak činí judikatura k §49 obč. zák. (…) Nově se proto aplikované ustanovení přirozeně použije například i tehdy, pokud strana podstatně zneužije skutečnost, že protistrana nemá majetek a tíží ji povinnost splatit dluhy… “ (srov. PETROV, Jan. §1796 [Lichva]. In: HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník V. Závazkové právo. Obecná část (§1721–2054). 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 334.).
Jak vyplývá z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu, z hlediska právního posouzení věci se stalo relevantním skutkové zjištění určující závěr odvolacího soudu o stavu tísně žalobců při uzavírání předmětných kupních smluv, které soud prvního stupně pro tíseň žalobkyně a rozumovou slabost žalobce označil za tzv. smlouvy lichevní a shledal je neplatnými, odvolací soud naopak závěr soudu prvního stupně o tísni a rozumové slabosti žalobců nesdílel.
Závěr odvolacího soudu, který neexistenci tísně na straně žalobkyně dovodil z toho, že si tento stav zavinila sama, je v rozporu s ustálenou judikaturou, podle níž není rozhodující, zda se do stavu tísně poškozený dostal vlastním přičiněním nebo pod vlivem okolností nezávislých na jeho vůli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 3 Tdo 225/2012, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 23/2013).
Dále ačkoliv odvolací soud v odvolacím řízení žádné dokazování neprováděl a vyslovil se, že zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně (viz odst. 34 odůvodnění jeho rozsudku), při posouzení otázky naplnění některého ze subjektivních znaků se zjevně od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlil, dospěl-li k závěru, že žalobkyně se v inkriminovaný okamžik, tj. v době, kdy uzavírala s žalovanou předmětnou kupní smlouvu (a to i za žalobce), ve stavu tísně nenacházela, že nebyla osobou nezkušenou, nebo že nebylo prokázáno, že žalovaná byla s osobami věřitelů žalobkyně spojena. Poněvadž jde o otázky skutkové, a protože soud prvního stupně v tomto směru na podkladě provedeného dokazování – na rozdíl od odvolacího soudu - dospěl k odlišným skutkovým zjištěním, jež měla zásadní význam pro právní posouzení věci (a to že žalobkyně se ve stavu tísně nacházela, že byla osobou nezkušenou a že bylo prokázáno propojení žalované s věřiteli žalobkyně), je třeba konstatovat, že pokud odvolací soud neprovedl v odvolacím řízení žádné dokazování ve smyslu §213 odst. 2 o. s. ř. a bez dalšího se v uvedeném směru odchýlil od skutkového zjištění soudu prvního stupně, pak se žalobcům uplatněný dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř. podařilo osvědčit. Jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přičemž úvaha, resp. domněnka odvolacího soudu, že tíseň nelze dovozovat z toho, že žalobkyně jednala pod tlakem dvou exekucí, je očividně v rozporu s tím, co bylo uvedeno výše, ale též v rozporu se skutkovými zjištěními, podle nichž tlak exekucí (hrozba dražby, případně prodeje zástavy) vedl žalobkyni k podpisu smluvní dokumentace (i za žalobce), která byla prezentována jako jediný způsob odvrácení exekuce a ztráty bydlení. Pokud se v uvedeném směru, skutkově zásadně významném pro právní posouzení věci, chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového zjištění okresního soudu, měl v odvolacím řízení v souladu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., zopakovat ty důkazy, z nichž by bylo možno podle jeho názoru taková skutková zjištění učinit. Jestliže tak odvolací soud nepostupoval, zatížil své rozhodnutí popsaným skutkovým deficitem, který v dovolacím řízení nelze korigovat.
Závěr odvolacího soudu, že v projednávané věci nejsou splněny ani subjektivní znaky lichevní smlouvy, když (i) nelze dovodit, že žalobkyně jednala v rozrušení či lehkomyslnosti, a (ii) tíseň žalobkyně nelze dovodit ani z toho, že jednala pod tlakem dvou exekucí a smluvních zástavních práv zatěžujících sporné nemovitosti, nereflektuje skutková zjištění soudu prvního stupně, že žalobci jako senioři, kteří se v dané problematice neorientují a nemají žádnou osobu, která by jim v dané situaci pomohla, pociťovali přímou hrozbu ztráty svého bydlení a byli ochotni přijmout jakýkoliv návrh, kterým by odvrátili exekuci, jak také učinili. Nemůže proto obstát závěr, že obě kupní smlouvy nejsou lichevními smlouvami ve smyslu §1796 o. z., neboť u nich není naplněn objektivní ani subjektivní znak lichvy.
Dovolací soud připomíná, že ustanovení §213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, uveřejněný pod č. 64/1966 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, uveřejněný pod č. 92/1968 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný pod č. 11/2001 v časopise Soudní judikatura). Má-li tedy odvolací soud pochybnosti o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně, musí sám zopakovat důkazy, ze kterých soud prvního stupně vycházel, popřípadě provést k objasnění rozhodných skutečností další důkazy. Jinak řečeno, z ustanovení §213 o. s. ř. vyplývá odvolacímu soudu povinnost zajistit si pro změnu skutkového náhledu podklad, který je rovnocenný způsobu dokazování před soudem prvního stupně. Ohledně těch skutečností, o nichž má pochybnosti, je odvolací soud povinen zopakovat dokazování jako celek, popřípadě doplnit dokazování (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 372/2003, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 3021/2009, uveřejněný pod č. 106/2010 Sb. rozh. obč., a ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3242/2011). Neučiní-li tak, nelze považovat jeho skutkové zjištění, odlišné od skutkového závěru soudu prvního stupně, za podložené (tj. respektující zásady dokazování v odvolacím řízení); takový skutkový závěr odvolacího soudu je učiněn v rozporu s ustanoveními §122, §132, §211 a §213 o. s. ř.
Lze shrnout, že odvolací soud pochybil, jestliže na jedné straně zcela převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, z nichž soud prvního stupně dovodil, že žalovaná zneužila zvláštního stavu žalobkyně, která se nacházela ve stavu nezkušenosti a v tísni, a rovněž zneužila rozumové slabosti žalobce, čímž pro sebe získala plnění v hrubém nepoměru k jí poskytnutému plnění žalobcům, aby následně uzavřel, že se v posuzovaném případě o stav tísně žalobců nejedná a že z provedených důkazů nelze mít za prokázanou jejich rozumovou slabost. Neobstojí ani závěr, že se (s ohledem na plnění poskytnutá žalovanou) nemůže jednat o hrubý nepoměr ve vzájemných plněních účastníků. Dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Žalobcům se podařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu; dovolací soud jej proto zrušil a věc vrátil odvolacímu k dalšímu řízení (§243e odst. 1, 2 o. s. ř.).
Odvolací soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1, věta první, §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 2. 2023
JUDr. Pavel Horňák
předseda senátu