ECLI:CZ:NS:2023:33.ICDO.69.2022.1
KSOL 16 INS XY
1 ICm XY
sp. zn. 33 ICdo 69/2022-477
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. K. , bytem XY, zastoupené Mgr. Janou Lammelovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému Mgr. Petru Fišerovi , se sídlem ve Zlíně, Obeciny I 3417 (identifikační číslo 494 77 528), insolvenčnímu správci dlužníka R. K., bytem XY, zastoupenému Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Hřebíčkova 1320, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ostravě - pobočky v Olomouci , se sídlem v Olomouci, Studentská 7, o vyloučení nemovitostí z majetkové podstaty, vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, pod sp. zn. 1 ICm XY, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužníka R. K. , vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. KSOL 16 INS XY, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 7. 2021, č. j. 1 ICm XY, 13 VSOL XY (KSOL 16 INS XY), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Usnesením ze dne 4. 10. 2016, č. j. KSOL 16 INS XY, Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci zjistil úpadek dlužníka R. K., insolvenčním správcem ustanovil Mgr. Petra Fišera a na majetek dlužníka prohlásil konkurs. Ze soupisu majetkové podstaty zveřejněného v insolvenčním rejstříku 4. 1. 2017 se podává, že insolvenční správce sepsal do majetkové podstaty dlužníka nemovité věci, které jsou předmětem projednávaného sporu.
Žalobou ze 4. 1. 2017 se žalobkyně podle §225 odst. 1, 2 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení /insolvenční zákon/, ve znění pozdějších předpisů, domáhala, aby byly z majetkové podstaty vyloučeny pozemek parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba (objekt bydlení) č. p. XY a pozemek parc. č. XY, zahrada, v obci XY, katastrálním území XY, zapsané u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, katastrální pracoviště XY, na listu vlastnictví č. XY (dále jen „nemovité věci“).
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 20. 7. 2021, č. j. 13 VSOL XY, ve spojení s usnesením ze dne 14. 3. 2022, č. j. 13 VSOL XY, změnil rozsudek ze dne 22. 3. 2018, č. j. 1 ICm XY, kterým Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci žalobu zamítl, tak, že nemovité věci vyloučil z majetkové podstaty dlužníka a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů. Odvolací soud – vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020, č. j. 24 ICdo XY – uzavřel, že kupní smlouvu z 26. 4. 2013, na jejímž základě nabyl dlužník nemovité věci do svého vlastnictví, nelze považovat za projev standardního a morálního jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami; jde o smlouvu neplatnou podle §3 ve spojení s §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovodil, že v době jejího uzavření byly naplněny znaky tzv. lichevní smlouvy , tj. neposkytnutí žádného protiplnění kupujícím (objektivní znak) a nezkušenost spojená s lehkomyslností prodávající (subjektivní znak), a – současně – oba znaky byly v příčinné souvislosti (dlužník, který žalobkyni znal, využil její nezkušenosti a plné důvěry k tomu, aby nabyl nemovité věci, které následně zatížil zástavním právem a získané finanční prostředky využil pro své podnikání, přičemž musel být přinejmenším srozuměn s tím, že žalobkyni svým jednání poškodí).
Dovolání, kterým žalovaný napadl rozhodnutí odvolacího soudu, není přípustné.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Odvolací soud poté, co doplnil dokazování úředním záznamem o podání vysvětlení dlužníka z 25. 1. 2017, spisy Policie ČR, Krajského ředitelství Policie Olomouckého kraje, sp. zn. XY, a sp. zn. XY, vyšel z toho, že v souvislosti s rozvodem manželství hodlala žalobkyně provést majetkoprávní vypořádání, v jehož rámci uvažovala i o prodeji nemovitých věcí. Na doporučení sestry kontaktovala dlužníka - vzdáleného příbuzného, kterého „znala od mala“ a měla informace, že se „těmto věcem věnuje a má zkušenosti s tím, jak získat peníze, neboť byl v Americe“ . Dlužníka považovala za osobu znalou ve světě financí, plně mu důvěřovala a uvěřila tomu, že převod nemovitých věcí bude jen dočasný a že – což však nebylo písemně dohodnuto– po určité době jí věci vrátí i se zhodnocením, aniž je však byla schopna blíže specifikovat. Na jeho návrh přistoupila a smlouvou z 26. 4. 2013 – s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí k 29. 4. 2013 – nemovité věci na dlužníka převedla. Podpisem nepravdivého prohlášení o převzetí a předání kupní ceny dne 17. 5. 2013 sjednané částkou 3.500.000 Kč dovršila lehkomyslnost svého jednání vycházející z její nezkušenosti. Žalobkyně přistoupila na „rizikový obchod bez reálné ekonomické prognózy“ , jehož skutečným výsledkem bylo, že pozbyla vlastnictví nemovitých věcí, aniž by obdržela jakékoli finanční plnění ani žádné jiné plnění jako protihodnotu za převod.
V rozsudku ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, se Nejvyšší soud podrobně zabýval lichevní smlouvou a dospěl k následujícím závěrům: „Objektivním znakem tzv. lichevní smlouvy, jejímž předmětem je převod vlastnického práva k nemovitostem, je existence písemně uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí, v níž je poskytované plnění (cena za převáděný nemovitý majetek) v hrubém (podstatném) nepoměru oproti hodnotě převáděného majetku. Při posuzování, zda v konkrétním případě jde o hrubý nepoměr ve vzájemném plnění, nelze zpravidla vystačit pouze se zjištěním hodnot jednotlivých plnění a jejich prostým srovnáním, ale bude zapotřebí přihlédnout i k dalším okolnostem případu, které – společně s naplněním jednoho ze subjektivních znaků lichevního jednání – mohou mít zpravidla vliv na takto realizované vzájemné plnění (např. hospodářský význam uzavřené smlouvy, solventnost převodce, rizikovost záměru, ekonomická prognóza, resp. vývoj na trhu atd.). Subjekty lichevní smlouvy jsou jednak osoba profitující z lichevního jednání, a dále osoba, která z určitého důvodu převádí svůj nemovitý majetek, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k plnění, jež se převodci za takový majetkový transfer dostává. Mezi subjektivní znaky lichevní smlouvy náleží např. rozumová slabost, tíseň, lehkomyslnost, stav rozrušení nebo nezkušenost převodce“ . Má-li smlouva o převodu nemovitých věcí představovat lichevní smlouvu, je nezbytné zjištění o naplnění objektivního a alespoň jednoho subjektivního znaku lichvy, které jsou v příčinné souvislosti, jakož i „zjištění, že jednání osoby profitující z lichvy bylo úmyslné, a to alespoň ve formě nepřímého úmyslu (účastník profitující z lichvy věděl anebo musel vědět, že druhá strana je postižena okolnostmi uvedenými shora a tuto okolnost využil); půjde tedy o jednání, které s přihlédnutí k okolnostem případu a zjištěnému hrubému nepoměru ve vzájemném plnění vytěsňuje jakékoliv úvahy o tom, že se jednalo o projev běžného (standardního) jednání obvyklého při uzavírání převodní smlouvy mezi uvážlivě jednajícími osobami, a současně nevnáší žádné pochybnosti o tom, že toto jednání v daném místě a čase již překročilo pravidla slušnosti a poctivosti, a tedy ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je v kolizi s dobrými mravy“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 670/2013, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3499/2017, a ze dne 24. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 3832/2020).
Jestliže odvolací soud uzavřel, že subjektivní znak lichevní smlouvy na straně žalobkyně byl dán její nezkušeností, lehkomyslností a důvěrou v rodinného příslušníka a že absence protiplnění dlužníka s přihlédnutím k dalším okolnostem konkrétního případu naplňuje objektivní znak lichvy, rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz výše).
Námitka, že objektivní znak lichvy založila skutečnost, která nastala až po uzavření kupní smlouvy, neobstojí. Žalovaný přehlíží, že podle zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, již při uzavírání smlouvy neměl dlužník v úmyslu zaplatit žalobkyní sjednanou cenu za převáděné nemovité věci. Ve fázi kontraktačního procesu přesvědčil žalobkyni, že se převod vlastnického práva uskuteční jen „na oko“ za účelem investice, jejíž výnos žalobkyni nikdy neposkytl; nemovitosti použil jako zástavu k získání bankovního úvěru, přičemž krátce po uzavření kupní smlouvy žalobkyni přesvědčil, aby nepravdivě stvrdila zaplacení kupní ceny. Sjednání výhrady zpětné koupě a bezplatného užívání předmětných nemovitých věcí zcela zjevně nelze hodnotit jako ekvivalentní protiplnění. Prosazuje-li žalovaný, že žalobkyně nejednala nezkušeně a lehkomyslně, domáhá se přezkumu právního závěru odvolacího soudu procesně neregulérním způsobem. V dovolacím řízení totiž nelze úspěšně napadnout skutková zjištění, z nichž při právním posouzení věci vycházel odvolací soud; dovolací soud je vázán skutkovým stavem, který byl podkladem pro právní posouzení věci.
Nepředložil-li žalovaný k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Toto usnesení se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
V Brně dne 19. 1. 2023
JUDr. Pavel Krbek
předseda senátu