ECLI:CZ:NS:2023:4.TDO.1034.2023.1
sp. zn. 4 Tdo 1034/2023-587
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2023 o dovolání obviněného L. K. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023 č. j. 12 To 78/2023-550, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 4 T 72/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. K. odmítá .
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 3. 2023 č. j. 4 T 72/2022-490 byl obviněný L. K. (dále také jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že „dne 12. 6. 2021 v přesně nezjištěné době od 01:00 hodin do 01:20 hodin v obci XY, okres XY, na soukromé akci na louce XY parc. č. XY, po předchozí konzumaci alkoholu a vzájemné slovní a fyzické rozepři, úmyslně bodl nožem N. N. V., narozeného XY, kdy ho zasáhl do levého boku, čímž poškozenému způsobil zranění spočívající v bodnořezné ráně na levé boční ploše hrudníku 10 cm zevně dolů od prsní bradavky v přední podpažní čáře s vbodem délky 5 cm s průnikem vzduchu do hrudní stěny a jejím prokrvácením, přičemž zranění si vyžádalo lékařské ošetření a následný letecký transport poškozeného do Ústřední vojenské nemocnice Praha, kde byl poškozený hospitalizován od 12. 6. 2021 do 15. 6. 2021, s dobou léčení přibližně 2 – 3 týdny, kdy útok byl veden takovým nástrojem a do míst, kde mohlo dojít k poranění vnitřních orgánů, a byl způsobilý vytvořit podstatně závažnější poranění, než skutečně nastala, která by bylo možno hodnotit až jako těžkou újmu na zdraví a která by mohla ohrozit život poškozeného“. Za to byl obviněný podle 145 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §84 tr. zákoníku a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let se současným vyslovením dohledu probačního úředníka nad obviněným. Podle §85 odst. 3 tr. zákoníku byla obviněnému zároveň uložena přiměřená povinnost, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou způsobil trestným činem. O nárocích poškozených N. N. V. a Zaměstnanecké pojišťovny Škoda na náhradu škody bylo rozhodnuto výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. a v případě poškozeného N. N. V. zčásti též výrokem podle §229 odst. 2 tr. ř. S nárokem na náhradu nemajetkové újmy nalézací soud podle §229 odst. 1 tr. ř. odkázal posledně jmenovaného v plném rozsahu na občanskoprávní řízení.
2. Následné odvolání obviněného proti shora citovanému rozsudku Krajský soud v Praze usnesením ze dne 31. 5. 2023 č. j. 12 To 78/2023-550 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
3. Na p ředmětné rozhodnutí soudu druhého stupně reagoval obviněný L. K. dovoláním s odkazem na důvody zakotvené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. V jeho odůvodnění namítl, že soudy dospěly k závěru o jeho vině na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci. V uvedené souvislosti zdůraznil, že před údajným bodnutím nožem se stal terčem útoku právě ze strany poškozeného, který ho ranou pěstí uvedl do stavu bezvědomí trvajícího několik minut, během nichž mu ani nikým z přítomných nebyla poskytnuta adekvátní pomoc. Už proto bylo i s přihlédnutím k zásadě „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“ namístě jeho následný útok posoudit nanejvýš jako pokus přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §146a odst. 3 tr. zákoníku. Tento názor opřel dovolatel o závěry obsažené v usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, od kterého se soudy obou stupňů po jeho výtce bez dostatečného a rozumného vysvětlení odchýlily. V uvedené souvislosti zdůraznil, že v důsledku úderu pěstí od poškozeného sám zkolaboval a utrpěl lehký otřes mozku. Pan V. se tedy vůči němu zachoval způsobem odpovídajícím charakteristice předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného, jež patří mezi zákonem předvídané omluvitelné pohnutky odůvodňující použití tzv. privilegované skutkové podstaty trestného činu. Dovolatel vznesl výhrady proti neúplnosti provedeného dokazování, které mělo směřovat výhradně k přijetí závěru o jeho vině žalovaným pokusem trestného činu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku. Konkrétně namítl, že nebyl podroben psychiatrickému ani psychologickému znaleckému zkoumání, nebyli vyslechnuti jím navržení svědci a nebyly opatřeny „osobní výkazy“ poškozeného, které mohly zpochybnit věrohodnost jím předkládané verze skutkového děje. Provedena nebyla ani rekonstrukce na místě činu a na ni navazující znalecké zkoumání, zda se nejednalo o sebeobranu. Pro zamítnutí těchto návrhů na doplnění dokazování přitom soudy neměly žádný racionální ani ústavně konformní důvod. Soudům nebyl předložen ani samotný bodný nástroj, což akceptovaly s ničím nepodloženou domněnkou, že obviněný jej odnesl z místa střetu pryč. Z výše rekapitulovaných důvodů proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 5. 2023 č. j. 12 To 78/2023-550 i rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 22. 3. 2023 č. j. 4 T 72/2022-490, současně zrušil i všechna další rozhodnutí na ně obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265 l odst. 1 tr. ř. přikázal soudu prvního stupně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Pověřený státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) v písemném vyjádření k dovolání v rámci řízení podle §265h odst. 2 tr. ř. úvodem předeslal, že obviněným namítaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a z nich vyvozenými skutkovými zjištěními podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. by mohl být shledán jen tehdy, pokud by skutkové závěry neměly v důkazech dostatečnou oporu, anebo byly dokonce pravým opakem toho, co z obsahu těchto důkazů zřetelně vyplývá. K takové situaci však podle jeho názoru v nynější trestní věci nedošlo. Obě napadená rozhodnutí jsou naopak plně přezkoumatelná a je z nich patrný důsledný respekt k pravidlům zakotveným v §2 odst. 5, 6 tr. ř. Stejně tak nelze dovodit, že by soudy některý z důkazů opomněly či svévolně ignorovaly nějaký návrh obhajoby na doplnění dokazování. Pokud k tomu přistoupí fakt, že vina dovolatele byla prokázána bez důvodných pochybností již na podkladě důkazů provedených, pak je evidentní, že realizace případného dalšího dokazování by byla nadbytečná. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce uvedl, že námitky obviněného, které pod něj údajně mají spadat, opět vycházejí z jeho vlastní představy o skutkovém ději, a nikoli ze skutkových závěrů učiněných soudy. Ty přitom veškeré znaky skutkové podstaty pokusu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 tr. zákoníku k §145 odst. 1 tr. zákoníku vystihují. Naproti tomu v nich absentuje obviněným tvrzené předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného, takže pro právní kvalifikaci, kterou prosazuje, nejsou splněny potřebné podmínky. Pokud se někdo choval na místě činu nepřístojně, byl to sám dovolatel a nikoli poškozený. Státní zástupce tudíž navrhl, aby Nejvyšší soud předložené dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné a aby tak za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání. Souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání vyjádřil i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
5. Obviněný L. K. je podle §265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroků rozhodnutí soudu, které se ho bezprostředně dotýkají. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňovalo formální a obsahové náležitosti předpokládané v §265f odst. 1 tr. ř. Jeho přípustnost byla dána podle ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť směřovalo proti pravomocnému rozhodnutí soudu druhého stupně ve věci samé, kterým byl zamítnut řádný opravný prostředek obviněného proti rozsudku, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest.
6. Nejvyšší soud dále zkoumal, zda jednotlivé námitky obviněného lze podřadit pod dovolací důvody, na které odkázal. Toto zjištění mělo zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. §265i odst. 1, 3 tr. ř.).
7. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. cílí na situace, kdy rozhodná skutková zjištění soudů, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postihuje tedy závažné procesní vady, jež v konečném důsledku zakládají neústavnost pravomocného rozhodnutí. Z dikce zákonného ustanovení vyplývá, že mezi taková flagrantní pochybení spadají zejména případy opomenutých důkazů, dále důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů, provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu, jež má za následek existenci tzv. extrémního rozporu mezi skutkovým stavem věci v soudy dovozované podobě na straně jedné, a obsahem provedených důkazů na straně druhé. K tomu, aby byl daný dovolací důvod uplatněn nejen právně relevantně ale také důvodně, však musí být podle výkladové praxe Nejvyššího soudu splněn i nezbytný předpoklad, že tvrzené vady řízení skutečně měly nebo alespoň mohly mít podstatný význam pro skutkové závěry soudů, v návaznosti na nich i pro právní posouzení stíhaného jednání a ve svém důsledku tak významně determinovaly konečné postavení obviněného v pravomocně skončeném řízení.
8. Optikou výše rozvedených interpretačních východisek posuzoval Nejvyšší soud také argumentaci obviněného L. K. V ní přitom nenašel žádnou námitku, která by měla z pohledu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jakékoli opodstatnění.
9. K výtce dovolatele stran neprovedení obhajobou navržených důkazů je nutno úvodem připomenout, že trestní řád zásadně neurčuje žádná pravidla pro míru dokazování potřebného k objasnění té či oné významné skutkové okolnosti. Je tedy výhradně na soudu, aby v každé fázi procesu zvažoval, jaké důkazy je třeba provést, resp. zda je nezbytné dosavadní důkazní stav ještě dále rozšiřovat. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů pak posuzuje, nakolik se jeví případné další důkazní návrhy procesních stran důvodnými anebo mají z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen marginální, nepodstatný význam. Nadále platí, že účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Tento účel podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci naplněn byl.
10. Obviněnému lze v obecné rovině přisvědčit toliko potud, že ústavně garantovanému právu na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces odpovídají mimo jiné povinnost soudu umožnit účastníkovi řízení navrhovat důkazy a zároveň povinnost o takových důkazních návrzích řádně rozhodnout. Jestliže soud návrhu na doplnění dokazování nevyhoví, musí důvody svého odmítavého postoje ústavně konformním způsobem vysvětlit alespoň v písemném vyhotovení rozhodnutí ve věci samé. Dané postuláty „fair procesu“ v nynější trestní věci porušeny nebyly. Z předloženého procesního spisu jasně vyplývá, že okresní soud o reklamovaných důkazních návrzích obhajoby souborně rozhodl přímo v hlavním líčení dne 22. 3. 2023, a to procesním usnesením podle §216 odst. 1 tr. ř., jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat (viz protokol na č. l. 482 a násl.). Důvody svého odmítavého postoje pak dostatečně podrobně vysvětlil v bodech 18. až 20. písemného vyhotovení meritorního rozhodnutí, kde rozvedl, jaké konkrétní skutečnosti a poznatky jej vedly k závěru, že navrhované důkazy jsou pro zodpovědné posouzení věci nadbytečné či přímo irelevantní. Ve veřejném zasedání o odvolání pak obviněný krajskému soudu žádné konkrétní důkazní návrhy, o kterých by bylo třeba rozhodnout zvláštním usnesením, nepředložil (viz protokol na č. l. 545 a násl. spisu). I jeho obsáhle odůvodněné odvolání lze charakterizovat spíše jako soubor výtek vztahujících se k důkaznímu postupu nalézacího soudu a nikoli jako přímý požadavek na doplnění dokazování v odvolacím řízení. Ani soudu druhého stupně tak za dané situace nelze vytýkat, že by některý důkazní návrh opomněl. Pokud se sám omezil na konstatování, že okresní soud provedl dokazování „v rozsahu postačujícím pro rozhodnutí“, nelze jeho stručnost vnímat jako rezignaci na vlastní přezkumnou povinnost. K opomenutí některého z důkazů v řešené věci nedošlo a dovolatel v tomto směru v právu na obhajobu zkrácen nebyl.
11. Zároveň nelze mít za to, že by obviněným zpochybňované skutkové závěry soudů byly projevem neobjektivního nebo jinak deformativního hodnocení provedených důkazů. Obviněný v podstatě setrvale argumentoval toliko odlišnou a pro sebe příznivější verzí skutkového děje, podle níž (zkráceně) se sám stal obětí bezdůvodného a nevyprovokovaného razantního fyzického útoku ze strany poškozeného V., kterého následně žádným nožem vědomě nebodnul, a i kdyby tak učinil, mělo být vzhledem k okolnostem případu na takové počínání nahlíženo jako na nutnou obranu či nanejvýš jako na ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky pro předchozí zavrženíhodné jednání poškozeného. S touto jeho konstantní obhajobou se však dostatečně podrobně a naprosto přesvědčivě vypořádal již soud prvního stupně, který v souladu s pravidly formální logiky zdůvodnil, proč ji měl za bezpečně vyvrácenou. V tomto ohledu lze plně odkázat na precizně strukturované úvahy obsažené v bodech 21. až 27 odůvodnění jeho rozsudku. Pokud do nich odvolací soud neměl potřebu jakkoli zasahovat nebo je revidovat, pak mu znovu objektivně nelze cokoli vytknout. Ani jedno z napadených rozhodnutí znaky nepřípustné a neakceptovatelné libovůle nenese. Z prostého faktu, že soud hodnotí provedené důkazy v rozporu s představami obviněného, automaticky nelze dovozovat, že své rozhodnutí zatěžuje vadou spočívající ve zjevném rozporu (extrémním nesouladu) mezi obsahem důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění, která by byla způsobilá založit dovolací přezkum a na niž by bylo nutno reagovat kasačním usnesením.
12. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. pak zásadně neslouží k revizi soudy zjištěného skutkového stavu věci, kterým je Nejvyšší soud vázán a hodnotí jej pouze z toho hlediska, zda jednání obviněného, vyjádřené ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a rozvedené v jeho odůvodnění, či jiná okolnost skutkové povahy byly kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Jinými slovy, povinností dovolacího soudu je zde zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
13. V projednávaném případě sice obviněný formálně reklamoval také nesprávnou právní kvalifikaci stíhaného skutku, ovšem na podporu této obecně hmotněprávní námitky primárně vznášel právě již zmíněné četné výhrady ryze procesního charakteru, jimiž brojil proti rozsahu dokazování a proti následnému hodnocení provedených důkazů obecnými soudy. Teprve v návaznosti na tom jim pak vytýkal, že v jeho výpadu proti tělu poškozeného neshledaly nejlépe okolnost vylučující protiprávnost činu ve smyslu §29 tr. zákoníku, anebo alespoň privilegující prvek odůvodňující mírnější právní posouzení jeho jednání. Dané argumentační východisko nicméně za kvalifikovanou výtku stran chybné aplikace norem trestního zákoníku na skutkový stav formulovaný ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku považovat nelze. Z hlediska §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. tak jeho dovolání , jakkoli obsáhle odůvodněné i selektivními poukazy na vybrané rozhodnutí Nejvyššího soudu vyhlášené pod sp. zn. 8 Tdo 1337/2015 (které ovšem oproti nynější kauze řešilo důkazně, skutkově i právně významně odlišnou věc), nemělo potřebnou právní relevanci.
14. Závěrem l ze tedy shrnout, že obviněný L. K. odůvodnil předložený mimořádný opravný prostředek jednak námitkami, které nebylo možno podřadit pod žádný z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., a dále výhradami, které postrádaly věcné opodstatnění. Nejvyšší soud proto jeho dovolání (jako celek) odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. 11. 2023
JUDr. František Hrabec
předseda senátu