ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.994.2022.1
sp. zn. 33 Cdo 994/2022-351
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně a) Generali České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Spálená 75/16 (identifikační číslo osoby 452 72 956), zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL. M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, a žalobce b) G. K., bytem v XY, zastoupeného Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 837/11, o nahrazení rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 272/2018, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 8. 2021, č. j. 29 Co 257/2021-274, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) - poté, co usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 10 C 272/2018-137, zastavil řízení o žalobě na nahrazení nálezu finančního arbitra ze dne 11. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/905/2016-18, ve výrocích I. ( jímž bylo Instituci Generali Pojišťovna, a.s. uloženo zaplatit navrhovateli G. K. 21,70 Kč do 3 dnů od právní moci nálezu ), II. ( jímž bylo určeno, že pojistné smlouvy č. 108485269 a 108819269, které uzavřeli navrhovatel a Instituce, jsou částečně neplatné v čl. 13 odst. 1 zvláštních pojistných podmínek pro investiční životní pojištění ZPP IŽ 2012/02 ) a IV. ( jímž bylo Instituci uloženo zaplatit sankci ve výši 15.000 Kč na specifikovaný účet Kanceláře finančního arbitra ), ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 22. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/905/2016-24, - rozsudkem ze dne 8. 2. 2020, č. j. 10 C 272/2018-236, výrokem I. zastavil řízení co do požadavku G. K. na zaplacení úroků z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 222 898 Kč od 20. 5. 2016 do 10. 11. 2016, výrokem II. zamítl žalobu co do požadavku na zaplacení úroků z prodlení z částky 222 898 Kč ve výši 8,05% p. a. od 11. 11. 2016 do zaplacení, výrokem III. zamítl žalobu na nahrazení výroku I. nálezu finančního arbitra ze dne 11. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/905/2016-18, ve spojení s rozhodnutím finančního arbitra o námitkách ze dne 22. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/905/2016-24, a výrokem IV. nahradil výroky II. a III. nálezu finančního arbitra tak, že určil, že pojistná smlouva č. 108485269 uzavřená dne 10. 8. 2011 mezi G. K. a Pojišťovnou Patricie, a.s. (tj. právní předchůdkyní žalobkyně) je absolutně neplatná a že „ požadavek G. K., nar.XY na úhradu bezdůvodného obohacení ve výši 222 876,30 Kč se zamítá “; současně rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání obou žalobců (žalobkyně podala odvolání do výroků IV. a V. a žalobce pak do výroků II., IV. a V.) Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 18. 8. 2021, č. j. 29 Co 257/2021-274, rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výrocích II., IV. a V. a řízení zastavil, rozhodl, že nález Finančního arbitra ze dne 11. 9. 2018, č. j. FA/SR/ZP/905/2016-18, ve výrocích II. a III. ve spojení s rozhodnutím o námitkách ze dne 22. 10. 2018 č. j. FA/SR/ZP/905/2016-24, pozbývá účinnost, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce (jako navrhovatel) vzal zpět návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem (instituce mu totiž doplatila celou částku, kterou požadoval v řízení před finančním arbitrem, potažmo v řízení před soudem podle části páté občanského soudního řádu, a to včetně příslušenství) a žalobkyně (instituce) se zpětvzetím návrhu souhlasila. Proto postupoval podle §250h odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §222a odst. 1 o. s. ř. a zrušil část rozsudku soudu prvního stupně a řízení zastavil; současně podle §250h odst. 3 o. s. ř. vyslovil, že část rozhodnutí finančního arbitra, o níž bylo rozhodnuto odvoláním napadenou částí rozsudku, pozbývá účinnost. Ponechání výroku I. nálezu finančního arbitra ve spojení s potvrzujícím rozhodnutím o námitkách nedotčeného (v účinnosti) a spolu s ním i akcesorického výroku IV. nálezu odůvodnil odvolací soud tím, že rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. (tedy ve výrocích nenapadených odvoláním žalobce), kterými byla zamítnuta část žalobního návrhu žalobkyně na nahrazení výroku I. nálezu Finančního arbitra, nabyl právní moci.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, konkrétně a) zda je soud vázán při vyslovení neúčinnosti správního rozhodnutí dle §250h odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) předmětem řízení podle části V. o. s. ř. vymezeným žalobcem, nebo je rozhodný rozsah, v jakém byl návrh na zahájení řízení u správního orgánu vzat zpět; b) zda může soud při zastavení řízení vyslovit pozbytí účinnosti správního rozhodnutí dle §250h odst. 3 o. s. ř. jen některých výroků správního rozhodnutí, nebo je v situaci, kdy navrhovatel z předcházejícího správního řízení vezme zpět v plném rozsahu svůj návrh na zahájení správního řízení dle §250h odst. 1 o. s. ř., soud s ohledem na rozsah zpětvzetí povinen rozhodnout o pozbytí účinnosti správního rozhodnutí jako celku; c) zda může vedlejší výrok ukládající povinnost obstát jako samostatný výrok v situaci, kdy byla vyslovena neúčinnost výroku hlavního, na kterém je vedlejší výrok závislý; d) zda je na místě při zpětvzetí návrhu dle §250 h odst. 1 o. s. ř., aby soud v řízení dle části páté o. s. ř. prohlásil za neúčinný i výrok nálezu Finančního arbitra o sankci dle §17a zákona o finančním arbitrovi. Vytýká odvolacímu soudu, že vymezené otázky nesprávně právně posoudil, neboť v důsledku vzájemné závislosti jednotlivých výroků mělo zpětvzetí návrhu na zahájení správního řízení následně vést k vyslovení pozbytí účinnosti celého rozhodnutí správního orgánu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání připomněl, že svůj návrh na zahájení řízení před finančním arbitrem vzal v celém rozsahu zpět, neboť dovolatelka mu uhradila spornou částku včetně příslušenství a nákladů právního zastoupení. Odvolací soud měl tudíž rozhodnout o zastavení řízení (míněno celého řízení, které započalo před správním orgánem a následně probíhalo před soudy). Má za to, že zastaví-li soud řízení podle §250h odst. 2 o. s. ř., pozbývá rozhodnutí správního orgánu účinnosti v rozsahu, v němž je usnesením soudu dotčeno. Nález finančního arbitra ze dne 22. 10. 2018, č. j. FA/SR/ZP/905/2016-24, je tudíž bez ohledu na formulaci výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu neúčinný jako celek, a to přímo ze zákona (odvolací soud měl tento následek pouze uvést ve výroku usnesení o zastavení řízení, jak plyne z §250h odst. 3 o. s. ř.). Soud tak za dané situace nemůže ani zrušit rozsudek vydaný soudem prvního stupně v řízení podle části páté občanského soudního řádu nebo jeho některé konkrétní výroky. Postup odvolacího soudu, který výslovně zrušil výroky II., IV. a V. rozsudku soudu prvního stupně tak považuje procesně vadný (rozsudek s ohledem na zastavení řízení pro zpětvzetí původního návrhu nenabude právní moci a důsledkem je pak jeho neúčinnost jako celku).
Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Otázkou, v jakém rozsahu vysloví soud neúčinnost rozhodnutí správního orgánu v případě, že účastník vzal v průběhu řízení podle částí páté občanského soudního řádu zcela zpět svůj návrh na zahájení řízení před správním orgánem podle §250h o. s. ř., se Nejvyšší soud již zabýval, a to v usneseních ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, a ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 378/2022. V nich dospěl k závěru, že pro rozsah, v jakém soud vysloví pozbytí účinnosti rozhodnutí správního orgánu podle §250h odst. 3 o. s. ř. v případě, že účastník vezme návrh na zahájení řízení před správním orgánem zcela zpět, je určující předmět řízení podle části páté občanského soudního řádu, tedy to, v jakém rozsahu je věc v návaznosti na podání žaloby (znovu) projednávána, s přihlédnutím též k §250f písm. b) a c) o. s. ř. Rovněž posuzoval, zda má v takovém případě soud vyslovit také pozbytí účinnosti závislého výroku správního rozhodnutí, přičemž dospěl k závěru, že je na místě vyslovit i neúčinnost závislého výroku (např. výroku o uložení sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi), pokud tento výrok ztratí své opodstatnění v důsledku pozbytí účinnosti hlavního výroku (či hlavních výroků).
Z výše uvedeného vyplývá, že nelze přisvědčit názoru dovolatelky, že odvolací soud měl vyslovit pozbytí účinnosti všech výroků předmětného nálezu finančního arbitra. Vzhledem k tomu, že podle závěrů citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu je pro určení, které výroky správního rozhodnutí pozbývají účinnost v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení řízení před správním orgánem, rozhodující předmět řízení podle části páté občanského soudního řádu, nemohlo být v řešené věci vysloveno pozbytí účinnosti nálezu finančního arbitra v celém jeho rozsahu. Výrok I. nálezu finančního arbitra totiž nebyl v odvolacím řízení, v jehož průběhu vzal žalobce svůj návrh na zahájení řízení před správním orgánem zpět, již předmětem řízení, neboť žalobkyně žalobou podle části páté občanského soudního řádu výrok I. nálezu finančního arbitra sice napadla, ale podáním ze dne 22. 7. 2020 posléze vzala v celém rozsahu zpět a soud prvního stupně řízení v tomto rozsahu usnesením ze dne 23. 7. 2020, č. j. 10 C 272/2018-137, zastavil, rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním a dne 13. 8. 2020 nabylo právní moci. Pozbytí účinnosti výroku I. rozhodnutí finančního arbitra tak nemohlo být odvolacím soudem vysloveno, neboť v době, kdy žalobce vzal návrh na zahájení správního řízení zpět, již nebyl tento výrok předmětem řízení podle části páté občanského soudního řádu; řízení o něm totiž bylo pravomocně skončeno. Neobstojí ani námitka dovolatelky, že mělo být vysloveno pozbytí účinnosti výroku I. nálezu finančního arbitra z toho důvodu, že jde o výrok závislý na výroku II., kterým finanční arbitr rozhodl o bezdůvodném obohacení, neboť výrok I. obstojí sám o sobě a nejde o výrok, který by byl závislý na jakémkoliv jiném výroku předmětného nálezu finančního arbitra a vyslovením neúčinnosti výroku II. by pozbyl své opodstatnění (viz níže).
Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že odvolací soud měl vyslovit neúčinnost výroků I. a IV. předmětného nálezu finančního arbitra, neboť jde o výroky závislé na výrocích II. a III., u nichž odvolací soud pozbytí účinnosti konstatoval. Vyslovením pozbytí účinnosti závislých výroků se Nejvyšší soud rovněž zabýval v usnesení ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, a dospěl k závěru, že případy, kdy soud v řízení podle části páté občanského soudního řádu není vázán rozsahem projednání věci určeným žalobcem, jsou vymezeny výčtem v §250f písm. a) až c) o. s. ř. a řešení otázky (typicky závislého výroku) o nákladech správního řízení se podává z §250l o. s. ř. Zároveň ovšem Nejvyšší soud uvedl, že může nastat situace, kdy určitá část správního rozhodnutí, resp. jeho určitý výrok v důsledku zastavení řízení podle §250h o. s. ř. a pozbytí účinnosti jiných výroků správního rozhodnutí jako takový ztratí opodstatnění a sám o sobě neobstojí, aniž by šlo o některý z případů uvedených v §250f písm. b) a c) o. s. ř. nebo o nákladový výrok (§250l o. s. ř.). O takovou situaci pak jde v případě rozhodnutí finančního arbitra o uložení sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi, která je důsledkem skutečnosti, že finanční arbitr vyhověl (byť i jen zčásti) návrhu; jde tedy o akcesorický výrok, který sám o sobě není předmětem řízení podle části páté občanského soudního řádu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2007, č. j. 2 Afs 176/2006-96), ovšem který by ztratil své opodstatnění, jestliže by např. v důsledku zpětvzetí návrhu na zahájení správního řízení pozbylo správní rozhodnutí účinnost ve všech ostatních výrocích (blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021). Při aplikaci uvedeného závěru na nyní projednávaný případ je třeba dospět k závěru, že odvolací soud nepochybil, nevyslovil-li neúčinnost výroku IV. nálezu finančního arbitra, kterým byla uložena sankce podle §17a zákona o finančním arbitrovi, neboť jde sice o závislý výrok, který ovšem nepozbyl své opodstatnění vzhledem k tomu, že účinnost nepozbyl výrok I. rozhodnutí finančního arbitra, kterým bylo návrhu žalobce vyhověno a byla jím stanovena povinnost zaplatit mu 21,70 Kč z titulu (nepromlčené části) bezdůvodného obohacení vzniklého plněním z absolutně neplatné smlouvy. Jak ostatně odvolací soud správně rozvedl, nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 21,70 Kč je nárokem důvodným, neboť smlouvy jsou skutečně neplatnými i pokud jde o rizikové pojištění a zároveň tuto částku žalobkyně žalobci neuhradila v částce 222 876,30 Kč, která se vztahuje k arbitrem nepřiznanému zbytku bezdůvodného obohacení. Z výše uvedeného vyplývá, že odvolací soud nepochybil, nevyslovil-li pozbytí účinnosti rozhodnutí finančního arbitra jako celku, jak prosazovala dovolatelka.
Nekonstatoval-li pozbytí účinnosti výroků I. a IV. nálezu finančního arbitra, neodchýlil se odvolací soud od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1885/2021, ani od usnesení ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 23 Cdo 378/2022.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 1. 2023
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu