ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1009.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1009/2023-902
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 12. 2023 o dovolání obviněného Petra Šťastného , nar. 22. 5. 1987 v Českém Brodě, okr. Kolín, bytem V Břízách 779, 280 02 Kolín 2, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2023 č. j. 13 To 167/2023-866, v trestní věci vedené Okresním soudem v Kolíně pod sp. zn. 4 T 1/2023, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Petra Šťastného odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 25. 5. 2023 č. j. 4 T 1/2023-843 byl obviněný Petr Šťastný (dále též jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem poškození cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle §209 odst. 3 tr. zákoníku, za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku, odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 15 (patnáct) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 (dvacet čtyři) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená V. S. S. Č., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY a poškozená I. E., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti shora uvedenému rozsudku okresního soudu podal obviněný odvolání, a to do výroku o vině i trestu. O tomto opravném prostředku rozhodl Krajský soud Praze tak, že rozsudkem ze dne 18. 7. 2023 č. j. 13 To 167/2023-866 zrušil podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že uznal obviněného (stejně jako nalézací soud) vinným přečinem podvodu podle §209 odst. 1 a 3 tr. zákoníku a přečinem porušování cizích práv podle §181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
v době od měsíce července roku 2018 do měsíce července roku 2020 na různých místech v České republice jako jednatel firmy ReMont Group, s. r. o., IČ 05846897, neoprávněně použil oprávnění s evidenčním číslem XY, patřící J. Z., a to bez jeho vědomí a souhlasu, čímž mu způsobil vážnou újmu na právech tím, že proti němu bylo bezdůvodně vedeno správní řízení a tímto jednáním bylo poškozeno jméno J. Z. a dále s tímto oprávněním vydaným pod evidenčním číslem XY vydával revizní zprávy na elektrická zařízení a fotovoltaické elektrárny rodinných domů, kdy tyto revizní zprávy jsou z tohoto důvodu neplatné a tímto svým jednáním uvedl objednatele a smluvní partnery v omyl a způsobil tak škodu na majetku společnostem V. S. S. Č., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY, ve výši 41 765 Kč a I. E., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY ve výši minimálně 70 629 Kč.
3. Za tyto činy pak krajský soud shodně s okresním soudem uložil obviněnému podle §209 odst. 3 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 15 (patnácti) měsíců, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 24 (dvaceti čtyř) měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozená V. S. S. Č., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY a poškozená I. E., s. r. o., IČ XY, se sídlem XY odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Uvedený rozsudek Krajského soudu v Praze napadl obviněný prostřednictvím svého obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Dovolatel v rámci svého mimořádného opravného prostředku připomněl výrok napadeného rozhodnutí, podmínky přípustnosti dovolání a bod 7 a 10 odůvodnění napadeného rozsudku (citace těchto pasáží), které podle něj obsahují právě vytýkané nesprávné právní posouzení. Souhrnně k nim uvedl, že jeho jednání nemělo být posouzeno jako trestné činy, ale v souladu se zásadou subsidiarity trestní represe maximálně jako protiprávní jednání v intencích správního práva. K nesprávné kvalifikaci svého jednání jako poškození cizích práv pak opětovně citoval příslušnou pasáž napadeného rozhodnutí, přičemž dovodil, že došlo k nesprávnému posouzení subjektivní stránky trestného činu. V rámci dokazování provedeného soudy absentuje skutečnost, že se obviněný soustavně vyjadřoval tak, že společnost ReMont Group, s. r. o., měla garanta s oprávněním k revizi příslušných zařízení. Skutečnost, že odsouzený nemohl z důvodů nemožnosti dohledání současných statutárních zástupců právnické osoby prokázat tohoto odpovědného garanta, nevyvrací jeho tvrzení o tom, že existuje. I touto optikou je pak třeba nahlížet na zavinění obviněného, tedy je mu možno klást za vinu toliko jeho nedbalostní formu, neboť – jak věrohodně vysvětlil – k uvedení oprávnění náležející poškozenému J. Z. došlo tak, že opomněl vymazat toto číslo z tzv. „mustru“, který si cvičně vytvořil při skládání zkoušek revizního technika. Jedná se tedy o omyl a zjevnou písařskou chybu. Za důležitou pak označil skutečnost, že samotné evidenční číslo oprávnění není na formuláři revizí podstatné, což dovodil i ze zprávy TIČR. Sám obviněný měl pak platné osvědčení k vykonávání revizí vyhrazených elektrických zařízení v rozsahu E2A a do revizní zprávy bylo proto nepodstatné uvádět evidenční číslo potřebného oprávnění. Dále soudům vytknul posouzení zásahu do práv poškozeného, kdy má za to, že intenzita jejich porušení nebyla natolik závažná, aby bylo nutné řešit ji v trestněprávní rovině. Skutečnost, že proti poškozenému bylo vedeno správní řízení nebo že se musel dostavit k výslechu, automaticky neznamená tak intenzivní újmu, aby bylo nutno použít trestněprávní prostředky. Zároveň je vykreslení takového zásahu odůvodněno soudy vágně a ani z důkazní situace trestněprávní rovina nevyplývá. Připomněl, že se poškozenému omluvil. Má tedy za to, že nenaplnil znaky trestného činu poškození cizích práv a pokud se dopustil trestněprávního jednání, pak dostačuje povolání k odpovědnosti podle zákona č. 250/2016 Sb. o odpovědnosti za přestupky a navrhuje uplatnění zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. Totožný závěr je podle názoru obviněného nutno přijmout ve vztahu k trestnému činu podvodu, neboť i v tomto případě mělo být rozhodováno ve správním řízení a věc posoudit podle zákona č. 406/2000 o energiích, konkrétně §12a o porušení pravidel. Věc tak měla být řešena podle §222 odst. 2 tr. ř. postoupením věci do správního řízení. Z důkazní situace nevyplývá, že by obviněný chtěl úmyslně poškodit zadavatele nebo koncové zákazníky. Ze znaleckého posudku vyplynulo, že obviněný sice osvědčení měl, ale společnost neměla oprávnění provádět revize, a tudíž jsou provedené revize neplatné. Stejně tak ze zprávy TIČR zdůraznil především myšlenku, že pokud by společnost měla potřebné oprávnění a obviněný by na základě tohoto oprávnění provedl revizi a pouze by došlo k administrativní chybě při psaní čísla oprávnění, byla by tato platná. Soudy však nereflektovaly skutečnost, že společnost měla garanta s oprávněním, jen nebylo v silách obviněného jej označit, což však jeho tvrzení nevyvrací. Zopakoval, že věc měla být řešena ve správním řízení, neboť v trestním by obstála pouze za situace, kdy by obviněný sám neměl vzdělání a praxi v oboru, zkoušky a práce nebyly vykonány. Předmětné oprávnění je pouhá registrace u TIČR, a navíc obviněný byl přesvědčen, že jím společnost, za niž práce vykonával, disponuje. Revidovaná zařízení byla správně, odborně a bezpečně nainstalována a rovněž revize byla v pořádku. Dále uvedl hypotetickou situaci, že pokud by obviněný tu samou revizi učinil jako fyzická osoba zadarmo, trestného činu by se nedopustil. Soudům pak vytkl, že nevzaly v potaz výpověď svědka M. ze společnosti I. E., s. r. o., který uvedl, že váhá, jestli je správné považovat revize vydané obviněným za neplatné. Následně zopakoval, že celá domnělá trestněprávní rovina je vztahována k absenci oprávnění. Obviněný je ovšem osobou odborně způsobilou s dostatečnou praxí a zkouškami stvrzenými osvědčením k vykonávání revizí. Závěrem proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí v celém rozsahu a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
6. K podanému dovolání zaslal své písemné vyjádření státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství – §265h odst. 2 tr. ř. (dále jen „státní zástupce“). Po stručné rekapitulaci řízení, námitek obviněného a obecných východisek pro aplikaci zásady subsidiarit trestní represe, shrnul, že v daném případě jsou naplněny všechny znaky trestných činů podvodu a poškozování cizích práv a na straně obviněného neexistují okolnosti, které by výrazně snižovaly společenskou škodlivost činu takovým způsobem, že by jeho jednání neodpovídalo typickým případům těchto trestných činů. Především zdůraznil, že obviněný naplnil svým jednáním i kvalifikační znak větší škody podle §209 odst. 3 tr. zákoníku. Za hraniční věc pak nejde nyní posuzovaný případ označit i s ohledem na délku doby, po kterou obviněný zneužíval oprávnění poškozeného (dva roky). Co se týče poukazované omluvy poškozenému, tento se vyjádřil tak, že v dopise se obviněný omluvil jednou větou a pak uváděl nepravdy. Za nepřiléhavou označil také argumentaci, že jím provedené revize mohly obstát, což vyvrací jak znalecký posudek, tak zpráva Technické inspekce ČR. Co se týče námitek vůči nesprávnému posouzení subjektivní stránky trestného činu, obviněný pouze opakuje obhajobu z předcházejících řízení. Zároveň je neformuluje jako námitky nesprávného právního posouzení, ale jako polemiku s rozsahem provedeného dokazování a jeho hodnocením. Obhajoba dovolatele stran učinění písařské chyby byla vyvrácena. Stejně tak nebylo možné uvěřit záměně osvědčení a oprávnění, neboť oprávněním on ani jím zastupovaná společnost nedisponovali, natož po delší dobu a od osoby znalé problematiky a pohybující se v oboru od vyučení, jak sám zdůrazňoval. S ohledem na shora uvedené proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjádřil svůj souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i v případě jiného než navrhovaného výroku ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
7. Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost je dána podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
8. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit, zda konkrétní námitky, o které je obviněný opřel, lze podřadit pod dovolací důvod, na který odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
9. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , ve znění účinném od 1. 1. 2022, je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že předmětný dovolací důvod je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva. S poukazem na něj se naopak nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je zde při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku a rozveden v jeho odůvodnění, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
10. V souvislosti s námitkami, které obviněný reklamoval v rámci podaného dovolání a jež jsou prakticky shodné s obhajobou uplatněnou v předcházejícím řízení, je třeba uvést, že v situaci, kdy obviněný v rámci dovolání opakuje shodné výhrady, které vznesl již před soudy nižších stupňů a tyto se s nimi řádně a náležitě vypořádaly, jedná se zpravidla o dovolání neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002 sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publ. v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. TR NS 17/2002-T 408). O takovou situaci se v dané věci jedná. Nejvyšší soud přesto uvede k jednotlivým námitkám krátký a stručný komentář.
11. K argumentaci obviněného je nutno předeslat, že ačkoliv formálně označil dovolací důvod nesprávného právního posouzení, pod který je obecně možno podřadit jak výtky vůči subjektivní stránce trestného činu, tak vůči kvalifikaci znaků přisouzených skutkových podstat (např. vážné újmy) či aplikace subsidiarity trestní represe, dovolatel tak ale učinil až sekundárně, a to na základě vlastního hodnocení důkazů, rozcházejícího se s tím, jak je učinily předchozí soudy. Takový způsob uplatnění uvedeného dovolacího důvodu je ovšem neúčinný a nezpůsobilý založit dovolací přezkum. Nejvyšší soud navzdory tomu při svém postupu vzal výtky obviněného namířené proti důkaznímu řízení a skutkovým zjištěním v úvahu, neboť obsahově spíše spadaly do kategorie dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., účinného od 1. 1. 2022, byť jej obviněný v podaném dovolání výslovně jeho označením neuplatnil.
12. V této posuzované věci pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že provedené důkazní řízení lze označit za úplné a bezvadné, neboť soudy provedly důkazy v rozsahu dostatečném pro posouzení viny obviněného, a to v jeho prospěch i v neprospěch, tyto následně řádně vyhodnotily jednotlivě i ve vzájemných souvislostech, a na takovém základě pak dospěly ke skutkovému zjištění jež vyjádřily ve výrocích svých rozhodnutí. Tudíž se nikterak nezpronevěřily zásadám stanoveným v ustanovení §2 odst. 5 a 6 tr. ř. Naopak svým zákonným povinnostem plně dostály, a to i ve vztahu k odůvodnění svých rozhodnutí podle §125 odst. 1 tr. ř., (respektive §134 odst. 2 tr. ř.). Výsledek takto provedeného soudního řízení lze proto označit za úplný a konzistentní.
13. Pokud jde o vlastní námitky obviněného, tak v jejich rámci toliko vyložil vlastní představu ohledně hodnocení důkazů, avšak značně selektivně a tendenčně. Úkolem soudů ovšem není dospět ke skutkovým zjištěním korespondujícím s představami obviněného, ale zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a na ten pak aplikovat příslušná ustanovení hmotného práva. Obviněný vystavěl svoji obhajobu mimo jiné na tezi, že společnost ReMont Group, s. r. o., měla garanta, který disponoval příslušným oprávněním. Tato skutečnost, ovšem zůstala toliko v rovině tvrzení, nebyla prokázána a soudy náležitě odůvodnily, proč této verzi neuvěřily (v podrobnostech viz bod 24 a 29 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Stejně tak nelze přisvědčit ani vysvětlení obviněného, jakým způsobem se oprávnění poškozeného objevilo na revizních zprávách. Touto obhajobou se již pečlivě zabývaly soudy v předchozích řízeních a ve svých rozhodnutích náležitě ozřejmily, proč jí nebylo možné uvěřit a v podrobnostech lze na tato rozhodnutí rovněž plně odkázat (bod 28 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nebylo tedy ani možné přisvědčit závěru o tom, že revizní zprávy jsou platné, neboť tato otázka byla taktéž vyřešena, a to s negativním závěrem. K výpovědi svědka M. nutno uvést, že tento si nebyl jist, zda jsou vydané revizní zprávy neplatné nebo platné a toliko prezentoval své soukromé úvahy. V kontradikci s jednoznačnými závěry znalce a Technické inspekce České republiky pak nemohl názor tohoto svědka přijaté závěry zpochybnit, o což se obviněný v dovolání opakovaně snaží.
14. V důsledku toho pak ztrácejí svoji oporu i výtky vůči subjektivní stránce trestného činu, neboť naopak z dokazování vyplynulo, že obviněný si musel být vědom, že on sám ani jím zastupovaná společnost (byl jejím jediným jednatelem) nemají oprávnění k vystavení revizních zpráv a tento nedostatek chtěl zamaskovat právě použitím evidenčního čísla oprávnění náležejícího poškozenému J. Z., aby získal příslušné zakázky, čímž jednoznačně sledoval majetkový prospěch jím zastupované společnosti a v konečném důsledku i prospěch svůj. Tím zcela jednoznačně naplnil úmyslnou formu zavinění ve vztahu k oběma trestným činům spáchaným v jednočinném souběhu, jimiž byl uznán vinným.
15. Obdobně zaujal Nejvyšší soud odmítavé stanovisko k námitkám obviněného týkajícím se hodnocení újmy, kterou svým jednáním poškozenému J. Z. způsobil. Na tomto místě musí dovolací senát konstatovat, že dovolatel naprosto nekriticky, bez jakékoliv sebereflexe a bez ohledu na závěry vzešlé z provedeného dokazování, bagatelizuje zásah do práv tohoto poškozeného. Dovolací soud naopak přisvědčil soudům nižších stupňů, že způsob, jakým bylo zasaženo do práv poškozeného, na něj musel působit značně úkorně, vyvolávat v něm obavy a byl i reálně způsobilý zasáhnout do jeho pověsti a jména. Poškozený byl nucen strpět správní řízení vedené proti němu, podrobit se výslechům, neboť revizní zprávy, které obviněný vystavoval, nesly číslo jeho oprávnění. Takový zásah nelze než označit za vážný, neboť měl výrazný dopad do profesního i soukromého života poškozeného, a to nejen krátkodobý po dobu trvání všech řízení, ale též do budoucna (viz bod 32 odůvodnění rozsudku okresního soudu; bod 10 odůvodnění rozsudku krajského soudu). V tomto případě se nejedná o domněnky soudů, jak namítl obviněný, ale o důvodný závěr, že následky, které byly takovým jednáním způsobeny, nelze jednoduše a snadno odstranit a přetrvávají i po skončení závadového jednání.
16. Stejně tak je nutno konstatovat, že obviněný vyjádřil nejen svým jednáním, ale také jeho následným zlehčováním naprostý despekt k zákonným požadavkům na bezpečnost a odbornost instalace a revize elektrických zařízení. Zákon totiž zcela explicitně stanovuje podmínky pro osoby vystavující revizní zprávy pro provoz elektrických zařízení, se kterými byl obviněný jako osoba pohybující se celý profesní život v daném odvětví seznámen, ale jež záměrně ignoroval. Jeho nynější obrana postavená právě na jeho profesních kvalitách je jednak dvousečnou a mluví fakticky proti němu, a jednak je zcela nezpůsobilou vyvolat zamýšlený efekt, neboť se jedná v podstatě o polemiku se zákonodárcem. Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů, je ovšem zákonem vázán a nepřísluší mu polemizovat s vůlí a záměry zákonodárce, zejména když se týkají technické funkčnosti a zároveň i bezpečnosti elektrických zařízení.
17. Souhrnně tak lze konstatovat, že soudy zcela důvodně vycházely ze skutkového stavu, který vyplynul z jinak úplného dokazování a tento i správně kvalifikovaly podle norem hmotného práva. Tím se ovšem i veškeré výtky formálně naplňující namítaný dovolací důvod, resp. důvody, avšak vznesené až sekundárně na základě vlastní verze skutku, která neodpovídá správně zjištěné verzi soudů, zcela míjejí s limity dovolacího řízení a je nutné je odmítnout, neboť fakticky nenaplnily žádný ze zákonných dovolacích důvodů podle §265b tr. ř.
18. S jistou dávkou tolerance lze za námitku nesprávného právního posouzení označit požadavek dovolatele na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe, ačkoliv i ten je obviněným odůvodněn vlastními variantami nastalého skutkového děje. Přesto se jí Nejvyšší soud zabýval, avšak dospěl v souladu se soudy nižších stupňů a vyjadřujícím se státním zástupcem k závěru o její zjevné neopodstatněnosti. V této souvislosti se sluší připomenout stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012 Sb., které zcela jasně a srozumitelně definuje předpoklady pro uplatnění této zásady. Zjednodušeně řečeno, tato zásada najde své uplatnění až v případě, kdy je jednoznačně prokázáno, že skutek naplňuje všechny znaky trestného činu a zároveň jsou zde okolnosti svědčící o tom, že společenská škodlivost takového jednání je natolik nízká, že nedosahuje intenzity ani běžně se vyskytujících trestných činů obdobné povahy. V nyní posuzovaném případě ovšem nebyly takové okolnosti shledány. Obviněný páchal tuto trestnou činnost po dobu dvou let, veden zištným úmyslem, svým jednáním způsobil škodu přesahující hranici větší škody a naplnil tak i kvalifikovanou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §209 tr. zákoníku a v neposlední řadě způsobil poškozenému J. Z. přetrvávající a obtížně napravitelnou újmu na jeho právech v pracovní i osobní sféře. Ani tuto námitku obviněného tudíž Nejvyšší soud nemohl akceptovat.
19. Na základě výše uvedeného tak Nejvyšší soud podané dovolání obviněného Petra Šťastného v konečném výsledku odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť svůj předložený mimořádný opravný prostředek opřel jednak o námitky, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále o výhrady, které postrádaly zjevně jakékoli opodstatnění. Toto své rozhodnutí Nejvyšší soud vyhlásil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 12. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu